Miniportréty slavných českých lékařů

Profesor MUDr. Jan Bedrna – hradecký chirurg

První profesor chirurgie na nově zřízené hradecké lékařské fakultě a přední představitel této fakulty MUDr. Jan Bedrna se narodil l6. září. l897 v Českém Brodě v učitelské rodině. Střední školu studoval na kolínském reálném gymnáziu, kde maturoval v roce. l9l6.

Hned po maturitě nastoupil na vojnu a strávil dva roky na italské frontě, kde poznal všechny strázně frontového vojáka.

Po převratu koncem roku l9l8 začal studovat medicínu na pražské lékařské fakultě. Chvíli váhal, uvažoval i o umělecké dráze, byl výborný malíř, ale zážitky z vojny a také vliv otce, který mu vštěpoval lásku k přírodním vědám, převážily nakonec v jeho rozhodování ve prospěch medicíny.

Studium na lékařské fakultě zvládl lehce a promoval již v březnu l923. Krátce po promoci praktikoval v českobrodské nemocnici a na chirurgické klinice profesora Otakara Kukuly v Praze, ale již v červnu  l923 byl přijat na krátce předtím založenou chirurgickou kliniku Masarykovy brněnské univerzity, kterou vedl profesor MUDr. Julius Petřivalský. Pracoval zde jako externista, později jako pomocná vědecká síla a od roku l926 byl jmenován nehonorovaným asistentem kliniky.

Profesor Petřivalský viděl Bedrnovo zanícení a umožnil mu i studijní pobyty na urologii v Berlíně (urologie se stala jeho první velkou láskou) a pak i ve Francii u Leriche, Bérarda a Forguea (l925).

V roce l927 byl Jan Bedrna již řádným asistentem kliniky. Zde se u Petřivalského vytvořil postupně skvělý soubor mladých chirurgů (Jan Bedrna, Josef Podlaha, Karel Neuwirth, Vladimír Novák), později přišel i Vladislav Rapant, a brněnská chirurgická klinika se stala špičkovým pracovištěm.

Roku l93l byl Bedrna habilitován z patologie a terapie nemocí chirurgických.

V r. l933 se stal primářem chirurgického oddělení nemocnice v Ostravě, ale tam se mu příliš nelíbilo, protože nemohl pokračovat ve své vědecké práci, a tak ani ne za rok přijal místo primáře chirurgického oddělení v Hradci Králové

Zde nastal nejvyšší rozmach jeho činnosti. Hradecká chirurgie měla 200 lůžek, k tomu brzy ještě přibylo urologické oddělení. Bedrna zvládal celou velkou chirurgii a k tomu i urologii. Jezdil i do plicního sanatoria v Žamberku, do tzv. Albertina, kde začal rozvíjet i chirurgii nemocí plicních.

Spolu s primářem patologické anatomie MUDr. Antonínem Fingerlandem začali pořádat pravidelné vědecké semináře, první mimo Prahu, které získaly velkou popularitu.

Krátce před začátkem druhé světové války přišel na hradeckou chirurgii i MUDr. Jaroslav Procházka, kterého si velmi oblíbil a který se stal později jeho zástupcem a po Bedrnově smrti jeho nástupcem.

Za války byla klinika útočištěm mnoha lidí, kteří se zde „léčili“ pro nějaké sporné, popřípadě fiktivní diagnózy, či se neúměrně dlouho protahovalo jejich léčení pro nejrůznější komplikace. Bedrna i se sníženým počtem pracovníků však pracoval v neztenčené míře a přitom již připravoval přechod chirurgického oddělení na budoucí kliniku,

To se uskutečnilo velmi rychle po skončení války. Na podzim l945 vznikla v Hradci pobočka pražské lékařské fakulty a v ní i chirurgická klinika. Bedrna byl v roce l947 jmenován řádným profesorem a kliniku vedl až do své smrti. Rozšiřoval své aktivity, i když pořád jeho hlavním oborem byla břišní chirurgie a urologie, podílel se významně na rozvoji pneumochirurgie, kterou potom zcela předal MUDr. Procházkovi, a stál u zrodu české kardiochirurgie.

Roku l95l provedl první operaci srdce v Československu a pak rozvíjel tento obor na klinice i s docentem Procházkou. Hradecká klinika se stala pracovištěm, kam se jezdili učit nejen čeští kardiochirurgové, ale i lékaři z mnoha tehdejších zemí tzv. východního bloku. Profesor Bedrna umožnil i vznik samostatné neurochirurgie, když poslal jiného svého žáka, MUDr. Rudolfa Petra, do USA, aby tam získal dostatečné znalosti chirurgických metod a tyto mohl rozvinout po návratu v hradecké klinice.

V r. l955 se stal Bedrna řádným členem Akademie věd.

Profesor Bedrna byl i skvělý učitel, nepřednášel suše, jeho přednášky byly plné praktických poznámek, někdy i lehce humorných. Učil rád, a to nejen své lékaře a mediky, ale i žákyně zdravotnických škol, z nichž si pak mohl vybírat ty neschopnější pro svou kliniku. Na klinice vytvořil pro své spolupracovníky ty nejlepší možné podmínky. Byl přesvědčen, a v praxi do dokazoval, že na operačním sále vlídné slovo, oprávněná pochvala i jemný humor při zachování nezbytné kázně je nejlepším tmelem pracovní skupiny.

Profesor Procházka ve své knize Ze vzpomínek hradeckého chirurga o něm píše v kapitole o své první resekci plic:

„Nikdy bych se neodvážil operace tohoto druhu, u nás zatím neprováděné, kdybych neměl to štěstí růst pod vedením svého učitele profesora Bedrny. Bedrna sám se této operace nezúčastnil a ani nikdy jindy tyto operace nedělal. Tehdy bylo velice málo obdobných přednostů klinik, kteří na svém pracovišti dovolili mladému asistentovi zavádět nový druh operace, a to velice závažné, kterou sami nedělali. V tom byla velikost Jana Bedrny, který své žáky po odborné stránce nijak netlumil.“

Podobně to bylo i s neurochirurgií a s  pozdějším profesorem Rudolfem Petrem.

Bedrna napsal přes l40 článků a různých sdělení z mnoha oblastí chirurgie, dále tři monografie, největšího mezinárodního uznání se mu dostalo za jeho monografii Dětská urologie (l95l).

* * *

Chtěl bych však ukázat pana profesora Bedrnu i z jiného úhlu pohledu, z té neoficiální stránky. Jsou to některé historky, které mi vyprávěli jeho žáci profesoři Procházka a Petr, jakož i někteří bývalí studenti z hradecké fakulty, historky, jež se tradovaly na hradecké medicíně.

První je z dob, kdy po válce jezdil do plicní léčebny Albertinum v Žamberku provádět u některých nemocných torakoplastiku či torakokaustiku.

Jednou, bylo to krátce po květnu l945, jej doprovázel i mladý asistent MUDr. Rudolf Petr. Poměry tehdy nebyly příliš bezpečné, po kraji se pohybovali ještě ojedinělí zbylí němečtí vojáci. Jízda probíhala zprvu klidně. Přesto před jedním lesem Bedrna přibrzdil, vytáhl pistoli a předal ji Petrovi se slovy:

„Kdyby se něco dělo, tak já zavřu oči, sešlápnu plyn až dolů a ty zatím střílej!“

Naštěstí to nebylo potřeba.

Když začal profesor Petr po návratu z USA uplatňovat na svém oddělení nové neurochirurgické metody, neměl zprvu ještě tak sehraný tým jako později. Někdy něco nebylo zcela podle jeho požadavků, a on uměl dávat svou nelibost pěkně hlasitě najevo.

Profesor Bedrna, pod jehož kliniku tehdy ještě neurochirurgické oddělení spadalo, šel kdysi se svou suitou kolem operačních sálů. Všichni slyšeli kravál, až tabulky drnčely. Bedrna nakoukl dovnitř, tiše zavřel dveře, dal si prst na ústa a zašeptal:

„Tiše, prosím, Rudolf se trošku zlobí.“

Jak jsem uvedl dříve, byl Bedrna velmi výkonný. Stačil nejen na vedení kliniky, přednášel, byl činný i v lidosprávě a měl i své koníčky. Maloval, jeho olejomalby byly vynikající, byl i skvělý hudebník. Někdy mu však přece jen povinnosti přerůstaly přes hlavu.

Jednou právě dokončil vizitu, po cestě za pochodu vyřídil několik věcí se svými lékaři a vešel do své pracovny. Tam už na něj čekala jeho paní sekretářka a vyčítavě mu připomněla, že má přednášku.

„Přednášku? Komu?“

„Medikům, pane profesore. Už jste tam měl být deset minut.“

„Nesmysl. Medikům přednáším ve středu.“

„Dnes je středa,“ upozornila jej sekretářka a ukázala mu diář.

„A sakra. No to nic. To zařídíme.“

Vyběhl z pracovny a spěchal chodbou k posluchárně. Po cestě sebral jednoho pacienta, kterého znal z vizity, a odvedl jej do posluchárny k demonstraci medikům. Odpřednášel suverénně jako vždy.

Po přednášce se ptal asistenta MUDr. a JUDr. Antonína Sixla, který byl také na té přednášce přítomen:

„Tak co, jaké to bylo? Bylo poznat, že to nebylo připravené?“

A hrdě dodal.

„Všechno se dá stihnout, když se chce. A teď musím letět, mám ještě schůzi na Národním výboru. Už jsem tam měl být.“

„Bylo to skvělé, pane profesore. Studenti si z toho určitě moc odnesli. Jenom jedna maličkost, ale oni to nepoznali. Ten pacient, na němž jste tak skvěle demonstroval obraz chronické apendicitidy, to je cholelitiáza, zítra jde na operaci.“

Jiná historka ukazuje jeho suverenitu, ale i současně i jeho schopnost, dát si říct.

Při vzniku Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové měli pracovníci ve skladech  ještě často problémy s názvy lékařských přístrojů a nástrojů. A tak jednou došlo k tomu, že rektoskop pro chirurgickou Bedrnovu kliniku se dostal na oční k profesoru Janu Vanýskovi a naopak Vanýskův oftalmoskop přišel na chirurgii. Vanýsek se zasmál a poslal svou vrchní sestru na chirurgii, aby přístroje vyměnila..

Ta neuspěla. Profesor Bedrna si postavil hlavu:

„Ne, v žádném případě. My ten oftalmoskop zde potřebujeme taky k vyšetřování očního pozadí u hypertoniků, a moji lékaři musí být schopni to sami vyšetřovat. Ne, oční klinice ho nepředáme.“

Vrchní sestra profesoru Vanýskovi oznámila svůj nezdar. Ten se hned spojil telefonicky s Bedrnou:

„Tak ty jsi, Jene, odmítl vyměnit váš rektoskop za náš oftalmoskop. Tak dobrá. Až já přijdu k tobě, tak si mně třeba koukni mým oftalmoskopem na oční pozadí. Ale až ty přijdeš ke mně třeba pro nové brýle, tak já se ti podívám tím vaším rektoskopem do pr…“

A Bedrna hned poslal svou paní vrchní s oftalmoskopem na oční kliniku a přístroje vyměnili.

Profesor Bedrna jednou potřeboval nějaký starší chorobopis k přednášce.

„Paní sekretářko, prosím, vyhledejte mi chorobopis pana Pytlíka. S tou operací žlučníku.“

Paní sekretářka hledala, ale nenašla.

Bedrna se zamračil:

„Tak si udělejte v těch svých papírech pořádek. Do půl hodiny ten chorobopis tady chci mít.“

Paní sekretářka hledala, ale opět nenašla. Zkroušeně šla za panem profesorem.

Teď už byl Bedrna dopálený:

„Už toho mám dost. Máte lhůtu do zítřka do rána. Ráno chci mít chorobopis pana Pytlíka na stole, nebo bude zle.“

Sekretářka hledala celé odpoledne marně. Druhý den ráno čekala na Bedrnu:

„Pane profesore, promiňte, prohledala jsem celý archiv, ale ten chorobopis jsem nenašla. Nevím už, kde by mohl být.“

Bedrna ji však utěšil:

„Nezlobte se, to nic. Já jsem si vzpo-mněl. Ten pacient se nejmenuje Pytlík, ale Šourek.“

Bedrna občas vybočil se slovníku zdvořilého vyjadřování, ale učinil to vždy tak, že to bylo přijatelné. Jednou ukazoval medikům na ambulanci, jak se punktuje hydrokéla. Nechal si připravit injekční stříkačku, aby mohl tekutinu odsát.

Vše probíhalo hladce, studenti zbožně přihlíželi tomuto jednoduchému výkonu.

Vtom se na ambulanci objevil asistent, původně stomatolog, který přešel na chirurgii a vypracoval se ve výtečného plastického chirurga. A v okamžiku, kdy Bedrna provedl vpich do šourkového vaku a okamžitě do stříkačky proudila jantarově žlutá tekutina – tedy obsah hydrokély – kolega plastický chirurg, který neslyšel původní Bedrnův výklad o hydrokéle a také viděl přes hlavy studentů jen málo, neuvědomil si, o co jde, a vyděšeně vyhrkl:

„Tak teď jste nabodl močový měchýř!“

Bedrna se nenechal takovou absurditou vyvést z míry, jen se po něm mlčky otočil, dokončil výkon a pak  ironicky řekl:

„A teď za tuhletu pitomost píchnu tebe, ty troubo.“

Nakonec dvě historky, které se týkají Bedrny a jeho účasti na vědeckých konferencích.

Na schůzi chirurgické společnosti přednášel olomoucký profesor chirurgie MUDr. Vladislav Rapant o diagnostice karcinomu v močovém ústrojí pomocí venografie venae dorsalis pedis, tedy nástřiku žíly na mužském pohlavním orgánu. Rozproudila se debata o výhodách této metody a přenesla se i na technické aspekty jiných výkonů na tomto orgánu, z nichž některé byly značně radikální.

Tu se do debaty vmísil Rapantův přítel profesor Bedrna:

„Kolegové, kolegové, mírněte se. Musíte uvážit, že tento orgán slouží i k něčemu jinému než močení.“

Bedrna jako představitel Petřivalského školy byl občas – jako i mnoho jiných chirurgů – skeptický k názorům profesora MUDr. Arnolda Jiráska , přednosty pražské I. chirurgické kliniky, a i k jeho způsobům vystupování.

Jednou na celostátním chirurgickém sjezdu demonstroval profesor Jirásek případy ileozních stavů. Měl mezi nimi i případ pacienta s karcinomem konečníku s následnou neprůchodností střev. Ukazoval časový vývoj onemocnění a rozvoj hladinek po l2, 24, 48 a 72 hodinách. Vše na perfektních rentgenových snímcích, které potvrzovaly diagnózu.

V diskusi vystoupil s velmi stručným vyjádřením i hradecký profesor Bedrna:

„K panu profesorovu Jiráskovi. Nám stačí u karcinomu rekta prst v rukavici a nepotřebujeme tolik snímků k diagnóze, abychom hned zasáhli.“

Bohužel smrt přervala jeho dílo v poměrně mladém věku. Profesor Jan Bedrna zemřel ve věku 59 let 25.září. l956 v poděbradské nemocnici. Tam nahoře ho může těšit, že hradecká chirurgie se zdárně rozvijí a jedním z jeho nástupců se stal po různých peripetiích způsobených kádrovými problémy za komunistického režimu i jeho syn, profesor chirurgie MUDr. Jan Bedrna mladší.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.