Právo na ochranu soukromí

Souhrn

Ochrana osobních údajů pacientů a povinná mlčenlivost zdravotníků je velmi aktuální, za porušení zákonných pravidel hrozí vysoké sankce. Je třeba, aby lékař věděl, komu smí a komu nesmí poskytovat informace. Nemá-li lékař souhlas pacienta, může poskytnout informace policii jen se souhlasem soudce. Výjimkou jsou případy, kdy plní zákonnou oznamovací povinnost a informace o době a místě poskytnutí zdravotní služby osobě, po které bylo vyhlášeno pátrání. Nejčastějšími případy porušení povinné mlčenlivosti jsou rozhovory při vizitách před spolupacienty a podávání telefonických informací osobám, jejichž totožnost nelze ověřit. V případě útěku pacienta z lůžkového zdravotnického zařízení, může-li být ohrožen jeho život či zdraví, je lékař povinen vždy informovat Policii ČR a blízkou osobu oprávněnou získávat informace a uvedenou ve zdravotnické dokumentaci, je-li uvedena a lze-li ji kontaktovat.

Klíčová slova:
medicína – právo – pacient – právo na soukromí

Pohled klinika

Zájem okolí o nemocného, který bude či byl operován, je soustředěnější než o chronicky nemocného, například s kožním ekzémem. Na chirurgii se rozhoduje o osudu nemocného v krátké době, kterou představuje operace a s ní spojená hospitalizace.

Chirurgové musejí reagovat na mnoho dotazů členů rodiny, spolupracovníků či přátel nemocného. Jak J. Mach ve svém článku vysvětluje, kromě ohlašovací povinnosti stanovené zákonem by měl lékař podávat informace pouze těm, které pacient jmenovitě uvede například při nástupu do nemocnice. Měla by to být povinná součást dokumentace. Jinak nikomu, ani policii ne, i když zejména u úrazů se policisté často na lékaře obracejí. Nemá-li lékař souhlas nemocného, mlčenlivosti ho může zbavit pouze soudce. Lékař by neměl informace o nemocném sdělovat ani jiným lékařům, kteří se nepodílejí na diagnosticko-léčebném postupu daného nemocného. Tolik obecně.

Z praktického pohledu si často ani neuvědomujeme, jak právo na ochranu soukromí pacienta porušujeme. Při každé vizitě na vícelůžkovém pokoji padnou informace, které by, bude-li pacientem dokonale informovaný člověk, mohly být příčinou žaloby.

Sice se dozvídáme, že se máme vyvarovat citlivých informací, ale nikdo nedefinoval, které informace jsou citlivé. Je či není citlivou informací, že je indikována amputace končetiny, když stejného pacienta uvidí okolí nacvičovat chůzi o berlích? Informace, že kolostomie není vitální a bude provedena nová – je to porušení „tajemství“?

Zvláštní kapitolu tvoří elektronické posílání obrazové dokumentace mezi nemocnicemi, dnes běžné. I když bychom měli souhlas nemocného s jejím odesláním, nikdy nevíme, kdo si ji kde bude prohlížet. Stejně tak je to s posíláním zpráv. Je možné poslat zprávu faxem? Víme, kdo ji na druhé straně bude číst? Právníci radí, abychom nepodávali informace telefonicky. Umíme si představit rodiče dítěte v ohrožení života, kteří nemohou být v jeho blízkosti, protože bydlí na druhém konci republiky, a nemohou o jeho stavu dostat informace telefonicky?

V dnešní době, kdy o zdravotním stavu nemocného mohou vědět všichni, kteří na oddělení pracují, a kdy se k těmto informacím mohou dostat například zaměstnanci výpočetního střediska či pracovníci pojišťoven, je udržení „lékařského tajemství“ z praktického hlediska problematické. Je to naprosto jiné než v době, kdy lékař beze svědků tváří v tvář rozmlouval s nemocným. Bohužel doba se změnila, stížností přibylo a zvýšená opatrnost při zacházení s daty je nutná. Myslím ale, že etika našeho povolání bez ohledu na výše uvedené by měla být rozhodující.

Pohled právníka

Profesor Pafko má rozhodně pravdu, že na jedné straně úzkostlivě chráníme osobní údaje pacienta a dbáme na povinnou mlčenlivost zdravotníků, na druhé straně v dnešním systému předávání informací prostřednictvím výpočetní techniky obdrží informace o zdravotním stavu člověka mnoho nepovolaných osob, které jsou sice zpravidla také vázány povinnou mlčenlivostí, ale situace je rozhodně jiná, než když dříve lékař beze svědků tváří v tvář rozmlouval s nemocným o jeho zdravotním stavu.

Jakýkoli údaj o zdravotním stavu člověka je podle zákona považován za tzv. citlivý osobní údaj podléhající zvláštní přísné ochraně. Povinná mlčenlivost zdravotníků je stanovena široce – jsou povinni zachovat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu povolání, s výjimkou zákonem stanovených případů. Za porušení povinné mlčenlivosti stanoví zákon o zdravotních službách pokutu do 1 milionu korun, v závažnějších případech jde o trestný čin neoprávněné nakládání s osobními údaji, který může být spojen s trestním stíháním a trestem odnětí svobody do tří let. Je proto třeba dbát na dodržení zásad povinné mlčenlivosti a ochrany osobních údajů pacientů.

Zákon stanoví pravidla povinné mlčenlivosti a při široké dikci, podle které je třeba zachovat mlčenlivost prakticky o všem, stanoví řadu výjimek, kdy podle zvláštních právních předpisů lze plnit povinnost oznamovat či sdělovat určité skutečnosti v zákoně uvedeným orgánům, aniž by šlo o porušení povinné mlčenlivosti. Plní-li poskytovatel zdravotních služeb oznamovací povinnost nebo povinnost součinnosti, kterou mu stanovil zákon, nemůže se dopustit porušení povinné mlčenlivosti. Stejně tak pokud spolupracuje s ostatními zdravotníky v rámci návaznosti zdravotní péče a předává jim informace potřebné pro tuto návaznost, nemůže jít o porušení povinné mlčenlivosti – konečně i tito další zdravotníci jsou povinnou mlčenlivostí vázáni. Policii ČR a orgánům činným v trestním řízení lze sdělovat údaje o zdravotním stavu pacienta pouze s jeho souhlasem. U dětí se vyžaduje souhlas zákonných zástupců. Není-li takový souhlas k dispozici, nemůže policie nařídit lékaři, aby bez souhlasu pacienta sděloval údaje o zdravotním stavu osob, které léčí. K tomu potřebuje v trestním řízení souhlas soudce. Výjimkou jsou případy zákonné oznamovací povinnosti, nebo povinnosti překazit trestný čin, kdy lékař v těchto výjimečných, závažných případech není vázán povinnou mlčenlivostí, ale naopak je vázán povinností oznámit trestný čin nebo překazit trestný čin. Překazit trestný čin nemůže zpravidla jinak než jeho oznámením policii nebo státnímu zastupitelství. V praxi se toto může týkat zejména týrání svěřené osoby, vraždy, úmyslného těžkého ublížení na zdraví a povinnost překazit trestný čin se může týkat pohlavního zneužívání, pakliže probíhá či pokračuje (zde neplatí oznamovací povinnost, ale pouze povinnost trestný čin překazit). Zákon stanoví samozřejmě mnohem více případů oznamovací povinnosti a povinnosti překazit trestný čin, které však nejsou takové povahy, aby se s nimi chirurg ve své praxi běžně setkával. Kromě toho zákon o Policii ČR dává zdravotníkovi povinnost sdělit policii informaci o době a místě poskytnutí zdravotních služeb pacientovi, po kterém bylo vyhlášeno pátrání, a zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá povinnost oznámit pověřenému obecnímu úřadu případy, kdy lékař zjistil, že pacient je držitelem řidičského oprávnění a není způsobilý ze zdravotního hlediska motorové vozidlo řídit. Lékař však není povinen aktivně zjišťovat, zda pacient je držitelem řidičského oprávnění, povinnost učinit úřadu oznámení má pouze tehdy, je-li mu známo, že pacient je řidičem a není k tomu zdravotně způsobilý.

Součástí zdravotnické dokumentace a její elementární náležitostí má být rozhodnutí pacienta:

• kdo může být informován o zdravotním stavu pacienta, případně, že pacient si nepřeje informovat nikoho;
• kdo může nahlížet do zdravotnické dokumentace pacienta a činit si z ní kopie, popřípadě, že toto právo nemá nikdo.

Z toho je pak třeba vycházet při podávání informací a umožňování nahlížet do zdravotnické dokumentace. Jde-li o pacienta v bezvědomí nebo v takovém zdravotním stavu, který neumožňuje platný projev vůle, náleží toto právo osobám pacientovi blízkým, které jsou definovány občanským zákoníkem. Zákon o zdravotních službách také nově řeší, jak si má lékař počínat v případě, že pacient je ohrožen na životě či zdraví, nepodepíše revers nebo není k jeho podpisu způsobilý a svévolně opustí lůžkové zdravotnické zařízení. Je-li ve zdravotnické dokumentaci uvedena osoba, která je oprávněna k získávání informací o pacientovi, pokusí se lékař sdělit informaci o útěku pacienta této osobě, ale vždy současně oznamuje takový útěk orgánům Policie ČR. O tomto oznámení učiní záznam do zdravotnické dokumentace. Takto postupovat nemusí, pokud by šlo o banální chorobu a nebyl by ohrožen život či zdraví pacienta, který utekl z lůžkového zdravotnického zařízení.

Profesor Pafko správně poukazuje na dva nejtypičtější případy porušování povinné mlčenlivosti. Je to jednak sdělování údajů neznámé osobě po telefonu a jednak „veřejné“ projednávání citlivých otázek zdravotního stavu pacienta při vizitě na pokoji před spolupacienty. Lze si jistě představit zoufalé rodiče, kteří se nemohou dostavit do nemocnice a chtějí informace o zdravotním stavu zraněného dítěte. Pokud v takovém případě lékař s rodiči předem dohodne určité heslo, kterým se ohlásí při telefonickém rozhovoru, a toto se zapíše do zdravotnické dokumentace, je možno informace po telefonu podávat po ověření totožnosti volajícího dohodnutým heslem. Jde-li o první kontakt, měla by se informace omezit nanejvýš na zcela zásadní údaj, např., že stav je stabilizovaný a není ohrožen život. Než tuto informaci podáme, bylo by vhodné ověřit, zda ten, kdo telefonuje a tvrdí, že je rodičem či jinou blízkou osobou, zná alespoň elementární osobní údaje o dítěti, např. rodné číslo, trvalé bydliště, jména a příjmení rodičů apod. Pokud v této situaci lékař sdělí pouze základní údaje, aby rodiče či jiné blízké osoby uklidnil, těžko by to někdo vyhodnotil jako porušení povinné mlčenlivosti. Podrobné telefonické informování neznámého volajícího o zdravotním stavu pacienta by však mohlo být porušením povinné mlčenlivosti. Byl zaznamenán rovněž případ, kdy lékař, ze zcela osobních důvodů, aniž se podílel na zdravotní péči o pacienta, nahlížel do nemocničního informačního systému a zjišťoval si, pro své soukromé potřeby, údaje o zdravotním stavu pacienta. Důsledky byly velmi přísné jak vůči samotnému lékaři, tak vůči jeho zaměstnavateli, jehož nemocniční informační systém umožnil lékaři nepodílejícímu se na zdravotních službách o pacienta získávat o něm informace. Samozřejmě otázka, jak je zabezpečeno předávání informací cestou výpočetní techniky, je věcí zaměstnavatele a toho, kdo pečuje o informační technologie a měl by je přiměřeným způsobem zabezpečit proti zneužití předávaných osobních údajů. Tyto záležitosti lékař ovlivnit nemůže.

Lze doporučit, pokud se někdo domáhá určitých informací a lékař si není jist, zda je či není oprávněn je podat, aby se obrátil na právní kancelář České lékařské komory, kde zdarma obdrží telefonické či e-mailové informace o tom, zda v daném případě lze či nelze údaje o zdravotním stavu pacienta tomu, kdo je požaduje, sdělit.

JUDr. Jan Mach

ředitel právní kanceláře

Česká lékařská komora

Lékařská 2/291150 00 Praha 5e-mail: pravnisekretariat@clkcr.cz

www.medicinskepravo.eu