Politická korektnost a myšlení lékařů

Souhrn

Autor se pokouší hodnotit dopad relativně nového a špatně definovaného termínu „politická korektnost“ na myšlení lékařů i na celou společnost. Poukazuje na výhody i nevýhody tohoto jevu. Zajímavé jsou z tohoto hlediska změny – a tím zatemňování – známých deskriptivních diagnóz a jejich náhrady nedeskriptivními názvy. Autor uvádí příklady i z Bible, ale také z relativně starší české lékařské literatury včetně Časopisu lékařů českých.

Klíčová slova:
politická korektnost.

Politická korektnost (PK) je poměrně nedávno – v dnešním  smyslu užíváno asi od roku 1980 – se objevivší nešťastné skloubení substantiva s adjektivem, na které můžeme nahlížet, ne-li jako na „oxymoron“ v anglickém významu, nebo „epitheton perfidum“ spíše než „epitheton constans“, jako na něco velmi blízkého pojmu „contradictio in adiecto“.

Sám tento název dává tušit, že krom korektnosti „sensu strictiori“ existují zřejmě jiné korektnosti, od původní více či méně se vzdalující. Tak jako nelze říci o ženě, že je „tak trochu těhotná“, nelze říci, že něco je „tak trochu pravda, byť politicky nekorektní“, nebo naopak „tak trochu lež, byť politicky korektní“. Někomu by se mohlo zdát, že na takovéto pseudointelektuálské úvahy je škoda papíru, nebýt například toho, že laureát Nobelovy ceny z roku 1962 James Watson řekl cosi, co opíral o několik desítek let svých výzkumů a musel se poděkovat ze svého postavení proto, že svůj výrok opomněl sdělit formou politicky korektního zaklínadla, čímž se údajně dotkl cítění jedné minority (Washington Post, Oct.20, 2007, str. A2). S tím se vynořuje otázka, kde začíná a kde končí svoboda slova vědců – jeden ze základního postulátu demokracie. Ne tak dávná minulost ukazuje situace, že vědec směl říkat jen to, co bylo jistým pochlebováním mocenským kruhům (námět xenophobie může sloužit co pars pro toto).

Bývaly doby, kdy cílevědomý mučedník (nebo paranoia reformatoria?) docílil rozšíření svých názorů teprve tehdy, dal-li se upálit.

Věta: „This is not politically correct“ byla prvně vyslovena Nejvyšším soudem USA v roce 1793 během jednoho soudního procesu, ovšem ve zcela jiném významu. V současné době lze hledět na PK na mnoha různých úrovních. Pokusím se uvést všeobecný příklad: Není tomu ani 20 let, kdy se malá, ale velmi bojovná skupinka amerických psychiatrů zasazovala o to, aby slovo „religiózní“ bylo vyloučeno z psychiatrické terminologie, neboť se dotýká všeobecného náboženského cítění lidí (že tedy neexistuje religiózní paranoia, či religiózní blud; přitom v Americe existují stovky pacientů, kteří tvrdí, že jsou Ježíš Kristus apod.) „Wikipedia the free encyclopedia 2006” praví o PK přibližně toto: PK dle KONZERVATIVNÍ kritiky představuje vlastně cenzuru a „sociální” inženýrství, ovlivňující lidovou kulturu, hudbu, film, literaturu, umění a inzerci.

LIBERÁLNÍ a „progresivní” komentátoři však namítají, že termín PK byl „historicky zneužit a zajat” americkými konzervativci kol roku 1980 a redefinován jako cesta k „převlečení” debat o diverzitě a nestejné distribuci moci a privilegií v USA, a slouží k odvedení pozornosti od debat o diskriminaci a nestejném zacházení na podkladě rasy, společenské třídy a pohlaví”. V zásadě jde o to, aby se stávající terminologie jaksi vylepšila a dosáhla jakési „pseudoeufemizace” a „pseudoesthetizace” dosud běžně užívaného výraziva, které se může dotýkat citů nějaké skupiny či menšiny různého typu. (tak bych to definoval já – GOK). Uvádím příklad všeobecného dosahu, ukazující slang amerických právníků: Místo „stařena byla zavražděna na ulici před svým domem” se považuje za vhodné sdělit „stařena zemřela v procesu pouličního zločinu” (tím se hned odmanévruje jinak logický následující dotaz KDO byl ten, co ji zavraždil, z čehož by mohla vyplynout politicky nekorektní odpověď, byl-li to ILEGÁLNÍ immigrant či příslušník minority).

Jedny z nejstarších známých příkladů PK lze nalézt v Bibli. Dle „HV.Morton’s: In the steps of St. Paul” z roku 1936, Sv. Pavel v „Listu Galatským” (psáno pravděpodobně v Efezu v letech 52–56 po Kristu) hovoří „k otrokům a loupežníkům”, ale raději mluví ke „Galatským”, čímž oslovuje každého, jak aristokraty, tak otroky žijící v této římské provincii.

Dle mého názoru Bible skýtá i jiné příklady: Deuteronomium 23:18 praví: Nepřineseš mzdy nevěstky a mzdy psa do domu Hospodina Boha svého z jakéhokoli slibu, nebo to obé ohavnost je Hospodinu Bohu Tvému. (Znalci a interpreti Písma Sv. se shodují v tom, že „pes” byl eufemismus pro mužského prostituta, pro kterého asi nebylo lepší označení, a poukazují na tehdy běžnou chrámovou prostituci související se starověkými kulty plodnosti.)

Tentýž odstavec dle současného Českého ekumenického překladu je ještě daleko méně srozumitelný: Nepřineseš nevěstčí mzdu a psovskou odměnu do domu Hospodina, svého Boha, ať jde o jakýkoli slib, neboť oboje je Hospodinu, tvému Bohu, ohavností. U slovníku lékařů můžeme pozorovat v průběhu posledních 150 či méně let podobný trend. A právě náš Časopis lékařů českých (ČLČ) může poskytnout krásné příklady, při nichž by dnešnímu recenzentovi vstávaly vlasy. ČLČ 1865, 160 otiskl příspěvek J. Rudy, nazvaný: „Špitál k léčení ochlastů v Americe”. Dnes by to musel nazvat daleko ušlechtileji. Budiž řečeno, že ještě asi před 70–80 lety zpívali trampové u ohňů písničku „V krčmě Santa Puello”, jejíž refrén zní: „A když dýky zachrastí, zvedají se ochlasti, každej to mydlí, dubovou židlí, že mu držku rozmastí”.

V ČLČ 1867, 114 J. Ceyp z Peclinovce píše o „pronikavém pohledu šílence, mdlém melancholika, duchaprázdném blbce”… doslova nepřekonatelným onomatopoickým dopadem těchto termínů stručně a jasně vystihuje skutečnost. Dnes by mu dalo velikou námahu tyto výrazy obejít citlivějšími a spotřeboval by více inkoustu a papíru, aby se nedotkl žádné hendikepované menšiny.

Senilní demence, „stařecká zblbělost”, byla nahrazena „stařeckou otupělostí”. Neurolog akademik Kamil Henner píše o tom, že v psychiatrických ústavech dochází ke kumulaci „celkově degenerovaných”. Na slova degenerovaný, primitivní apod. je nutno si dát dnes, např. v USA zejména, veliký pozor. Termín „primitivní” je nahrazován slovy „vývojový či vývojová”, negramotný je „preliterátní” aj. Dnešní neuropsychiatrická terminologie dávno opustila termín „agramatismus neboli negrismus” u pacientů, kteří ztratili anebo nikdy nenabyli schopnost správně gramaticky mluvit. V dobách, kdy za svůj úspěch spisovatelé či hudební skladatelé nejednou platili daň v podobě progresivní paralýzy, lékaři používali zajímavá těžko vyslovitelná sousloví k odhalení dysartrie. Pražští čeští psychiatři měli své: „lyžař zalyžařivší si”, „první pražská paroplavba” – překlad toho, co němečtí lékaři ve Vídni používali „Donaudampfschiffahrtsgesellschaft”. V Praze i ve Vídni bylo známé rčení „Dritte reitende Artileriebrigade”, ve Vídni bylo též užíváno „Hottentoten Potentaten Attentäter”, což by dnes mohlo někomu vadit.

Dozvěděl jsem se (jsa cizinec), že mladší pražští lékaři během různých oslav vzájemně zkoušejí stav své střízlivosti opakováním „Nenaleju-li ti já, naleje ti Julia”.

Krásná a výstižně popisná diagnóza mongoloidní idiocie byla nahrazena Downovým syndromem, rovněž v sobě zahrnující popis familiární amaurotická idiocie se změnila na Tay-Sachs, což jistě chválí jména objevitelů, ale nic neříká vyčerpanému studentovi, který se musí navíc naučit, co to chce říci. Též zmizely výrazy idiot, imbecil, debil. Nádherně popisná diagnóza „idiot savant” se změnila na „savant”, což je zavádějící. (Jakási teorie se snaží okazovat, že když člověku zakážu některé výrazy a podsunu mu takové, jaké se mně líbí, začne ten člověk myslet tak, jak já chci, tedy aby mně tak či onak sloužil.)

V Rakousku se před nějakými 30–40 lety začalo říkat „Morbus Bleuler” místo schizofrenie z důvodů „utajení před pacienty a rodinami”. Je ovšem pravda, že takovéto triky byly i nebyly zapotřebí v dávnějších dobách, kdy ve stísněných nemocničních poměrech bylo nutno mluvit před pacientem o pacientovi. Tehdy ovšem lékaři v čas potřeby uměli promluvit latinsky, ale i tehdy existoval okřídlený termín „pia fraus” (zbožná lest, nikoli lež), přikazující klamat pacienta v jeho zájmu, nesdělit mu infaustní prognózu apod. Někdo by mohl namítnout, že nemá smyslu být v tom či onom směru diagnostickým hnidopichem, či brusičem jazyka. To je jistě někdy pravda, ale ne vždy. Někdy opravdu záleží na přehození dvou hlásek. Před lety se v infekčním pavilónu octl pacient s nezvyklými příznaky a pomyslelo se na vozhřivku. Jako jindy tak často v nouzi, povolali klinikové studnici moudrostí patologa Heřmana Šikla. Šikl vstoupil do místnosti, pohlédl na pacienta a pravil: „Ne malleus, má lues”. A opravdu tomu tak bylo. Šéf oddělení servilně přistoupil řka: „Ano, pane profesore, my jsme si také mysleli…” V tom ho Šikl přerušil dvěma větami. „H…. jste si mysleli. Jinak byste za mnou nechodili.” Takto si prý Šikl dělal nepřátele.

Bylo by jistě chybou usuzovat, že pouze lékařský stav trpí PK ve smyslu znásilňování lékařské svobody myšlení a diagnostické terminologie. Jde o celou společnost a různé jazyky. Zajímavá je v tomto směru angličtina, a to i v místech, kde čeština má ještě odvahu vzdorovat a nedělat z názvů pro mužská povolání hermafrodity či názvy bezpohlavné. V Čechách se, pokud vím, opět říká hasič a nikoli požárník. (Je to pochopitelné, hasič má požáry hasit a ne způsobovat. Je ale zajímavé, že v případech dětských žhářů jsou to často děti hasičů, jsou to tedy malí požárníci.) Angličtina „kastruje” mužská povolání, končící na „man”, tedy muž. Fireman, congressman, policeman, chairman, se změnilo na „firefighter”, „congressman” je „member of congress”, „chair” místo chairman, „police officer” místo policeman (výsledek tlaku feministického hnutí).

V češtině řada výrazů podléhá jednak významovým přesunům, jednak eufemizaci a „esthetizaci”. Ras-pohodný, nakonec drnomistr. Kat-popravčí – i ten zmizel se zrušením trestu smrti. Před 50 lety koloval vtip, že prostitutka se musí nazývat „sexuální pracovnice”. Dnes se podobné výrazy „erotická masérka”, „erotická pracovnice” apod. staly skutečností. Měnit diagnózy tak, že někdy, jak jsem se pokoušel demonstrovat, již samy neobsahují, z důvodů PK, popis choroby, je dle mého názoru matoucí a pro studenty nevýhodné. Jak ale celkový vývoj jazyka ukazuje, „eufemizace” a „estetizace” mluvy již dlouho probíhá. Tak jako pubescent mluví nevybíravě a často nazývá věci „pravými jmény”, tak i jazyk jako by dospíval či stárnul, a užívá popisy nejrůznějších jevů opatrněji.

Dnes již je běžné, že termíny „slepý, hluchý, tlustý, hrbatý (bible pro hrbatý užívá „hrbovatý”, co velmi diskvalifikující označení) byly vystřídány snad bez námitky výrazy „nevidomý, neslyšící, silný” apod.

Chtěl bych podotknout na závěr, že popisované jevy líčím tak, jak se mi jeví co emigrantovi žijícímu od roku 1966 mimo Českou republiku. Je více než pravděpodobné, že náhled lidí nepřetržitě žijících v Čechách může být na mnoha místech odlišný.