Zajímavosti z historie dopravních zdravotních služeb II.

Souhrn

Článek je zaměřen na zajímavosti z historie dopravy raněných a nemocných. První užití výrazu ambulance. Přináší pohled na vývoj od sanitních kočárů přes automobily a tramvaje. Věnuje se též uniformám pracovníků zdravotnické dopravy a počátkům záchranných služeb v Čechách.

Pražský dobrovolný sbor (PDSO) byl pro zajištění dopravy raněných a nemocných vybaven nejdříve nosítky a dvoukolovými vozíky (nazývanými etui – penál) a různými kočáry (ambulančními vozy) a „deseti lodicemi ochrannými od pana Mayera ze Střeleckého ostrova s věnci ochrannými“. V roce 1910 byl městskou pojišťovnou zakoupen první sanitní automobil od firmy Laurin&Klement v ceně 17 586 korun. Automobil byl zařazen do provozu začátkem roku 1911. Doba, ve které mohl být automobil používán, byla stanovena od 7 do 22 hodin. První případ výjezdu sanitního automobilu se stal událostí, o které referovaly Národní listy dne 20. ledna 1911: „První použití automobilu záchranné služby stalo se dnes v poledne a tímto moderním vehiklem, plně vyhovujícím hlavní podmínce první pomoci: rychle a chvatně, byla dopravena oběť nešťastné lásky Marie Haklová, 22letá bývalá číšnice z Libušiny ulice v Žižkově, požila včera večer ve víně roztoku ze šesti krabiček sirek. Dnes dopoledne odebrala se na Malou Stranu k matce svého milence a sdělila jí, co z nešťastné lásky provedla. Matka odvedla otrávenou na malostranskou policejní strážnici, odkudž ji lékař pražské záchranné stanice p. dr. Svoboda v automobilní ambulanci dopravil do všeobecné nemocnice.“

V jakých případech byly využívány služby Pražského dobrovolného spolku ochranného je popsáno ve Výroční zprávě z roku 1910: „Kdy poskytuje ochranná stanice první pomoc a kdy možno použít vozu ambulančního? Ochranná stanice poskytuje zdarma první pomoc při úrazech, neštěstích a náhlých onemocněních na ulici, ve veřejných místnostech a továrnách v celém policejním rayonu pražském. Vozu ambulančního používá se u všech uvedených případů zdarma. Mimo to převáží těžce nemocné, kteří nejsou stiženi žádnou infekční chorobou, a to jen ty, kteří musejí býti vleže dopraveni a jiným způsobem není to možno. Choromyslné a rodičky se nepřevážejí. Převoz nemocného provede se jen tehdy, přinese-li objednavatel vozu ambulančního diagnostický lístek od ošetřujícího lékaře a po úmluvě a odměně za převoz s inspekčním lékařem, službu konajícím. Přihodí-li se právě úraz, převoz se odloží. Na telegrafickou žádost odváží se z nádraží pražských jen tehdy, je-li úplně jasna a udána nemoc neb úraz.“ Na každém domě, kde bydlel některý z členů spolku, byla tabulka s tímto sdělením. Ambulanční vozy (potahy) byly určeny pro dopravu raněných v obvodu Velké Prahy. Do jiných obcí, které v té době nebyly součástí hlavního města (např. Karlín, Smíchov, Žižkov…) vyjížděl pouze v případech, kdy byla platba za přepravu zajištěna.

V této době se většina velkých automobilek zabývala vývojem elektrického vozu. První sanitní automobil, který byl uveden do provozu v roce 1899 v nemocnici Michaela Reese v Chicagu, byl poháněn právě elektrickým motorem. Pro nemocnici byl pořízen ze sbírky 500 místních průmyslníků a obchodníků. V městském provozu byl schopen rychlosti až 15 km/hodinu. Pro pacienty znamenalo využití automobilů větší rychlost, bezpečnost i pohodlnější jízdu. Lékař, který seděl v zadní části vozu s pacientem, mohl komunikovat s řidičem prostřednictvím zvukovodu.

V počátcích motorových sanitních vozů bylo využíváno i parních strojů. Koňská spřežení byla postupně nahrazována automobily. Poslední kočár byl vyřazen z provozu v New Yorku v roce 1910, ve stejném roce i v Londýně. V českých zemích se uvádí poslední sanitní kočár v roce 1926.

V letech první světové války se využívaly pro dopravu zraněných vojáků z nádraží do nemocnic i sanitní tramvaje. Jedním z měst, kde takové tramvaje jezdily, byla i Praha. Během válečných let převezly téměř tři čtvrtě milionu vojáků.

V některých menších městech ve Spojených státech amerických provozovaly dopravní zdravotní službu místní pohřební ústavy. Vedle výhody společného 24hodinového dispečinku mělo takové uspořádání další vyhodu. Jako sanitní vozy byly provozovány tzv. kombinované automobily s univerzálním vybavením. Nosítka bylo možno vyměnit v krátké době za pohřební máry. Automobily byly vybaveny rovněž majáky, které mohly být snadno demontovány nebo při provozu pohřební služby vypnuty.

Za zmínku stojí i označení vozidel záchranné služby a přepravy pacientů. Do roku 1973 byla zdravotnická vozidla označována symbolem Červeného kříže. Výbor Amerického červeného kříže vznesl námitku proti použití oranžového reflexního kříže na bílém podkladu na sanitních vozech v Omaze (USA), který byl s Červeným křížem zaměnitelný. Námitku projednal Národní výbor bezpečnosti dálničního provozu a shledal ji oprávněnou. Proto se hledala náhrada, byl upraven znak Americké lékařské asociace. V únoru 1977 byla „hvězda života“ uznána ve Spojených státech ochrannou známkou a registrována po dobu 20 let.

Každé z šesti ramen „hvězdy života“ vyjadřuje jeden z hlavních úkolů záchranné služby: rozpoznání stavu, oznámení, výjezd, péče na místě, péče během převozu a předání do specializované péče. Aeskulapova hůl a had jsou tradičními znaky lékařského stavu. Označení modrou hvězdou je používáno pro zdravotnická vozidla po celém světě. Červený kříž je v duchu Ženevských dohod nadále používán pro označení vojenských zdravotnických vozidel a zdravotnických oddílů, příp. pro automobily organizací Červeného kříže.

PhDr. Jiří Černý

Járy Cimrmana 461

262 02 Stará Huť

e-mail: jc.16@seznam.cz