K životnímu jubileu profesora Roberta Lischkeho

Přednosta III. Chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol v Praze se k radosti svých pacientů i spolupracovníků ve zdraví dožívá padesáti let.

Po promoci nastoupil na oddělení ARO Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde působil dva roky. V roce 1992 nastoupil na III. Chirurgickou kliniku. Zde vystřídal post sekundárního lékaře, asistenta, docenta, profesora a od roku 2010 je přednostou této kliniky. Je paradoxem, že ač se po promoci ucházel o místo na klinice, nebyl vedením (bohužel i mnou) přijat.

Že je excelentním hrudním chirurgem, vedoucím transplantačního plicního programu, že založil na klinice sarkomové centrum a že byl iniciátorem založení laryngotracheálního centra ve FN Motol, pravděpodobně česká chirurgická obec ví. V článcích věnovaných životním jubileím chirurgů zpravidla následuje výčet jejich publikací, přednášek a vyzvaných přednášek, studijních pobytů v zahraničí, členství a funkcí v odborných společnostech. To vše v naší zemi profesoři chirurgie vedoucí klinická pracoviště však mají a absolvovali. Dovolte mi proto napsat několik slov o profesorovi Lischkem ne jako o chirurgovi, ale jako o člověku, kterého znám od začátků jeho profesionální kariéry.

Demokrat a člověk empatický jak k pacientům, tak ke spolupracovníkům. Přijímá názory i mladých kolegů, jsou-li racionální. Není typem autokratického chirurgického „šéfa“, kterého známe z literatury či filmu a my starší i z osobní zkušenosti. Je manažerem, kterého každé pracoviště potřebuje a který se podle mého názoru dvakrát v životě dobře rozhodl. Poprvé, když opustil úspěšnou kariéru dětského filmového herce, a podruhé, když si mezi medicínskými obory zvolil chirurgii. Chirurgie, zejména v dnešní době, vyžaduje na vedoucím místě manažera, který na rozdíl od jiných manažerů musí mít i šikovné ruce, a takového máme.

Je-li člověk povýšen, obvykle to pro něj z logiky věci znamená i více peněz. Odraz této myšlenky v klinické realitě tomu neodpovídá. Přednosta bez nočních služeb nemá zdaleka nejvyšší příjem na klinice. Naštěstí cíle kolegy Lischkeho nelze zakrýt závojem peněz. Nepatří mezi ty, kteří žijí účetnickým „má dáti-dal“. A jak víme, málokterý transplantační chirurg jezdí v mercedesu…

Přeji kolegovi Lischkemu zdraví a radost ze života, a aby si zachoval současné vztahy k okolí, až bude ještě starší.

Za spolupracovníky Pavel