Historia magistra vitae…

Předkládáné číslo časopisu Anesteziologie a intenzivní medicína přináší tři články věnované významným, dnes již zesnulým osobnostem našeho oboru – Lemonovi, Keszlerovi a Kalendovi. Je smutnou skutečností, že většině čtenářů jejich jména pravděpodobně dnes již mnohé neříkají a jen nemnozí se s některými ze jmenovaných mohli osobně setkat, či dokonce s nimi pracovat. Čím mohou jejich osudy i dílo oslovit naše současníky, jaké poselství nám zanechali, co je z něj stále aktuální? Tito průkopníci – každý z nich jedinečným a neopakovatelným způsobem – napomohli formování našeho oboru do jeho dnešní podoby. Již od konce padesátých let silně vnímali spojitost anesteziologické péče s péčí o kriticky nemocné a tuto svoji vizi nakonec dokázali uskutečnit, každý v jiném prostředí. Z jejich přístupu těžíme dodnes – organizačně i odborně. Všichni měli v medicíně široký rozhled – anesteziologie byla pro ně nástavbou na specializaci původní, kterou mistrně zvládali. Dnes je situace již odlišná: anesteziologie a intenzivní medicína je základním oborem. To nás však nezbavuje povinnosti vnímat všechny širší souvislosti našich činností, prohlubovat vhled do pacientova stonání. Porozumět smyslu operačního léčení, orientovat se v komorbiditách pacienta a vědět, jak reálně napomoci zlepšení jeho celkového stavu a tím snížení perioperačního rizika. Anesteziolog je součástí operačního týmu, smyslu operace musí rozumět a sledovat její průběh, včetně rozpoznání vzniku možných komplikací byť s anestezií nesouvisejících. Pooperační stonání nezřídka určuje výsledek operačního léčení a komplikacím je nejlépe třeba předcházet, pokud již vzniknou včas je diagnostikovat a léčit. Málokde je naše medicínská úroveň tak zkoušena, jako u resus-citačního lůžka: podpořit či nahradit selhavší základní životní funkce zdaleka nebývá tak obtížné jako stanovení diagnózy a vedení kauzální léčby, včetně věcné i časové koordinace multidisciplinární spolupráce s ostatními oborovými specialisty. Lemon, Keszler i Kalenda se intenzivně věnovali vzdělávání svých kolegů. I to je důležité poselství – nezodopovídáme jen za svoji odbornou úroveň, ale i za úroveň svých spolupracovníků. Lemonovo vzdělávací úsilí vůči svým spolupracovníkům, ve Spolku lékařů v Kladně, výuka sester a jejich vedení jsou legendární. Jeho útlý spisek Dechová nedostatečnost je i po čtvrt století didakticky cenný a přehledný text, který nepozbyl obecnou platnost [1]. Medailon věnovaný Keszlerovi žel nezmiňuje jeho roli vedoucího subkatedry anesteziologie při chirurgické katedře ILF v Praze. Tuto důležitou funkci zastával od poloviny padesátých let až do svého odchodu do exilu. Kalenda po svém odchodu do Nizozemí si odbornou autoritu získal mj. i výukou sester-anestetistek na univerzitě v Utrechtu. Autor editorialu se s jeho žákyněmi setkal při svém angažmá v Nizozemí na počátku devadesátých let – v nevelké nemocnici jsem byl zřejmě prvním lékařem z bývalého východního bloku, se kterým spolupracovaly, rozpaky byly na obou stranách a dobře si pamatuji, jak mi v přijetí napomohla skutečnost, že jsem Kalendův krajan. Anestetistky ho bezmezně obdivovaly, a tak jim ani nevadilo, že jsem ho do té doby osobně neznal – byť jeho Větrání plic během operace patřilo k mým oblíbeným učebním textům [2]. V medailonku věnovaném Keszlerovi jsou zmíněni i jeho dva spolupracovníci, souputníci do exilu, Klain a Racenberg. Oba dva by si zasloužili samostatný vzpomínkový medailon, oba dva dosáhli v cizím prostředí profesury, dosud žijící Klain v Pittsburghu, Racenberg v Homburg/Saar a oba byli či jsou i ve své nové vlasti respektovanými osobnostmi. Vše toto vypovídá také o kvalitě zázemí, ze kterého jmenovaní vyšli a jehož byli součástí: neměli bychom zapomenout, že v ÚKECHu pracoval např. Peleška a mezi odešlými do zahraničí byly takové osobnosti jako Brod a Ganz a že ÚKECH jako první v tuzemsku již v roce 1965 (!) uskutečnil myšlenku moderního resuscitačního oddělení těsně spolupracujícího se záchrannou službou. Je až neuvěřitelné, že primář z Přerova Kalenda neměl vůbec žádné problémy uchytit se v Nizozemí v akademickém prostředí Utrechtu, právě naopak. V tandemu s profesorem Smalhoutem – alespoň podle mínění současníků – byl právě on tím aktérem ženoucím výzkum vpřed, zatímco mediálně obratný Smalhout dodal výsledkům žádoucí publicitu i institucionální podporu. O originalitě osobnosti Kalendy svědčí i jeho podíl na vývoji plicního ventilátoru pro anestezované a úsilí o vznik resuscitačního oddělení na jeho původním přerovském pracovišti. Lemon svoji odbornou dráhu naplnil v tuzemsku, již v roce 1967 na zadání vedení tehdejšího OÚNZ připravil koncepci anesteziologicko-resuscitačního pracoviště, zajišťujícího kromě operativy i péči o kriticky nemocné a fungování záchranné služby. Ujal se vedení tohoto pracoviště přesto, že v té době již zvítězil ve výběrovém řízení na primáře chirurgie v Rakovníku. Nová výzva jej ale oslovila silněji. Osudy všech jmenovaných jsou fascinující příběhy. Věřili ve svoji vizi o směřování oboru a napomohli jeho rozvoji – dva z nich dokonce v zahraničí. Je obdivuhodné, jak rychle v nelehkých podmínkách exilu dosáhli akademických poct i respektu svých vrstevníků. Na žádného ze jmenovaných bychom neměli zapomínat, stále zůstávají inspirujícím příkladem.

Prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc., MBA

přednosta KARIM 2. LF UK ve FN Motol

předseda výboru ČSARIM