Quo vadis úrazová chirurgie v České republice

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

rád bych Vám představil nové číslo Rozhledů v chirurgii, které je monotematicky zaměřené na problematiku úrazové chirurgie. Nežli se dostanu k jeho obsahu, rád bych se s Vámi podělil o informace, které jsou v traumatologické obci hojně diskutovány, trápí nás a rádi bychom našli jejich řešení.

Podobně jako jiní chirurgové zažíváme strmý pokles zájmu mladých lékařů o práci v akutním chirurgickém oboru. Příčin je jistě celá řada, ale jako jednu z hlavních vidíme absenci funkčního vzdělávacího modelu v oboru úrazové chirurgie (traumatologie). A že se jedná o velký problém, mohu dokumentovat informacemi podloženými statistikami WHO: úraz nadále představuje čelnou příčinu úmrtí u lidí mladších 45 let a je rovněž celosvětově 5. nejčastější příčinou úmrtí, hned po kardiovaskulárních, nádorových, infekčních a respiračních onemocněních.

Po dlouhých letech míru je znovu přítomen válečný konflikt v Evropě, který denně produkuje nemalé počty zraněných civilistů a ještě více zraněných vojáků. Z referencí ukrajinských kolegů je patrné, že měli a mají velký nedostatek erudovaných úrazových chirurgů, kteří by byli vycvičeni pro případ ošetření velkého množství raněných a kteří by měli potřebné zkušenosti s ošetřením závažných, devastujících válečných poranění. Přestože doufám, že se tak nestane, nikde není zaručeno, že nedojde k rozšíření válečného konfliktu dále v Evropě. Z globálního pohledu je Česká republika relativně blízko k válečné zóně a i pro nás může probíhající konflikt představovat nejen riziko přímého ohrožení, ale i možnost budoucího zatížení zdravotnického systému pomocí některým raněným. Proto bychom měli být ve střehu a připraveni pro případ, že se situace v Evropě nebude vyvíjet příznivě.

Dále můžeme sledovat nárůst teroristických útoků ve světě, stejně jako řádění osamělých střelců z řad běžné populace.1 Takový útok jsme naposledy v České republice zažili v prosinci 2023 na Filozofické fakultě UK v Praze. Přitom i incidenty tohoto druhu zvyšují nutnost zabezpečení dostatečné dostupnosti akutní péče. V České republice je péče o úrazy zajišťována dominantně odborností chirurga, buď všeobecného, nebo úrazového. Nově sledujeme i lehce narůstající trend ošetření ortopedem. V rámci České republiky existují regionální specifika, kdy v Praze, Středočeském a Plzeňském kraji dominují v ošetření pohybového aparátu právě ortopedi, zatímco ve zbylých 11 krajích jsou to všeobecní a úrazoví chirurgové. Ošetření méně závažných poranění se děje v ambulancích a na urgentních příjmech oblastních, krajských a fakultních nemocnic, kde se dle zvyklostí daného pracoviště na péči o pacienty podílí všeobecný, respektive úrazový chirurg nebo ortoped. Ošetření závažných poranění a polytraumat je díky dobře nastavenému systému přednemocniční triáže primárně směřováno do systému traumacenter 1. a 2. stupně. Zde za ošetření takto raněných dominantně zodpovídá úrazový chirurg (traumatolog).

Potud je vše v zásadě ideálně fungující. Musíme si ovšem uvědomit fakt, že v důsledku změny postgraduálního vzdělávání lékařů v podobě novely zákona č. 284/2018 Sb. došlo po 14 letech k zpětnému zařazení úrazové chirurgie (traumatologie) mezi nástavbové obory. Tato změna nastala bez jakékoliv odborné diskuze, neboť z ministerstva zdravotnictví odcházel do legislativního procesu návrh zákona, který úrazovou chirurgii (traumatologii) ve svém návrhu obsahoval, avšak náš obor mezi 1. a 2. čtením z návrhu vypadl (pročítal jsem si příslušné stenografické záznamy z jednání Poslanecké sněmovny a nenašel jsem tam ani zmínku k odůvodnění dané změny). A tímto nám zákonodárce vyrobil poměrně závažný problém.

Pro mladé lékaře je nástavbová atestace velmi neatraktivní. Zvláště když získáním atestace z chirurgie nebo ortopedie a traumatologie pohybového aparátu získávají oprávnění léčit úrazy, neboť úrazová problematika činí až 1/3 náplně vzdělávacího programu. Ovšem většina všeobecných chirurgů se raději věnuje dnes populárnější či atraktivnější problematice onkochirurgie, herniologie, bariatrické chirurgie a dalším. Ke komplexnímu ošetření úrazů se v řadě případů mladí lékaři nedostávají skoro vůbec, proto erudice ošetření úrazu všeobecným chirurgem z mého pohledu klesá. Nejinak je tomu u začínajících kolegů ortopedů, z nichž se velká část věnuje především endoprotetice, artroskopiím a degenerativním onemocněním pohybového aparátu. Z úrazů pak rutinně ošetřují zlomeniny krčku femuru dominantně tam, kde je nutné využít metody endoprotézy. Vzhledem ke stárnutí populace a predikovanému nárůstu endoprotetických operací zůstává otázkou, jaký bude prostor ortopedů věnovat se dále ošetření úrazů pohybového aparátu. A do toho všeho nepřibývá nová generace úrazových chirurgů (traumatologů), kteří by měli v hlavním popisu práce ošetření pacienta s úrazem, a to nejen pohybového aparátu, ale kteří by byli také znalí patofyziologie a ošetření polytraumat, vyškoleni na třídění a prioritizaci v rámci příjmu hromadně zraněných a v neposlední řadě uměli řešit i různorodé následky úrazů (paklouby, kostní a ranné infekty, deformity končetin, ztuhlost kloubů atd.). Hlavním důvodem, proč v České republice prakticky nejsou noví traumatologové, je komplikovaný způsob získání odborné způsobilosti v podobě nástavbové atestace, kdy mladí lékaři nechtějí absolvovat celý trénink jiného vzdělávacího programu a následně pokračovat další 18měsíční nástavbou.