Eugen Strouhal – 80. let

V pondělí 24. ledna 2011 se před čtvrtou hodinou odpolední otevřely pro pozvané oba vchody do klubu ve Faustově domě. Bylo to přesně zvolené datum: Eugen Strouhal zde právě v tento den oslavil své neuvěřitelné životní jubileum – osmdesátiny prožité v práci konané vždy s plným nasazením. Přítomni byli pozvaní hosté z 1. lékařské fakulty UK, z Akademie věd, z Národního muzea, přátelé archeologové, antropologové a egyptologové. Nechyběli ani členové nejužší i širší rodiny: vnuk moderoval, dcera fotografovala, syn natáčel a manželka se starala o aranžování přiváženého bohatého občerstvení. Příjemné odpoledne zahájil prof. MUDr. Tomáš Zíma, děkan 1. lékařské fakulty. Pak promluvilo ještě několik přátel: za Ústav dějin lékařství a cizích jazyků Milada Říhová, za Národní muzeum prof. Milan Stloukal, za egyptology prof. Ladislav Bareš. Všechny projevy byly krátké, srdečné a neformální. Vesměs tlumočily obdiv nad neúnavnou vědeckou, výzkumnou, sběratelskou, spisovatelskou i pedagogickou prací, v níž Eugen Strouhal stále pokračuje.

Zmíníme se nejprve o jeho vzdělání a profesní dráze. Po dokončení obecné školy studoval na tehdy proslulém 1. státním Masarykově reálném gymnáziu v Křemencově ulici, kde pokračoval až do septimy. Po zrušení tohoto ústavu dokončil poslední ročník na Vančurově gymnáziu na Smíchově a v roce 1950 s výborným prospěchem maturoval. Ve studiích pokračoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze a zároveň si plnil i své druhé přání – věnovat se historii. Na Filozoficko-historické fakultě vystudoval obor prehistorické archeologie, který ukončil tři roky po absolvování studia medicíny v roce 1959. Studovat nepřestal nikdy, jak u každého vědce platí. Z teoretických diplomových studií chci ještě zmínit postgraduální studium fyzické antropologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (1968). Všechny tyto vystudované disciplíny – medicína, archeologie, antropologie, historie – byly podmíněny jeho celoživotním neutuchajícím zájmem a splynuly v obor, který založil a jehož je předním představitelem – v paleopatologii neboli v nauku o dávných chorobách, jež je možné diagnostikovat na kosterních pozůstatcích a mumiích.

Pracovní kariéra byla pestrá. Po promoci nastoupil na umístěnku jako lázeňský lékař ve Františkových Lázních. Po roce získal místo odborného asistenta prof. B. Krajníka v Ústavu lékařské biologie lékařské fakulty v Plzni, kde setrval tři roky. Pak se vrátil jako sekundář radioizotopového oddělení Výzkumného ústavu endokrinologického v nemocnici v Praze – Motole. Zde si rozšířil i klinické znalosti v některých lékařských oborech, které mu byly v další práci archeologa a expedičního lékaře při archeologických výkopech velmi užitečné.

Významné datum v profesní kariéře představoval rok 1961, kdy byl přijat za člena Československého egyptologického ústavu UK v Praze a v Káhiře. Zde vykonával funkci expedičního lékaře a současně i archeologa a antropologa. Mimo prací na výzkumu Ptahšepsesovy mastaby v Abusíru u Káhiry se zúčastnil příprav a průběhu tří archeologicko-epigrafických expedic do Núbie v rámci mezinárodní akce na záchranu núbijských památek UNESCO v letech 1961, 1964 a 1965. Inicioval a organizoval dvě egyptsko-československé antropologické expedice do Nové Núbie v oblasti u Kom Omba (1965, 1967). V souvislosti s přípravou členů egyptského týmu uspořádal v roce 1965 spolu s prof. J. Valšíkem semestrální kurz základů antropologie v Anatomickém ústavu lékařské fakulty Kasr el-Aini Káhirské univerzity v Gíze.

Po roce 1968, v době velkých a nešťastných společenských změn v našem státě, kdy E. Strouhal odmítl vstoupit do obrozené KSČ, nebylo pro nestraníka E. Strouhala místo na některé z univerzitních fakult; naštěstí přišla nabídka E. Herolda nastoupit do Náprstkova muzea, složky Národního muzea v Praze. Zde setrval E. Strouhal až do roku 1992, založil nové Oddělení pravěku a starověku, Přední Asie a Afriky a stal se jeho vedoucím. Díky jeho činnosti se značně rozmnožily sbírky muzea, z nichž velká část pocházela z československých ar­cheo­logických výzkumů v Egyptě. Na jejich základě vytvářel scénáře pro velké i menší výstavy muzea. V té době mu bylo umožněno zúčastňovat se na pozvání dlouhodobých archeologických a antropologických výzkumů v zahraničí, zpracovat Alešem Hrdličkou přivezené série z egyptského Lištu a Chár­gy jakož i další egyptské kostrové materiály v různých institucích USA a Rakouska.

Strouhalův vědecký ztájem se během jeho činnosti postupně přesouval od archeologie přes antropologii k paleopatologii. Byl jedním z deseti zakládajících členů Paleopatologického klubu (1973), vbrzku přeměněného na asociaci. Strouhal se tím stal jediným evropským členem-zakladatelem. Tímto aktem vznikl nový nezávislý obor na průsečíku archeologie, antropologie a lékařských věd. V roce 1983 se Strou­hal aktivně zúčastnil prvního československého paleopatologického sym­pózia v Národním muzeu. Paleopatologie zůstává až dosud oblíbenou půdou jeho bádání.

Je nutné zmínit i činnost pedagogickou. V letech 1969–1973 působil Strou­hal i jako externí pedagog Univerzity 17. listopadu v Praze, kde přednášel v angličtině nebo francouzštině prehistorii Afriky pro zahraniční studenty. Jako neperspektivní kádr nesměl dalších patnáct let přijímat pozvání k přednáškám pro studenty s jedinou výjimkou jednosemestrálního kurzu antropologie na univerzitě v egyptské Alexandrii v roce 1979. Zákaz prolomil až v roce 1988 prosazením semestrálního kurzu základů paleopatologie ve spolupráci s L. Vyhnánkem na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Na této fakultě, jeho rodné alma mater, začal působit po roce 1989 v rámci Ústavu dějin lékařství, kterého se posléze stal i přednostou.

Ústav převzal Eugen Strouhal v personálně i materiálně okleštěném stavu, který se mu podařilo rozšířit. Obnovil jeho pedagogickou činnost, která se rozvinula nejen přednáškami pro začátečníky („Úvod do studia lékařství“), ale i formou výběrových semestrálních kurzů „Přehledu dějin lékařství“ a Základů paleopatologie“ pro vyspělé posluchače 4. ročníku. Pro egyptology pořádal občasné cykly přednášek „Antropologie starého Egypta“ na Filozofické fakultě. Souběžně s činností v Ústavu dějin lékařství přijal Strouhal nabídku rektora Západočeské univerzity v Plzni, kde jednou až dvakrát týdně působil v rámci přednášek a praktik z fyzické antropologie a vyhlásil i přednášku z kulturní antropologie starého Egypta. Od roku 1993 podnes přednáší Strouhal v cyklech Univerzity 3. věku 1. LF UK.

První vědecko-pedagogický titul obhájil na Fakultě archeologie Varšavské univerzity, která mu po obhajobě udělila v roce 1991 titul „doktor habilitowany“. V témže roce práci, doplněnou o kulturně sociální antropologické aspekty, obhájil i na FF UK v Praze, a získal tím hodnost DrSc. Po dalších třech letech byl jmenován na základě předloženého souboru publikovaných prací z paleopatologie profesorem dějin lékařství a lékařské deontologie. I nadále mohl díky pochopení vedení 1. LF UK pokračovat ve výzkumu v egyptském terénu ve spolupráci s českými, anglickými, nizozemskými, francouzskými, australskými a americkými expedicemi. Zpracovával lidský kostrový materiál z antropologického a paleopatologického hlediska. Shromažďoval si tak půdu pro zamyšlenou knihu o staroegyptském lékařství, jejíž první díl vyšel na podzim v roce 2010 v nakladatelství Academia.

Tím se dostáváme i k jeho bohaté činnosti publikační. Napsal dlouhou řadu archeologických, antropologických i paleopatologických vědeckých a populárně vědeckých článků a knih, z nichž největšího úspěchu dosáhla jeho publikace Život starých Egypťanů (1989), která dosud vyšla v 19 vydáních a 9 jazycích ve 12 státech včetně USA a Japonska. Získala cenu J. Rothbauma jako nejlepší kniha roku 1992 nakladatelství Oklahomské univerzity. Ve spolupráci s dalšími významnými autory napsal i první českou učebnici paleopatologie „Základy paleopatologie“(2004), „Antropologie egyptských núbijských mužů“ (2007), „Trpěli i dávní lidé nádory? Historie a paleopatologie nádorů, zvláště zhoubných“ (2008; anglická verze je připravena do tisku) a již zmíněnou knihu „Lékařství starých Egypťanů I. Staroegyptská chirurgie a péče o ženu a dítě“ (2010; rovněž v tomto případě je vydání anglického překladu v jednání).

Rozsáhlá bibliografie profesora Strou­hala čítá 343 vědeckých článků, 200 populárně vědeckých článků, 295 zpráv z vědeckého života a 250 recenzí knih a článků, 13 vědeckých monografií, 3 cestopisy aj. Její zveřejnění se připravuje pro časopis Anthropologie (48/2, 2010). Celkem jsem napočítala osm udělených medailí, které zde nechci z důvodu nedostatku místa vyjmenovávat. Byl nebo je stále členem 22 domácích, zahraničních a mezinárodních vědeckých společností.

Nelze se rozepsat o všech aktivitách vědeckého života E. Strouhala. Snad ještě zmíním jeho práci organizační. V roce 1970 spoluorganizoval Sympozium etnické antropologie v Náprstkově muzeu, dále 2. československé sympozium z dějin medicíny, veterinární medicíny a farmakologie, 12. evropskou konferenci Paleopatologické asociace, byl nebo je členem v několika vědeckých radách, v redakčních radách čtyř českých a zahraničních časopisů a zastává funkce ve vědeckých společnostech – např. funkci místopředsedy v České společnosti antropologické a opakovaně člena výboru Evropské antropologické asociace.

Co ještě dodat? Mnohé jsem vynechala, neboť článek by mohl snadno vysoce přesáhnout místo vymezené časopisem. Pan profesor je obdivuhodný člověk. Velmi a široce vzdělaný, znalý mnoha cizích jazyků, zcestovalý a sečtělý, neuvěřitelně pilný a stále neúnavně pracující. V zorném poli jeho vědeckého oboru je mezinárodně uznávanou nemalou autoritou. Snad ještě to nejdůležitější – vystupuje vždy jako velmi skromný, slušný a „rovný“ člověk za všech okolností. Kéž je mu dopřáno ještě mnoho let vědecky plodného života v pevném zdraví!

prof. PhDr. Milada Říhová, CSc.
Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta, Ústav dějin lékařství a cizích jazyků
Karlovo náměstí 40, 120 00 Praha 2
e-mail: milada.rihova@lf1.cuni.cz