Dva lékaři z Budyšína a Klicperova fraška (ke 150. výročí zrodu lužickosrbského divadla)

Souhrn

Jan Handrik-Ćěsla (1840–1915), lužickosrbský student malostranského německého gymnázia a chovanec Lužického semináře v Praze, psal verše v hornolužické srbštině a překládal z české literatury, mimo jiné i frašku Rohovín Čtverrohý Václava Klimenta Klicpery; volba této hry bez ženských rolí pomohla ke zrodu divadla v konzervativní lužickosrbské společnosti, silně zaujaté proti vstupu žen na divadelní prkna. Pětr Dučman (1839–1907), lužickosrbský student pražské lékařské fakulty, připsal prolog vysvětlující program a cíl lužickosrbského divadla. Vůbec první představení v lužické srbštině se konalo 2. října 1862 v hornolužickém středisku Budyšíně; jeho úspěch pomohl zdolat předsudky a založil lužickosrbskou divadelní tradici. Pětr Dučman pak v Praze dokončil studium medicíny a stal se primářem v budyšínské nemocnici; Jan Handrik-Ćěsla po maturitě také vystudoval pražskou lékařskou fakultu a jako praktický lékař působil až do smrti ve středočeském městečku Neveklově.

Klíčová slova:
19. století, životopis, praktický lékař, Lužický seminář, pražská lékařská fakulta, lužickosrbské divadlo.

Jan, syn chalupníka z Boranec

Ve vsi Boranecy (8) (německy Bornitz) nedaleko Budyšína v saské Horní Lužici žil chalupník (26) Mikławš Handrik řečený Ćěsla (5), což v hornolužické srbštině značí tesař. Jeho manželka Marja rozená Bušic (tj. Bušová), pocházející z nedalekého Radworu (25), porodila 16. prosince 1840 (8) chlapce jménem Jan (obr. č. 1). V matrice narozených byl otec zapsán jako „Nicolaus Handrik, vulgo genannt Tschesla“, kdežto Jan prostě jako „Johann Handrik“; za své příjmení však od dětství považoval otcovu přezdívku (5).

V roce 1850 přesídlila rodina do Budyšína (26), tehdy ještě i německy zvaného Budissin (Bautzen teprve od roku 1868). Jan, v představách rodičů budoucí farář (22), tam ve školním roce 1855/56 navštěvoval preparandu katolického učitelského semináře (26), po otcově smrti v roce 1856 (22) byl v následujícím školním roce 1856/57 na podkladě vysvědčení z Budyšína přijat v Praze do druhé třídy německého gymnázia (22), sídlícího tehdy v budově bývalého kláštera bosých karmelitánů v Karmelitské ulici č. 529/5 na Malé Straně (29) (obr. č. 2).

Lužický seminář

Jako gymnazista z Lužice se Jan stal zároveň chovancem Lužického semináře (3), který byl na Malé Straně založen v roce 1694 dvojicí kněží pocházejících ze vsi Ćemjercy (Temritz) u Budyšína – seniorem budyšínské kapituly Měrćinem Šimonem a kaplanem u karmelitánek v Praze Jurijem Šimonem (10) – jako konvikt k soustředění dosud po Čechách rozptýlených studentů gymnázií a katolického bohosloví z Horní Lužice pod dozorem budyšínské kapituly (4). Lužický seminář byl zpočátku provozován v domě u kostelíka sv. Petra a Pavla v Rybářích (29), později v blízké ulici nazvané proto Lužická (24), dnes U Lužického semináře, a to v letech 1706–1728 v domě č. 86/11 (29). Od roku 1728 pak seminář sídlil v sousedním domě č. 90/13, jehož fasády navrhl nejspíše architekt Kilián Ignác Dienzenhofer a nárožní sochu patrona budyšínské kapituly sv. Petra vytvořil rodák z hornolužického Kulowa Maćij Wjacław Jakula, německy Mathias Wenzel Jäckel (29) (obr. č. 3).

Serbowka

V matrice chovanců semináře pod pořadovým číslem 454 zapsaný „Jan Ćěsla (auch Handrik genannt)“ (3) byl za svých gymnaziálních studií členem spolku Serbowka (26) – nejstaršího slovanského studentského spolku v Praze (4), vzniklého v roce 1846 (10) s pomocí devátého praesesa semináře Františka Náhlovského (20) a pod patronací knihovníka Národního muzea Václava Hanky (20), který pak docházel na pravidelné schůzky, při nichž se Serbowčané zdokonalovali ve své mateřštině, vzájemně si předváděli a do rukopisné sbírky Kwětki ukládali své literární pokusy (3). Tak se činil i Serbowčan Ćěsla (18), podílející se nadto vně Serbowky v posilování česko-lužickosrbské vzájemnosti: o lužických věcech psal do Mikovcova Lumíra i do Hlasu (8), v Lužici se naopak pokoušel propagovat právě zrozené české sokolské hnutí (20), hltal české knihy (20) a začal je i překládat do hornolužické srbštiny: nejprve v letech 1861–1862, v posledních měsících života Boženy Němcové, přeložil její Babičku (Wowka). Tento překlad, po německém (1858) a slovinském (1862) teprve třetí, nebyl ale nikdy vydán; z rukopisu odevzdaného 6. dubna 1863 Matici lužickosrbské (Maćica Serbska) a tam ztraceného byl o sto let později nalezen jen fragment do poloviny 6. kapitoly (22).

Překlad Rohovína

Docela jiný osud měl další pokus malostranského gymnazisty, tentokrát o překlad frašky Rohovín Čtverrohý, sepsané o necelé půlstoletí dříve Václavem Klimentem Klicperou k záchraně ochotnického souboru v Chlumci nad Cidlinou: jeho členkám se totiž zdálo nedůstojné hrát při svém vzdělání pořád česky, a tak jednou krátce před ohlášeným představením už nacvičené české hry svorně odřekly účinkování. Mužská část souboru se v nejvyšší nouzi obrátila na rodáka a příležitostného spoluherce Klicperu, jenž okamžitě sedl a podle anekdoty o profesoru Viereckovi, Dreieckovi a Zweieckovi za jedinou noc napsal hru bez ženských rolí (28) o ranhojiči Rohovínu Čtverrohém, veřejně se vysmívajícím trojici neúspěšných a chudých pocestných malířů; ti se s ním na oplátku vsadí o sto dukátů, že do Drážďan se s takovým jménem nedostane; všichni ho pak v městské bráně předejdou s falešnými doklady na jména Josef Jednorohý, Pavel Dvourohý a Jerolím Třírohý, takže když přijde na řadu Rohovín Čtverrohý, má už toho městská stráž právě dost a provokatéra vsadí do šatlavy; vítězové sázky se ovšem nakonec nad Rohovínem slitují a pomohou mu na svobodu (15). Zábavnou frašku bez jediné ženské role stihli chlumečtí mládenci rychle nacvičit, v ohlášený den zdárně provést a za stávku ženské části souboru se pomstít tím, že po představení tančili jen s přespolními dívkami. A bylo po vzpouře (28).

Spolu s loupežnickými kusy Waldek a Loketský zwon vyšel Rohowjn Čtwerrohý v prvním svazku Almanachu Dramatyckých her od W. Klicpery, vydaném Janem Hostivítem Pospíšilem v Hradci Králové roku 1825 (15). O 37 let později si malostranský student Jan Ćěsla z celé české divadelní tvorby včetně tehdy už uzavřeného Klicperova díla vybral právě Rohovína k překladu do hornolužické srbštiny – také on totiž potřeboval hru s čistě mužským obsazením, třebaže z jiného důvodu než Klicpera: v Chlumci nad Cidlinou šlo o pouhou vzpouru v souboru už zavedeném, kdežto v Budyšíně, natož na tamním venkově lužickosrbské divadlo dosud neexistovalo vůbec a účast žen a dívek v něm byla pro starosvětskou společnost Lužických Srbů prostě nemyslitelná (19). Chtěl-li tedy Ćěsla po pražském vzoru zavádět ochotnické divadlo i ve svém národě, nemohl budování repertoáru začít lépe než hrou pouze pro muže.

Pětr, syn sedláka z Bozankec

S překladem Rohovína mu pomáhal o jeden a tři čtvrtě roku starší Pětr Dučman (21) (obr. č. 4), syn sedláka (26) narozený 13. března 1839 (26) za humny Budyšína ve vísce Bozankecy, německy Basankwitz (26), po budyšínské děkanské škole (26) v letech 1852–1858 student malostranského gymnázia, chovanec Lužického semináře (3) a člen Serbowky (26), od roku 1860 pak student lékařství na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (26). Na počátku letních prázdnin roku 1862 přivezli gymnazista Jan s medikem Pětrem hotový překlad do Budyšína (20) lužickosrbskému národnímu buditeli, jazykovědci, národopisci, zakladateli Maćicy Serbskeje i jejího časopisu a příznivci myšlenky lužickosrbského divadla Janu Ernstu Smolerovi; ten nadšeně pomohl jejich záměr uskutečnit, nadto sám ochotně přijal roli Rychtáře (21).

Zrod lužickosrbského divadla

Památné první divadelní představení v lužické srbštině (8) uspořádal budyšínský spolek Bjesada 2. října 1862 v sále tamního hostince Zur goldenen Krone (21). V připsaném slavnostním prologu přednesl Pětr Dučman program a cíl lužickosrbského divadla a lužické dívky vyzval k budoucímu vstupu na jeviště (21). Vydařený večer měl velký ohlas; Dučmanův působivý prolog byl otištěn v 11. čísle beletristického měsíčníku Łužičan a Ćěslův překlad frašky vyšel ještě téhož roku ve 2. svazku jinak vědecky zaměřeného Časopisa Maćicy Serbskeje (16). Úspěch Rohowina Štyrirohača prolomil dosavadní společenské předsudky, přitáhl do souboru první představitelky ženských rolí (21), připravil půdu pro každoroční vystoupení (13), a založil tak tradici lužickosrbského divadelnictví (26).

Básník lepší než student

Jan Ćěsla předčítal v maturitním roce 1863 na shromážděních pražské Serbowky svůj překlad hry Josefa Kajetána Tyla Paličova dcera aneb Pražská děvečka a venkovský tovaryš (Palerjowa dźowka abo Praska knježna a wjesny towarš), nedočkal se však vydání tiskem ani jevištního provedení (26); také veselohru Gustava Pflegera-Moravského Ona mne miluje (Wona mje lubuje) přeložil nadarmo (26). Zato vesnická povídka Františka Pravdy Ženich se čtyřmi sty v Ćěslově překladu (Nawoženja ze štyrjomi stami) vyšla v Budyšíně roku 1864 knižně (8) a několik dalších povídek bylo otištěno v Łužičanu (8). V šedesátých letech 19. století vyrostl pražský student Jan Ćěsla v nejplodnějšího lužickosrbského básníka vedle Handrije Zejlera (26); pod pseudonymem Borančanski (13), prozrazujícím jeho rodiště, uveřejňoval v letech 1862–1871 v Łužičanu a Časopise Maćicy serbskeje (8) verše obracející se pod vlivem Heinricha Heineho a Vítězslava Hálka od lyriky vlastenecké k přírodní a milostné (13); silnější je však jako epik (26) v baladách a romancích Zabity a Rowaŕ (13), v básni o pohanské minulosti Serbow kral (13) a zvláště ve svém vrcholném díle (8), rozsáhlé lyricko-epické básni Kral Přibysław o dávných bojích s Franky za samostatnost Lužice, o zmizení krále a spálení jeho hradu a o nové naději, že lužický lid se probudí a lužická lípa opět vyroste (6).

Tato literární tvorba, vydávaná i v dalším století v edičních řadách výborů z poezie nejlepších lužickosrbských básníků (11,18), vznikla celá v šedesátých letech za studií na malostranském gymnáziu a především za univerzitních studií, která se docela vymkla původním představám Ćěslových rodičů i jeho samého: do Prahy na školy byl poslán, aby se pak mohl stát farářem v některé hornolužické vsi, a hlavní katalog malostranského gymnázia to u jeho jména v rubrice pro volbu povolání rok co rok potvrzuje: „Geistlicher, Theologie“ (22). Zapálený Serbowčan vynikající v poezii i překladu však pro studium na gymnáziu ani pro své zamýšlené povolání nezahořel a výsledky tomu odpovídaly: nakonec byl mezi 47 maturanty až 25. se známkami „beinahe genügend“ z filozofické propedeutiky a řečtiny, „genügend“ z latiny, dějepisu a zeměpisu, matematiky a fyziky, naproti tomu „gut“ pouze z češtiny a „sehr gut“ jen z přírodopisu (22).

Od bohosloví k medicíně

Do Budyšína se po maturitě 2. července 1863 (22) vracel, aby se doma svěřil, že bohosloví studovat nechce; že se rozhodl následovat příkladu Pětra Dučmana (20). Po celý život potom nesl následky osudného rozhovoru: rodina ho zavrhla, s matkou se dokonce už nikdy nesetkal, i na jejím pohřbu pak chyběl (22). Ze svého rozhodnutí však neslevil; po prázdninách roku 1863 se zapsal na Lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. A ten sotva průměrný gymnazista zde vyzrál v úspěšného studenta, jemuž profesor Jan Evangelista Purkyně 8. prosince 1865 potvrdil podstoupení kolokvia z „fyziologie vegetativního života“ s vynikajícím hodnocením – „mit ausgezeichnetem Fortgange“ (obr. č. 5); podobně uspěl Ćěsla v kolokviích z patologické anatomie i praktické chirurgie (22).

Dučmanova lékařská dráha

9. prosince 1865, den po Ćěslově úspěšném kolokviu u profesora Purkyně, byl Pětr Dučman – v univerzitní matrice „Deutschmann Petrus, Lusata, Basankwicensis“ (1) – v pražském Karolinu promován profesorem anatomie Vincencem Bochdalkem na doktora medicíny (1) (obr. č. 6a). V letech 1865–1866 pracoval v pražské Všeobecné nemocnici (8), krátce byl domácím lékařem hraběte Harracha (8) a za prusko-rakouské války v roce 1866 doprovázel jako civilní lékař do konfliktu rovněž zatažené saské vojsko (26). Po vítězství Pruska a po rakousko-uherském vyrovnání se v roce 1867 konala demonstrační „pouť Slovanů“ do Moskvy na národopisnou výstavu; v čele české výpravy byli Staročeši František Palacký, František Ladislav Rieger a František Augustin Brauner, Lužické Srby zastupovali Jan Ernst Smoler a Pětr Dučman (8). Oba byli v Carském Sele představeni caru Alexandrovi II. (8), pro svůj národ však stejně jako Češi nedosáhli tou poutí zhola ničeho. Dučman pak v letech 1867–1898 (26) pracoval jako lékař v Budyšíně (8); od roku 1873 byl sekundářem, od roku 1885 primářem v tamní nemocnici (26). Získal si přitom uznání jako průkopník lékařské fotografie: na výstavách v Berlíně (1896) a v Lipsku (1897) byly oceněny jeho vědecké snímky kožních nemocí (26). V letech 1867–1875 působil ve výboru Matice lužickosrbské (8). Řada jeho populárních statí zejména přírodozpytných a lékařských vyšla v časopise Łužičan (8) a jeho studii Něšto z geologiskeho twara wokolnosće Budyšina zveřejnil v roce 1878 Časopis Maćicy Serbskeje (8). Odchovanec pražské lékařské fakulty Pětr Dučman zemřel v Budyšíně 6. února 1907 (26).

Arnoštka a odrodilec

Jan Ćěsla, který se po opuštění dráhy bohoslovce v roce 1863 musel pochopitelně z Lužického semináře vystěhovat, obýval během studií medicíny malou světničku na Malé Straně (22) a ke stipendiu si přivydělával vyučováním v pražských rodinách (22); učil také syna správce břevnovského benediktinského kláštera Eduarda Kostky (20) a sestře tohoto žáka Arnoštce vyznal veřejně lásku v roce 1868, kdy jeho Kral Přibysław vyšel v Budyšíně nejen v Časopise Maćicy serbskeje, ale i samostatně jako útlá knížka (obr. č. 7) s věnováním „Česćenej knježnje knježnje Arnoštcy Kóstkec, horliwej Čechowcy, na dopokaz přikhilnosće a přećelstwa poswjeća basnjeŕ“ (6) (obr. č. 8).

Přiznáním citů k české dívce se Ćěsla odcizil přísným vlastencům, očekávajícím, že právě on svou budoucnost spojí jedině s Lužickou Srbkou. Po zavržení budyšínskou rodinou ztrácel teď další přátelské vazby s rodnou zemí; nová pouta ho naopak stále pevněji držela v Čechách. A tak zatímco krajané se ze studií v Praze zpravidla vraceli domů, Jan Ćěsla – v univerzitní matrice „Čésla (!) Joannes, Saxo, Lusata, Boranecensis“ – po promoci 9. dubna 1870 profesorem botaniky Vincencem Kosteletzkým (1) (obr. č. 6b) zůstal zde a od 23. dubna do 27. září 1870 pracoval jako praktikant-sekundář v pražské Všeobecné nemocnici (22), načež s potvrzením této praxe od mimořádného profesora kliniky prsních chorob Jana Bohumila Eiselta i mimořádného profesora kožních chorob a syfilidologie a řádného profesora všeobecné patologie, terapie a farmakologie Johanna Wallera (22) nastoupil 15. listopadu 1970 jako lékař hraběte de Pourtalès na statku v Tloskově (22) u Neveklova na Benešovsku a jako praktický lékař v Neveklově (12), městečku vzdáleném deset kilometrů od nejbližší stanice Dráhy císaře Františka Josefa v Bystřici u Benešova (23).

Básníkův konec v Neveklově

14. února 1871 (22) uzavřel Jan sňatek s Arnoštkou Kostkovou (20) a přivedl si ji do domku na neveklovském náměstí (22). V městečku čítajícím 1100 obyvatel čelil téhož roku epidemii neštovic (22). Jako literát se tehdy nadobro odmlčel, jen v následujících dvou letech se jeho jméno ještě občas vyskytlo v lužických časopisech (8). S tamním kulturním světem zůstával sice ve spojení – nejdéle si dopisoval s někdejším předsedou Serbowky, reformátorem hornolužické srbštiny a zakladatelem Łužičana Michalem Hórnikem, jehož portrét si pověsil nad lůžko (22), od roku 1873 byl členem Maćicy Serbskeje (26), zbývající většinu života až do konce však věnoval lékařskému povolání v Neveklově (14). Rodnou Lužici nenavštívil po roce 1863 už nikdy; z celé rodiny se k němu ostatně hlásila jen neprovdaná sestra Marja Ćěslic, která rok co rok na několik týdnů zajela za ním do Neveklova (22).

Zadlužený lidumil

Lékařská praxe v chudém kraji mnoho nevynášela. Nejeden nemocný nemíval čím zaplatit a doktor Ćěsla tehdy říkával: „Nemáš-li, neberu nic.“ Za chudé navíc platíval v hospodě pivo (22), ač na takovou velkorysost a štědrost nebyl přiměřeně zámožný tím spíše, že v roce 1879 přišla na svět dceruška Marie (22). Aby existenčním starostem unikl, přihlásil se 11. července 1882 do konkurzu o místo městského lékaře v Polici nad Metují s vysvětlením, že hodlá „pouze hmotné své postavení zlepšiti, což pro chudobu zdejší krajiny jedinou pohnůtkou jest, že si přeji působiště lékařské změniti.“ (22). Neveklovská městská rada ani proslulý průmyslník a nový majitel tloskovského panství Vincenc Daněk z Esse však osvědčeného lékaře nechtěli ztratit; na jejich naléhání Ćěsla už 27. července 1882 v dopise do Police sdělil, že od konkurzu odstupuje (22). Brzy nato byl jmenován soudním lékařem v Neveklově (22) a Daněk jeho setrvání podpořil pobídkou k postavení jednopatrového domu poblíž tloskovského zámku; Ćěsla opět poslechl, přestože neměl dost peněz a musel si jich vypůjčit tolik, že se doživotně zadlužil a ještě po jeho smrti vdova s potomky dluh splácela (22). Během stavby zemřela v roce 1883 čtyřletá Marie (22). Tloskovský dům s popisným číslem 125 (obr. č. 9) dostavěl Ćěsla v roce 1884, přestěhoval tam svůj byt i lékařskou ordinaci (22) a zanedlouho se stal podruhé otcem, když se v tomto domě za asistence „zkoumané báby“ Johany Bárové 25. října 1885 narodila a o den později za účasti kmotrů Marje Ćěslic z Budyšína a mladoboleslavského c. k. nadporučíka Stanislava Kostky byla kaplanem Vácslavem Brabcem pokřtěna druhá dcerka Marie Magdalena Arnoštka (25), pro rodinu a přátele Lenka (21, obr. č. 10).

Trampoty s příjmením

Roku 1889, tedy ve 33. roce od příchodu do Čech, byl Ćěsla stále ještě občanem Saska (22). Když konečně požádal o rakouské občanství, vyšlo najevo, že v dokumentech ze studií i lékařské praxe včetně maturitního vysvědčení, zápisu promoce a doktorského diplomu i v žádosti o místo v Polici nad Metují tolikrát zapsané příjmení Ćěsla je nepravé, a že jedině v oddacím listě z roku 1871, vyplňovaném podle křestního listu, je zapsáno i to správné: „Jan Ćěsla (recte Handrik)“ (22). Na základě rozhodnutí c. k. místodržitelství v Praze ze dne 20. února 1889 (číslo protokolu 118 568) obdržel žadatel „rakouské občanství pro království a země ve státní radě zastoupené“ (22) a 3. dubna 1889 složil na okresním hejtmanství v Benešově občanskou přísahu jako „MUDor. Jan Ćěsla-Handrik“ (22); neveklovský děkan Jan Kohout však později k záznamu křtu druhé dcery připsal, že „Dle vynešení Místodržitelského ze dne 9. května 1892 čís. 99048/1891 má jmeno otce dítka správně zníti: Jan Handrik, nazván Česla“ (25). Manželce i dceři Lence bylo pak příjmení změněno z „Ćěslová“ na „Handriková“ (22) a doktor sám úředně vystupoval zpravidla jako „Handrik-Ćěsla“ (14).

Oblíbený lékař a zpěvák

Až do roku 1890 neměl vlastní vůz, a tak v prvních 20 letech docházel za pacienty v každém počasí i do vzdálenějších vsí pěšky, pokud pro něho odtamtud nepřijeli (22). 21. května 1890 byl jmenován obvodním lékařem neveklovského zdravotnického obvodu. Za péči o 8789 obyvatelů dostával ročně 400 zlatých a za návštěvy nemocných 150 zlatých. 19. srpna 1891 byl jmenován obvodním lékařem i pro netvořický obvod (22). Dosažitelný byl kdykoli, ani v létě nikam neodjížděl, volný čas trávil nejraději na zahradě u svého domu (22).

Manželé Handrikovi byli dobří zpěváci; Janův tenor s Arnoštčiným sopránem zněly často v neveklovském kostele a podnítily zrod místního pěveckého sboru, jehož sbormistrem se na dlouhá léta stal právě Jan (22). Neveklovská Měšťanská beseda ho zvolila místopředsedou (22). Mezi mnoha lidmi, kteří mu projevovali přátelství, byli mu nejbližší ředitel neveklovské školy Eduard Stojánek a ředitel pražské reálky Václav Starý (22).

Nahorubský případ

Jedinou skvrnu na výborné pověsti Jana Handrika-Ćěsly v celém kraji zanechala nikdy nevyjasněná tragédie: syn zámožného sedláka Kladivy ze vsi Nahoruby před sňatkem s bohatou nevěstou přivedl do jiného stavu tamní služku; jednoho dne našli dívku utopenou ve studně a přivolaný neveklovský doktor (prý se slovy, že on léčí živé a mrtví ho nezajímají) posoudil případ jako nešťastnou náhodu. V kraji se pak šířila domněnka, že sedlák oblíbeného lékaře podplatil (22). Tahle historka se po dlouhá desetiletí držela v paměti lidí a v roce 1941 ji pro bulvární časopis „Večery pod lampou“ zpracovala spisovatelka Marie Tippmannová v povídce Na prokleté půdě (27).

Čestný občan

Když dosud zdravý a výkonný doktor Handrik-Ćěsla utrpěl při domácím úrazu zlomeninu dolní končetiny, byl v roce 1901 do Neveklova povolán devětadvacetiletý praktický lékař Rudolf Teissing, aby objížděl nemocné po vesnicích, zatímco starý doktor zůstával na židli v ordinaci (22) a neopustil ji ani po svých 70. narozeninách v roce 1910 (14), k nimž dostal čestné občanství městečka (22) jako výraz vděčnosti za dlouhá léta obětavé práce.

Hrán, ale nezván

V rodné Lužici se podobné pocty nedočkal, ačkoliv si zasloužil neméně vděku za překlady děl českých autorů Klicpery, Tyla a Pflegera-Moravského, jimiž jako malostranský gymnazista zásadně obohatil svou národní kulturu o první tři divadelní hry v hornolužické srbštině – tři základní kameny lužickosrbské dramatické literatury. Na těchto zásluhách nic neubírá fakt, že druhý i třetí překlad zůstaly na papíře, přestože Paličovu dceru v Ćěslově přetlumočení chtělo v roce 1878 ve vsi Lejno (Lehndorf) u Chrósćic (Crostwitz) provést první lužickosrbské vesnické divadlo; nakonec ale v obavě, že hra je pro „njewučeneho njedorozumliwa“, sáhlo raději po osvědčeném Ćěslově převodu Rohovína (19). Ten byl pak hned ve školním roce 1879/80 předčítán ve spolku seminaristů ve městě Lubij (Löbau), z jeviště zazněl potřetí v roce 1882, počtvrté ho zahrál spolek Meja z Radworu (Radibor) v roce 1908 (19) – vždy v nepřítomnosti překladatele, vzdáleného jen půl druhé stovky kilometrů. I popáté byl Rohowin Štyrirohač nastudován a v roce 1912 k 50. výročí zrodu lužickosrbského divadla slavnostně v Budyšíně proveden (19) bez Jana Handrika-Ćěsly.

V trvalé paměti

O tři roky později – 11. října 1915 – tento lužický básník a český lékař ve svém středočeském působišti zemřel a k věčnému odpočinku byl uložen na neveklovském hřbitově (22) (obr. č. 11). Jeho památka ho přežívá: k 75. výročí průkopnického překladu a budyšínské premiéry vyšlo v roce 1937 z Glosovy tiskárny v Semilech první knižní vydání Rohowina Štyrirohača s připojeným soupisem tehdy už 136 vydaných původních či přeložených divadelních her v lužické srbštině (17) (obr. č. 12) jako poslední lužickosrbská kniha povolená nacisty (19) a 12. prosince 1937 uspořádal Neveklov „lužický večer“ (20); 125. výročí téže události byla v roce 1987 věnována přednáška Společnosti přátel Lužice v pražském Národním muzeu (7) a v roce 1995 uctili neveklovští pamětní deskou (obr. č. 13) svého lékaře a spoluobčana, jehož zásluhou se jedna česká fraška stala slavnostním kusem jiného národa a Václav Kliment Klicpera „njepłaći jeno za wótca čěskeho, ale tež serbskeho dźiwadła“ (19).

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Ruská 87

100 00 Praha 10 – Královské Vinohrady

E-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz