Přínos biosimilárních monoklonálních protilátek v terapii idiopatických střevních zánětů

Souhrn

Před 19 lety byly do klinické praxe povoleny „kopie“ originálních monoklonálních protilátek, které byly označeny názvem biosimilární léčiva. Přes počáteční rozpačité přijetí odbornou veřejností je dnes nezpochybnitelné, že jejich implementace v praxi byla jednou z nevýznamnějších změn, která vedla ke zvýšení dostupnosti biologické léčby, snížení nákladovosti a v konečném důsledku také ke změnám v léčbě i v monitorování pacientů s idiopatickými střevními záněty.

Klíčová slova:

biologická léčba – idiopatické střevní záněty – biosimilární léčiva

Biologická léčba IBD od minulosti k současnosti

První monoklonální protilátka (mAb) zaměřená proti prozánětlivě působícímu glykoproteinu – tumor nekrotizujícímu faktoru alfa (TNFa) – byla zavedena do léčebného armamentária Crohnovy nemoci (CN) na sklonku minulého století ve Spojených státech. Vstup chimérické mAb infliximabu do léčby CN a později také ulcerózní kolitidy (UC) byl do té doby spojen s nepozorovanou vysokou účinností a velkou rychlostí nástupu protizánětlivých účinků. Zpočátku se zdálo, že CN, která je relativně často spojena s četnými a život ohrožujícími komplikacemi, je biologickou terapií definitivně vyřešena. Bohužel se jednalo o falešné naděje, protože záhy se ukázalo, že mAb představují dlouhodobě účinnou léčbu pouze u 30 % pacientů, u ostatních nemocných dochází během několika měsíců až let ke ztrátě odpovědi. V průběhu následujících 20 let se hledala optimální strategie podávání infliximabu. Od podávání epizodického, spočívajícího v občasném podání infuze v závislosti na klinickém stavu pacienta, přes léčbu přemosťující („bridging“ therapy), zahrnující kompletní indukční fázi v podobě tří infuzí s následným podáváním imunosupresivní léčby thiopuriny, došlo k ustálení nejúčinnějšího způsobu podávání léčby. V polovině prvního decennia tohoto století se na základě výsledků studie ACCENT I v klinické praxi začalo využívat podání indukční léčby a následné udržovací léčby v režimu jednou za 8 týdnů, resp. při zhoršující se klinické nebo laboratorní odpovědi i v kratších časových intervalech v dávce 5 mg/kg. Při zavedení druhé IgG₁ monoklonální protilátky, kompletně humánního adalimumabu, již žádné pochybnosti o nutnosti indukční a dlouhodobé udržovací terapie nevznikly. Léčba mAb se nejprve uplatnila u nemocných s CN a až později také u nemocných s UC. Od roku 2006 byl povolen v této indikaci infliximab a od roku 2012 adalimumab. Třetí plně humánní anti-TNFa monoklonální protilátka golimumab je určena pouze pro pacienty s UC, avšak zatím nenašla širšího uplatnění. Čtvrtá molekula, kterou je fragment imunoglobulinu (FAB řetězců) vázaný na polyetylenglykol – certolizumab pegol, se využívá spíše okrajově v terapii CN ve Spojených státech a v některých evropských zemích mimo EU. Z našich zkušeností se ukázalo, že léčba infliximabem u nemocných s IBD má největší využitelnost v klinické praxi. Infliximab je účinný nejen při selhání terapie konvenčními léčivy, tj. imunosupresivy a kortikosteroidy u luminální formy CN, ale je také zatím nejefektivnější terapií u perianální formy CN, při postižení anorekta a rovněž při léčbě závažných mimostřevních projevů, které jsou spojeny s vysokou aktivitou CN. Specificky se také používá jako lék první volby při vzniku CN v ileálním pouchi u nemocných, kteří se v minulosti podrobili pro těžký průběhu UC restorativní proktokolektomii. U pacientů s UC má infliximab uplatnění nejen při selhání terapie konvenční, ale také jako záchranná terapie při těžké atace UC. Po selhání několikadenního podávání intravenózních kortikosteroidů je obvykle využívána aplikace vyšších dávek infliximabu (10 mg/kg) při záchranné terapii s cílem uchránit nemocného od akutní nebo dokonce urgentně provedené kolektomie. Adalimumab, který se aplikuje subkutánně, nemá takovou razanci nástupu protizánětlivého efektu, nicméně jeho efektivita u luminální a perianální formy CN je s infliximabem naprosto srovnatelná. Účinnost adalimumabu u UC je však o poznání slabší. Na konci prvního decennia tohoto století vyšel ve známost výsledek studie SONIC, která mapovala účinnost infliximabu u nemocných s CN, kteří byli naivní na předcházející terapii biologickými léčivy a také na léčbu azathioprinem. Kombinační terapie infliximabem a azathioprinem byla nejefektivnější modalitou a o poznání lepší než monoterapie jednotlivými léčivy. Rovněž tento postup se stal nedílnou součástí klinické praxe. Podobně pozitivní zprávy z reálné klinické praxe přicházely o vlivu imunosupresivní léčby (azathioprin/metotrexát) v kombinaci s adalimumabem. V letech 2013 a 2016 se do léčebného armamentária CN a UC dostaly nové mAb s odlišným mechanizmem protizánětlivého účinku. Vedolizumab je humanizovaná IgG₁ protilátka (antiintegrin), která blokuje komunikaci mezi aktivovanými lymfocyty exprimujícími integrin α4β7 s adresinem MAdCAM-1, jenž je exprimován na endoteliální buňce. Výsledkem této inhibice je zabránění výstupu aktivovaných lymfocytů z kapilárního řečiště do střevní tkáně. Výhodou je selektivní vliv pouze na oblast trávicí trubice. Tento lék je vysoce účinný u UC, zvláště u nemocných, kteří jsou naivní na biologickou léčbu, trochu slabší výsledky má u nemocných s CN na tenkém střevě a u těch pacientů, kteří byli anti-TNFa terapii již exponováni. Jeho největší výhodou je vysoká bezpečnost, proto se preferenčně využívá u nemocných rizikových, jako jsou senioři, pacienti s překonanými nebo koincidujícími malignitami nebo autoimunitními chorobami. V současné době je také lékem první volby u nemocných s pouchitidou, která je refrakterní na podávání antibiotik. Třetí monoklonální protilátkou zavedenou do terapie IBD byl ustekinumab, což je inhibitor společně podjednotky p40 pro dva prozánětlivé cytokiny IL-12 a IL-23. Tato látka je efektivní u pacientů s CN, kteří mají kožní komplikace indukované předcházející anti-TNFa léčby, nebo koincidující nemoci, jako je psoriáza, nebo některé jiné autoimunitní nemoci, např. roztroušená skleróza. V současné době se spíše okrajově využívá u nemocných s UC. V léčebných schématech je ustekinumab alternativou do první linie léčby u CN, společně infliximabem nebo adalimumabem. Ve druhé linii se využívá u nemocných s UC [1].

Biosimilární monoklonální protilátky

Původní „bridging“ terapie byla pro plátce zdravotní péče zpočátku velmi zajímavá, protože nákladovost indukční fáze léčby, která se v polovině prvního desetiletí pohybovala kolem půl milionu korun, nebyla následována dalšími vysokými náklady v terapii udržovací. Klinický efekt této léčby byl v celkovém výsledku špatný a většina nemocných během následujícího roku po indukční fázi léčby vykazovala závažnou recidivu základního onemocnění s nutností hospitalizace, dlouhodobé kortikoterapie nebo operace. Druhým nepříznivým dopadem omezené dostupnosti biologické léčby bylo předčasné ukončování léčby u nemocných, kteří byli nějakou dobu (obvykle 1 rok) v kompletní remisi. U většiny pacientů obě nemoci (CN a UC) po ukončení léčby během následujícího období 12–18 měsíců recidivovaly a vykazovaly rovněž známky vysoké zánětlivé aktivity. Možnost intenzifikace biologické léčby s dalším navýšením již tak vysokého nákladového zatížení na terapii byla spíše výjimečná, resp. prakticky neproveditelná. Faktem je, že i při ztrátě klinické odpovědi, která nebyla spojena s alergickou reakcí nebo se vznikem protilátek proti infliximabu (neimunogenní sekundární selhání léčby), byla terapie změněna na druhý dostupný lék v této indikaci – adalimumab, který má identický mechanizmus protizánětlivého účinku jako infliximab. Každé převedení na jinou biologickou léčbu je spojeno se snížením klinické efektivity následného preparátu. Jinými slovy, místo indikované intenzifikace léčby infliximabem při zvýšené clearence léku v těle pacienta byla vynucena změna na druhý biologický preparát. Koncem roku 2014 bylo v ČR na léčbě biologickými léky cca 1 700 nemocných s IBD, což bylo desetinásobně méně v porovnání s vyspělými zeměmi v západní Evropě. Průměrná délka trvání nemoci před zahájením biologické léčby se pohybovala mezi 7 a 10 lety. Jednalo se tedy o nemocné s dlouhotrvajícím zánětem, kteří měli pokročilé změny na trávicí trubici v podobě striktur, které stejně nebylo možné intenzivní protizánětlivou terapií výrazněji ovlivnit.

V září 2013 EMA povolila první biosimilární mAb infliximab CT-P13 do klinické praxe, a to ve všech indikacích originálního infliximabu. Přes počáteční rezervovaný přístup zdravotníků pramenící z nepochopení celého procesu založeného na průkazu biosimilarity a vzájemné zaměnitelnosti se stal biosimilární infliximab CT-P13 v řadě zemí EU nejužívanějším produktem ze skupiny biologických léčiv. Srovnání CT- -P13 s originálním infliximabem – potvrzení biosimilarity bylo založeno na precizních analytických zkouškách, které porovnaly chemickou strukturu, fyzikálně-chemické vlastnosti, farmakokinetické a farmakodynamické profily obou léčiv. V předregistrační fázi byly provedeny pouze dvě klinické studie (PLENETAS a PLANETRA) u revmatologických pacientů, které potvrdily stejnou klinickou efektivitu, výskyt nežádoucích účinků a imunogenicitu, jako má originální infliximab.

Od roku 2016 se stal infliximab CT- -P13 vzhledem k významně nižší nákladovosti v řadě západních zemí a také v ČR nejčastěji používanou monoklonální protilátkou v léčbě IBD. Přes určité malé rozdíly v terciální a kvartérní struktuře a odlišnému stupni obsahu některých cukrů jde z klinického hlediska o totožnou látku s originálním infliximabem, se stejnými klinickými účinky včetně protizánětlivého efektu, frekvence a typu vedlejších účinků a také imunogenity. V roce 2016 byl v zemích EU do klinické praxe povolen druhý biosimilární infliximab označovaný jako SB-2 a v květnu 2018 třetí biosimilární infliximab PF-06438179/GP111.

V roce 2017 byly publikovány dlouho očekávané výsledky nezávislého projektu Nor-Switch Study, který byl iniciován a finančně podpořen norskou vládou s finanční dotací 2,2 mil. eur, a to bez účasti farmaceutického průmyslu. Jednalo se o randomizovanou, dvojitě zaslepenou studii fáze 4, která hodnotila non-inferioritu po převedení terapie z originálního na biosimilární infliximab CT-P13 u všech šesti diagnóz (CN, UC, psoriáza, psoriatická artritida, ankylozující spondylitida a revmatoidní artritida), pro něž je infliximab v EU povolen. Do studie bylo od října 2014 do července 2015 zařazeno celkem 482 pacientů z 25 norských center, kteří byli dlouhodobě léčeni originálním infliximabem, v průměru 6–8 let po stanovení diagnózy, a byli minimálně 6 měsíců v navozené klinické remisi onemocnění originálním infliximabem. Nejvíce byli zastoupení nemocní s CN 155 (32 %) a s UC 93 (20 %), dále byli do studie zavedeni nemocní s ankylozující spondyloartritidou 91 (19 %), revmatoidní artritidou 77 (16 %), psoriatrickou artritidou 30 (6 %) a psoriázou 35 (7 %). Z celkového počtu 482 pacientů bylo 241 randomizováno k pokračování terapie infliximabem a 241 bylo převedeno na biosimilární infliximab CT-P13, přičemž dávka a frekvence podávání byly ponechány v původním dlouhodobém režimu. Primárním cílem studie bylo zjistit za 52 týdnů od randomizace podíl nemocných, u nichž došlo ke zhoršení klinického stavu v obou srovnávaných ramenech originálního a biosimilárního infliximabu. U všech nemocných byla monitorována farmakokinetika, výskyt neutralizačních protilátek a výskyt nežádoucích účinků.

Výsledky této srovnávací studie potvrdily non-inferioritu CT-P13 s originálním infliximabem ve všech stanovených indikacích. Významné zhoršení stavu v celé skupině nemocných zahrnujících všech šest diagnóz bylo u 26 % nemocných, kteří pokračovali v terapii originálním inflximabem a u 30 % nemocných, již byli převedeni z originálního na biosimilární infliximab CT-P13. Výskyt všech nežádoucích účinků byl v obou celkových skupnách velmi podobný (70 vs. 68 %) a výskyt závažných nežádoucích účinků, které indikovaly ukončení podávání léčby, byl v obou skupinách rovněž velmi podobný (4 vs. 3 %) [2]. Debaty o vzájemné zaměnitelnosti originálních a biosimilárních mAb byly ukončeny dne 19. 9. 2022, kdy EMA vydala prohlášení o vzájemné zaměnitelnosti biosimilárních mAb s originálními produkty. Všechny tři uvažované scénáře: originální mAb ® biosimilární mAb; biosimilární mAb A ® biosimilární mAb B; biosimilární mAb ® originální mAb jsou považovány za adekvátní a rovnocené [3].

Význam monitorování farmakokinetiky mAb v klinické praxi

V únoru 2019 byly v časopise Lancet zveřejněny výsledky studie PANTS (The Personalized Anti-TNF Therapy-Naive Patients with Active Luminal Crohn’s disease), která přinesla několik důležitých závěrů pro používání anti-TNF léčby v klinické praxi. Jednalo se o multicentrickou, nerandomizovanou, prospektivní a observační studii zahrnující celkem 120 pracovišť ve Velké Británii, do které bylo zařazeno celkem 1 610 biologicky naivních pacientů s aktivní CN. Do studie vstoupili dospělí i dětští pacienti starší 6 let.

Primární selhání terapie v týdnu 14 po dokončení indukční léčby bylo detekováno u 23,8 % nemocných, což je cca dvojnásobek proti údajům z registračních studií. Celkem 36,9 %, resp. 34,1 % nemocných na terapii infliximabem, resp. adalimumabem, ztratilo pozitivní klinickou odpověď po indukci do týdne 54. Většina nemocných při léčbě infliximabem (60,9 %) a adalimumabem (66,9 %) nedosáhla v týdnu 54 klinické remise.

Hladina obou anti-TNF léčiv přímo korelovala s pozitivitou klinické odpovědi v týdnu 14. Vyšší hladina byla spojena s vyšší léčebnou odpovědí. Pro infliximab byla stanovena hodnotou ≥ 7 mg/l a pro adalimumab ≥ 12 mg/l. Navíc se ukázalo, že údolní koncentrace infliximabu (trough level) 30–35 mg/l v týdnu 6 je spojena s významně vyšším počtem remisí v týdnu 14. Tento výsledek je pádným argumentem pro proaktivní monitorování farmakokinetiky biologické léčby a časnou optimalizací podávané dávky. Nižší hladiny léčiv v týdnu 14 byly rovněž spojeny s významně vyšším rizikem ztráty léčebné odpovědi a nedosažení remise na konci prvního roku léčby. Obezita při zahájení léčby, vysoká zánětlivá aktivita (CRP/FC) a nižší koncentrace albuminu v době zahájení léčby byly určeny jako negativní prediktory pro dosažení optimální koncentraci léčiva a také pro dosažení dlouhodobé léčebné odpovědi.

Celkový počet nemocných s pozitivitou neutralizačních anti-infliximabových protilátek v týdnu 54 byl 62,8 % a pozitivita anti-adalimumabových protilátek byla zjištěna u 28,5 % probandů. U 31,2 % nemocných léčených infliximabem byl titr ADA protilátek velmi vysoký a tito nemocní neměli detekovatelnou žádnou hladinu léčiva v séru. V případě nemocných léčených adalimumabem byl výskyt neutralizačních ADA protilátek prokázán u 12,3 % probandů. Plazmatická koncentrace obou léčiv v týdnu 14 byla nezávislým prediktorem pro rozvoj imunogenicity v následujícím průběhu léčby. Tento fenomén je vysvětlen tzv. teorií diskontinuity, která říká, že přerušovaná expozice antigeny indukuje kontinuální imunitní odpověď, kdežto vysoké a setrvalé hladiny antigenů (léčiv) vedou ke vzniku imunitní tolerance. Multivariantní analýzou bylo potvrzeno, že nízká „údolní“ koncentrace léčiva (trough) v týdnu 14 a 54 byla spojena s významně vyšším výskytem ADA v týdnu 14 a s vysokými biologickými parametry zánětu [4].

Subkutánně podávaný infliximab CT-P13

V roce 2019 byl do klinické praxe povolen infliximab CT-P13 se subkutánním podáváním, a to ve všech indikacích intravenózně aplikovaného infliximabu. Při subkutánním podání léčiva do podkožní vrstvy musí terapeutická mAb prostoupit skrze pojivovou extracelulární tkáň a poté vstupuje do lymfatického systému. Tento proces je, na rozdíl od podání intravenózního, velmi pomalý a vrcholu plazmatické koncentrace (C_max) dosahují podané terapeutické mAb mezi 6 a 8 dny od podání léčiva. Dávka intravenózně podávaných mAb, u nichž je vrcholová C_max dosahována během několika hodin, je většinou (ne vždy) adjustovaná na tělesnou hmotnost nebo na tělesný povrch pacienta. Na rozdíl od toho jsou u subkutánně podávaných léčiv jednotlivé dávky aplikovány ve fixní dávce. Je zřejmé, že ačkoli je vrcholová koncentrace (C_max) terapeutické mAb dosahována později při subkutánním podání v porovnání s aplikací intravenózní, není celkový farmakodynamický efekt odlišný, nebo dokonce horší. Potvrdily to studie využívající anti-CD20 protilátku rituximab nebo antagonistu receptoru růstového faktoru (anti-HER-2) trastuzumab. Při srovnání farmakodynamického efektu subkutánního nebo intravenózního podání nebyly nalezeny žádné signifikantní rozdíly.

Nevýhodou subkutánního podání je pomalejší nástup účinku, nižší biologická dostupnost léčiva a větší riziko vzniku místní reakce a bolestivosti v místě vpichu. Výsledky farmakokinetické studie u 44 nemocných se středně a vysoce aktivní CN ukázaly, že v udržovací terapii od týdne 14 do týdne 54 bylo podání všech subkutánních dávek infliximabu CT-P13 (120 mg, 180 mg a 240 mg s.c. 1× za 2 týdny) spojeno s významně vyšší průměrnou plazmatickou koncentrací CT-P13 v porovnání se standardní udržovací terapií intravenózní v dávce 5 mg/kg 1× za 8 týdnů (obr. 1). Indukční léčba intravenózně podávaným infliximabem CT-P13 vede sice k vysokým hladinám léčiva v séru, ale poté po přechodu na udržovací léčbu 5 mg/kg v 8týdenních intervalech je asociována s významným snížením průměrné koncentrace infliximabu CT-P13 pod uvedenou hranici 5 µg/ml. Na rozdíl od intravenózního podávání léčiva měla subkutánní aplikace infliximabu CT-P13 ve všech testovaných dávkách (120 mg / 180 mg / 240 mg) dramaticky lepší PK profil. Nekonzistentnost farmakokinetiky infliximabu v průběhu udržovací fáze léčby při intravenózním podávání je pravděpodobně jedním z hlavních důvodů relativně často se vyskytující druhotné ztráty odpovědi biologické léčby u pacientů s IBD.

Významně nižší imunogenicita se potvrdila ve studii, která srovnávala efektivitu, bezpečnost a imunogenicitu dvou způsobů aplikace infliximabu CT-P13. Ukázalo se to na základě užití velmi citlivé chemiluminiscenční metody sloužící k průkazu protilátek proti CT-P13 a umožňující detekci ADA v koncentraci 25 µg/ml a vyšší, a to i při současné přítomnosti infliximabu CT-P13 v koncentraci 120 µg/ml séra. V týdnu 6 byla celkem u 4,5 % nemocných se subkutánní léčbou a u 10,8 % pacientů s intravenózní aplikací detekována přítomnost ADA. V týdnu 14 byly neutralizační protilátky u 21,2 % nemocných se subkutánním podáním a u 29,2 % s intravenózní léčbou. Klinicky významné neutralizační typy protilátek byly v první skupině u 10,6 % nemocných a ve druhé u 13,8 % nemocných. V týdnu 22 byl výskyt protilátek u subkutánního podávání zjištěn u 31,8 % probandů a u intravenózního u 49,2 % pacientů. Z toho klinicky významné neutralizační protilátky byly v s.c. skupině zjistitelné u 6,1 % nemocných a v i.v. skupině u 18,8 % nemocných. V týdnu 30 byly rozdíly ještě vyšší: v subkutánně léčené skupině byl neutralizační typ protilátek detekován u 3 % a u i.v. léčených pacientů u 29,2 % z nich [5].

Tvorba protilátek v rámci primární imunizace je závislá na dávce podaného antigenu. Při velmi nízkých dávkách antigenu je tvorba protilátek zanedbatelná („low-zone tolerance“). S postupným navyšováním dávky antigenu síla protilátkové odpovědi plynule stoupá. Přesáhne-li dávka antigenu určitou hranici, dochází ke slábnutí protilátkové odpovědi („high-zone tolerance“). Právě tento mechanizmus je velmi pravděpodobnou příčinou velmi nízké protilátkové odpovědi po dosažení vysokých plazmatických hladin infliximabu při subkutánním podávání (obr. 2).

Koncept „biobetters“

Významně lepší farmakokinetický profil infliximabu CT-P13 SC, který spočívá v několikanásobně vyšší hladině léčiva v séru v porovnání s i.v. podávaným infliximabem CT-P13, implikuje představu vyšší protizánětlivé efektivity subkutánního podávání. Druhým argumentem pro to jsou zkušenosti z reálné klinické praxe, které potvrzují, že podíl nemocných, kteří dosáhli klinické remise, je přímo úměrný plazmatické koncentraci infliximabu nebo adalimumabu. Počátkem roku 2021 se sešlo 16 světových expertů z oboru gastroenterologie a revmatologie, kteří vytvořili koncept „biobetters“ [7]. Podle jejich definice jsou biobetters modifikované formy léčiv, které jsou již povoleny pro použití v klinické praxi, ale díky úpravě vykazují lepší farmakokinetický profil a také vyšší klinickou účinnost v porovnání s originálním produktem. U některých biosimilárních léčiv, např. obinutuzumabu (anti-CD20 protilátka – biosimilární produkt k rituximabu), se potvrdla vyšší efektivnost při léčbě chronické lymfatické leukemie nebo folikulárního lymfomu v porovnání s originální molekulou. V případě infliximabu CT- -P13 SC máme zatím jen přesvědčivé důkazy o lepším farmakokinetickém profilu subkutánní léčby a také to, že převedení nemocných, kteří jsou v dlouhodobé remisi na léčbě intravenózním infliximabem, je bezpečné a klinicky efektivní. Nicméně důkazy o tom, že aplikace infliximabu CT-P13 SC u pacientů s IBD je efektivnější než intravenózní podání nebo že se nechá využít u nemocných, kteří již v minulosti na biologickou léčbu selhali, zatím chybí. V Klinickém centru ISCARE probíhá od počátku roku 2022 projekt, do něhož jsou zařazeni nemocní s CN refrakterní na biologickou terapii. Předběžné zkušenosti ukazují, že u dvou třetin těchto refrakterních pacientů poskytuje terapie s infliximabem CT-P13 SC po 14 týdnech léčby významný klinický benefit, včetně těch, kteří byli v minulosti terapii infliximabem exponováni a mají vysoký titr protilátek proti infliximabu. V ideálním případě by „biobetters“ mohly být využitelné jako záchranná terapie u nemocných, u nichž selhalo intravenózní podávání infliximabu, u pacientů, kteří vyžadují vysoké střední plazmatické hladiny, např. u pacientů s postižením tenkého střeva nebo s perianální chorobou, u nemocných s imunogenním i mechanistickým sekundárním selháním biologické léčby. Vedle toho je potřeba přičíst obecné výhody subkutánního podávání léčby, které představuje vyšší komfort pacienta a možnost individuální aplikace léku. To všechno ještě umocňují přednosti telemedicíny se vzdáleným a „těsným“ sledování pacienta.

Závěr

Zavedení biosimilárních mAb do terapie imunitně zprostředkovaných zánětlivých chorob vč. idiopatických střevních zánětů v roce 2013 bylo spojeno s významnými a pozitivními dopady.

• Dramatické snížení nákladů na biologickou léčbu. V porovnání s rokem 2013 jde snížení ceny anti-TNF mAb o 70–90 %.

• Významné zvýšení dostupnosti biologické léčby pro všechny potřebné pacienty. Porovnání je nasnadě: v roce 2014 bylo cca 1 700 IBD nemocných na biologické léčbě; v roce 2022 je to minimálně 10 500 IBD pacientů.

• Medicínská pozitiva biosimilárních mAb jsou zcela zásadní a spočívají v daleko snadnější možnosti intenzifikace léčby a zavedení časné léčby pro rizikové pacienty.

• Zavedení biosimilární mAb do klinické praxe také akcelerovalo využití nových postupů při sledování pacientů a monitoraci efektu terapie (telemedicína, monitorování farmakokinetiky mAb).

• Některé biosimilární mAb vykazují fenomén vyššího terapeutického účinku v porovnání s originálními léky, který je shrnut pod názvem „biobetters“.

ORCID autora

M. Lukáš ORCID 0000-0002-1463-3840.

prof. MUDr. Milan Lukáš, CSc., AGAF

Klinické a výzkumné centrum pro střevní záněty

Klinické centrum ISCARE a. s. a 1. LF UK v Praze

Českomoravská 19

190 00 Praha 9

milan.lukas@email.cz

Obrázky byly poskytnuty s laskavým svolením vydavatelství Grada Publishing.