Doc. MUDr. Alois Kopecký – devadesátiletý

Pro starší generaci českých pediatrů vlídný rádce a milý společník; pro střední generaci významný vzor a učitel laskavého přístupu k dětským pacientům a jejich rodinám; pro nejmladší generaci žijící legenda, inspirace a příklad. A pro ty, které v dětství léčil s cukrovkou či s řadou jiných endokrinních nemocí, zůstává v paměti jako přívětivý průvodce obtížnými roky spojenými s hledání vlastní identity na prahu dospělosti, což se zdravotním handicapem věru není snadná cesta. Pro všechny, kteří mají to štěstí s ním pracovat a setkávat se, zůstávají společné chvíle jako nezapomenutelná inspirace.

Pan docent Kopecký je letos 15. června devadesátiletý – narodil se o rok dříve, než byl objeven inzulin.

Pan docent nás naučil psát si do ambulantních záznamů glosy typu „Příště bude mít narozeniny“, nebo „Měl dvě trojky na vysvědčení, ale slibuje, že se zlepší“. A příště v ambulanci navázal hovor, jako by chlapce či dívku potkal včera, jako by s nimi žil a pořád na ně myslel. I proto se k němu na další vyšetření těšili. Když jsem před mnoha lety poprvé napsal článek do Česko-slovenské pediatrie, pan docent se při jeho čtení trochu zachmuřil a pak řekl: „Proč tam máte tolik prázdných slov bez významu? Šetřete slovy, pište krátké srozumitelné věty.“ Měl pravdu. Snažím se o to dosud a vzpomínám na pana docenta při druhém čtení každého napsaného textu, když mažu zbytečná slova.

Docent Kopecký začal studovat medicínu v roce 1939. Po dvou měsících byly uzavřeny české vysoké školy. Během dalších let vyzkoušel práci hlídače skladiště, pomocného dělníka u dráhy a později úředníka. Odmítl možnost studovat medicínu v Německu, stejně jako později nabídky členství v komunistické straně.

Lékaři, kteří promovali jako pan docent v roce 1949, si nevybírali ani obor, ani působiště. Všemocná „strana a vláda“ jej poslala na chirurgii do Nymburka, jeho manželku-lékařku do zcela jiného města. V dalších dvou letech vystřídal několik pracovišť, aby v roce 1951 nastoupil na pražskou 2. dětskou kliniku, kde se dalších 35 let věnoval především dětské endokrinologii a diabetologii.

Výčet aktivit docenta Kopeckého je nepřeberný. Z Francie od prof. Lestradeta přivezl a rozvinul tradici dětských dia-táborů, které ve své době představovaly nejen příjemné letní nebo zimní povyražení pro pacienty, ale zejména byly místem, kde se diabetické děti učily správně léčit vlastní nemoc. Jiná soustavná edukace neexistovala. A pan docent je učil zábavnou a přístupnou formou, prostřednictvím laskavého slova, plného porozumění a hlubokého prožitku.

Docent Kopecký umí motivovat ostatní k hodnotám, které v životě považuje za významné. Vzpomínám na dia-tábor na počátku 80. let, kdy billboardovým hrdinou nebyl intelektuál, ale dělník. Pan docent diabetickým dětem v besedě o volbě povolání říkal: „Diabetes ovlivní výběr povolání jen málo. Přesto by se měl každý člověk s diabetem pokusit získat nejvyšší vzdělání, k jakému má schopnosti. Kdyby ho jednou postihly komplikace diabetu, může se snížit jeho schopnost pracovat fyzicky, duševně pracovat ale bude moci dále. Ostatně – každý člověk, ať má či nemá diabetes, je povinován dosáhnout nejvyššího možného vzdělání, a to jak sám sobě, tak i své zemi a svému národu.“

V roce 1985 byl penzionován – nekomunisté museli svá místa opustit v 65 letech. Místo do důchodu odjel s manželkou do Libye, kde dva a půl roku působil jako primář dětského oddělení v Sabratě a vedl tým složený z dvanácti různých národností.

Po návratu počátkem 90. let založil privátní praxi v dětské endokrinologii, kde působil donedávna. Čtyři roky starostoval ve své obci Zbuzany u Prahy. Dodneška píše a publikuje. Byl u toho, když před dvaceti lety vznikalo Sdružení rodičů a přátel diabetických dětí, zprostředkoval první kontakt Sdružení s paní Evou Saxl, světově proslulou laickou diabetickou edukátorkou českého původu, jejíž návštěvy byly pro Sdružení velkou inspirací, a přivezl pro Sdružení významný finanční dar ze své přednáškové cesty po Francii.

Publikoval téměř stovku původních vědeckých prací, je spoluautorem dvou monografií, řady vysokoškolských učebnic a také první české knížky pro diabetické děti „Cukrovka dětí a mladistvých“ z roku 1986, na kterou stále vědomě či podvědomě navazujeme.

Ze všech poct, čestných členství a medailí si pan docent nejvíce cení medaile, kterou mu brzy po listopadové revoluci předal rektor Univerzity Karlovy profesor Radim Palouš za léčebnou, výzkumnou a výukovou činnost a za občanské postoje v době totality.

Pane docente, stáváte se doyenem české pediatrie. Jsme rádi, že jste s námi a že se s Vámi můžeme setkávat. Přejeme Vám mnohá další léta a upřímně se těšíme na všechna příští společná setkání.

Jménem Vašich žáků
Jan Lebl
Marta Šnajderová
Stanislava Koloušková