Léčba infekcí u pacientů v paliativní symptomatické a terminální fázi onkologického onemocnění

Souhrn

Východiska:
Pacienti s pokročilými malignitami mají vysokou incidenci infekcí. V literatuře neexistují na evidenci založené standardy nebo protokoly k jejich léčbě u pacientů v paliativní symptomatické a terminální péči.

Cíl:
Definovat optimální přístup k dia­gnostice a terapii infekcí u onkologických pacientů v paliativní a terminální péči. Infekční komplikace jsou spolu s tromboembolickou chorobou a progresí základního onkologického onemocnění nejčastějšími příčinami úmrtí u onkologických pacientů. Vedle vlivu na mortalitu jsou provázeny celou řadou symptomů, které zhoršují kvalitu života. Jejich zvýšená incidence je dána vlastním onemocněním, protinádorovou léčbou a pacientskými faktory. Při studiu infekčních komplikací u pacientů v paliativní a terminální fázi onkologického onemocnění je v literatuře zmiňován zásadní nedostatek jasných standardů a protokolů, které by se opíraly o prokazatelné klinické podklady a studie. Většina studií je retrospektivní, s různou metodikou a zaměřením. Frekvence infekcí v této skupině pacientů kolísá mezi 16 a  55 % na paliativních jednotkách a roste až na 83 % v případě hospitalizace na akutních lůžkách. Z hlediska epidemiologie jsou nejčastější infekce močových cest (39– 42 %), respirační infekce (22– 36 %), kožní infekce a infekce měkkých tkání (6– 12 %) a bakteriemie (5– 14 %). Vliv ATB terapie na přežití pacientů nebyl v této fázi onkologického onemocnění prokázán. Z hlediska kontroly symptomů je terapie infekčních komplikací v paliativní a terminální péči rozporuplná, protože ve většině studií dochází k jejich zlepšení pouze u části pacientů. Nejvíce u infekcí močových cest (60– 79 %), méně potom u ostatních infekcí (30– 43 %), v posledním týdnu života je kontrola symptomů kolem 10 %. Pro rozhodování o nejoptimálnějším přístupu k dia­gnostice a léčbě infekčních komplikací je důležitá prognóza a aktuální stav pacienta a jeho preference. V případě pacientů s prognózou týdnů a měsíců by se přístup k dia­gnostice a terapii infekčních komplikací neměl lišit od ostatních onkologických pacientů. U nemocných v terminální fázi onkologického onemocnění bychom měli postupovat přísně symptomatologicky a indikovat antibio­tika pouze k jejich kontrole s jasným paliativním plánem. Přehledový článek shrnuje současné znalosti dia­gnostiky a terapie infekcí v paliativní symptomatické péči se základním algoritmem jejich řešení.

Klíčová slova:
paliativní péče –  podpůrná péče –  terminální onkologické onemocnění –  infekce –  dia­gnostika a terapie –  hemokultura –  antibio­tika –  horečka

Úvod

Infekce představují jednu z nejčastějších komplikací onkologických onemocnění, výrazně zhoršují kvalitu života, zvyšují morbiditu a mortalitu [1]. Jsou, pokud vyloučíme progresi onkologického onemocnění, spolu s tromboembolickou chorobou nejčastějšími příčinami úmrtí u pacientů s malignitami. Mortalita na infekční komplikace kolísá mezi 47 a  63 % dle základního onkologického onemocnění [2]. Zvýšená incidence infekcí je u onkologických pacientů dána onkologickým onemocněním (rozsah a pokročilost), jeho terapií a faktory pacientskými (stav výživy a vědomí, imobilita, přítomnost invazivních vstupů, porušení přirozených bariér, komorbidity a celkový výkonnostní stav). Z těchto znalostí vyplývá, že pacienti s pokročilými nádorovými onemocněními a zvláště pak pacienti v paliativní symptomatické a terminální fázi jsou významně ohroženi infekčními komplikacemi [2,3]. U pacientů v aktivní protinádorové léčbě jsou propracované klinické postupy dia­gnostiky a terapie infekčních komplikací, které významně snížily jejich mortalitu [1]. Jiná situace je u pacientů v paliativní symptomatické a terminální péči, zde je patrný zásadní nedostatek na evidenci založených standardů a léčebných protokolů [4]. Tento fakt je dán nedostatkem klinických studií, které by specificky studovaly tuto problematiku. Většina přehledů a studií je retrospektivní, s různou metodikou, místem hodnocení, zaměřením a studovanými kohortami. Další faktor, který komplikuje sběr dat o infekcích v paliativní symptomatické péči, je neexistence klinicky validní definice infekce. Jedná se o nízkou dia­gnostickou sílu horečky, hodnocení C‑ reaktivního proteinu (CRP) a prokalcitoninu (PCT) v onkologii, zvláště u generalizovaných malignit. V neposlední řadě nelze zapomínat ani na to, že symp­tomatologie infekcí je často podobná jako obecná symptomatologie pokročilých nádorů (slabost, únava, dušnost, zhoršení bolestí, změny vědomí a další). I přes nepřítomnost prospektivních klinických studií, jejichž etická realizovatelnost je výrazně sporná, lze v literatuře vysledovat základní parametry přístupu k řešení infekcí u těchto pacientů. Základem léčby v paliativní a terminální fázi onkologického onemocnění je kontrola symptomů a zlepšení kvality života [5]. Tato jednoduchá formulace však neumí definovat nejoptimálnější cestu, která je u každého pacienta individuální, a vždy musíme mít na paměti hledání rovnováhy mezi benefitem, zátěží, toxicitou a distresem. Vlastní kvantifikace adekvátní péče paliativních a terminálních pacientů je velice obtížná. Obecně platí, že čím je léčba jednodušší, tím hůře se nenasazuje nebo ukončuje, a to i v beznadějném stavu. Dalším komplikujícím faktorem paliativní a terminální onkologické péče je to, že většina pacientů není hospitalizována na paliativních jednotkách nebo v hospicích, ale na akutních lůžkách, kde podstupují invazivní, nekomfortní a nepaliativní postupy. Léčba je realizována podle zažitých algoritmů s podáváním širokospektrých antibio­tik empiricky, bez potvrzení infekce. Terapie je nedefinovaná a nespecifická, bez paliativního plánu péče. Následující článek má za cíl shrnout literární údaje o epidemiologii, dia­gnostice a terapii infekcí u pacientů s nádorovými onemocněními v paliativní symptomatické a terminální péči a pokusit se definovat, zda jsou antibio­tika v této fázi prospěšná, u koho, kdy a za jakých podmínek.

Přehled literatury

Epidemiologie infekcí u pacientů v paliativní a hospicové péči není jednotná a vždy záleží na studované populaci, místu péče a definici toho, co bylo zařazeno mezi infekční komplikace. Níže v diskuzi budou zmíněny limitace horečky v onkologii v dia­gnostice infekce a význam hodnocení laboratorních a zobrazovacích vyšetření. Ve studii Nagy‑ Agrena et al, kteří analyzovali osm studií u celkem 957 pacientů v terminální fázi onkologického onemocnění, zjistili, že infekce byly dia­gnostikovány u 42 % pacientů s rozmezím 29– 83 % [6]. V jejich incidenci byla patrná závislost na definici infekce, klinické známky pouze nebo v kombinaci s mikrobio­logickým potvrzením, bio­chemickými parametry a zobrazovacími metodami. Nejmenší incidenci infekcí vykazovaly ty studie, které kombinovaly klinické známky, laboratorní a mikrobio­logické potvrzení. Z hlediska patogenů se nejčastěji jednalo o Enterobacteriaceae a S. aureus. Lokalizace byly nejčastěji v oblasti močových cest a respiračního traktu, léčeno antibio­tiky bylo mezi 60 a  72 % a mortalita byla mezi 19 a  39 %. Vitetta et al retrospektivně analyzovali prevalenci infekcí a jejich management u 102 pacientů přijatých a zemřelých na jednotce paliativní péče; infekce byla dia­gnostikována u 36,3 % pacientů. Nejčastější byly močové (42,5 %) a respirační infekce (22,9 %), sepse (12,5 %), oční a kožní infekce (10– 12,5 %) patogenem E. coli [3]. V této studii byla infekce dia­gnostikována při přijetí u 31,4 % pacientů, do 48 hodin byla zahájena terapie antibio­tiky u 60 % pacientů s prokázanou infekcí. White et al prospektivně analyzovali užívání antibio­tik u 255 pacientů zařazených do paliativních a hospicových komunitních programů. Po přijetí do programu byla infekce dia­gnostikována u 117 pacientů (45,8 %), nejčastěji byly zjištěny močové infekce, infekce respiračního traktu, úst a faryngu, kožní a podkožní infekce [7]. Asi nejrozsáhlejší soubor popsali Reinbolt et al, kteří během 24 měsíců prospektivně sledovali 1 731 pacientů v ambulantní paliativní symptomatické péči. Infekce byly identifikovány u 38,9 % pacientů, léčba antibio­tiky probíhala u 92 % infekcí [8]. Pereira et al retrospektivně analyzovali 100 pacientů přijatých na akutní paliativní jednotku. Infekce byla detekována u 55 % pacientů, nejčastějšími místy byly močový (39,2 %) a respirační trakt (36,5 %), kožní infekce (12,2 %) a sepse (5,4 %) a patogeny E. coli (22,9 %), S. aureus (20 %) a enterokoky (11,4 %). Léčba antibio­tiky probíhala u 71,6 % prokázaných infekcí [9]. Další zajímavou prací byla retrospektivní analýza hospitalizovaných pacientů v terminálním stadiu. Hodnoceno bylo 141 pacientů se střední dobou přežití 31,2 dne, z nichž 80,1 % mělo potvrzenou infekci. Všichni, kteří měli potvrzenou infekci, dostávali antibio­tika, z nich 75,6 % do dne úmrtí [10]. Na pacienty v posledním týdnu života se zaměřili Abduh Al‑ Shaqi et al, kteří retrospektivně hodnotili záznamy 138 pacientů zemřelých na specializované paliativní jednotce [11]. Z nich bylo 63 % léčeno jedním nebo více antimikrobiálními léky, 31,3 % mělo více než jedno antibio­tikum, nejčastěji na infekce dutiny ústní (25,4 %), léčbu ran (20,4 %) a empiricky (20,4 %) a patogeny Pseudomonas aeruginosa (24,5 %), E. coli (16 %) a Staphylococcus species (16 %). Zajímavým prospektivním projektem byl HOPE –  HOspice and Palliative Evaluation, který byl realizován v roce 2006 v Německu a jehož část se na infekce a jejich management zaměřila. Bylo hodnoceno 446 pacientů s aktivní nebo suspektní infekcí, z nich 286 (63,8 %) obdrželo antibio­tika. Nejčastěji se jednalo o močové (29,6 %) a respirační (29,4 %) infekce. Parenterálně byla antibio­tika aplikována u 50,7 % a perorálně u 43 % infekcí. Následně byla ATB u 88 pacientů (30,8 %) ukončena, nejvíce pro deterioraci celkového stavu (41,4 %), neefektivitu terapie (25,7 %) a explicitní přání pacienta (14,3 %). Přesto bylo u přibližně 44,3 % pokračováno s antibio­tickou terapií až do smrti. Výsledky terapie antibio­tiky byly hodnoceny jako špatné nebo velice špatné u 19,9 % a dobré nebo velice dobré u 45,5 % [12]. Byla patrná větší efektivita terapie u pacientů následně propuštěných a těch, kteří měli infekci prokázanou mikrobio­logicky. Z této studie vyplynulo, že nasazení antibio­tik je snazší než jejich nenasazení nebo ukončení již probíhající léčby. Je to dáno tím, že o nasazení většinou rozhoduje lékař samostatně, ale nenasazení nebo ukončení ATB terapie je spíše kolektivním rozhodnutím ošetřujícího týmu, kde hraje roli celá řada proměnných. Poslední zaznamenaná studie ze Sydney hodnotila konsekutivně přijímané pacienty na paliativní jednotku. Z celkového počtu 913 pacientů obdrželo 41 z nich (4,4 %) antibio­tika. Nejčastějšími místy byly infekce močových cest (37 %), respirační infekce (26 %), infekce měkkých tkání a kůže (16 %) [13].

Vliv terapie infekcí antibio­tiky u pacientů v paliativní symptomatické a terminální péči na kontrolu symptomů a přežití byl v předchozích studiích zmiňován velice často a představoval jeden ze základních faktorů jejich efektivity a smysluplnosti u těchto skupin pacientů. Jak bude uvedeno níže, je symptomatologie u paliativních a terminálních pacientů atypická, nebo může zcela chybět. Dále se často jedná o symptomatologii totožnou s obecnou symptomatologií pacientů v pokročilé fázi onkologického onemocnění, jako je zhoršení mobility, pokles skóre dle Karnofského (Karnofsky performance score –  KPS), snížení chuti k jídlu, progrese slabosti a bolesti. Jako vstupní příznaky ve své prospektivní studii Mirhosseini et al identifikovali kašel ve 35,5 %, dušnost ve 22,6 %, dysurie a zmatenost v 19,4 %, bolesti a častější močení v 6,5 % [14]. Ve své studii zjistili úlevu od symptomatologie u 48,4 % pacientů léčených antibio­tiky, ale 50 % pacientů zemřelo do týdne po ukončení ATB terapie. Ve studii Vitetty et alu pacientů v hospicové péči byla u pacientů léčených antibio­tiky symptomatologie zlepšena u přibližně 40 % [3]. Pacienti ve skupině s infekcí měli častější psychický distres, bolesti, imobilitu a slabost. Příznaky, které indikují špatné přežití (bolest, dušnost, zmatenost), nebyly signifikantně spojeny s infekcí. Medián přežití celé kohorty pacientů byl 12 dnů, pacientů s infekcí 22 dnů (p = 0,07). Tato studie navíc prokázala, že infekce se podílely na de novo symptomatologii asi ve 20 % případů. White et al neprokázali ve své studii vliv infekce na celkové přežití, jakož i vliv užití nebo neužití antibio­tik na mortalitu ve svém souboru, kontrola symptomů byla dobrá u infekcí močových cest, ale v jiných lokalizacích nevedla ATB terapie k podstatnému zlepšení symptomatologie [7]. V souboru Reinbolta et al byla kontrola příznaků, kompletní nebo částečná, pozorována u 79 % pacientů s močovými, 43 % s respiračními, 41 % s kožními infekcemi, u 46 % s infekcemi dutiny ústní a u žádného s detekovanou sepsí [8]. Přežití nebylo ve studii Reinbolta et al ovlivněno přítomností infekce a/ nebo užitím antibio­tik. V přehledu korejských autorů u terminálních pacientů vedlo užívání antibio­tik ve 48 % ke kontrole horečky a 31 % potvrzených infekcí se vyléčilo. Symptomatická úleva byla popsána u 15,1 % pacientů po ATB terapii oproti 55,4 % bez zlepšení [10]. Japonští autoři zjistili všeobecnou symptomatickou úlevu u 33,1 %, ale pokud hodnotili febrilní epizody, kterých bylo 22,6 % v posledním týdnu života, tak zde byla symptomatická úleva po aplikaci antibio­tik pouze u 9,2 % pacientů [15]. Ve studii Claytona et al ze Sydney bylo použití antibio­tik na jednotce paliativní péče hodnoceno jako pomocné u 62 % pacientů, u 19 % benefit ATB terapie nebyl shledán [13]. Nejlepší efekt byl již tradičně u infekcí močových cest (88 %) v porovnání s dalšími místy (48 %). Tito autoři navíc hodnotili vliv mikrobio­logických kultivací a cílené ATB terapie. U pacientů, kteří měli terapii dle mikrobio­logických výsledků, byla jejich terapie pomocná u 88 % a u těch, kde nebyly mikrobio­logické výsledky, ve 46 %. Poněkud odlišné zkušenosti měli autoři Chen et al, kteří hodnotili retrospektivně 535 hospitalizovaných pacientů v hospici a na paliativní jednotce [16]. Mezi těmito pacienty zachytili 16,7 % febrilních epizod, z nichž 84,9 % léčili antibio­tiky, většinu intravenózními. U pacientů sledovali skóre dle Karnofského (KPS), verbální komunikační schopnost (VCA) a Glasgow coma scale (GCS). V době přijetí byly hodnoty srovnatelné, během epizod horečky se zhoršili signifikantně více ti, kteří neměli léčbu antibio­tiky [16]. Navíc dle jejich statistiky došlo ke zkrácení střední doby přežití u pacientů bez ATB terapie (8,7 vs 14,6 dne, p = 0,03), jakož i ke zvýšení 3denní mortality (50 % vs 15,2 %, p = 0,015). Nutno podotknout, že medián KPS byl v době přijetí a v době febrilní epizody kolem 30,což jsou pacienti ležící v celkově špatném stavu. Existují studie, které KPS pod 40 hodnotí jako nezávislý faktor zvýšené mortality [17].

Ve všech výše zmíněných studiích byl pozorovatelný významný vliv místa realizace péče, zda se jednalo o lůžka akutní, paliativní jednotky a/ nebo hospice. Obecně shrnuto, na akutních lůžkách byly u pacientů častěji definovány jejich příznaky a laboratorní nálezy jako známka infekce. Pacienti na akutních lůžkách byli častěji léčeni antibio­tiky, a to i v posledních dnech života, a paušálně jim byla prováděna kompletní mikrobio­logická a zobrazovací dia­gnostika. Dále byli ve větším procentu léčeni empiricky nitrožilními širokospektrými antibio­tiky (karbapenemy, cefalosporiny 4. generace, piperacilin a další) bez potvrzené infekce. Zároveň s tímto byla kontrola symptomatologie na akutních lůžkách obecně nižší v porovnání s paliativními jednotkami a hospici. Tato fakta svědčí o výrazném vlivu místa realizace péče pacientů v paliativní a terminální fázi onkologického onemocnění na dia­gnostiku a terapii infekcí.

Diskuze

Obecná fakta o ATB terapii v paliativní medicíně

Z výše uvedených dat je patrná vysoká incidence infekcí u pacientů v paliativní symptomatické péči pokročilých nádorů a časté užití antibio­tik v jejich léčbě. Antibio­tikum je definováno jako pomocný nástroj imunity v boji s patogenním agens a cílem je návrat k plnému zdraví, což není zcela splnitelné u pacientů s vyčerpanou onkologickou léčbou [18]. Mimo problematickou klinickou definici a potvrzení infekce je přístup k jejich řešení komplikován neexistencí prediktivních faktorů efektivity, kontroly symptomů, toxicity, zátěže a distresu. Nemáme k dispozici reprodukovatelná kritéria úspěšnosti ATB terapie v paliativní medicíně, zda to je zlepšení celkového stavu, kontrola symptomů, vyléčení infekce nebo prodloužení života. Vede se diskuze nad racionálním užíváním antibio­tik a tento proces může sloužit jako určitý model rozhodovacího procesu (decision making) v paliativní medicíně.

Názory na ATB terapii v paliativní medicíně

Názory na antibio­tickou terapii u pacientů s pokročilými/ generalizovanými malignitami v paliativní a terminální fázi nejsou jednotné. Obecně jsou antibio­tika vnímána jako obvyklá, neagresivní a pomocná terapie, naproti tomu nejsou ovšem terapeuticky neutrální [19]. Přibližně před 20 lety Americká lékařská asociace (AMA) zařadila antibio­tika v paliativní symptomatické a terminální péči do skupiny život udržujících (life‑ sustaining) postupů, jako např. umělou plicní ventilaci, výživu, dialýzu a další [20]. Velkým dotazníkovým souborem zjistili White et al, že 79,2 % ambulantních hospicových pacientů by antibio­tika ve své terapii nechtělo vůbec, nebo pouze přísně ke kontrole příznaků [7]. Dotazníky HOPE (HOspice and Palliative Evaluation) v Německu nezařadily ATB mezi 10 nejčastěji používaných léků v paliativní medicíně [21]. Ve Velké Británii by kolem 16 % lékařů indikovalo ATB u febrilní epizody v terminálním stavu [22]. Na druhé straně podobné dotazníky z Asie přinášejí data úplně odlišná. Ve velkém souboru z Koreje by volilo 91,2 % lékařů a 89,7 % rodinných příslušníků ATB u terminálních pacientů, což je z hlediska četnosti na druhém místě hned za opioidy [23]. Antibio­tika jsou v této části světa vnímána jako nepodkročitelné minimum terapie. Vysvětlení obhájců je takové, že infekce není přímo nádorový proces, nepřidávají výrazné utrpení a ATB jsou vnímána jako pomocná i při neprodloužení života. Literaturu je proto nutné analyzovat i z tohoto geografického rozdílu a práce z Asie vykazují výrazně vyšší procento ATB terapie u paliativních a terminálních pacientů [10,16,24]. Dalším pohledem, kterým je nutné nahlížet na tuto problematiku, je postoj jednotlivých specializací. Lékaři, kteří nejsou paliativní specialisté, vnímají riziko nenasazení nebo ukončení ATB terapie jako možné zkrácení délky života, a tudíž neetické. Naproti tomu paliativní specialisté upozorňují na riziko nepřiměřeného prodlužování umírání při jejich použití v terminálním stavu. Z většiny studií vyplynulo, že přežití nebylo odlišné v závislosti na přítomnosti nebo nepřítomnosti infekce a na tom, zda byla nebo nebyla v léčbě použita ATB, odlišná byla pouze práce Chena et al [3,4,8,16]. V terminálním stavu by diskuze nad jejich marností neměla být již vedena a spíše bychom měli hodnotit a léčit komplexně symptomatologii směrem k maximálnímu komfortu. V širokém časovém rozmezí paliativní medicíny je rozhodování složité a komplexní a bude diskutováno dále.

Incidence infekcí

Incidence infekcí a jejich lokalizace u pacientů v paliativní symptomatické a terminální péči dle jednotlivých přehledů významně kolísá. Rozdíly jsou dané zaměřením studií, zda se jedná o pacienty v domácí péči nebo hospitalizované, dále podle typu zařízení (komunitní, specializované jednotky nemocnic, hospice atd.). Rozsah frekvence je od 16,7 do 55 %, nejčastěji mezi 30 a  55 % [2,3,7,9,25,26]. V nemocnicích akutní péče je to kolem 58 %, na specializovaných paliativních jednotkách 52 % a v hospicích 22 % [25]. Výrazně vyšší procento infekčních komplikací bylo z regionální nemocnice akutního typu, kde zaznamenali infekci u 80,5 % pacientů [24]. Dále studie korejských autorů z univerzitní nemocnice v Soulu uváděla 80,1 % infekčních komplikací u pacientů v posledním měsíci života [10]. Ve výše uvedených studiích byl patrný vliv místa hodnocení a použité definice infekce. Rozdílné údaje měly společný trend, a to byl nižší výskyt infekcí u pacientů v domácí péči a hospicích v porovnání s akutními lůžky. Z toho vyplývá, že paliativní péče by měla být oddělena od péče akutní, protože podmínky pro její správnou realizaci nejsou na akutních lůžkách dostatečné. Jedná se o celkovou filozofii přístupu, personální a prostorové vybavení.

Frekvence ATB terapie v paliativní medicíně

Z hlediska frekvence užívání antibio­tik je opět viditelná závislost na typu zařízení, ve kterém je studie vedena. Akutní nemocnice vykazují častější užití ATB ve srovnání s hospici. Ve studii Oneschuka et al byla frekvence užití ATB u 58 % pacientů v akutních nemocnicích, 52 % ve specializovaných paliativních centrech a 22 % pacientů v hospicích [25]. Retrospektivní studie korejských autorů z univerzitní nemocnice zjistila užívání antibio­tik u 84,4 % pacientů v posledním měsíci života, z nich 63,8 % užívalo ATB do smrti, přičemž 72,3 % pacientů s ATB terapií bylo v režimu DNR [10]. Pro porovnání předchozích výsledků lze jmenovat další studie. Ve studii Chena et al bylo léčeno 84,9 % infekcí antibio­tiky [16]. Ve studii Pereiry et al 71,6 % a ve studii z Japonska 64 % pacientů [9,15]. Vysoké procento pacientů bylo zároveň léčeno až do úmrtí. Ve studii Nakagawy et al 19,7 %, Stiela et al 44 % a v posledním týdnu života bylo léčeno 63 % pacientů ve studii Al‑ Shaqiho et al [11,12,15]. Aplikační cesty antibio­tik se opět liší dle místa studie. Parenterálně se antibio­tika podávají v akutních nemocnicích v 65 % případů, na paliativních jednotkách u 44 % a v hospicích v 17 % případů [25]. Samozřejmě záleží i na zvyklostech a protokolech empirické terapie, protože studie japonských autorů z univerzitní nemocnice používala parenterální antibio­tika u 82 % infekcí [15]. Bylo to dáno vysokou frekvencí užití ATB, která existují pouze v parenterální formě, 3. generace cefalosporinů, karbapenemy a 3. a 4. generace chinolonů. Zde je potřeba zmínit, že tyto léky užíváme běžně u vysoce rizikových pacientů s febrilní neutropenií při aktivní protinádorové terapii. Jejich aplikace jako první volba u pacientů v paliativní symptomatické nebo terminální péči není indikovaná, je to významné přeléčení přinášející rizika toxicity, zátěže organizmu a nutnost hospitalizace. V dalších zmíněných studiích se vyskytovala nejčastější antibio­tika, která jsou ve většině případů dostatečná z hlediska svého účinku, existují i v perorální formě a jejich toxicita je obecně nízká (cotrimoxazol, cefuroxim, amoxycilin, chinolony). Zahájení léčby z hlediska pacientova života bylo hodnoceno jako nasazení antibio­tik před a v posledním týdnu života. Antibio­tika byla indikována ve většině případů v době delší než týden před smrtí (72,7– 77,4 %) a v posledním týdnu života 22,6– 27,3 % [15,25]. Výjimkou byla studie autorů Asaie et al, kde 76,7 % pacientů na ATB terapii zemřelo do týdne [4].

Lokalizace infekcí

Rozsah frekvence je pro infekce močových cest 6,1– 43,4 %, respirační 14,4– 55 %, sepse 5,5– 37 %, kůže/měkkých tkání//ran 9,7– 21,7 % a gastrointestinálního traktu 6,5– 25 % [3,7,8,9,13,14,24]. Zajímavý vývoj lze vysledovat z hlediska poměru mezi lokalizacemi infekcí. Studie před rokem 2005 uváděly nejčastěji infekce močových cest [3,7,9,13] a studie po roce 2005 infekce respi-rační [4,10,14,15,24,27].

Frekvence bakteriologických odběrů, jejich výtěžnost a patogeny

Z hlediska četnosti patogenů je přibližně polovina patogenů grampozitivní a polovina gramnegativní. Dle jednotlivých druhů jsou zastoupeny P. aeruginosa (7– 24,5 %), K. pneumoniae (8– 11 %), Enterobacter faecalis (15,8 %), enterokok (14,5 %), E. coli (8– 36,8 %), S. aureus (9– 17,6 %) a streptokoky (10,2– 13,1 %) [2,3,4,7– 10]. Infekce močových cest a respirační infekce jsou vyvolané častěji gramnegativy a infekce kožní, dekubitů a sepse potom grampozitivy. Ve studiích byla výrazně odlišná frekvence bakteriologických odběrů: mezi 3 a  68,8 %, nejčastěji kolem 20– 30 %, hemokultury byly pozitivní mezi 14,3 a  35,2 %. Podstatné pro rozhodování o terapii bylo to, že pozitivní bakteriologický nález vedl ke změně nasazené ATB terapie mezi 6,2 a  11 % [4,13– 16]. Význam bakteriologických odběrů a hemokultur u pacientů v paliativní a hospicové péči není zcela jasný. Vzhledem k limitovanému dopadu na změnu léčby je zpochybňován i u pacientů bez onkologických onemocnění s komunitními nebo nozokomiálními pneumoniemi [23,28]. Ve studii Claytona et al byla terapie pomocná ve větším procentu u pacientů s pozitivním než negativním mikrobio­logickým nálezem (88 % vs 46 %), ale vysvětlení bylo takové, že pozitivní mikrobio­logie odlišila pacienty se skutečnou infekcí od paraneoplastických horeček [13].

Definice infekce, paraneoplastická horečka a indikátory ATB terapie

Vlastní definice infekce je ve studiích rozdílná, nejčastěji kombinuje klinické příznaky (horečka), laboratoř (leukocyty, CRP, PCT), mikrobio­logické kultivace a zobrazovací metody. Samotná horečka není u onkologických pacientů validní známkou infekce, většinou kolem 1/ 5– 1/ 3 febrilních epizod je definováno jako paraneoplastické [10,29]. Typická je pro rozpadající se nádory, lymfomy, metastázy jater a CNS. Jinými příčinami horečky v onkologii mohou být embolie, trombóza, léky, transfuze, delirium. Hodnoty leukocytů bývají ovlivněny souběžnou terapií (kortikoidy) a hodnoty CRP a PCT mají nízkou validitu v odlišení infekčního a neinfekčního stavu u pacientů s generalizovanými malignitami [29]. Ve většině studií byly jako hlavní indikátor nasazení ATB podezření ošetřujícího lékaře na infekci, klinický nález a přítomnost horečky. Hodnoty leukocytů, CRP a PCT byly vyšetřeními, která dia­gnostiku doplňovala, ale ve většině prací nebyly rozhodujícími indikátory nasazení ATB terapie. Zobrazovací metody a mikrobio­logie byly využívány spíše dle místa péče, více na akutních a méně na paliativních lůžkách.

Symptomatologie a její kontrola

Hodnocení symptomatologie ve vztahu k infekčním komplikacím je v paliativní medicíně velice obtížné. Často je symptomatologie neurčitá, atypická a/ nebo zcela chybějící. Infekce se může projevovat zvýšenou únavou, anorexií, slabostí, mentálními změnami nebo poklesem na váze. Navíc dochází k překrývání a podobnosti s obecnou symptomatologií v paliativní medicíně. Podstatné je proto důsledné hodnocení každé nové symptomatologie s potenciálním vztahem k infekci. Mezi nejčastěji uváděné příznaky patřila horečka (35– 52,2 %), kašel a dušnost (22,6– 35,5 %), průjem (35 %), dysurie a polakisurie (6,5– 19,4 %), zmatenost (7,2– 19,4 %), únava (14,3 %) a bolesti až v 75 %. Dále slabost, deprese, nauzea, ztráta chuti k jídlu, zhoršení mobility. Pokud byla specificky studována symptomatologie ve vztahu k infekci, často nebyl rozdíl mezi pacienty s infekcí a bez infekce. Dle Vitetty et al byla infekce přibližně ve 20 % původcem de novo vzniklé symptomatologie [3]. Naproti tomu Chen et al sledovali hodnoty KPS, GCS a VCA v závislosti na infekci. Vstupně se žádný z těchto parametrů nelišil, ale signifikantně se zhoršily, pokud ATB terapie nebyla nasazena [16]. Kontrola příznaků byl údaj, který studovala většina výše uvedených prací. Problém jejich porovnávání je v tom, že neexistovala jednotná metodika jejich hodnocení, někde byl efektem pokles horečky, leukocytózy a CRP, jinde negativní kultivace. V dalších studiích byly hodnoceny jako pomocné nebo nepomocné, jinde jako dobré nebo špatné [12,13]. V retrospektivních studiích se vycházelo z lékařských a sesterských záznamů, výjimečně specializovaných dotazníků. Vitetta et al považovali ATB za efektivní u 40 % infekcí močových cest a 50 % pneumonií, Mirhosseini et al uváděli kontrolu symp­tomů 48,4 % [3,14]. Clayton et al vnímali ATB jako pomocná u 88 % infekcí močových cest, 55 % pneumonií, 72 % infekcí kůže/měkkých tkání/ran (celkem pomocná u 62 %). U pacientů následně propuštěných byla pomocná v 88 % (vs 52 % u zemřelých) [13]. Stiel et al ve svém souboru stanovili ATB terapii jako dobrou/ velice dobrou u 45,5 %, špatnou/ velice špatnou u 19,9 %. Toto procento rostlo na 47,7 % u těch, kteří ATB terapii ukončili předčasně (13 %). Tyto údaje dokumentují, že efektivita antibio­tik je pozitivní u pacientů, kteří absolvují terapii dle plánu, jsou propuštěni do domácího prostředí, nikoliv u zhoršených a umírajících pacientů. Na akutních lůžkách byla kontrola symptomů uváděna kolem 15– 30 %, ale v posledním týdnu života toto číslo kleslo pod 10 % [10,15].

Souhrn a praktický návod managementu infekcí v paliativní medicíně

Vstupní rozvaha

Základní rozvaha před stanovením léčby vychází ze základní onkologické dia­gnózy. Zde se musíme zaměřit na rozsah onemocnění, jeho stav a předpokládanou prognózu pacienta. Tento krok je zcela zásadní, protože při prognóze v řádu několika dnů nelze efekt antibio­tické terapie očekávat, protože nemohou reálně, i při dostatečné citlivosti, reagovat na infekci a situaci zlepšit.

Dalším krokem, který následuje, je zhodnocení aktuálního stavu pacienta. V případě, že se jedná o pacienta do posledních dnů ambulantního, chodícího, s kontrolovanou symptomatologií, lze zahájit dia­gnostiku a následnou terapii infekční komplikace. V literatuře byla zmiňována přibližná hodnota KPS jako hraniční 30– 40, tyto a nižší hodnoty byly nezávislým prediktorem zvýšené mortality. Pacient v terminálním stavu v celkovém zhoršení nebude těžit z ATB terapie a je potřeba léčbu vést s důrazem na kvalitní kontrolu symptomatologie.

Třetím krokem je zhodnocení orgánových funkcí a rezerv, protože antibio­tická terapie může zhoršit jaterní a ledvinné funkce, vstupně poškozené onkologickým onemocněním a/ nebo jeho léčbou a vlivem komorbidit (diabetes mellitus, hypertenze, ateroskleróza a další).

Následující krok by měl vycházet z toho, že u pacientů v těchto fázích onemocnění je primární kontrola symptomatologie, která pokud je vedena dobře, má pozitivní vliv i na prodloužení přežití. Symptomatologie infekční komplikace se často překrývá s obecnou symptomatologií pozdního onkologického onemocnění (dušnost, bolesti, zmatenost, slabost, nechutenství a další). ATB jsou na svém místě jako správná paliativní léčba u nově vzniklé, výrazné a obtěžující symptomatologie. Je proto dobře vedeným vyšetřením potřeba zjistit, jaká nová symptomatologie se u pacienta vyskytla, a zvážit, jaké možnosti ovlivnění máme k dispozici. Dále je nutné mít na paměti, že antibio­tiky jsou dobře kontrolované projevy při infekcích močových cest, méně respiračních infekcích a sepsích.

Posledním krokem vstupní rozvahy je vlastní vytvoření paliativního plánu péče, pohovor s pacientem a rodinou, co nejpodrobnější vysvětlení aktuální situace. Je potřeba vždy zmínit základní výhody, nevýhody a rizika obou postupů, možnosti ovlivnění příznaků a obtíží, omezení týkající se možné hospitalizace, nutnosti dalšího došetření a případných invazivních vstupů. Přání poučeného pacienta by mělo být respektováno a následováno. Ve vstupní rozvaze bychom si vždy měli stanovit léčebný plán s cílem naší terapie, nelze ji indikovat nahodile a paušálně. Měli bychom definovat, zda cílem je léčba příznaků, zlepšení výkonnosti pacienta, vyléčení infekce, případně jiné. Jako protiváhu je třeba vždy zvažovat rizika, toxicitu a distres pro pacienta.

Antibio­tika nejsou ve většině případů indikována u pacientů bez nové, infekcí vyvolané, omezující a kvalitu života zhoršující symptomatologie. Dále u multisystémové deteriorace, snížené funkci a rezervě základních orgánů a v terminálním stavu. Zde chápeme infekční komplikaci jako svého druhu „dobrého přítele“.

Dia­gnostika infekce

Dia­gnostika infekce a její rozsah by měly odpovídat stavu pacienta a předpokládané prognóze. Pokud je pacient s KPS nad 50 a prognózou v řádech týdnů až měsíců, řešíme situaci maximálně aktivně směrem k potvrzení/ vyloučení infekce a její následné specifické terapii. V případě, že odhadujeme prognózu ve dnech a/ nebo několika málo týdnech, je nutné dia­gnostiku infekce modifikovat tak, aby zisk a benefit pro pacienta převažoval nad omezeními a riziky. Základem je pečlivé klinické vyšetření s definováním rozsahu, lokalizace a symptomatologie infekce. Poté provedeme cílená zobrazovací vyšetření k potvrzení nebo vyloučení našeho nálezu. Rozsah laboratorního zhodnocení odpovídá aktuální situaci, je třeba mít na paměti výše uvedené skutečnosti týkající se nízké validity leukocytů, CRP a PCT u pacientů s pokročilými a generalizovanými malignitami. Pro rozsah bakteriologického vyšetření a odběrů platí podobná pravidla jako pro zobrazovací vyšetření. Jejich ordinace by měla být cílená na místa, která jsou z infekčního fokusu podezřelá. Nejsou indikované paušální kultivace naslepo z více lokalit, včetně hemokultur. Je potřeba vnímat to, že ve studiích, které sledovaly význam bakteriologických odběrů, byla změna ATB terapie na jejich podkladě kolem 6– 10 %. Po vlastní dia­gnostice, komplexní a individuální rozvaze můžeme zahájit specifickou antibio­tickou terapii. Pokud není nad dia­gnózou infekce jistota nebo alespoň vysoká pravděpodobnost, měli bychom pokračovat ve vyšetřování a zahájit odpovídající symptomatickou péči.

Volba antibio­tické terapie

V současnosti jsou nejčastěji používanými skupinami v terapii infekčních komplikací pacientů v paliativní symptomatické péči aminopeniciliny s inhibitory beta laktamáz, chinolony, cefalosporiny a cotrimoxazol. Pokud to stav dovoluje, preferuje se perorální podávání, ambulantně v domácím prostředí. Hospitalizaci volíme v případech, kdy je pacient neschopen léčbu absolvovat ambulantně. V této situaci, kdy má pacient zavedenu kanylu pro nitrožilní hydrataci, lze vstupně aplikovat i parenterální formy. V onkologické praxi byla již podávána parenterální antibio­tika ve formě roztoku do sondy a/ nebo subkutánně. V paliativní medicíně má častější indikace i antibio­tikum, které se jinak používá méně často, a to metronidazol. Dobré uplatnění nachází v terapii putridních nekróz, nitrobřišních abscesů a na hnisavé bakteriální stomatitidy.

Management terapie a další vývoj

Po vstupní dia­gnostice a rozvaze zahájíme antibio­tickou terapii u každého vhodného pacienta při potvrzené infekci, která vyvolává obtěžující a kvalitu života zhoršující symptomatologii –  terapeutický pokus. Spolu s ATB terapií dbáme na kontrolu symptomatologie všemi zvyklými a účinnými metodami (analgetika, dušnost –  opioidy), protože samotná ATB terapie vede ke kontrole příznaků pouze u části pacientů [30]. Pro správné využití potenciálu antibio­tik a naplnění cílů paliativní péče je nutná pravidelná kontrola klinického stavu pacienta, vývoj symptomatologie a celkového stavu.

Pokud dochází k dalšímu zhoršování stavu, je třeba určit, jaký podíl na tom má infekce, případně pokud se jedná o situaci vyvolanou progresí onkologického onemocnění, nakolik jsme schopni toto ovlivnit. Když je zhoršení pacienta způsobené přechodem do terminálního stavu, léčbu antibio­tiky ukončíme a pokračujeme ve správné terminální léčbě. V případě, že se jedná o stav vyvolaný infekcí a pacient má předpokládanou prognózu v měsících, je nutné léčbu zrevidovat a upravit. Když máme k dispozici mikrobio­logické kultivace, upravíme terapii dle citlivosti. Ve specifických případech (abscesy, cholangoitida a jiné) můžeme využít i chirurgické nebo jiné metody (ERCP, bronchoskopie). Je však třeba mít na paměti plán a cíle léčby, nerozšiřovat terapii mimo indikace a vždy vnímat pacientovu prognózu.

U pacientů v terminálním stavu může být infekce jednou z posledních a ke smrti vedoucích komplikací jejich nezvratného onemocnění. U těchto pacientů mohou průvodní symptomy těžké infekce, jakými jsou sedace a kóma, vést ke klidné smrti. V terminálním stavu antibio­tická léčba infekce prokazatelně nemá své místo, protože ve většině případů nevede ke zlepšení symptomatologie, ale prodlužuje umírání a paradoxně tak zhoršuje konec života. Léčbu terminálních pacientů vedeme pečlivě s důrazem na komfort a kontrolu symp­tomů s co nejmenším distresem.

Terapie infekcí u pacientů v paliativní symptomatické péči není tak jednoznačná a definovaná jako u pacientů s nádory časnými, léčenými s kurativním záměrem. Je vždy potřeba určit cíle léčby u konkrétního pacienta, jeho prognózu, aktuální stav, jeho přání a potřeby. Mít na mysli principy paliativní medicíny, rozhodovat v celém komplexu klinické situace a přistupovat ke každému pacientovi individuálně a s maximální mírou empatie při nepodkročení základních medicínských pravidel.

Budoucnost terapie infekcí v paliativní medicíně

Do budoucnosti se jako základní směry výzkumu infekčních komplikací v paliativní medicíně jeví definování, zobecnění a kvantifikace prediktivních faktorů efektivity, toxicity, indikací a ukončení antibio­tické terapie, definování použitelných a smysluplných cílů a klinické výstupy ATB terapie. Dále specifikace determinant rozlišení infekční a neinfekční příčiny febrilních epizod. V neposlední řadě jsou potřebné prospektivní studie ke zjištění reálné kontroly symptomatologie infekcí dle jejich lokalizace, klinického stavu a prognózy pacienta. Ve výuce nejenom specialistů, ale všech lékařů zdůrazňovat specifika paliativní medicíny a její správnou praxi, které dominuje individualizace a komplexní rozhodování s maximálním důrazem na komfort a kvalitu života, bez paušalizace, zobecňování a zažitých postupů.

Závěr

Pacienti s pokročilými a generalizovanými nádory v paliativní symptomatické a terminální péči mají vysokou incidenci infekčních komplikací, které jsou ve vysokém procentu léčeny antibio­tiky, a to i v terminálním stavu. Tito pacienti jsou často hospitalizováni na akutních lůžkách, kde je léčba vedena empiricky, zažitými algoritmy, bez odpovídajícího paliativního plánu péče. Vzhledem k tomu, že antibio­tika neprodlužují v paliativní a terminální péči přežití a kontrola symptomatologie je všeobecně nízká, je nutné provést před každým jejich nasazením pečlivou rozvahu se stanovením cílů léčby. Terapii antibio­tiky indikovat u pacientů s dostatečnou prognózou, v celkově dobrém stavu a pouze při potvrzené infekci. Jejich efekt a případnou toxicitu kontrolovat pravidelně a léčbu přizpůsobovat aktuálnímu vývoji. Léčba a péče musí být vždy přísně individuální a komplexní s respektováním všech principů medicíny.

Autor deklaruje, že v souvislosti s předmětem studie nemá žádné komerční zájmy.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.

MUDr. Marek Sochor

Komplexní onkologické centrum

KN Liberec a. s.

Husova 10

460 63 Liberec 1

e-mail: sochor.marek73@gmail.com

Obdrženo: 28. 4. 2013

Přijato: 26. 5. 2013