Předseda ČLS JEP prof. MUDr Jaroslav Blahoš, DrSc. oslaví osmdesáté narozeniny

Pro všechny české lékaře je jistě milou vzpomínkou a bude i zajímavou informací, připomeneme-li toto významné životní jubileum lékaře – diplomata, prof. MUDr. Jaroslava Blahoše, DrSc. (obr. 1), který stojí v čele České lékařské společnosti Jana Evangelity Purkyně (ČLS JEP) již více než 20 let.

Pochází z Horažďovic z rodiny advokáta a vypracoval se z mladého lékaře až na vrchol profesní a společenské kariéry. Po šťastném dětství v harmonické rodině odešel na gymnazijní studie nejprve do Strakonic, a když se jeho rodiče přestěhovali do Prahy, dokončil gymnázium v Karlíně. Teprve jako sextán se rozhodl pro studium medicíny. To ale již měl za sebou hudební angažmá ve vlastní kapele, v níž hrál na klavír a na tahací harmoniku, a jen o málo později ještě jako gymnazista skládal univerzitní zkoušku z angličtiny a španělštiny.

Když mu nevyšlo v roce 1949 přijetí na pražskou lékařskou a pak ani na právnickou fakultu UK, odešel s nadějí na lepší úspěch studovat medicínu do Plzně, kde byla tehdy zřízena nová lékařská fakulta UK. Tam také v roce 1955 absolvoval. Distribuční povinnost ho odvála nejprve do Františkových Lázní a pak na dva roky do vojenské prezenční služby. V roce 1959 vyhrál konkurz na lékařské místo v Endokrinologickém ústavu, který tehdy řídil doc. Karel Šilink. Tam J. Blahoš s přestávkami na zahraniční stáže pracoval celkem 10 let a tamní odborná výchova z něho zformovala mladého vědeckého pracovníka. Z tohoto ústavu se přihlásil v roce 1961 na pomoc rozvojovým zemím a byl Polytechnou vyslán do Etiopie (obr. 2). Třebaže o této krásné zemi, dříve Habeši, neměl podrobnější vědomosti, ani neuměl amharsky, odlétal roku 1961 prvně letadlem přes Káhiru do Addis Abeby a pak ještě 400 km dále do města Hararu. Teprve tam, v zemi královny ze Sáby a krále Šalamouna poznal, co pro Evropana znamená primitivní africká medicína. Samozřejmě, že se snažil uplatnit evropské zásady hygieny a terapie, ale v zemi, kde jeden lékař připadal na 100 000 obyvatel, to bylo téměř marné. Přesto měl i tam léčebné úspěchy.

 Z Etiopie se vrátil do Prahy, v 35. letech se oženil a o rok později již přivítal na svět svého prvního syna. Měl velké štěstí, že mu v roce 1967 vyšlo stipendium do Endokrinologického ústavu v Paříži. To byl pro něho pod vedením profesora dr. Klotze skok do vědecké medicíny a známosti, které si během téměř dvouletého pobytu ve Francii udělal, znamenaly pro něho kroky po stupních medicínské odbornosti. Vědecky pracoval na problematice kalcitoninu a kostního metabolismu a na klinice se věnoval zejména štítné žláze.

V sedmdesátých letech 20. století se mu podařilo opakovaně vyjet na odborné stáže do Leedsu v Anglii, do Uppsaly ve Švédsku a do Tokia. Rovněž opakované pobyty v Paříži a kolegialita západních endokrinologů přispěly k dalším pozváním na lékařské sjezdy v Evropě i v zámoří. Vždy na nich přednášel a snažil se navazovat profesní kontakty. Jeho úsilí bylo nakonec zhodnoceno i v ČSSR. Po návratu měl již za sebou hojné zahraniční medicínské zkušenosti a všeobecný přehled o poměrech jinde ve světě, a když k tomu přistoupila i přízeň jeho domácích šéfů, zejména doc. Šilinka, prof. Vladimíra Jedličky a prof. Oty Gregora z nemocnice Pod Petřínem, kam z Výzkumného endokrinologického ústavu přešel, bylo vyhráno.

Po listopadu 1989, kdy padly nesmyslné překážky pro studijní cesty na západ, bylo pro čilého a odborně fundovaného profesora místo i v obrozené české společnosti. Na jaře roku 1990 byl zvolen předsedou ČLS JEP (obr. 3) a jednou z jeho povinností bylo navazovat přátelské a odborné styky s cizinou, které byly po desetiletí jen omezené. Prof. Jaroslav Blahoš se nikdy necítil vědcem v základním výzkumu, ale vždy upřednostňoval klinickou medicínu a pedagogiku. V nemocnici v Praze 1 Pod Petřínem působil po profesoru O. Gregorovi jako přednosta interní kliniky a profesor 2. LF UK; když se tato klinika stala součástí řádové nemocnice Karla Boromějského a rozhodnutím úřadů byla jako výukové centrum zrušena, přešel profesor Blahoš do Ústřední vojenské nemocnice do Střešovic, kde byl od roku 1994 přednostou interní kliniky, zařazené pod Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. Když pak ale došlo v roce 1997 k dalšímu armádnímu rozhodnutí o zrušení dvou prosperujících klinik (interní a chirurgické), zřídilo mu vedení ÚVN ve Střešovicích speciální oddělení pro endokrinologii a léčbu osteoporózy, kterou se po celý aktivní lékařský život zabýval. Toto období po roce 1993 bylo pro pana profesora obdobím velmi šťastným, neboť mohl v plné míře zužitkovat své diplomatické nadání a využít znalost mnoha cizích jazyků k tomu, aby šířil dobrou pověst české medicíny do celého světa.

Na celostátních sjezdech ČLS JEP byl opakovaně zvolen za předsedu této dobrovolné a vysoce respektované profesní organizace a vyjížděl někdy během jednoho roku třeba i vícekrát do zahraničí jako uznávaný reprezentant české medicíny. Množství jeho medailí a řádů, čestných členství v lékařských organizacích na různých kontinentech je skutečně úctyhodné. Všechny jsou, stejně jako podrobný popis jeho profesního života, uvedeny v knize „S poselstvím medicíny v labyrintu světa“, která vyšla v roce 2008 v nakladatelství Galén.

Prof. Blahoš si z nepřeberného množství řádů a čestných titulů nejvíce váží tří poct: Za prvé té, že se stal v letech 1999–2000 prezidentem WMA, což je světová lékařská organizace sdružující asi 8 milionů lékařů z celého světa. Druhou významnou poctou pro něho bylo, když mu v roce 2001 prezident Václav Havel udělil na Pražském hradě medaili „Za zásluhy o Český stát“, a konečně třetí významnou poctou je jmenování Rytířem čestné legie (2002) Francouzské republiky prezidentem Chirakem a rovněž v roce 2008 povýšení na důstojníka Řádu čestné legie.

Dalšími významnými poctami byly v roce 1993 Cena J. E. Purkyně a v roce 2008 jmenováním Rytířem českého lékařského stavu (ČLK). Tyto pocty spolu s více než desítkou zlatých a stříbrných univerzitních medailí a čestných členství z českých a slovenských univerzit spolu s čestným občanstvím jeho rodiště Horažďovic, amerického Miami a filipínské Manily – vedle členství ve Francouzské lékařské akademii (1992), v Britské královské lékařské společnosti (2001) a v Ruské lékařské akademii (2002) – dominují v souboru jeho ocenění.

Shrneme-li životní pouť dnes oslavovaného osmdesátníka, pana profesora Blahoše, můžeme říci, že šel životem šťastně, udělal velký kus vědecké, léčebné a pedagogické práce, publikoval řadu medicínských knih a pro Českou republiku vykonal přímo kolosální profesní reprezentaci v zahraničí. Navštívil všechny evropské země, desítky států v Americe, Asii, Africe, opakovaně byl v Austrálii a Oceánii. Je to skutečný lékař – diplomat, má příjemné a nekonfliktní jednání, vyniká přátelskou kolegialitou, je veselé povahy, spokojený ve své rodině se dvěma syny a třemi vnoučátky (obr. 4), a přitom je odolný vůči lákadlům okolního světa. Dobré víno má ale rád.

Můžeme mu jako tradičnímu nestraníkovi a demokratovi popřát, aby mu vydrželo zdraví do dalších desetiletí a aby se mohl radovat z vykonané úctyhodné práce pro český i světový lékařský stav.

Profesor MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. oslaví své osmdesáté narozeniny 30. června 2010.

prof. MUDr. Miloš Hájek, DrSc.