Dvacet let po odchodu prof. MUDr. Jana Dobiáše, CSc. a deset let po odchodu prof. MUDr. Vladimíra Študenta, DrSc.

Poněkud netypicky uvedla Psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze 1. listopadu 2010 na Vondráčkově večeru v Lékařském domě vzpomínky na své dvě vynikající osobnosti – prof. Jana Dobiáše a prof. Vladimíra Študenta. Netypické je, že se nejedná o kulatá výročí – padesátiletá nebo stoletá od narození nebo smrti, ale o výročí s daleko menším časovým odstupem.

Prof. MUDr. Jan Dobiáš zesnul v noci na 4. prosince 1990 sám ve svém bytě, pravděpodobně v důsledku komplikací jeho diabetu, kterým trpěl delší dobu. Jeho skon byl přesto nečekaný, nikdy si příliš nestěžoval, na kliniku docházel pravidelně i v důchodu a vše si obstarával sám. Prof. Dobiáš se narodil v roce 1914 v Opatovicích, v rodině správce jednoho ze schwarzenbergských statků na Hluboké. Vychodil obecnou školu v Hluboké nad Vltavou, gymnázium ukončil s vyznamenáním v Českých Budějovicích v roce 1934 a ihned absolvoval Lékařskou fakultu UK v Praze, kterou nemohl těsně dokončit, protože byl při známých událostech 17. listopadu 1939 s ostatními studenty z Hlávkových kolejí zatčen a do roku 1942 vezněn v Sachsenhausenu. Po propuštění z koncentračního tábora pak do konce války pracoval jako zemědělský dělník. Po válce rychle dokončil svá studia a promoval již 10. srpna 1945.

Cesta prof. Dobiáše k vedení Psychiatrické kliniky nebyla tak tradičně směrovaná na jednu fakultu UK jako u prof. Vladimíra Vondráčka, i když musíme připomenout, že ani ta nebyla jednosměrná, ale zahrnovala tři směry – psychiatrii, farmakologii a internu. V roce 1946 přichází Jan Dobiáš z infekčního oddělení Bulovky na 7 let na neurologicko-psychiatrické oddělení prof. Janoty (tamtéž), takže vyzrává v psychiatra vlastně jako žák prof. Janoty. Pak zcela dobrodružně odjíždí na jeden rok jako lodní lékař na naší lodi Republika na její první dálně-východní cestu. Plavba skončila v Čínském moři v tajfunu, kdy byla loď po 48hodinovém vysílání SOS zachráněna anglickou lodí a dovlečena k opravě do Šanghaje. Dobiáš zůstal oporou posádky a zřejmě zabránil panice a dezorganizaci. Zůstal pak několik měsíců v Číně (Šanghaj, Peking) a pak se vrátil do Prahy. Po dvouletém intermezzu jako vědecký pracovník na oddělení pro choroby krevního oběhu prof. Klementa Webera v Thomayerově nemocnici se Dobiáš vrací k psychiatrii a nastupuje ve věku 41 let jako klinický asistent na Psychiatrickou kliniku. V roce 1959 obhajuje kandidátskou práci na téma „Problémy evoluční psychopatologie“. V roce 1961 habilitoval z oboru obecné a speciální psychiatrie habilitačním spisem „Úvod do lékařské psychologie“.

Podle Vencovského byla jeho publikační činnost rozsáhlá, zasahovala do všech odvětví psychiatrie v počtu asi 120 publikací; jeho jistě největším zájmem byla psychopatologie jako nástroj dostupně přesného klinického popisu a základ psychiatrické diagnózy. V roce 1970 odchází prof. Vondráček do důchodu. Dobiáš je jmenován prozatímním a v roce 1972 spolu s udělením řádné profesury i definitivním přednostou Psychiatrické kliniky v Praze, kterým zůstal do roku 1984, kdy dovršil 70 let. Odešel do důchodu, ale na klinice zůstal jako profesor – konzultant a docházel tam pravidelně až do své smrti v roce 1990.

Jak pro nás Dobiáš vyniká v galerii přednostů Psychiatrické kliniky v Praze? Myslíme si, že z ní vystupuje jako člověk vzbuzující respekt a autoritu spolu s důvěrou, s neobyčejnou (možná až geniální) schopností budovat sociální vztahy a utvářet organizované týmy. Měl odpor ke sporům a snahu po harmonickém fungování celku. Měl smysl pro instituci, pro pokračování instituce a jejího zachování spolu se základními hodnotami. Za tím účelem se vracel k událostem, týkajícím se pracovního týmu kliniky a vytvářel paměť instituce, ke vzpomínkám, často humorným, ke kterým se vracíme a které pak časem vlastně vytvářely celý mýtus. Pro pokračování instituce měl význam i zájmový kroužek, který založil pro mediky, majících zájem o psychiatrii, kde nás okouzloval svým vhledem do klasické fenomenologie a svou mistrnou výstavbou analýz diferenciální diagnostiky. Je škoda, že tato pedagogická virtuozita většinou nebyla zachycena knižně a přežívá snad jen v několika skriptech lékařské psychologie.

Po sametové revoluci brzy umírá a rozprostírá se kolem něho určité ticho. Od mládí byl členem KSČ. Zvrat, vysoce soukromý, přišel až po sovětské invazi v roce 1968, kdy se jednou svěřil, že není větší blamáže než věřit něčemu celý život, co pak tak enormně zklame. Přesto sám nezklamal. Myslíme jeho sociální obratnost. Styky s mocnými tehdejšího světa se rozprostřely, jistě nad klinikou, ale i nad celou československou psychiatrií.

Ačkoliv původem a naturelem tak rozdílný od prof. Vondráčka, neusiloval, jak bylo tehdy v podobných případech zvykem, o jeho „včasný“ odchod do důchodu a podpořil jeho důstojné setrvání na klinice až do jeho smrti. Myslíme si, že i díky jemu byla tehdejší sovětská doktrína Pavlovova přijata a provozována v české psychiatrii jen velmi formálně. Díky souhře s prof. Vondráčkem a jinými vytvořil na klinice velmi liberální atmosféru. Nezapomínejme, že za éry přednostů Myslivečka, Vondráčka i Dobiáše se proslavil alkoholog světového jména doc. Jaroslav Skála (i když vyhozený člen strany) a vybudoval známé oddělení pro protialkoholní léčbu právě pod ochrannou rukou těchto přednostů pražské Psychiatrické kliniky. Bez jejich ochrany a egidy by nikdy nemohl splnit své plány ani mít na oddělení schovaného jako psychologa tajného kněze prof. dr. Tomáše Halíka. Dobiáš svými kontakty aktivně podpořil Freundovo úsilí o změnu chápání homosexuality a boj za zavedení její beztrestnosti, její pojetí jako vrozené varianty normy, a tím způsobil, že v tmářském režimu jsme v této věci náhodou předstihli asi o 50 let vývoj v západnách demokraciích. V mezidobí uvolnění režimu v letech 1964–1968 rychle navázal styky s psychiatry Velké Británie a vyjednal tehdy nepředstavitelné roční stáže pro mladé psychiatry a psychology kliniky. Není možné přehlédnout jeho pevnou podporu lékařské a klinické psychologie, jež byla v tehdejším SSSR téměř zakázána. Známkou jeho zásad, taktu a ohledu bylo i to, že ač pokřtěný katolík z Jižních Čech neuposlechl příkaz strany a z římské církve vystoupil až po smrti své matky. I pak na vrcholu Husákovy normalizace pomáhal a aktivně podporoval nejen styky, ale i dlouhodobé pobyty a spolupráci s českými psychiatrickými emigranty na Západě. V posledním oslovení svého nekrologu na pohřbu prof. Vondráčka Dobiáš řekl: „Nezapomeneme na Vás, pane profesore, protože jste nezapomenutelný.“

Domníváme se, že v tradici Instituce a Oboru je profesor Dobiáš také nezapomenutelný, i když jiným způsobem – jako velkorysá osobnost s velkým filozofickým vzděláním a nadhledem s neobyčejným sociálním taktem a s vřelou empatií a zvláštní směsí lidové i vzdělanecké moudrosti.

Druhý klasik naší psychiatrie prof. MUDr. Vladimír Študent, DrSc. odešel před 10 lety. Zemřel v 72 letech 23. srpna 2000. Narodil se 18. září 1928 v Roudnici nad Labem. Již rokem svého narození byl zařazen do oné generace, která byla zvláště těžce postižena ve svých životních osudech historickým vývojem ve střední Evropě na důležitých křižovatkách svého mládí, studií a celého běhu života. Jeho rodina ukotvená v Bratislavě byla vystěhována v roce 1940 Slovenským štátem jako nežádoucí česká menšina. Návrat do Prahy nebyl snadný. Přesto Vladimír Študent absolvoval v roce 1942 gymnázium v Praze, byl ihned totálně nasazen jako optický výpočtář v továrně ETA v Praze.

Po válce po krátkém rozhodování mezi právy a medicínou vystudoval Fakultu všeobecného lékařství, promoval v roce 1951 a v září 1951 nastoupil jako sekundární lékař na Psychiatrickou kliniku v Praze, kde pracoval celý život až do odchodu do důchodu ve svých 67 letech. Postupoval všemi stupni zdravotnických i školských zařazení, v roce 1960 přešel na školskou dráhu a zaměřil se na pedagogickou a vědeckou činnost, jejímž hlavním tématem se stal problém agresivity v jejích nejrůznějších aspektech. Tento zájem ho logicky dovedl k jeho velkému tématu, tématu soudní psychiatrie a znalecké činnosti.

Tento vývoj se obrážel i v jeho vědecké práci. V roce 1971 obhájil habilitační práci „Obtížné otázky soudně psychiatrické expertízy“, v roce 1973 byl jmenován docentem a v roce 1987 profesorem, když obhájil doktorskou práci „Agresivita u psychopatických osobností“. Prof. Študent byl výraznou osobností pevných zásad, přes svou někdy až zbytečnou neústupnost byl velmi laskavý, velkorysý, citlivý s osobitým smyslem pro humor. Byl obratným diskutérem a často vystupoval proti názorům, se kterými nesouhlasil nebo je nepokládal za správné. Jeho slova pak byla stejně pádná a argumenty stejně logické jako jeho písemný projev. Dopadaly dosti tvrdě a se sarkastickým humorem na jeho oponenty. Měl proto některé odpůrce, kteří ho pokládali za tak zvaně přísného, tvrdého soudního znalce, to však byl důsledek povahy činů, které posuzoval a odbornou koncízností a důsledností, ale nikoliv tvrdosti.

Poslední desetiletí jeho života se krylo s porevoluční dobou, ve které přímočaře obhajoval své zásady a varoval před některými důsledky přílišného ústupu z rámců pravidel chování. Několik měsíců před svou smrtí publikoval rozsáhlý článek o problematice drog a upozorňoval na nebezpečí přílišného zlehčování této otázky.

Je nutné vzpomenout na obě osobnosti české psychiatrie, které jsou někdy, zvláště profesor Dobiáš, připomínány jen suše jako „pragmatici“ bez dalšího ocenění jejich vkladu české psychiatrii.

prof. MUDr. Petr Zvolský, DrSc.
Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN
Ke Karlovu 11, 128 29 Praha 2