Profesor MUDr. Jaroslav Páv, DrSc., přední osobnost české diabetologie

Každý rok, když přijedu v dubnu na výroční sjezd českých a slovenských diabetologů do Luhačovic, se mi vybaví řada osobností z domova i ze zahraničí, které jsem v tomto lázeňském městě poznal. Na mnohé z nich mám osobní vzpomínky, neboť pro mne znamenali uvedení do diabetologické obce; mnozí z nich již nejsou mezi námi. Právě takovou osobností, o níž jsem slyšel mnohem dříve, a to již za dob studií na gymnáziu a později na fakultě, byl můj učitel profesor MUDr. Jaroslav Páv, DrSc. Vlastně jsem měl obrovské štěstí, že již za studií jako studentská vědecká síla v Laboratoři pro endokrinologii a metabolismus při III. interní klinice Fakulty všeobecného lékařství v Praze jsem se věnoval vztahům mezi zevně a vnitřně sekretorickou částí slinivky břišní. A právě tato oblast mě přivedla do pracovního kontaktu s profesorem Pávem, který působil na III. interní klinice. Již první setkání mě utvrdila v představě, že profesor Páv je člověk mimořádných osobních kvalit. Ale vraťme se nejprve zpět a připomeňme alespoň některá biografická data.

Narodil se v Manětíně u Plzně 26. ledna 1923. Po maturitě v Praze v roce 1942 pracoval jako chemický laborant, neboť nemohl za protektorátu studovat na vysoké škole. Po válce se ihned přihlásil na lékařskou fakultu v Praze, kterou ukončil v roce 1949. V nemocnici v České Lípě získal první zkušenosti jako sekundární lékař a již zde se začal zajímat o endokrinologii a metabolismus. Pracoval nejprve v ambulanci pro onemocnění štítné žlázy a posléze i v poradně pro diabetiky. V roce 1953 byl přijat na místo vědeckého pracovníka do Ústavu pro výzkum výživy lidu v Praze, kde se věnoval diabetu. Zde vznikla jeho kandidátská práce „Lipoproteinová lipáza a metabolismus tuků u diabetu“. V roce 1961 nastoupil po konkurzu na III. interní kliniku Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, kde získal široký pohled na internu pod vedením profesora Josefa Charváta. Intenzívně rozvíjel nejen činnost léčebně-preventivní, ale i vědecko-výzkumnou a pedagogickou. Právě pobyt na III. interní klinice mu umožnil uplatňovat hluboké znalosti, a to jak z oblasti diabetu a metabolismu, tak z interny jako celého oboru. V roce 1968 se habilitoval prací „K otázce vztahu mezi metabolismem glycidů a tuků“ a v roce 1981 mu byla udělena hodnost doktora lékařských věd na základě obhajoby práce „Význam stanovení inzulinémie u poruch přeměny sacharidů“. V roce 1985 byl jmenován profesorem pro obor vnitřní nemoci.

Od roku 1951 působil v České lékařské společnosti JEP (jako člen odborné společnosti diabetologické, endokrinologické a gastroenterologické), v roce 1955 se stal členem Společnosti pro racionální výživu. Od roku 1966 jako člen výboru České diabetologické společnosti prosazoval moderní směry v diagnostice a terapii diabetu. V roce 1990 byl jednomyslně zvolen předsedou této odborné společnosti, čímž její členové jasně ocenili jeho význam pro českou diabetologii. Dále se aktivně podílel jako místopředseda Spolku lékařů českých v Praze na organizování jeho činnosti. Byl vyznamenán řadou cen České lékařské společnosti (Diabetologické společnosti, Spolku lékařů českých a Společnosti pro racionální výživu). Profesor Páv byl zvolen předsedou Organizačního výboru 28. výročního kongresu Evropské společnosti pro studium diabetu, který se konal v Praze v roce 1992. Tato velmi úspěšná akce, jež se stala do té doby největším lékařským kongresem pořádaným v naší republice (na kongrese bylo přes 5000 účastníků), byla vysoce oceněna čelnými představiteli nejen evropské, ale i celosvětové diabetologie. Dodnes mnozí z účastníků – a dnes čelní evropští diabetologové – vzpomínají právě na osobnost profesora Páva.

Profesor Páv byl především zkušeným široce vzdělaným internistou, jehož vizity na klinice směřovaly do hloubky problémů u každého nemocného. Vycházel z Charvátovy tradice, že vizita musí vést k myšlenkovému obohacení všech zúčastněných lékařů. Vždy měl přitom na mysli především dobro pacienta. Svým postojem byl příkladem medikům, které na klinice vychovával v medicínském myšlení. Věnoval se intenzivně pedagogické činnosti, a to jak na úrovni pregraduální, tak postgraduální. Neúnavně pracoval ve zkušebních komisích na fakultě i při atestacích z interny či diabetologie. Byl nekompromisním, ale přitom spravedlivým examinátorem, jehož základním požadavkem bylo lékařovo vzdělání. Vyvrcholením jeho didaktické práce v diabetologii se stala jeho monografie „Klinická diabetologie“ vydaná v roce 1988.

Hluboce se věnoval diabetologii, kterou na klinice průkopnicky vedl. Stál u zrodu prvního stanovení koncentrace inzulinu v krvi v Československu. To bylo právě v Laboratoři pro endokrinologii a metabolismus krátce poté, co byl inzulin poprvé na světě stanoven Yallowovou a Bersonem v roce 1961. Studoval význam protilátek proti inzulínu. Jeho práce o této problematice publikovaná v časopisu The Lancet v roce 1963 je citována i v současných monografiích o diabetu vydaných v USA. Publikoval 175 prací v domácích i zahraničních časopisech, byl autorem čtyř samostatných monografií. Vedle ryze odborných článků je s jeho jménem nerozlučně spjata praktická diabetologie, totiž základy dietoterapie. Jeho monografie se staly zdrojem informací pro početné řady diabetiků, jimž pomohly pochopit význam dietního režimu v jejich životě.

Profesor Páv promítal do vědecko-výzkumné práce praktické problémy diabetologie. Tento přístup podmíněný letitými zkušenostmi byl vždy obohacením výzkumné činnosti a byl zpětně přínosem medicínské praxi. Profesor Páv založil na III. interní klinice v Praze diabetologickou školu, která vychází ze širokého pojetí interny, na níž navazuje diabetologie jako obor vyžadující hlubokou znalost biochemických a fyziologických zákonitostí a vztahů. To je bezesporu i základem současné moderní koncepce tohoto specializovaného oboru.

Byl jsem proto potěšen, že jsem od roku 1982 mohl výzkumnou činnost zaměřit do oblasti diabetu, a tak i více poznat osobnost pana profesora. Poznal jsem jeho skromnost a pokoru, které byly tím zřetelnější, čím více toho věděl. Hlubší poznání vedlo k nejistotě, jestli to, co se nám původně zdálo jasné, je správné.

Profesora Páva jsem si vždy vážil nejen jako zkušeného odborníka, jehož pracovní styl jsem poznal jak na klinice, tak ve výboru České diabetologické společnosti, ale především jako člověka se vzácnými charakterovými vlastnostmi. Vždy si zachoval svůj zásadový a přitom vysoce humánní postoj, jímž byl oporou lékařského kolektivu i v dobách, kdy podobné vlastnosti nebyly příliš moderní. Není proto náhodou, že se po roce 1989 stal předsedou Etické komise nemocnice a fakulty. Stal se váženou a uznávanou osobností jak na svém pracovišti, tak v naší odborné diabetologické společnosti.

prof. MUDr. Jan Škrha, DrSc.

III. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha