Miniportréty slavných českých lékařů
Gynekolog a porodník profesor MUDr. Josef Jerie

Profesor MUDr. Josef Jerie, představitel české gynekologie a porodnictví ve dvacátých a třicátých letech minulého století, byl žákem zakladatele české gynekologie profesora MUDr. Karla Pawlika. Narodil se v Podkrkonoší na Jilemnicku v malé obci Valteřice 20. dubna 1871. Jméno Jerie bylo v českých zemích neobvyklé. Jeho žák, profesor MUDr. Václav Šebek, se problému věnoval, jedna možnost byla, že pochází snad ze jména Görge, z toho bylo lze usuzovat, že zakladatel rodu byl Švéd, pozůstalý zde po třicetileté válce. Jazykový kabinet ČSAV však vyvozuje základ Jer- z rodného jména Jeroným nebo Jeremiáš, takže současná podoba je asi českého původu.

Po tolerančním patentu z roku 1781 se v Podkrkonoší ze zbytku nekatolického obyvatelstva vzbudila k životu dosti četná soudržná evangelická skupina, jejíž členové byli tkalci, pláteníci, drobní řemeslníci či chalupníci, všichni byli spořádaní a přísných mravů a pevní ve své víře. Ačkoliv byli chudí, začali posílat své syny do vyšších škol, takže v pozdějších generacích se objevovali mezi učiteli, duchovními, odbornými řemeslníky či lékaři. A ze stejného kořene byl i Josef Jerie. Jeho děd byl domácím tkalcem, jeho otec učitelem jednotřídní evangelické školy. Josef Jerie byl osmý z deseti dětí, dvě zemřely brzy po porodu, a sestra jako děcko na tuberkulózní meningitidu.

Celá rodina se brzy přestěhovala do Čáslavi, kde otec získal místo hlavního učitele a posléze i ředitele evangelického učitelského semináře, místo sice vznešené, ale stále velmi málo placené. Josef Jerie zde absolvoval nižší gymnázium a na vyšší gymnázium se musel přestěhovat do Kolína., kde bydlel v nuzných pronájmech. Maturoval v roce 1889 dobře, i když ne výtečně.

Po maturitě vyvstal problém dalšího studia. Otec by raději viděl, kdyby syn šel na bohoslovectví, což bylo nejlevnější studium, syn chtěl raději na medicínu. Nakonec se losovalo papírky z klobouku. A vyšlo to pro medicínu. Bylo nutné požádat několik členů profesorského sboru lékařské fakulty o slevu kolejného. Ale i tak musel být zpočátku podporován z domova. Pro ilustraci: Jerie byl rok i demonstrátorem zubního ambulatoria profesora Nessla za měsíční plat 16 a půl zlatých. Na promoční taxu si dokonce musel vypůjčit.

Devadesátá léta byla dobou těžkých politických a národnostních zápasů, ale Jerie se veřejné činnosti stranil a věnoval se převážně studiu. To mu zůstalo po celý život

Promoval v r. 1897, po promoci byl externím lékařem na Eiseltově interní klinice, po vojenské prezenční službě pak na Maixnerově, později Thomayerově poliklinice a na Deylově oční klinice U Hlavy absolvoval bakteriologický kurz.

Po této všeobecné průpravě se stal operačním elévem na Maydlově chirurgické klinice. Tento pobyt na operačním pracovišti zřejmě rozhodl o jeho dalším zaměření. Maydla si nesmírně vážil a vždy na něj vzpomínal nejen jako na vynikajícího operatéra a učitele, ale i jako vzácného člověka. V říjnu 1899 přešel Jerie na gynekologickou kliniku profesora Pawlika. Zde se pustil s velkým úsilím do práce. Hned první rok se mu podařilo rozluštit a bakteriologickým důkazem i pokusem na zvířeti osvětlit tuberkulózní původ zánětu ledviny u jedné nemocné. Pawlik si ho vybral za asistenta, a po roce působení v této funkci na klinice už byl asistentem vedoucím, zaznamenal takřka závratně rychlý postup. Na porodnické klinice pracoval čtyři roky, pak přešel jako jediný asistent na gynekologii, kde pracoval tři roky. Během své asistentury navštívil i kliniky v Lipsku, Halle, Kodani, Berlíně.

Po osmi letech odešel Josef Jerie do soukromé praxe, stále docházel na kliniku (Pawlik s ním stále počítal pro další funkce), a v r. 1911 byl Pawlikem habilitován.

V r. 1914 Pawlik náhle zemřel, jeho vliv však stále na Jerieho působil. Na Pawlikovo místo přešel z polikliniky Václav Piťha a na jeho místo nastoupil Jerie. Během války pak pracoval na poliklinice, klinice a měl i vojenský úvazek; v r. 1917 byl jmenován mimořádným profesorem.

Piťha zahájil již před válkou výstavbu nového pavilonu kliniky, stavba se však vlekla, Piťhovi se zhoršoval zdravotní stav, Sice stačil ještě v r. 1921 slavnostně novou moderní budovu otevřít, ale po roce zemřel. V r. 1923 byl jmenován Jerie, přednostou kliniky a řádným profesorem.

Josef Jerie byl po svém nástupu ve svízelné situaci. Měl sice novou moderní budovu kliniky, po níž marně toužil již Pawlik, ale na této klinice v posledních letech vlády nemocného Piťhy, či spíše bezvládí, byl neuvěřitelný nepořádek. Jednotliví starší asistenti, kteří se starali, či měli starat o chod kliniky, mezi sebou spíše soupeřili, chyběla jakákoliv spolupráce a k novému přednostovi kliniky se chovali někdy až urážlivě. O tom se, jak mi vypravoval docent Šebek, tradovalo několik hořkých příběhů. Ale Jerie se dokázal brzy postarat o nápravu. Obklopil se novými mladými lidmi, které si sám vybral, většinou dobře, a se starými se rozloučil. Kliniku rychle pozvedl na vysokou úroveň, která reprezentovala pražskou lékařkou fakultu.

Byl skvělý učitel. Z kliniky, z jeho školy, vyrostla celá skupina žáků, kteří převzali postupně velká gynekologická pracoviště, i řada primářů, kteří postupně přejímali od chirurgů gynekologickou část bývalých gynekologicko-chirurgických primariátů. Jen namátkou uvádím pražské profesory Karla Klause, Rudolfa Petera, Josefa Gruse, Emila Zikmunda, Otakara Saitze, Jaroslava Padovce, Václava Šebka či hradeckého Josefa Pazourka, košického Theodora Schwarze, plzeňského Vladimíra Mikoláše , kladenského Václava Chmelíka, z další generace pak to byli např. Kotásek, Venta, Vácha, Trnka a jiní. Tedy zkrátka ti, co představovali v pozdějších letech českou gynekologii a porodnictví.

Výuku mediků považoval Jerie za svůj základní úkol. Přednášky měl vždy dokonale připravené obsahově i stylisticky, a doprovázel je barevnými kresbami na tabuli – v ruce měl vždy plno různobarevných kříd. Přednášky byly pravidelně plně navštěvované i přesto, že probíhaly v relativně nevhodnou dobu kolem poledne.

Jerie si své přednášky pečlivě připravoval i tehdy, když byl již řádným profesorem. Nikdy neimprovizoval. Přednášel porodnictví systematicky, širokým volným tokem.

Jerie jako operatér.

Zde použiji řádky z pera profesora Klause v projevu k jeho sedmdesátým narozeninám:

„Jerie byl operatérem z boží milosti. Operoval klidně, ne spěšně, ale také ne pomalu. Klasickým svým slohem, který obdivovali všichni, kteří jej viděli při práci a který byl zajisté cenným dědictvím staré tradice pawlikovské. Nebylo v gynekologické chirurgii situace, kterou by suverénně nezvládl. I situace velmi spletité řešil během operace způsobem jedinečným, pravidelně jednoduchým. Operoval rád a s oblibou dělal operace urologické, ve kterých byl stejným mistrem jako v gynekologii. Vzpomínám na tomto místě jeho exstirpace močového měchýře a jeho osobitého způsobu exstirpace měchýřových papilomů drátěnou kličkou. Vládl tímto jednoduchým nástrojem virtuózně a setrvával při něm i v době rozličných operačních cystoskopů se zájmem takřka sportovním.

Na sklonku aktivity jej překvapila oční choroba. Když zjistil, že zraková porucha překáží jeho operační jistotě, odložil nůž. V operačních indikacích byl přísný a nikdy se neuchyloval k operaci, bylo-li lze léčiti jinak. K této svědomitosti vedl také své žáky a připomínal jim stále přísný mravní závazek, jenž pro ně vyplývá z moci, kterou jim dává důvěra lidí.“

Publikační činnost.

Jerie nepublikoval toho příliš. Hlásal, narozdíl od mnoha jiných, že nemá smysl psát jen proto, aby se publikovalo. A také se podle toho choval. Nikdy nepsal, neměl-li co nového říci. Přesto jeho publikace zasahovaly do mnoha otázek gynekologie a porodnictví. A zvláště se věnoval ženské urologii, což bylo po vzoru jeho učitele Pawlika, Jeriovým oblíbeným tématem. Spolu s Klausem zpracoval již v důchodu třídílnou učebnici Porodnictví pro lékaře a mediky. První díl vyšel v r 1939, druhý v r 1940 a třetí v r. 1942.

Jerie byl i velmi činný v českých lékařských společnostech. Od mládí přednášel ve Spolku českých lékařů a na společných tehdy sjezdech českých přírodozpytců. Když počala diferenciace práce, zúčastnil se na založení Chirurgicko-gynekologické společnosti, u jejíhož zrodu stáli Otakar Kukula a Václav Piťha. Ale ani toto nestačilo, a Jerie již v r. 1929 se vyslovil pro zřízení společností samostatných. Nejprve za dramatických okolností vybojoval rozdělení sekcí i časopisu, což vyvolalo nepřátelské projevy ze strany chirurgů, a v r. 1936 docílil úplné rozdělení založením vlastní Společnosti gynekologů.

Jakmile úspěšně dokončil svůj boj, stáhl se do ústraní a za předsedu nové Společnosti navrhl brněnského Gustava Müllera. Když se přidaly některé zdravotní obtíže, zvláště ty zrakové, rozhodl se dobrovolně, že se vzdá vedení kliniky. Do důchodu odešel na vlastní žádost ještě před příchodem německých okupantů 28. února 1939.

O jeho některých povahových stránkách mluvil jeho žák docent Václav Šebek, který strávil na Jerieho klinice deset let před válkou.

„Jerie byl člověk korektní a spravedlivý, i když přísný a chladný, kdykoliv šlo o pochybnou záležitost odbornou či úřední. Někteří, kdož jej blíže, neznali, ho označovali za šéfa, s nímž bylo těžko vycházet. Jerie vskutku nesl vedle povahových kladů i některé nevýhody z přísně evangelické výchovy v chudé rodině, ale byl to člověk citlivý a účastný. Své city projevoval velice nerad, a bez viny nebyl jistě i Pawlikův autoritativní příklad.

My mladší jsme těžce nesli, že byl staršími skoro hermeticky izolován od bližších styků s námi. Při vizitě, vyšetřováních a operacích mluvil málo, ale věcně. Ale jindy, když se mluvilo mezi čtyřma očima, proletěl zdánlivě podmračenou tváří velmi lidský úsměv a vyšlo slovo znamenající povzbuzení. Ale příští den při vizitě či při indikacích suché, kritické poznámky daly znát, že na klinice rozhoduje o šéfově smýšlení jen vědomost, píle a úsudek. Prázdné mluvky znemožnil dvěma, třemi cílenými otázkami.

Jerie nenáviděl jen bezcharakternost, obojetnost a národní vlažnost, nikdy, pokud vím, vědomě neustoupil před pravdou a násilím. Charakter si cenil víc než intelekt a znalost.“

Až potud Václav Šebek.

Jeho portrét doplním několika méně známými historkami, od jeho spolupracovníků, dvě jsou od již zemřelého asistenta Vladimíra Komárka.

Jak jsem uvedl dříve, na Jerieho klinice vládl velmi rigidní systém převzatý ještě z doby bývalého šéfa vládního rady Pawlika. K profesorovi měli volný přístup jen jeho zástupci docenti Klaus a Pazourek a vrchní sestra Gizela. Veškeré pokyny k provozu kliniky předával profesor výhradně prostřednictvím těchto tří osob.

Na kliniku přišel i mladý začínající asistent MUDr. Vladimír Komárek. Na svém pokoji ošetřoval též jednu pacientku, známou přednosty kliniky. Vyskytly se nějaké komplikace, a tak si myslel, že by měl informovat hned pana profesora.

Již se chystal zaklepat na dveře posvátné pracovny, když tu ho zachytila vrchní sestra Gizela. Ta po dobu profesorovy přítomnosti na klinice čekala v předpokoji, kdyby snad pan profesor náhodou něco potřeboval.

„Co vás to napadá, pane asistente, co byste potřeboval?“

„Potřebuji panu profesorovi něco sdělit o pacientce X.Y.“

„Ale to nemůžete takhle,“ protestovala vrchní sestra, „to musíte to říci napřed panu docentu Klausovi, a ten to pak přednese panu profesorovi.“

Asistent Komárek neznal ještě zvyklosti a systém na klinice, v duchu si řekl „ale co“, nedal se zadržet, zaklepal a vstoupil k panu profesorovi.

Ten seděl za stolem a nevstal. MUDr. Komárek si pomyslel, že je zle. Jerie je člověk nesmírně zdvořilý dbalý na formu vystupování. Ten by jistě přijal návštěvu ve stoje. Když nevstal, to jsem narazil.

„Co si přejete, pane asistente?“ zeptal se profesor chladně.

Dr. Komárek nejistě přednesl to, co zamýšlel.

Jerie poděkoval a pak nečekaně prohlásil:

„Musíte prominout, že jsem nevstal. Ale bolí mě kuří oko, a já jsem zutý.“

Na gynekologické klinice profesora Jerieho byla počátkem třicátých let přijata k operaci matka pana arcibiskupa Kašpara, pozdějšího kardinála. Profesor Jerie ji operoval. Operace byla úspěšná a pacientka byla brzy zcela v pořádku.

Na klinice se netrhly dveře s oficiálními návštěvami. Nejrůznější představitelé katolické hierarchie, členové diplomatického sboru, zástupci papežské nunciatury, všichni pokládali za svou povinnost navštívit arcibiskupovu matku.

Krátce před jejím propuštěním domů přijel zvláštní papežský legát z Vatikánu – tehdejší papež byl arcibiskupův blízký přítel – a přivezl pacientce růže z vatikánských zahrad. Nádherné květiny s dlouhými stonky, zkrátka kytici, která se hned tak neviděla.

Pacientka, prostá žena se zdravým selským rozumem, se pak ptala svého ošetřujícího lékaře doktora Komárka:

„Pane doktore, poraďte mi, co s nimi. Já taková obyčejná venkovská ženská, přece si nebudu takovou kytici brát domů. Nechtěl byste jí dát své nastávající?“

Doktor Komárek statečně popřel, že by nějakou nastávající měl. Také nechtěl s takovou nápadnou kyticí chodit po Praze. Navrhl tedy pacientce, aby ji jako pozornost poslala panu profesorovi.

„To je výborný nápad, pane asistente Byl byste tak laskav a doručil mu ji?“

MUDr. Komárek slíbil, vzal kytici a zanesl ji do profesorovy pracovny, kde ji položil na stůl. Když přijel odpoledne pan profesor Jerie na vizitu, asistent Komárek ho upozornil, že má na stole nějakou pozornost. Profesor otevřel dveře do pracovny, a kytice mu hned padla do oka.

„Od koho to je?“ zeptal se s obdivným pohledem na nádherné květiny.

„Od papeže,“ vyhrkl asistent.

Profesor ztuhl. Bylo vidět, že se v něm všechno vzepřelo. Přijmout ji od papeže nechtěl. Odmítnout se nedalo Jeho duše pravověrného evangelíka prodělávala těžký boj.

„Co s ní budu dělat? Vždyť já tu nemám vázu.“

Chytal se první záminky, jež ho v tu chvíli napadla.

„To je maličkost,“ ujistil ho asistent. Vyběhl ven a za chvíli byl zpátky s velkou vázou. Kytice se v ní vyjímala překrásně.

Profesor se nešťastně rozhlížel.

„No jo, ale já mám chronickou astmoidní bronchitidu, kdybych ty květiny musel tady čichat, určitě bych dostal záchvat.“

„Víte co, pane profesore? Dáme je za okno,“ navrhl asistent.

„To je výtečný nápad, pane asistente.“

Bylo vidě, jak se mu ulevilo. Kytice byla za oknem, oddělena od něho sklem. Neodmítl, ale přitom nemusel být s papežovým darem v jedné místnosti. Za oknem to bylo skoro jako venku. Jeho evangelická duše byla spokojená

Profesor Jerie si potrpěl nejen na korektní vystupování, ale i na přesné vyjadřování. A to nejen u svých lékařů, ale i u studentů

Jednou při rigorózní zkoušce dostal student otázku, jaký má lékař zachovávat postup, je-li volán k porodu v terénu.

Student suverénně začal.

„Přijdu-li k rodičce, nejprve si vyprázdním močový měchýř..:“

Tu jej profesor sarkasticky přerušil:

„Pane kolego, rodičce vůbec nepomůže, když vy si vyprázdníte močový měchýř. Já chci vědět, co budete dělat s rodičkou. Tak prosím, pokračujte!“

Profesor Josef Jerie zemřel v Praze náhle 1. dubna 1951 ve věku téměř 80-ti let v náručí svého syna Jana.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.