Alfred Kohn, profesor histologie na Německé univerzitě v Praze

Souhrn

#Profesor MUDr. Alfred Kohn byl 26 let přednostou Histologického ústavu lékařské fakulty Německé univerzity v Praze. V roce 2007 uplynulo 140 let od jeho narození a v roce 2009 to bude 50 let od jeho smrti. Do dějin lékařství se zapsal objasněním významu a původu příštítných tělísek a prioritními poznatky o chromafinních buňkách a sympatických paragangliích. I další Kohnovy studie o hypofýze, o intersticiálních buňkách varlete a o ovariu mají vztah k endokrinologii. Jsou založeny na deskriptivních a komparativně histologických a embryologických pozorováních. A. Kohn byl dvakrát děkanem lékařské fakulty Německé univerzity, byl členem a čestným členem řady vědeckých společností. Opakovaně byl navržen na udělení Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. V roce 1939 byl pro neárijský původ vyloučen z Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik a v roce 1943 byl transportován do Terezína. Po válce žil v Praze. Při příležitosti 90. narozenin byl zvolen čestným předsedou Anatomische Gesellschaft a československou vládou mu byl udělen Řád práce. Alfred Kohn zemřel v roce 1959. Patří k těm významným osobnostem, které Praha dala světové vědě.

Klíčová slova:
Alfred Kohn, příštítná tělíska, paraganglia, chromafinní buňky.

Profesor MUDr. Alfred Kohn (1867–1959) byl 26 let přednostou Histologického ústavu lékařské fakulty Německé univerzity v Praze. Do dějin lékařství se zapsal objasněním významu a původu příštítných tělísek a prioritními poznatky o chromafinních buňkách a sympatických paragangliích. Kohnův ústav sídlil v budově, která je dnes pracovištěm autorů tohoto článku. Oba ve své vědecké práci publikovali také v oblasti (1, 2), ve které prof. Kohn zanechal výraznou stopu a archiv knihovny Anatomického ústavu obsahuje separátní výtisky většiny Kohnových publikací i s autorovým věnováním prof. Grosserovi, přednostovi německého Anatomického ústavu. V roce 2007 uplynulo 140 let od Kohnova narození a v roce 2009 uplyne 50 let od jeho smrti. S výjimkou článků k jeho životním jubileím (3–5) a hesla v Biografickém slovníku Německé lékařské fakulty (6) je však české písemnictví na údaje o prof. Kohnovi velice chudé. Chtěli bychom tuto mezeru vyplnit a vrátit se k té části historie pražské morfologie, kterou jako jedna z vůdčích vědeckých osobností representuje Alfred Kohn.

Alfred Kohn se narodil 22. února 1867 v rodině drobného obchodníka v Libyni (též Libín) u Lubence (okres Žlutice, dnes Louny) v domě čp. 51. Měl sedm sourozenců, z nichž se ve veřejném životě uplatnil pouze nejstarší bratr, novinář v Mariánských Lázních (7). Libyně byla v době Kohnova dětství vesnice s převahou německého obyvatelstva se silnou židovskou komunitou. Dnes je v místě jeho rodného domu pouze prázdná parcela.

V roce 1879 přišel Alfred Kohn do Prahy a začal studovat na prestižním staroměstském německém gymnáziu na Františkově, dnes Smetanově nábřeží. V roce 1887 maturoval a nastoupil na lékařskou fakultu německé Karlo-Ferdinandovy univerzity. Již během studií, v říjnu roku 1889 se stal demonstrátorem na Histologickém ústavu u prof. Siegmunda Mayera a v únoru 1891 byl jmenován asistentem. Přesto, že absolvoval všechny stáže a přednášky, odkládal složení závěrečných zkoušek o celé dva roky. Traduje se, že je složil až poté, co jej k nim přihlásil prof. Mayer, takže mu nezbývalo nic jiného, než se před komisi dostavit. Promoval 30. března 1895 (8).

Prvou vědeckou práci provedl Kohn ještě jako student v letech 1894–1895. Je věnována štítné žláze a příštítným tělískům. Tato tělíska popsal jako prvý v roce 1880 I. V. Sandstrőm, také ještě student medicíny, ale považoval je za rudimentární přívěsky štítné žlázy. Kohn ukázal, že příštítná tělíska jsou samostatný orgán (AK1, AK2), a v další publikaci (AK7) rozpoznal, že se jedná o endokrinní žlázu a že její odstranění vede k tetanii. To byl zásadní poznatek nejen pro morfologii, ale i pro endokrinologii. Vývojovou nezávislost příštítných tělísek na štítné žláze Kohn doložil ještě spolu s patologem R. Mareschem nálezem dobře vyvinutých příštítných tělísek při aplázii štítné žlázy (AK4).

Od dubna do října 1895 absolvoval A. Kohn vojenskou službu jako lékař u 102. střeleckého pluku v Praze. Pro letní semestr roku 1897 získal univerzitní cestovní stipendium, které využil k poznání prakticky všech histologických ústavů v německé jazykové oblasti. V letech 1897 a 1898 absolvoval studijní pobyt na zoologické stanici v Terstu a v roce 1899 se habilitoval z histologie (Über die Nebenniere der Selachier nebst Beiträgen zur Kenntnis der Morphologie der Wirbeltiernebennieren im Allgemeinen) (AK5). V roce 1904 byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1911, po smrti profesora Mayera, řádným profesorem a přednostou Histologického ústavu (6, 8).

Nejvýznamnějšími publikacemi prof. Kohna jsou studie z let 1898 až 1902. Jsou věnovány chromafinní tkáni (paraganglia, nadledvina, glomus caroticum) (AK6, AK8 – 12). Byly považovány za významné v době svého vzniku a jsou citovány a připomínány i dnes, zhruba po 100 letech (9–12).

Kohn zavedl termín chromafinní buňka (tj. mající afinitu k solím chromu) k označení buněk ve dřeni nadledvin a v paragangliích. Termín paraganglia použil pro tělíska z chromafinních buněk, která se nacházejí v blízkosti ganglií sympatiku. Předpokládal, že jde o sekreční buňky, a byl také prvý, kdo se domníval, že pocházejí z neuroektodermu, stejně jako buňky sympatiku, kterým jsou blízké svoji chromafinitou (AK8, AK9, AK13). Chromafinní reakce byla hlavním kritériem jejich identifikace. Žlutohnědý pigment, který při této reakci vzniká, a který může být patrný v histologických řezech i makroskopicky, je tvořen především oxidačními produkty adrenalinu a noradrenalinu v koordinační sloučenině s ionty chromu. Správnost Kohnovy interpretace byla později potvrzena průkazem fluorescence katecholaminů po aldehydové fixaci i postupy elektronové mikroskopie (9). Kohnem popsané chromafinní buňky jsou tedy buňky, které syntetizují, shromažďují a do oběhu uvolňují katecholaminy. Byl rovněž potvrzen jejich vývojový původ z neuroektodermu neurální lišty (13).

V současné době je známo, že chromafinní reakce není specifická pouze pro buňky, které popisoval Kohn. Vykazují ji také buňky, které obsahují i další aromatické sloučeniny, zejména indolaminy. Patří sem například enterochromafinní buňky ve sliznici trávicího traktu a buňky ve sliznici dýchacích cest (nepravé chromafinní buňky) (14), u kterých nebyl prokázán původ z neuroektodermu (13). Různé typy chromafinních buněk jsou dnes přiřazovány k APUD systému, resp. k široce koncipovanému difusnímu neuroendokrinnímu systému, a některé z nich jsou řazeny mezi paraneurony (11). Jsou také označovány jako neuroendokrinní buňky. Jejich identifikace je založena především na imunohistochemickém průkazu chromograninu, který slouží jako marker normální i neoplastické neuroendokrinní tkáně.

I další Kohnovy práce mají vztah k endokrinologii. Patří sem studie o hypofýze, o intersticiálních buňkách varlete, o ovariu a o hormonálním působení matky na plod (AK24 28, AK31-37, AK43, AK44). Své poznatky o stavbě žláz s vnitřní sekrecí a jejich vztahu k funkci shrnul v publikaci „Morphologie der inneren Sekretion und der inkreretorischen Organen“ (AK47). Kohn se zabýval také stavbou a vývojem periferních nervů a stavbou endothelu (AK16-17, AK19, AK50).

Všechny Kohnovy práce jsou založeny na deskriptivních a komparativně histologických a embryologických pozorováních. Jejich výrazným rysem je interpretace morfologických nálezů se zřetelem na původ a vývoj popisovaných struktur a z hlediska jejich funkce. Byl to vědomě cílený postup, jak dokládá následující citace „Když už nás naše lidská nedokonalost přivedla k dělbě práce, a jedni se věnují více morfologickým postupům, zatím co druzí jsou zaměřeni fyziologicky, tak je to o důvod více hledat ve vzájemném porozumění rozšíření našeho jednostranného a neúplného pozorování, aby byl získán pokud možno dokonalý a sjednocující obraz věci.“ (AK41). Kohnova bibliografie, která je součástí toho článku, zahrnuje 50 citací. Všechny práce, kromě jediné (AK4), publikoval sám jako jediný autor.

Alfred Kohn byl členem významných vědeckých společností. Od roku 1898 působil jako korespondující a od roku 1919 jako řádný člen Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, byl řádným členem Německé akademie přírodovědců Academia Leopoldino-Carolina v Halle, čestným členem Vídeňské lékařské společnosti, jejíž Goldbergerovu cenu dostal v roce 1901 a Německé endokrinologické společnosti (6, 8).

A. Kohn byl opakovaně děkanem Německé lékařské fakulty (1915–1916 a 1923–1924). Histologický ústav byl v době, kdy ho vedl, podstatně rozšířen přístavbou druhého patra k budově Anatomického ústavu v letech 1924–1925. Histologický ústav tím získal vlastní posluchárnu, sál pro praktika se 70 mikroskopy, knihovnu, pracovny a laboratoře s technickým zázemím (AK48).

Největším oceněním Kohnovy práce byla jeho nominace na udělení Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Je to málo známý fakt, který nebyl dosud uveden v žádné publikaci o A. Kohnovi. V databázi nominací na Nobelovu cenu za medicínu jsme zjistili, že v letech 1930 a 1932 byl Alfred Kohn 3× navržen na její udělení za práce o chromafinní tkáni a příštítných tělískách. V roce 1930 postoupil do užšího výběru, cenu však nedostal, byla udělena K. Landsteinerovi za práce o krevních skupinách (15).

Kohnovo renomé v rámci lékařské fakulty i celé Německé univerzity dokládají i okolnosti volby rektora v roce 1934. V prvním kole byl zvolen patolog Anton Ghon, který však funkci pro vysoký věk (68 let) odmítl. Ve druhém kole byl navržen a jednomyslně zvolen Afred Kohn, který ale volbu ze stejného důvodu také odmítl. Rektorem se pak stal ve třetím kole zvolený Otto Grosser (1873–1951), přednosta Anatomického ústavu (16).

S dnešním časovým odstupem je obtížné sledovat ohlas A. Kohna v české morfologii a jeho kontakty s českými morfology v období před 2. světovou válkou. V archivu AV ČR je zachována Kohnova korespondence s F. Studničkou z 30. let minulého století a A. Gutmann uvádí z této doby jeho kontakt s J. Florianem (3). V odborných textech jsme našli citaci Kohnovy práce pouze u K. Weignera při popisu příštítných tělísek ve 2. vydání 2. dílu Topografické anatomie (17).

V roce 1937, ve svých 70 letech, odešel Alfred Kohn do důchodu a byl jmenován emeritním profesorem. Brzy poté se však stal terčem útoků pro svůj neárijský původ.

V roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách a 9. března 1943 byl transportován do Terezína (transport Cw – číslo 68) (18). Po celou dobu pobytu v Terezíně byl veden jako zaměstnanec prosektury, což mu umožnilo vyhnout se dalšímu transportu a přežít do osvobození v roce 1945 (19). Nebyl mezi odsunutými Němci a zůstal v Praze podobně jako někteří další židovští vědci, kteří přežili nacistickou perzekuci (16). Vrátil se do svého bytu v Ječné ulici 9, který udržovala jeho hospodyně Anna Zítková.

Výuka na německé lékařské fakultě skončila na začátku května jako důsledek výsledku 2. světové války a její existenci ukončil dekret o zrušení německých vysokých škol ze dne 18. října 1945 s platností symbolicky zpětně vztaženou k 17. listopadu 1939 (16).

Prvý poválečný rok zřejmě nebyl pro A. Kohna snadný. V. Prečan uvádí, že byl odkázán na balíčky, které mu posílali jeho žáci z Anglie, neboť bývalým státním zaměstnancům německé národnostinebyl zpočátku vyplácen důchod (20). V poválečných letech je dokumentován Kohnův pravidelný kontakt s A. Gutmannem (3) z Fyziologického ústavu ČSAV a s pracovníky Anatomického ústavu tehdejší Fakulty všeobecného lékařství v Praze v roce 1956 L. Lemežem a Z. Rychterem (21) a s M. Doskočilem (22). Na setkání s A. Kohnem zprostředkované histology O. Slabým a Z. Frankenbergerem vzpomíná i J. Slípka. Články ke Kohnovým jubileím napsali endokrinolog F. Tvaroh, fyziolog A. Gutmann a terezínský spoluvězeň M. Poper (4, 5, 23). V česky psaných učebnicích anatomie zmiňoval Kohna v roce 1952 L. Borovanský (24) v souvislosti s příštítnými tělísky a v 1996 R. Druga při popisu paraganglií (25).

Obsáhlou vzpomínku napsal M. Watzka (8), Kohnův žák a nástupce ve vedení Histologického ústavu. Prof. Watzka byl posledním děkanem Německé lékařské fakulty v Praze a zabýval se také historií fakulty, kterou interpretoval z tehdejších pozic. Po válce byl přednostou Anatomického ústavu univerzity v Mainzu. K dalším významným žákům A. Kohna patří R. Altschul, F. Gudernatsch a V. Patzelt, kteří působili na univerzitách v USA, Kanadě a Rakousku a ve vědecké práci navázali na problematiku svého učitele.

M. Watzka vzpomínal na Alfreda Kohna nejen jako na významného vědce, ale také jako na oblíbeného a náročného učitele. Uvádí, že patřilo k dobrým mravům, že nikdo nepřišel do práce později a neodešel dříve než prof. Kohn. Nebylo to asi snadné vzhledem k tomu, že to Kohn měl ze svého bytu v Ječné ulici na ústav jen několik minut chůze a ústav viděl z oken svého bytu. Prý také naléhal na své asistenty, aby se neženili, protože pouze muž, který není zatížen starostmi o rodinu, se může vědě plně věnovat. Sám šel příkladem a zůstal starým mládencem až do svých devadesáti let, kdy se oženil se svou dlouholetou hospodyní Annou Zítkovou. Zřejmě při tom myslel na její zabezpečení vdovským důchodem (21).

K 90. narozeninám obdržel Alfred Kohn několik dalších významných ocenění. Byl zvolen čestným předsedou Anatomische Gesellschaft a byl jmenován čestným doktorem univerzity F. Schillera v Jeně. Československou vládou mu byl na návrh Akademie věd a Ministerstva zdravotnictví udělen Řád práce (8, 23). Bylo to ocenění života a práce člověka, který patří k těm významným osobnostem, které Praha dala světové vědě.

Alfred Kohn zemřel 15. ledna 1959 na komplikace po zlomenině krčku femuru (22). Paní Kohnová zemřela krátce po něm dne 14. května 1959. Jejich společný hrob je na Novém židovském hřbitově v Praze na Žižkově v Izraelské ulici (urnové oddělení IV–Z–35b).

Bibliografie Alfreda Kohna

(připravila Veronika Nemravová)

Odkazy v článku na publikace uvedené v této bibliografii jsou označeny AK a číslem.

1. Studien über die Schilddrüse I. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1895, 44, s. 366–422.
2. Berichtigung die Schilddrüse des Frosches betreffend. Anat. Anz., 1895, 11, s. 602.
3. Studien über die Schilddrüse II. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1897, 48, s. 398–429.
4. Kongenitaler Defekt der Schilddrüse bei einem 11jährigen Mädchen mit vorhandenen Epithelkörperchen. Zeitschr. Heilkunde, 1898, s. 19 (spoluautor R. Maresch).
5. Die Nebenniere der Selachier nebst Beiträgen zur Kenntnis der Morphologie der Wirbeltiernebenniere im Allgemeinen. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1898, 53, s. 281–312.
6. Über die Nebenniere. Prag. med. Wochenschr., 1899, 23, s. 193–195.
7. Die Epithelkörperchen. Ergebn. Anat., 1899, 9, s. 194–252.
8. Die chromaffinen Zellen des Sympathikus. Anat. Anz., 1899, 15, s. 393–400.
9. Über den Bau und die Entwicklung der sogenannten Carotisdrüse. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1900, 56, s. 81–184.
10. Über die innere Sekretion. Prag. med. Wochenschr., 1900, 25, s. 489–502.
11. Chromaffine Zellen, Chromaffine Organe, Paraganglien. Prag. med. Wochenschr., 1902, 27, s. 325–329.
12. Das chromaffine Gewebe. Ergebn. Anat., 1902, 12, s. 253–348.
13. Die Paraganglien. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1903, 62, s. 263–365.
14. Die Blutgefässdrüsen. Prag. med. Wochenschr., 1903, 28, s. 547.
15. Das chromaffine Gewebe. Allgem. Wien. Med. Zeitung., 1904, 48, s. 503–515.
16. Über die Entwicklung des peripheren Nervensystems. Anat. Anz., 1905, 27, s. 145–150.
17. Ganglienzellen und Nervenfaser. Münch. med. Wochenschr., 1906, 53, s. 1306–1309.
18. Anatomische Präparate der chromaffinen Organe der Retroperitonealräume usw. Anat. Anz., 1906, 28, s. 92–103.
19. Über die Scheidenzellen (Randzellen) peripherer Ganglienzellen. Anat. Anz., 1907, 30, s. 154–159.
20. Über die Entwicklung des sympathischen Nervensystems der Säugetiere. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1907, 70, s. 266–317.
21. Das sympathische Nervensystem der Säugetiere. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1907, 70, s. 320–326.
22. Über die Morphologie der Nebenniere und des chromaffinen Systemes. Lotos, 1909, 58, s. 223–225.
23. Über das Pigment in der Neurohypophyse des Menschen. Arch. mikrosk. Anat. Entw. Gesch., 1910, 75, s. 337–374.
24. Über die Hypophyse. Münch. med. Wochenschr., 1910, 57, s. 1485–1490.
25. Über die Hypophyse. Fortschr. Med., 1910, 28, s. 654–655.
26. Über die Hypophyse. Prag. med. Wochenschr., 1910, 15, s. 192–193.
27. Innere Sekretion und Organtherapie. Prag. med. Wochenschr., 1910, 36, s. 443–446.
28. Siegmund Mayer †. Anat. Anz., 1911, 38, s. 87–93.
29. Morphologische Grundlagen der Organotherapie. In: Wagner-Bayer Lehrbuch der Organotherapie, Thieme Verlag, Leipzig 1914,  s. 1–63.
30. Glandula insularis cervicalis. Anat. Anz., 1914, 47, s. 479–480.
31. Synkainogenese. Arch. Entw. mech. Organismen, 1914, 39, s.112–130.
32. Synkainogenese. Münch. med. Wochenschr., 1914, 61, s. 283.
33. Über Synkainogenese. Prag. med. Wochenschr., 1914, 39.
34. Der Bauplan der Keimdrüsen. Med. Klin., 1919, 15, s. 299.
35. Der Bauplan der Keimdrüsen. Wien. klin. Wochenschr., 1919, 32, s. 50.
36. Der Bauplan der Keimdrüsen. Arch. Entw. mech. Organismen, 1920, 47, s. 95–118.
37. Einige kritische Bemerkungen zur Verjüngungsfrage. Med. Klin., 1921, 17, s. 7–9.
38. „Verjüngung“ und „Pubertätsdrüse“. Med. Klin., 1921, 17, s. 804–806.
39. Anencephalie und Nebenniere. Arch. mikrosk. Anat. Entw. mech., 1924, 102, s. 113–129.
40. Über den Begriff der inneren Sekretion. Med. Klin., 1924, 37, s. 1–8.
41. Vom “adenoiden“ Gewebe. Med. Klin., 1925, 21, s. 1041.
42. Über den Bau des embryonalen Pferdeeierstocks. (Ein Beitrag zur Kenntnis der Zwischenzellen). Zeitschr. Entw. Gesch., 1926, 79, s. 366–390.
43. Über „Leydigische Zwischenzellen“ im Hilus des menschlichen Eierstockes (Extraglanduläre Zwischenzellen). Endokrinologie, 1928, 1, s. 1–10.
44. Versuch einer Einteilung der Drüsen mit innerer Sekretion. Endokrinologie, 1929, 5, s. 434–439.
45. Morphologie der Hypophyse. Med. Klin., 1929, 25, s. 925.
46. Morphologie der inneren Sekretion und der inkreretorischen Organe. In: Handbuch der normalen und pathologischen Physiologie. Berlin, Springer Verlag, 1930, Band 16/1, s. 3–66.
47. Das histologische Institut der Deutschen Universität Prag. Methods and Problems of Medical Educations, 1930, 16, s. 63–70.
48. Über den Bau der Retina als Grundlage für eine Einteilung der Neuronen. Med. Klin., 1933, 29, s. 1348–1350.
49. Endothel und Epithel. Anat. Anz., 1935, 81, s. 206–216.
50. Professor Dr. Franz Lucksch †. Wien. Klin. Wochenschr., 1952, 64, s. 437.

Archivní prameny

Národní archiv v Praze – složka Alfred Kohn, signatura 2718/6 (cestovní pas, zbrojní průkaz, udělení Řádu práce).

Archiv AV ČR – korespondence a činnost ve Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách.

Archiv Univerzity Karlovy – Německá lékařská fakulta.

MUDr. Ondřej Naňka, Ph.D.

prof. MUDr. Miloš Grim, DrSc.

Anatomický ústav 1. LF UK

U Nemocnice 3, 128 00 Praha 2

fax: +420 224 965 770, e-mail: ondrej.nanka@lf1.cuni.cz a milos.grim@lf1.cuni.cz