XIV. Psychosociální péče

XIV/64. Životní spokojenost je dovednost: praktický průvodce praktika do duševní nepohody

Světlák M.

Ústav lékařské psychologie a psychosomatiky, LF MU Brno

Východiska: Náročné vzdělání na lékařské fakultě může u zdravotníků v kontextu psychologie zdraví podporovat neúmyslnou představu, že vědí vše, co je potřeba, že oni jsou ti, kdo mají radit, že hlavní metodou prevence je vlídné mateřské nebo otcovské doporučení a že mysl a tělo jsou dvě oddělené entity. Navíc jsou utvrzováni v představě, že musejí vždy vědět, umět a vydržet. Opak je často považován za slabost, nezralost a selhání. Možná právě proto nebo také proto z výzkumů vyplývá, že u lékařů a lékařek je prevalence příznaků syndromu vyhoření, deprese (vč. sebevražd) a mentálního distresu mnohonásobně vyšší než u osob jiných profesí. Ukazuje se také, že se až 6× častěji rozvádějí ve srovnání s obecnou populací a že jsou také významně častěji závislí na alkoholu, lécích a jiných psychoaktivních látkách. Totéž se v podobné míře týká i zdravotních sester. Alarmující jsou také četná zjištění, podle nichž mají lékaři ve srovnání s osobami pracujícími v jiných profesích výraznější odpor nebo nechuť vyhledat v krizi pomoc. Cíl: A tak si můžeme položit otázku, jestli jsme onou pověstnou kovářovou kobylou, nebo odborníky, kteří dělají to, co učí své pacienty a co také odráží vědecké poznání současné medicíny? Můžeme se také sami sebe ptát, co vlastně všechno víme o podpoře duševního zdraví a jak o životní spokojenosti uvažujeme. Jaké cesty do neštěstí sami používáme a jaké cesty naopak volíme, aby nám bylo v životě lepé? Závěr: Podpora rozvoje a udržování duševního zdraví představuje jednu ze základních výzev současné medicíny. V kontextu běhu života neplatí umělé dělení na „my zdravotníci“ a pacienti. Jsme na stejné lodi lidského údělu a každý hledáme způsoby, jak být spokojení, odolní a zdraví. Životní spokojenost je tak spíše dovednost než stav, kterou někdo má a někdo ne. Být zdravotníkem není sám o sobě protektivní faktor před životními strastmi, mít ale znalosti zdravotníka a umět je transformovat do každodenní praxe představuje podstatu psychické odolnosti.

XIV/98. What does mindfulness offer people with cancer? A keynote presentation based on the principles of Mindfulness-Based Cognitive Therapy for Cancer (MBCT-Ca)

Bartley T.

Bangor University Bangor, UK

Cancer diagnosis, treatment and life that follows treatment can produce many challenges. The psychological impact of cancer can often be found to be even more challenging than the physical difficulties involved in treatment. Anxiety, low mood, uncertainty, sleep difficulties, changes in body image, and trauma are all in the mix. Mindfulness-based Interventions (MBIs) have been shown to reduce levels of low mood and anxiety and improve quality of sleep and overall wellbeing. Bringing mindfulness into everyday life for people with cancer (and us all) can change the way challenges are experienced – and enable more appreciation of what there is to enjoy. This keynote will offer: 1) A brief overview of the evidence base for mindfulness-based interventions for people with cancer; 2) some insights into the experience of a few people with cancer who brought mindfulness into their lives and what this offered them; 3) an understanding of some of the fundamentals within the MBCT for Cancer programme; 4) a taste of mindfulness to try out and take home [1,2].

References: [1] Bartley, T. Mindfulness-based cognitive therapy for cancer: gently turning towards. Wiley-Blackwell 2011. [2] Bartley, T. Mindfulness: a kindly approach to being with cancer. Wiley-Blackwell 2016.

XIV/194. Jak být se smrtí, a přitom plně žít: jak pracovat s vlastní konečností, když naši pacienti umírají

Světlák M.

Ústav lékařské psychologie a psychosomatiky, LF MU Brno

Zatímco velká část lidí se tématu smrti vyhýbá a každou diskuzi o ní často rychle ukončí, zdravotníci jsou smrti a jejím trajektoriím vystaveni každý den. Přestože od sebe obvykle očekávají (a očekává i společnost), že se nebojí krve ani smrti samotné, může být tato expozice pro mnoho z nich traumatizující. Vystavení se utrpení pacientů pro ně představuje každodenní výzvu, jak se vypořádat s faktem, že podobnými cestami půjdou jednou i oni sami. V rámci všech úrovní vzdělávání v medicíně se učíme, jak s pacienty o smrti mluvit, jak sdělovat závažnou zprávu a jak reagovat na otázky, které se konce života týkají. Jen málokdy se však na fakultách a středních zdravotních školách učíme, jak v tom všem zvládat téma vlastní smrti a umírání. Jak pracovat s tou lidskou částí nás samých, která se ozývá, když jako experti uděláme vše potřebné a jdeme domů z práce, když usínáme, když vidíme naše děti a rodiče. Ano, můžeme zapomenout, nevidět, vše popřít a tvářit se, že nás se to netýká. A vlastně to není špatně. Bez částečného popření bolesti a konečnosti života by se nám žilo jen těžce. Popření však nezařídí, že téma zmizí. Jeho úplné opomíjení paradoxně zvyšuje jeho urgenci a nezpracované a neintegrované téma smrti se hlásí o svou pozornost v našich snech, představách a někdy až excesivní touze po bezpečí. Neuvědomovaná a nezpracovaná konečnost tak nečiní život bezpečnějším a šťastnějším, naopak, její odsouvání život umrtvuje, zbavuje ho energie a odvahy rozhodovat se. Přestože neexistují univerzální filozofické, psychologické a náboženské návody, jak se se smrtí jednou provždy vypořádat, existují přístupy, jak s tématem konečnosti v každodenním životě zdravotníka pracovat. Jak se tématu otevřít a jak jej vnitřně rozvíjet, aby bylo ve službách našeho života, a my se tak mohli spolu s našimi pacienty s moudrostí, odvahou a radostí připravovat na nevyhnutelné.

XIV/195. Mindfulness and cancer – a kindly accessible resource (an experiential workshop)

Bartley T.

Bangor University Bangor, UK

This workshop will go deeper into the underpinnings of the Mindfulness Based Cognitive Therapy for Cancer (MBCT-Ca) approach – by including some direct experience of mindfulness itself and examples of how, when and where it might be relevant to cancer patients and oncology professionals alike. You will learn some brief practices that are integral to MBCT-Ca – that are accessible and simple to use once woven into everyday life and easily remembered. Once these brief practices are established as habits, mindful awareness is then available as a significant resource – both when life gets pressured and challenging and also when something is enjoyed and valued. We will look at when and how we might use these brief practices and what they might offer – whether as cancer patient or oncology professional [1,2].

References: [1] Bartley, T. Mindfulness-based cognitive therapy for cancer: gently turning towards. Wiley-Blackwell 2011. [2] Bartley, T. Mindfulness: a kindly approach to being with cancer. Wiley-Blackwell 2016.

XIV/253. From a dangerous lake to a rippling stream – the psychosocial impact of childhood cancer on adult survivors

van der Aa-van Delden A.

Prinses Máxima Centrum voor Kinderoncologie Utrecht, Netherlands

Adult survivors of childhood cancer experience psychological and social consequences of having been diagnosed with cancer at a young age. What are the recommendations for the surveillance of psychosocial problems by doctors and nurses? What are the most common mental health issues among survivors, according to research and as seen in a late effects clinic? And why are some childhood cancer survivors traumatized by what they have been gone through, while others exhibit positive growth? These and other questions will be addressed in this lecture, in which insights from scientific research and clinical practice are combined. The way in which psychological care for oncology patients is organized, in The Netherlands and more specifically in the Princess Máxima Center for pediatric oncology, will be explained. The speaker will elaborate on how the psychological needs of survivors can be addressed, with emphasize on survivors of childhood cancer. There will be room for Q&A, discussion and the exchange of ideas between participants on how to improve psychosocial care for (childhood) cancer survivors in the Czech Republic and Europe.

XIV/260. Psychologická péče prováděná u onkologických pacientů s virem SARS-COV-2 s oxygenační poruchou léčených na jednotce intenzivní péče

Skřivanová K.1, Smetana K.2, Korbička T.3, Hudec J.3, Jaborník M.4, Procházka V.4

1 Oddělení klinické psychologie, FN Brno, 2 Anatomický ústav, 1. LF UK Praha, 3 Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF MU a FN Brno, 4 Chirurgická klinika LF MU a FN Brno

Východiska: Onemocnění covid-19 je zodpovědné za deterioraci kognitivních funkcí a psychiatrické symptomy, jako je deprese a úzkost. Tyto problémy jsou závislé na faktorech podporujících zánět, jako je interleukin 6 (IL-6), tumor nekrotizující faktor a (TNF-a) a interleukin 8 (IL-8). Hyperaktivace imunitního systému spojená se syndromem uvolnění cytokinů/cytokinovou bouří hraje důležitou roli v progresi onemocnění covid-19. Zdá se, že v centru etiopatogeneze těžkého průběhu onemocnění covid-19 jsou aktivní faktory, jakým je interleukin 6 (IL-6). Vznikl model neuro-covid-19, který poukázal na potřebu poskytovat psychologickou podporu, aby se zlepšila psychická pohoda pro posílení účinné reakce pacientova organizmu na covid-19. Cíl: Sdílíme naše zkušenosti a názory na psychologické intervence poskytované pacientům s nedostatkem saturace kyslíku na jednotce intenzivní péče. Popisujeme zde přínosy a bariéry psychologické péče poskytované v rámci přímé péče onkologickým pacientům SARS-CoV-2 s poruchou oxygenace na vysokoprůtokové nazální oxygenaci (HFNO) nebo s použitím kyslíkových masek léčených na JIP. Identifikujeme potenciální problémy k diskuzi o možných strategiích realizace takové péče. Závěr: Prostředí JIP může být extrémně depresivní, zvláště na JIP bez boxů, kde pacienti s konvenční terapií nebo HFNO mohou být deprimováni pohledem na ostatní pacienty na umělé ventilaci v poloze na břiše. Naši pacienti si často stěžovali na znepokojivé sny, strach z udušení, smrti, umírání bez svých blízkých, pocity viny a kognitivní problémy. Uváděli psychologickou péči v kontaktu u lůžka jako přínosnou a byli schopni rozhovoru a představivosti. Naše zkušenosti podporují vnímání psychologické péče jako nezbytné součásti komplexního multidisciplinárního přístupu ke kriticky nemocným pacientům s covid-19.

Podpořeno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR projekt „Centrum nádorové ekologie – výzkum nádorového mikroprostředí podporující růst a šíření nádoru“, č. CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000785, a Ministerstvem zdravotnictví ČR, grant č. NU22-C-113.

XIV/261. Perioperační psychologická péče u pacienta s karcinomem Vaterské papily na bázi spolupráce klinický psycholog-chirurg – kazuistika

Skřivanová K.1, Čan V.2, Hlavsa J.2, Procházka V.2, Smetana jr. K.3

1 Oddělení klinické psychologie, FN Brno, 2 Chirurgická klinika LF MU a FN Brno, 3 Anatomický ústav, 1. LF UK Praha

Východiska: Pacienti s karcinomem pankreatu jsou často diagnostikováni až v pokročilé fázi onemocnění, a musí se proto vyrovnávat s diagnózou a prognózou tohoto onemocnění. U některých pacientů může docházet např. k rozvoji úzkostných a depresivních reakcí na závažné somatické onemocnění či poruch spánku, které mohou komplikovat pooperační rekonvalescenci a snižují kvalitu života. Někteří pacienti však úzkostné a depresivní symptomy referují již katamnesticky před stanovením diagnózy. Konstrukt tzv. sickness behavior syndromu (SBI) zahrnující tyto příznaky je intenzivně zkoumán pro jeho vazbu k psychiatrické jednotce Velké depresivní epizody na jedné straně, na straně druhé byl identifikován u řady somatických chorob s rozvinutou zánětlivou reakcí na bázi cytokinové reakce. Případ: V časovém rozmezí 27. 1. 2021 až 20. 4. 2021 proběhlo na žádost chirurga u 43letého pacienta s karcinomem Vaterské papily operovaného na Chirurgické klinice FNB a trpícího panickými atakami a depresivními stavy s psychiatrickou medikací 14 krizových intervencí s prvky traumaterapie. Pacient však bolesti, úzkostné a depresivní symptomy, nechutenství referoval již katamnesticky 11 měsíců před stanovením diagnózy karcinomu pankreatu jako jeho možné nespecifické klinické příznaky. 25. 1. 2021 byla provedena pankreatoduodenektomie, 6. pooperační den reoperace pro septický stav s nálezem patologické kolekce při pankreato-gastro-anastomóze. Za měsíc nutnost rehospitalizace pro recidivu perisplenické kolekce – provedena CT navigovaná redrenáž, celková délka hospitalizace v perioperačním období činila 70 dní. Pacient strávil několik dní v izolaci na JIP i standardním oddělení pro covid-19 pozitivní kontakt. Závěr: Klinicko-psychologická péče reflektovala psychický stav pacienta a jeho proměny v perioperačním období a pro návrh terapeutické péče byly zvažovány též možné kofaktory, jež se mohly podílet na vzniku, podobě a intenzitě jeho psychických potíží s přihlédnutím k teorii SBI vs. kauzálně spojené s diagnózou karcinomu pankreatu. Do prožívání pacienta též negativně zasáhla nezbytná epidemiologická opatření v souvislosti s probíhající pandemií covid-19. Pacient vnímal konkrétní benefit psychologické péče ve zmírnění symptomů úzkosti a deprese, strachu z revize a anticipační úzkosti z rozjídání se po operaci. Psychologická péče pomohla též výrazně redukovat negativní emoce spojené s pobytem v izolaci pro covid-19 kontakt. Poznatky pramenící z poskytované péče usnadnily komunikaci lékařů a sester s pacientem.

Podpořeno: MZ ČR NU-C-113, MUNI/A/1367/2022.

XIV/265. Přínosy a organizace svépomocné skupiny pro pacientky s onkologickým onemocněním

Večeřová M.1, Krejčí M.2, Sedláčková M.1

1 Amelie z.s. Praha, 2 Amelie z.s. Olomouc

Studie naznačují, že je pro onkologické pacienty nezbytná multidisciplinární péče obohacená o psychosociální péči a podporu. Přínosná je nicméně také účast ve svépomocných skupinách, kde se pacienti mohou setkávat s lidmi s podobnou zkušeností. Nemnoho onkologických pacientů má však povědomí o existenci svépomocných skupin a o možnosti své vlastní participace v nich. Tento průzkum byl zaměřen na onkologické pacientky (n = 9; 100 % ženy), které navštěvovaly online svépomocnou skupinu centra Amelie, z.s., v Praze na počátku roku 2022. Data byla sesbírána pomocí online dotazníku, jenž byl zaslán účastnicím skupiny e-mailem. Účast byla dobrovolná. Průzkum zahrnoval subjektivní hodnocení kvalitativní i kvantitativní zkušenosti ohledně zapojení se do skupiny, doby konání skupin, přístupu k informacím a prospěšnosti skupiny. Účastnice byly motivovány se skupin účastnit a vyhovovala jim doba jejich konání. Pro 89 % pacientek účastnících se svépomocné skupiny Amelie, z.s., byla skupina přínosná. Kvalitativně byl jako přínos skupiny opakovaně zmiňován kontakt, sdílení a zkušenost. Kvantitativně bylo pro pacientky nejdůležitější využití skupiny jako zdroje informací, přítomnost v komunitě lidí, k níž samy patří, pocit sounáležitosti, sdílení zkušeností a rad. Skupina účastnicím nejvíce pomohla onkologickou diagnózu lépe vnímat, řešit s ní spojené problémy, zlepšit náladu. Účastnice uvedly, že nejčastěji dohledávají informace o onemocnění i o dostupných službách na internetu. Zjištění jsou prodiskutována v souvislosti s předcházejícími výzkumy a jsou uvedeny možné směry pro navazující studie.