XVI. Nádory prsu

XVI/44. PERIOPERAČNÍ KONTROLA RESEKÁTU KARCINOMU PRSU SYSTÉMEM MOZART

Toman D., Kubala O., Prokop J., Kepičová M., Martínek L.

Chirurgická klinika LF OU a FN Ostrava

Východiska: Prs záchovný výkon představuje majoritní skupinu onkochirurgických výkonů pro karcinom prsu. Negativní resekční okraje jsou základem onkochirurgické radikality. Perioperační kontrola resekátu má své důležité místo snižující riziko reoperací. Cíl: Naše půlroční zkušenosti s přímým perioperačním hodnocením resekátu 3D tomosyntézou systémem MOZART. Metodika: Všichni pacienti měli předoperačně klinické vyšetření, mamografické vyšetření a ultrazvukové vyšetření s biopsií k histologické verifikaci. Značení nehmatných lézí bylo provedeno rentgen kontrastní značkou, magnetickým zrnem Magseed, s detekcí sondou Sentimag. Výsledky: Vícenásobná expozice resekátu prsu umožňuje získat prostorový 3D obraz prsní tkáně ve formě řezů o tloušťce 1 mm. Každý řez má anatomicky svůj vlastní okraj a lze jej prohlížet nezávisle na všech ostatních řezech. Systém MOZART využívá 3D tomosyntézu, zajišťuje zřetelné snímky cílových lézí, dokáže určit přesnou polohu, povahu a rozsah léze ve 3D zobrazení. Závěr: V případě pozitivních nálezů v okrajích resekátu je nutná reexcize lůžka a dosažení volných okrajů event. mastektomie. Perioperační posouzení okrajů resekátu prsu 3D tomosyntézou snižuje riziko reoperací, díky tomu nedochází k odkladům adjuvantní léčby a v neposlední řadě snižuje náklady na léčbu. Kompletní odstranění nádoru z prsu s přijatelným kosmetickým výsledkem vrací ženy opět do plnohodnotného života.

XVI/45. Pooperační komplikace v mamární chirurgii

Žatecký J.

Chirurgické oddělení, Slezská nemocnice v Opavě, p. o., Opava

Východiska: Pooperační komplikace po chirurgické léčbě karcinomu prsu oddalují zahájení adjuvantní terapie, prodlužují dobu hospitalizace a snižují kvalitu života pacientek. Nejčastějšími pooperačními komplikacemi v mamární chirurgii jsou seromy a hematomy v ráně, jejich výskyt je ovlivněn řadou faktorů, např. objemem odstraněné tkáně, použitou operační metodou, drenáží aj. Soubor pacientů a metody: Přednáška prezentuje dvě retrospektivní klinické studie – první studie se 143 pacientkami porovnávala pooperační komplikace u kohorty s axilární disekcí I. a II. etáže (AD) při použití harmonického skalpelu (n = 73) nebo tradičních ligatur (n = 70) k preparaci axilárních uzlin (studie HL). Druhá studie se 183 pacientkami zkoumala závislost pooperačních komplikací na použití různého typu drenážního systému – Redonův (n = 96) a kapilární (n = 87) drén (studie RK). Studie byly schváleny etickými komisemi. V příspěvku bude dále prezentována rešerše aktuálních publikací na dané téma. Výsledky: Incidence seromů ve studii HL po AD byla 56,2 % (41 pac.) ve skupině s harmonickým skalpelem a 30,0 % (21 pac.) ve skupině s ligaturami (p = 0,003). Průměrná doba od operačního výkonu k vynětí drénu byla ve skupině s harm. skalpelem vyšší než ve skupině s ligaturami (4, resp. 3 dny; p < 0,001). Průměrné množství drénovaného sekretu bylo vyšší ve skupině s harm. skalpelem v podskupině po mastektomii (300,9, resp. 168,7 ml; p = 0,005) i v podskupině po prs šetřícím výkonu (241,9 resp. 107,4 ml; p = 0,023). Incidence hematomů ve studii RK byla 22,92 % (22 pac.) u pacientek s Redonovým drénem a 10,34 % (9 pac.) u pacientek s kapilárním drénem (p = 0,024). Nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v incidenci seromů, v době drenáže ani množství odpadů v drénech. Závěr: Riziko tvorby pooperačního seromu po AD je statisticky významně zvýšeno při použití harmonického skalpelu ve srovnání s tradičními ligaturami vstřebatelným materiálem. Incidence hematomů u pacientek po chirurgické léčbě karcinomu prsu byla statisticky významně vyšší při použití Redonova drénu ve srovnání s kapilárním drénem.

Tento příspěvek byl zpracován za přispění dlouhodobé institucionální podpory výzkumných aktivit ze strany Fakulty veřejných politik Slezské univerzity v Opavě. Podpořeno studentskou grantovou soutěží specifického vysokoškolského výzkumu Ostravské univerzity (SGS04/LF/2018–2019).

XVI/92. Accelerated partial breast irradiation using interstitial multicatheter brachytherapy compared with whole-breast irradiation for early breast cancer – 10-year results of the GEC-ESTRO phase III, non-inferiority trial (Keynote lecture)

Polgár C.1, Strnad V.2, Ott OJ.2, Hildebrandt G.3, Kauer-Dorner D.4, Knauerhase H.5, Major T.1, Łyczek J.6, Guinot JL.7, Gutierrez Miguelez C.8, Slampa P.9, Allgäuer M.10, Lössl K.11, Polat B.12, Fietkau R.13, Schlamann A.14, Resch A.4, Kulik A.15, Arribas L.7, Niehoff P.16, Guedea F.8, Dunst J.17, Gall C.18, Uter W.18

1 Center of Radiotherapy, National Institute of Oncology, Budapest, Hungary, 2 Department of Radiation Oncology, University Hospital Erlangen and Comprehensive Cancer Center Erlangen-EMN, Erlangen, Germany, 3 Department of Radiation Oncology, University Hospital Leipzig, Leipzig, Germany; Department of Radiation Oncology, University Hospital Rostock, Rostock, Germany, 4 Department of Radiation Oncology, University Hospital AKH Wien, Vienna, Austria, 5 Department of Radiation Oncology, University Hospital Rostock, Rostock, Germany, 6 Brachytherapy Department, Centrum Onkologii-Instytut im Marii Skłodowskej, Warsaw, Poland; Podkarpacki Hospital Cancer Center Brzozów, Brzozów, Poland, 7 Department of Radiation Oncology, Valencian Institute of Oncology Valencia, Valencia, Spain, 8 Department of Radiation Oncology, Catalan Institute of Oncology, Barcelona, Spain, 9 Department of Radiation Oncology, Masaryk Memorial Cancer Institute, Brno, Czech Republic, 10 Department of Radiation Oncology, Hospital Barmherzige Brüder Regensburg, Regensburg, Germany, 11 Department of Radiation Oncology, University Hospital Bern, Inselspital, Bern, Switzerland, 12 Department of Radiation Oncology, University Hospital Würzburg, Würzburg, Germany, 13 Department of Radiation Oncology, University Hospital Erlangen and Comprehensive Cancer Center Erlangen-EMN, Erlangen, Germany; Department of Radiation Oncology, University Hospital Rostock, Rostock, Germany, 14 Department of Radiation Oncology, University Hospital Leipzig, Leipzig, Germany, 15 Brachytherapy Department, Centrum Onkologii-Instytut im Marii Skł odowskej, Warsaw, Poland, 16 Department of Radiation Oncology, University Hospital Kiel, Kiel, Germany; Department of Radiotherapy, Sana Clinic, Offenbach, Germany, 17 Department of Radiation Oncology, University Hospital Kiel, Kiel, Germany, 18 Department of Medical Informatics, Biometry and Epidemiology, University Erlangen-Nuremberg, Nuremberg, Germany

Purpose: In a phase III randomised trial, we evaluated whether accelerated partial breast irradiation (APBI) using multicatheter brachytherapy (BT) is non-inferior compared with whole-breast irradiation (WBI). Here, we present the 10-year follow-up results. Material and methods: A randomised, phase III, non-inferiority trial was conducted at 16 centers in Austria, Czech Republic, Germany, Hungary, Poland, Spain, and Switzerland. Patients aged 40 years or older with early invasive breast cancer or ductal carcinoma in situ treated with breast-conserving surgery were centrally randomly assigned (1: 1) to receive either WBI or APBI using multicatheter BT. WBI was delivered in 25 daily fractions of 50 Gy over 5 weeks, with a supplemental boost of 10 Gy to the tumour bed, and APBI was delivered as 30.1 Gy (7 fractions) and 32.0 Gy (8 fractions) of high-dose-rate BT in 5 days or as 50 Gy of pulsed-dose-rate BT over 5 treatment days. Neither patients nor investigators were masked to treatment allocation. The primary endpoint was ipsilateral local recurrence, analyzed in the as-treated population; the non-inferiority margins for the recurrence rate difference (defined for 5-year results) were 3 percentage points. The trial is registered with ClinicalTrials.gov, NCT00402519. Results: Between April 20, 2004, and July 30, 2009, 1,328 female patients were randomly assigned to whole breast irradiation (N = 673) or APBI (N = 655), of whom 551 in the WBI group and 633 in the APBI group were eligible for analysis. At a median follow-up of 10.4 years, the 10-year local recurrence rates were 1.58% (95% CI 0.37–2.8) in the WBI group and 3.51% (1.99–5.03) in the APBI group. The difference in 10-year rates between the groups was 1.93% (95% CI −0.018–3.87; P = 0.074). Adverse events were mostly of grades 1 and 2, in 234 (60%) of 393 participants in the WBI group and 314 (67%) of 470 participants in the APBI group, at 7.5-year or 10-year follow-up, or both. Patients in the APBI group had a significantly lower incidence of treatment-related grade 3 late side-effects than those in the WBI group (17 (4%) of 393 for WBI vs. 7 (1%) of 470 for APBI; P = 0.021; at 7.5-year or 10-year follow-up, or both). At 10 years, the most common type of grade 3 adverse event in both treatment groups was fibrosis (6 (2%) of 313 patients for WBI and 3 (1%) of 375 patients for APBI, P = 0.56). No grade 4 adverse events or treatment-related deaths have been observed. Conclusion: Postoperative APBI using multicatheter BT after breast-conserving surgery in patients with early breast cancer is a valuable alternative to WBI in terms of treatment efficacy and is associated with fewer late side-effects.

XVI/93. Preoperative breast cancer radiotherapy combined with systemic therapy

Gabryś D.

National Research Institute of Oncology Gliwice, Poland

Breast cancer is a heterogeneous disease that can be grouped into clinically relevant subtypes defined by receptor expression, and each subtype exhibits distinct genomic changes and clinical behaviors and is treated differently. Despite significant advances in systemic therapy over the past two decades, approximately half of patients do not achieve a pathological complete response (pCR) and still face an extremely high risk of recurrence. New approaches to overcoming therapy resistance include ablative strategies as radiotherapy (RT). Radiotherapy can both stimulate and inhibit the anti-tumor immune response. The development of advanced technologies enabling precise delivery of high doses of RT to the tumor in the preoperative setting is expected to increase the therapeutic potential by achieving pCR. Therefore to bring up radiotherapy implementation in daily practice in preoperative setting knowledge about this treatment will be summarized.

XVI/96. Sledování hladin estradiolu při léčbě LHRH analogy a při léčbě tamoxifenem

Krásenská M.

MOÚ Brno

Východiska: Adjuvantní hormonoterapie je základní léčebnou modalitou karcinomu prsu s expresí hormonálních receptorů (luminální karcinomy). Tamoxifen podávaný 5 let redukuje mortalitu na karcinom prsu asi o třetinu, inhibitory aromatázy na 5 let ve srovnání s tamoxifenem redukují mortalitu v 10 letech u postmenopauzálních žen přibližně o 15 %. U premenopauzálních žen je podání samotného inhibitoru aromatázy kontraindikováno pro stimulaci hypotalamo-hypofyzární osy vedoucí ke zrání ovariálního folikulu a vzestupu hladiny sérového estradiolu. U žen v premenopauze je vždy nutná kombinace inhibitoru aromatázy s ovariální supresí nebo ablací. Význam ovariální suprese v adjuvanci u premenopauzálních pacientek s karcinomem prsu byl předmětem studií SOFT a TEXT a rakouské studie ABCSG-12. Při monitorování hladin estradiolu v podstudii SOFT-EST (soubor 116 pacientek ze studie SOFT) byla jako dostatečně suprimovaná hladina estradiolu definována hodnota 2,72 pg/ml, tj. 9,98 pmol/l. Ukázalo se, že při léčbě exemestanem a triptorelinem mělo ve 3, 6 a 12 měsících nedostatečně suprimovanou hladinu estradiolu 25 %, 24 %, resp. 17 % nemocných. Uvažuje se o klinickém významu nedostatečné ovariální suprese, která byla pozorována častěji u velmi mladých žen (věk < 35 let), žen s vyšším BMI, u nemocných neléčených chemoterapií, s iniciálně vyšší hladinou estradiolu a nižší hladinou FSH. Ve studiích SOFT a TEXT byl při mediánu sledování 8 let prokázán benefit v přežití bez recidivy (8letý DFS), ale nebyl prokázán benefit v celkovém přežití (OS). V rakouské studii ABCSG-12 nebyl prokázán benefit v DFS a přežití bylo horší (HR 1,63, p = 0,30). V této studii byla jako surogátní parametr účinnosti hormonoterapie zvolena hladina folikuly stimulujícího hormonu (FSH) v séru. Pacientky léčené anastrozolem a goserelinem měly signifikantně vyšší hodnotu FSH během léčby ve srovnání s nemocnými léčenými tamoxifenem a goserelinem. Nemocné s nadprůměrnou hodnotou FSH měly horší prognózu (asi dvojnásobně vyšší riziko úmrtí na karcinom prsu). Vyšší riziko rekurence (HR 1,49) a úmrtí (HR 3,03) měly pacientky s obezitou. Účinnost ovariální suprese u premenopauzálních žen léčených inhibitorem aromatázy je možné ověřit v běžné praxi pravidelnou monitorací hladin estradiolu a FSH. Tamoxifen je účinnou adjuvantní léčbou postmenopauzálních i premenopauzálních pacientek s karcinomem prsu. U premenopauzálních žen jeho podání vede k vzestupu hladiny estradiolu v séru, může stimulovat ovaria a vést k tvorbě perzistujících funkčních folikulárních cyst. Tamoxifenem indukovanou hyperstimulaci ovarií popsalo několik recentních prací. Její klinický význam není zcela jasný, poklesu vysokých hladin estradiolu lze dosáhnout krátkodobým (několikaměsíčním) podáním LH-RH analog (goserelin). V praxi jsme zaznamenali opakované případy pacientek s extrémně vysokými hladinami estradiolu při hyperstimulaci ovarií tamoxifenem, které byly odeslány gynekologem pro indukované ovariální cysty. Závěr: Tamoxifen samotný je dostatečnou adjuvantní léčbou pro pacientky s nízkým rizikem recidivy karcinomu prsu, u části z nich může dojít ke stimulaci ovarií s hyperestrogenním stavem, účinnou strategií je přidání goserelinu. U mladých žen léčených inhibitorem aromatázy a goserelinem je nutná monitorace estradiolu a FSH, u části nemocných není léčba dostatečně účinná a může být spojena se špatnou prognózou. Řešením pro tyto pacientky je samotná ovariální suprese nebo kombinace ovariální suprese a tamoxifenu, příp. samotný tamoxifen při její intoleranci.

XVI/103. Triple negative breast cancer – new trends in treatment

Bartsch R.

Medical University of Vienna, Austria

Triple-negative breast cancer (TNBC) is a breast cancer subtype defined by the absence of both hormone receptors and HER2 and comprises approximately 15% of all breast cancer cases. While known today to be a heterogeneous disease in itself, the majority of TNBCs have an aggressive biological behaviour with increased recurrence risk and high rates of visceral and brain metastases. While sensitive to conventional chemotherapy in the beginning, metastatic TNBC has a poor prognosis with median overall survival of less than two years. More recently, novel treatment options have emerged, changing the natural history of the disease. While not limited to TNBC, PARP-inhibitors are today available for the treatment of patients with BRCA1/2 mutant hereditary metastatic disease and apparently also harbor activity in case of somatic BRCA mutations or germline PALB-2 mutations carriers. In PD-L1 expressing disease, first-line combinations of chemotherapy and PD-1 or PD-L1 inhibitors were shown to prolong overall survival (OS) over chemotherapy alone. Finally, antibody-drug conjugates (ADCs) have also improved OS compared with conventional chemotherapy in pretreated patients. These drugs have been a relevant addition to the therapeutic armamentarium, and more recently have found their way into the adjuvant setting as well. The Keynote-522 study established the combination of pembrolizumab with chemotherapy as standard neoadjuvant approach in clinical stage II/III early TNBC as the addition of immunotherapy yielded a meaningful improvement of pathologic complete response (pCR) rate and event-free survival. In high-risk germline BRCA mutant disease (e.g., TNBC without pCR to neoadjuvant therapy), the PARP-inhibitor olaparib improved OS over no further therapy. Finally, ADCs are currently under clinical investigation in early TNBC as well with a focus on the postneoadjuvant setting. With the integration of novel agents, toxicity management may be challenging, and the financial burden must also to be taken into account. Still, the importance of these drugs in improving outcomes in TNBC patients cannot be overestimated.

XVI/123. Hodnocení rutinních a experimentálních biomarkerů kardiotoxicity po radioterapii levostranných karcinomů prsu

Mazaná E.1, Lohynská R.1, Strecková E.1, Kalousová M.2, Bořecká K.3, Hrehor M.4

1 Onkologická klinika 1. LF UK a FTN Praha, 2 Ústav lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK a VFN v Praze, 3 Oddělení klinické biochemie, FTN Praha, 4 Interní klinika 3. LF UK a FTN Praha

Východiska: Na souboru pacientek podstupujících adjuvantní radioterapii levostranného prsu nebo hrudní stěny pro diagnózu karcinom prsu jsme hodnotili rutinní a vybrané experimentální biomarkery kardiotoxicity v korelaci s kardiálními dozimetrickými parametry. Metodika: Čtyřicet pacientek ozařovaných pro levostranný karcinom prsu absolvovalo vstupní a výstupní echokardiografické vyšetření a EKG, vstupní a výstupní odběry vč. rutinních a experimentálních kardiomarkerů. RT probíhala normofrakcionovaně do TD 50 Gy/25 frakcí nebo akcelerovaně do TD 43,2 Gy/16 frakcí, 14/40 pacientek bylo ozářeno v hlubokém nádechu (DIBH). Ve studii byly analyzovány dávky na srdce a jeho substruktury a byla vyhodnocena korelace mezi elevací biomarkerů a obdrženou dávkou. Proběhla evaluace získaných anamnestických, anatomických, dozimetrických a biochemických dat. Výsledky: D_mean na srdce všech pacientek nepřesáhla doporučené dávkové limity. Střední D_mean srdce byla 1,97 Gy (0,68–4,35), levé komory 3,05 Gy (1,12–7,75), LAD 8,41 Gy (2,55–28,99) a střední D_max na LAD 27,59 Gy (4,95–49,69). Střední dávky na ostatní srdeční pododdíly byly výrazně nižší: D_mean pravé komory 1,87 Gy (0,64–3,94), levé síně 0,71 Gy (0,26–1,93), pravé síně 0,50 Gy (0,12–1,67). U většiny sérových kardiomarkerů nebyla po skončení RT zaznamenána významnější změna oproti vstupním hodnotám a také nebyl prokázán žádný vztah k výši obdržené dávky na srdce. Výjimkou byl experimentální kardiomarker GDF-15, u kterého došlo k výraznější elevaci po RT, především při dávkách nad 2 Gy. Během RT nedošlo vlivem ozáření k statisticky signifikantním odchylkám v krevním obraze nebo myoglobinu. Závěr: Ke snížení kardiotoxicity při ozařování pro levostranný karcinom prsu je doporučeno využívat nejmodernějších technik (DIBH) a precizní provedení RT (IGRT). Při velmi nízkých dávkách na myokard nedochází k signifikantnímu zvýšení hladin kardiomarkerů, u kterých byla dříve prokázána závislost na dávce. Velikost všech srdečních pododdílů se zvětšuje symetricky s velikostí srdce, v běžné klinické praxi postačí konturovat celé srdce.

Podpořeno MZ ČR – RVO (Thomayerova nemocnice – TN, 00064190).

XVI/136. Skóre polygenního rizika (PRS) a jeho potenciál pro stratifikaci rizika vzniku karcinomu prsu v ČR

Janatová M., Hovhannisyan M.

Ústav lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK Praha

Úvod: Přibližně 10 % všech případů karcinomu prsu tvoří hereditární formy vznikající na základě přítomnosti zděděné mutace v některém z nádorových predispozičních genů s vysokou či střední penetrancí. Hereditární komponenta ale není u většiny familiárních případů vysvětlena. Až u ~10 % lze uvažovat o polygenní dědičnosti, kdy predispozice k onemocnění je ovlivněna aditivním působení mnoha variant s nízkou penetrancí. Pomocí celogenomových asociačních studií (GWAS – genome-wide association studies) byly identifkovány stovky jednonukleotidových polymorfizmů (SNP – single nucleotide polymorphism), které jednotlivě modifikují riziko velmi málo, nicméně statisticky významně (RR se obvykle pohybuje mezi 0,88–1,2; p < 1 × 10^-8). Jejich kombinovaný efekt se vyjadřuje v podobě tzv. skóre polygenního rizika (PRS), které je součtem rizik jednotlivých variant násobených alelickou dávkou u daného jedince a může dosáhnout klinicky významných hodnot rizik (např. pro karcinom prsu srovnatelných s významem středně penetrantních genů; RR ~2,5). Vyšetření PRS v rámci srovnání jedinců ve vyšetřovaném souboru umožňuje jejich stratifikaci do různých kategorií dle rizika vzniku onemocnění. Metody: Pro validaci PRS analýzy v naší populaci jsme vybrali dva nejčastěji využívané sety SNP asociovaných s karcinomem prsu (77 a 313). SNP byly genotypovány v kontrolním souboru 756 žen bez nádorového onemocnění a 985 pacientek s karcinomem prsu bez mutace v některém z predispozičních genů. Výsledky: Rozdělení PRS77 skóre bylo statisticky signifikantně rozdílné pro obě vyšetřované skupiny (medián_ctrls = −0,02; medián_pats = 0,48; p = 2,2 × 10^-16). Pacientky s PRS skóre v horním decilu oproti pacientkám ve středním kvintilu měly statisticky významně zvýšené riziko vzniku karcinomu prsu (OR = 2,2; 95% CI 1,46–3,41; p = 0,00012). Diskuze a závěr: Vyšetření PRS pomocí známých setů SNP umožňuje stratifikovat pacientky s karcinomem prsu dle jejich rizika vzniku onemocnění i v naší populaci. Nicméně před implementací vyšetření do rutinní diagnostiky je nutná jeho validace na větším souboru kontrol a pacientek a přesné zjištění senzitivity a specifičnosti pro individuální pacientky v prospektivním provedení. Výsledky vyšetření nesmí být interpretovány bez znalosti přítomnosti patogenních variant ve známých predispozičních genech a interpretace výsledků PRS vyžaduje shodu na národní úrovni, jakým způsobem informaci o modifikaci rizika komunikovat s lékaři i pacienty a jakým způsobem na jejich základě modifikovat léčebnou péči.

Podpořeno granty: MZ ČR NU20-09-00355, MŠMT ČR LX22NPO5102 a UK COOPERATIO (DIAG).

XVI/182. Diagnostika a léčba karcinomu v augmentovaných prsech – naše zkušenosti

Zedníková I.1, Procházková K.1, Mach C.1, Třešková I.2, Hlaváčková M.3, Pivovarčíková K.4, Svoboda T.5

1 Chirurgická klinika LF v Plzni UK a FN Plzeň, 2 Oddělení plastické chirurgie, FN Plzeň, 3 Klinika zobrazovacích metod LF v Plzni UK a FN Plzeň, 4 Šiklův patologicko-anatomický ústav LF v Plzni UK a FN Plzeň, 5 Onkologická a radioterapeutická klinika LF v Plzni UK a FN Plzeň

Augmentace je zvětšení prsů pomocí silikonových implantátů, které se vkládají pod prsní žlázu nebo pod pektorální sval. Žen s prsními implantáty stále přibývá, a proto budeme stále častěji operovat ženy s karcinomem v augmentovaném prsu. Diagnostika a léčba jsou shodné jako u žen bez implantátů, ale mají svoje specifika. V období 1. 1. 2018 – 30. 6. 2023 jsme na Chirurgické klinice FN Plzeň Lochotín provedli 1 449 plánovaných operací pro karcinom prsu, z toho 10 operací u žen po augmentaci z estetických důvodů (1,5 %). Průměrná doba od augmentace do vzniku karcinomu byla 9 let (1–16). Devětkrát se jednalo o invazivní duktální karcinom (1× oboustranný), 1× o medulární karcinom. Dvakrát se jednalo o gestační karcinom. Průměrný věk pacientek byl 45 let (31–63). V sedmi případech si žena sama nahmatala resistenci, 3× byl nádor zjištěn při preventivní sonografii. Velikost tumoru byla 7× T1, 3× T2, 1× T3. Core cut biopsie byla provedena u sedmi pacientek, 3× neprovedena pro riziko poškození implantátu. Šestkrát jsme provedli excizi tumoru s peroperační biopsií, 4× kůži šetřící mastektomii (1× oboustrannou), 2× s bezprostřední rekonstrukcí implantátem a 2× s odloženou rekonstrukcí implantátem. Deset pacientek následně podstoupilo onkologickou léčbu, vždy kombinace systémové terapie a radioterapie. Devět pacientek žije a je v kompletní remisi onemocnění, u jedné došlo ke generalizaci a úmrtí po 5 letech od operace. Ženám po augmentaci prsů se doporučují pravidelné roční sonografické kontroly k včasnému odhalení poškození implantátů, ale samozřejmě vyšetření slouží i pro včasný záchyt karcinomu. V našem souboru si však ve většině případů žena nahmatala bulku v prsu sama. Jedná se častěji o mladší ženy, které ještě nejsou vyšetřovány v mamografickém screeningu. Proto jsou pravidelné klinické a sonografické kontroly důležité. Každý suspektní nález by měl být vždy ověřen punkční biopsií. Záchovné operace prsu jsou bezpečné, nijak nezhoršují prognózu, řídíme se stejnými pravidly jako u žen bez implantátů. Ke každé pacientce přistupujeme individuálně.

XVI/214. Local treatment of ipsilateral breast recurrences – 5-year results of a comparative analysis of alternative therapeutic option

Smanykó V., Mészáros N., Major T., Polgár C.

National Institute of Oncology Budapest, Hungary

Background: In spite of appropriate local treatment of early-stage breast cancer, the rate of ipsilateral breast tumor recurrence (IBTR) has been reported to be within the range of 10–15% in 20 years. In these cases, salvage mastectomy (sMT) is historically considered as the gold standard treatment, but subsequently patients suffer from significantly reduced emotional and social functions. The recurrence rate after a second breast-conserving surgery (2^ndBCS) alone is unacceptably high, and a second course of irradiation to the whole remaining breast with an adequate dose is considered inappropriate due to the high risk of severe late side effects. Purposes: To report: (1) dosimetric results; (2) clinical outcomes; and (3) late side effects and cosmetic results of second breast conserving therapy (2^nd BCT) with perioperative high-dose-rate multicatheter interstitial brachytherapy (HDR MIBT) vs. sMT for the treatment of IBTR. Material and methods: Between 1999 and 2015, 195 patients who presented with an IBTR after previous breast-conserving treatment were salvaged either with re-excision and perioperative HDR MIBT (N = 39) or sMT (N = 156). In the 2^ndBCT group, a total dose of 22 Gy in 5 fractions of 4.4 Gy was delivered to the tumor bed with intraoperatively implanted catheters for 3 consecutive days. Results: (1) With the technique of intraoperative catheter implantation, we were able to keep the dose exposure of the organs at risk at a sufficiently low level. The dosimetric results were consistent with those observed previously with HDR MIBT for primary breast cancer executed by postoperative implantation technique, but the intraoperative method doesn’t need a second invasive intervention for the patients. (2) The median follow-up time was 59 months (1–189) in the 2^ndBCT and 56 months (3–189) in the sMT group. The mean size of IBTR was 16 mm (2–70) vs. 24 mm (2–90), respectively (P = 0.0005), but there was no any other significant difference in pathological related parameters (histologic type and grade, margin status, receptor status) or in patient related parameters (age, menopausal status, mean time to recurrence), between the two groups. During the follow-up period, 4 out of 39 (10.2%) and 28 out of 156 (17.9%) 2^ndIBTR occurred in the 2^ndBCT and the sMT group, respectively. The 5-year actuarial rate of 2^ndIBTR was 6 vs. 18% (P = 0.16), respectively. The 5-year probability of regional recurrence-free survival, distant metastasis-free survival, disease-free survival, cancer-specific survival and overall survival was 94 vs. 95% (P = 0.62), 76 vs. 74% (P = 0.41), 69 vs. 65% (P = 0.20), 85 vs. 78% (P = 0.51), and 81 vs. 66% (P = 0.12), respectively. (3) After the 2^nd BCT, 70% of the patients had excellent or good cosmetic results based on the Harvard criteria. Grade 3 late skin toxicity occurred in 3 patients, and grade 3 fibrosis was detected in 1 woman. Fat necrosis developed only in an asymptomatic form. Conclusions: This study was the first to directly compare 2^ndBCT with sMT in patients who were treated at the same institute during the same period. Based on our results, 2^ndBCT with perioperative HDR MIBT is a safe and feasible option for the management of IBTR, resulting in equivalent 5-year oncological outcomes and better cosmetic results compared to sMT.

XVI/289. Metabolizmus estrogenu a jeho vztah ke vzniku nádoru prsu

Feltoni Gurini T.

Pontina s. r. o. Boskovice

V rozvoji nádorového onemocnění prsu hraje roli celá řada faktorů. V této prezentaci se zaměřím na vliv estrogenu na vznik a růst tumoru. Estrogeny samy o sobě nezvyšují riziko rozvoje rakoviny prsu. Co však hraje podstatnou roli v patofyziologii nádorového onemocnění prsu je metabolizace estrogenu. Estron (E1) se v lidském těle metabolizuje na 16-hydroxy-estron, ze kterého vzniká estriol (E3), který je následně vyloučen z těla. Dále z estronu (E1) vznikají metabolity 4-hydroxy-estron a 2-hydroxy-estron. Ty jsou katechol-O-methyltransferázou (COMT) přeměňovány na methoxy-estron, který je vyloučen z těla. Pokud tělo nemá z nějakého důvodu kapacitu přeměnit 4-hydroxy-estron na jeho metylovanou formu, vznikají z něj ve velkém množství reaktivní chinony, které poškozují DNA a zvyšují riziko rozvoje nádorového onemocnění. Důvodem, proč k nadměrnému vzniku chinonů dochází, může být mutace COMT, ale také nadbytečné množství estrogenu, se kterým si organizmus nedovede poradit. Estrogeny jsou klíčové komponenty zdraví žen i mužů. Regulují genetickou expresi > 200 strukturálních proteinů a enzymů, které ovlivňují zdraví kůže, kostí, svalů, kardiovaskulárního systému a mozku. Pochopení metabolizace estrogenu a cílená diagnostika jednotlivých metabolitů může hrát klíčovou roli v nastavení preventivních opatření u pacientek s diagnostikovanou rakovinou prsu a také jde o hodnotné vodítko při odhadu prognózy onemocnění.

XVI/290. Hormonálně dependentní nádory prsu – význam laboratorního monitorování ženských pohlavních hormonů a dopad určení menopauzálního stavu na léčebnou praxi

Holánek M.

Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno

Karcinom prsu je značně heterogenní onemocnění, k jehož léčbě je využíváno všech dostupných modalit moderní onkologické léčby. V případě hormonálně dependentního karcinomu prsu, který je nejčastějším podtypem tohoto onemocnění, je neoddělitelnou součástí léčby hormonální terapie. Tato léčba je široce využívána jak u časného, tak i metastatického onemocnění. K dlouhodobě používaným preparátům patří tamoxifen, inhibitory aromatázy (IA) a u premenopauzálních pacientek v indikovaných případech LH-RH analoga. U pokročilého onemocnění je dále používán fulvestrant. Monitorace hladin ženských pohlavních hormonů (estradiol, FSH – folikulostimulační hormon) je důležitou součástí hormonální léčby. Pouze u postmenopauzálních pacientek je terapie IA efektivní. U pre- a perimenopauzálních pacientek je terapie IA neefektivní a může docházet i ke stimulaci reziduální ovariální aktivity. V rámci sdělení bude diskutována problematika hormonální terapie u pacientek s karcinomem prsu, monitorace hladin ženských pohlavních hormonů a jejich interpretace a kazuistiky z klinické praxe.