Miniportréty slavných českých lékařů
Profesor MUDr. František Patočka – zakladatel moderní české mikrobiologie

František Patočka se narodil 22. října 1904 v rodině českého vlasteneckého učitele, jako jeden ze tří bratrů. Všichni tři byli vysokoškolští učitelé a dosáhli ve svém oboru vysokých met. Jan Patočka byl jeden z největších našich filozofů, jeden z tří prvních mluvčí Charty, zemřel na následky komunistické persekuce, druhý bratr Cyril byl hydrobiolog, profesor na ČVUT a konečně nejstarší František stál u základů moderní české mikrobiologie a imunologie.

František Patočka maturoval v Praze na gymnáziu na Vinohradech v roce 1922, studoval potom na pražské lékařské fakultě, kde promoval v roce 1928. Již jako medik pracoval jako pomocná vědecká síla v Ústavu pro všeobecnou biologii a experimentální morfologii.

Hned po promoci se stal asistentem Bakteriologického ústavu, jak se dříve nazýval Mikrobiologický ústav, který vedl profesor Ivan Honl. V té době, v třicátých letech, byla bakteriologie takřka bezperspektivní obor. Existoval zde sice již zmíněný Bakteriologický ústav lékařské fakulty, ale bakteriologie nebyla ještě zkušebním předmětem, na ostatních fakultách byla pokládána jen za součást patologické anatomie, podobně tomu bylo i na přírodovědecké fakultě. Profesor Honl byl již starý a nevyvíjel žádnou účinnou iniciativu pro rozvoj oboru.

V ústavu byla jen dvě placená místa asistentů, z nichž jedno obsadil František Patočka, druhé Vojtěch Mucha, pozdější významný slovenský hygienik. Ústav mimo přednášek a praktik pro studenty měl i jiné úkoly, zajišťoval bakteriologickou diagnostiku pro kliniky lékařské fakulty i pro epidemiologickou práci pro značnou část Čech, připravoval kultury pro výrobu tuberkulinu a jiné látky pro firmu Media.

Pro všechnu tuto práci tu byly čtyři další síly: laborant a vařič kultivačních půd pan Beran, myčka skla, zřízenec, který se staral o pokusná zvířata a laborantka paní Božena.

Většinu laboratorně diagnostické práce museli dělat studenti, (demonstrátoři, pomocné vědecké síly a volontéři) Tito pracovníci se pochopitelně stále měnili, a noví příchozí se tak museli neustále dokola zacvičovat. Ani asistenti zde nevydrželi dlouho, nejvýše dva roky, Patočka byl první výjimkou.

Ale i za této situace se podařilo mladým lékařům v Bakteriologickém ústavu rozvinout obor do pozdější šíře.

Patočka mohl počátkem třicátých let absolvovat roční kurz v Pasteurově ústavu v Paříži, kde získal mnoho podnětů, a to mu po návrat umožnilo položit základy diagnostické práce a později i vědecké činnosti pražského ústavu. Velkou brzdou však byly finance. Patočka i ostatní pracovníci si museli prostředky k vědecké práci obstarávat z jiných zdrojů: z autovakcín, z paternitních zkoušek a podobně, z nichž si vytvářeli jakýsi pomocný fond na vědeckou práci. Ta byla pokládána za soukromou činnost.

Roku 1934 byl Patočka habilitován pro bakteriologii a sérologii a v roce 1936, po smrti profesora Honla, byl pověřen vedením ústavu. Za války, kdy byly zavřeny české vysoké školy, pracoval Patočka ve Státním zdravotním ústavu.

Po válce hned 5. května. 1945 převzal se spolupracovníky budovu německého hygienického ústavu, který byl součástí německé univerzity. Na pražské lékařské fakultě tak mohlo vzniknout pracoviště, které umožnilo široký rozmach oboru.

Krátce po osvobození, 12. května, odjel se skupinou našich lékařů a sester do Terezína do Malé pevnosti, aby tam zvládli epidemii skvrnitého tyfu. Byli tam epidemiologové, infekcionisté, mikrobiologové a internisté i zdravotní sestry. Hygienické poměry v bývalém německém koncentračním táboře byly nepředstavitelně žalostné. A práce tu byla velkým rizikem. Také se přes všechnu opatrnost někteří nakazili a onemocněli.

Po letech o tom mluvil mladý lékař MUDr. Antonín Doležal s profesorem Patočkou a řekl mu obdivně:

„To ale bylo hrdinství, pane profesore, jet do takových děsivých podmínek.“

Patočka, vždy neokázalý, skromný gentleman, jen zvedl obočí a odpověděl:

„Hrdinství, pane kolego? Jsem přece mikrobiolog.“

Ti stateční lékaři a sestry, kteří tam tehdy jeli, byli, jak napsal v nekrologu jeho žák a přítel profesor MUDr. Ctirad John, z rodu těch, o nichž se psaly knížky jako o „lovcích mikrobů a bojovnících se smrtí“.

Začátkem roku 1946 byl František Patočka jmenován profesorem bakteriologie a sérologie a přednostou ústavu, který byl v roce 1948 přejmenován na Ústav mikrobiologie a sérologie. Zde mohl rozvinout činnost podle svých představ. Napomohlo tomu i to, že v letech 1947–1948 absolvoval studijní cestu v USA, odkud si přinesl nové podněty ze současné světové mikrobiologie a virologie.

V té době se věnoval hlavně virologii, kterou u nás prakticky založil. Nejprve soustředil pozornost na chřipkové viry a virus poliomyelitidy, kdy se mu podařilo u dvou případů dětské obrny přenést virus získaný z lidské prodloužené míchy na fretku; fretka byla oblíbené experimentální zvíře. Pak se věnoval Kloboukově obrně vepřů. Později přibral k virologii a imunologii ještě antropozoonózy, hlavně listerie a Q-horečky, u nás do té doby neznámé.

František Patočka, v té době již mezinárodně uznávaný odborník pracoval i jako konzultant Světové zdravotnické organizace – v šedesáti letech se v této funkci zasloužil o vybudování referenční laboratoře v Indii a působil také v Konžské republice v oblasti, kde mor není jen učebnicovou záležitostí.

Do důchodu odešel v roce 1976.

Z doby, kdy vedl Ústav, jsou i dvě drobné historky, jedna z nich svědčí o skromnosti pana profesora.

Jednou přednášel medikům o problematice vyšetřování na tomto úseku mikrobiologie.

„V začátcích bádání o virech se v našem ústavu podařilo identifikovat jeden takový virus, dosud neznámý. Všechno jsme měli dobře ověřeno a dokumentováno, in vitro to vycházelo podle našich předpokladů. Zrovna tak při pokusu na zvířeti. Bylo třeba prokázat naše předpoklady i na živém člověku, na dobrovolníkovi. A tak jednou odpoledne po pracovní době se jeden lékař ústavu rozhodl, že ten pokus provede na sobě. Vzal injekční stříkačku, nasál kulturu s tím zkoumaným virem a vstříkl si obsah stříkačky do žíly.“

Studenti napjatě poslouchali. Ve vzniklé pauze se jedna medička zeptala:

„A kdo byl ten mladý lékař? Dostal za to nějakou odměnu?“

„Ne, nedostal. Ale bylo nutné to udělat. Tak jsem to vyzkoušel sám na sobě“

A uklonil se a opustil posluchárnu.

Jednou při zkoušce z mikrobiologie, bylo to v době, kdy se v ústavu stále pěstovaly viry na fretkách, zkoušel profesor jednu medičku. Studentka něco uměla, ale moc valné to nebylo. Patočka se zeptal, na čem se pěstuje virus chřipky. Studentka si vzpomněla na některá laboratorní zvířata, ale na fretku ne. Po chvíli mlčení se profesor pokusil napovídat:

„No, na fre..fre…“

Slečna vrazila vítězoslavně:

„Na fregatě!“

Patočka se zamračil:

„No, vzhledem ke svému pohlaví, máte zvládnutu dobrodružnou literaturu dobře, s mikrobiologií je to už horší.“

Patočkovi nechyběl smysl pro legraci, to dokazuje i následující historka.

Dva medici praktikující v Patologicko-anatomickém ústavu profesora Václava Jedličky jednou z nedostatku jiné zábavy vyrobili mikroskopický preparát z klobásy, kterou měli ke svačině. Preparát podstrčili panu asistentovi s tím, že nemohou poznat, co to je.

Ten pochopitelně nenaletěl na starý trik používaný mnoha generacemi studentů. Nicméně preparát prohlédl a pak řekl:

„To je typická nekrotická svalová tkáň, ale podívejte se sem, to je zajímavé, no ano, tady je trichina. Ona se teď v poslední době trichinóza poněkud rozmnožila, měl by se zpřísnit hygienický dozor!“

Medici si nebyli jistí, zda je asistent nehoupe, a tak si šli raději nález ověřit dolů na mikrobiologii k Patočkovi.

Telefon je však rychlejší než nejrychlejší nohy, a tak ten asistent stihl informovat pana profesora Patočku o své vymyšlené trichině.

Patočka si preparát podrobně prohlédl, zatvářil se starostlivě a diagnózu potvrdil:

„Jedli jste z toho něco?“

Medici ustrašeně kývli.

„A ještě někdo jiný? V kterém obchodě jste to koupili?“

Profesor si pak zapsal adresu, že to ohlásí na hygienickou stanici, a studenty propustil. Po jejich odchodu se za nimi podíval z okna, viděl je, jak kráčejí schlíple nahoru k patologii. Pak roztrhal papírek s adresou prodejny a usmál se:

„Chvilka strachu jim za ten nápad neuškodí.“

Profesor vždy dbal na to, aby byl dokonale upravený. A to nejen při nějakých slavnostních příležitostech, ale i při běžných přednáškách studentům. Pečlivě se vždy oblékl (měl tři tmavé obleky stejného střihu a ze stejné látky, které střídal), prohlédl se a pak zavolal svou věrnou dlouholetou sekretářku paní Císařovou, která o něj věrně pečovala a o níž napsal jeden z jeho žáků, že funguje jako kancléř a Kerberos současně. Paní Císařová vše ještě zkontrolovala:

„V pořádku, pane profesore, můžete jít.“

Patočka miloval svou pražskou lékařskou fakultu. Medikům přednášel velmi rád, vždy mu záleželo na tom, aby medici mikrobiologii a zvláště imunologii rozuměli, biflování nenáviděl. Kladl důraz na těsné sepětí mikrobiologie s kliniky, zvláště s infekcionisty, a zasloužil se tak o přeměnu „staré“ bakteriologie v moderní mikrobiologii a imunologii.

Měl široký kulturní rozhled, hlavně ho zajímala architektura. Miloval románskou a gotickou Prahu. Mikrobiologická sympózia s mezinárodní účastí zakončoval obvykle výletem do Kutné Hory s návštěvou chrámu sv. Barbory a Vlašského dvora, kde podával hostům zasvěcený výklad.

I když pocházel z Turnovska, zamiloval si jižní Čechy, do svého sídla ve Lštění si zval přátele a s nimi podnikal výlety do okolí.

O jedné takové návštěvě mi napsal jeho žák a přítel profesor Ctirad John. Historku ponechávám v původním znění, dýchá z ní kouzlo zašlých časů:

„Profesor Patočka přilnul ke skromné kráse jižních Čech. Pobýval v létě na chatě v pošumavském Lštění, několikrát jej vlídně uvítalo i sanatorium ve Vráži. Patřilo k pravidelným rituálům, že o nedělích navštěvoval Písek. Po ranních bohoslužbách se vydával doprovázen docentem Johnem na písecké toulky. Z ochozu domu U Koulí pozoroval řeku a dával se unášet atmosférou Šrámkova Měsíce nad řekou. Na mostě přes Otavu on, ctitel Prahy Karla IV., nikdy neuvěřil docentu Johnovi, že kráčí po nejstarším kamenném mostě v Čechách.

Jednou projevil přání navštívit v Písku profesora Ladislava Borovanského, který zde trávil pravidelně dovolenou s rodinou. Docent John ho odvedl ke Starým lázním, historické omšelé budově postavené u nevelkého potoka. Písečtí občané si tam kdysi dávali „vanovou koupel“. Patočkovi, ctiteli architektonických památek, se Borovanského sídlo velmi zalíbilo. Brzy se rozproudila nemedicínská, nefakultní diskuse.

„Ale ne každý od nás odjížděl v rozverné náladě,“ podotkl Borovanský a odložil špičku s dohasínající cigaretou. „Navštívil nás tu profesor Lukáš, v té době děkan fakulty, i se svou ženou paní Boženou Pulpánovou, herečkou Národního divadla. Ta se moc těšila na místní lázeňské korzo. Měla střevíčky na vysokých podpatcích, sněhobílé rukavičky. A bylo právě po velmi vydatném dešti.“

Profesor Patočka se moc bavil. A ještě dlouho vzpomínal na šelmovské zablýsknutí v Borovanského očích, když s pedagogickou, takřka anatomickou důkladností popisoval velké trápení Elektry z Aischylovy Orestei, brodící se blátem u Starých lázní.“

Na závěr portrétu pana profesora ocituji báseň, kterou napsal jeho žák, přítel a nástupce profesor MUDr. Ctirad John. Vyšla ve sbírce Jen tak veršovánky.

Náš pan profesor

Pro nás byl Francois,
pro cizí František.
Býti zas medikem,
co před ním tiše smek.

Nápadů habaděj,
jak v galské feerii,
ze všeho nejraděj
se bratřil s listerií.

Neřekl by nikdy „nic“,
když už tak „rien“.
Rodem byl skutečný
Pastorien

Vydal se v Nový svět
a potom v Čechách udal tón.
Všichni jsme chtěli vonět
kolínskou jako on.

Pan profesor MUDr. Jan Patočka zemřel 14. března 1985 v Praze ve věku 81 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.