Hippokratova Přísaha a současné lékařské sponze

Souhrn

Takzvaná Hippokratova Přísaha vychází ze standardizované podoby přísahy v antickém světě a představuje bezpochyby nejslavnější, nejdiskutovanější a nejkomentovanější součást Corpus Hippocraticum, souboru spisů s lékařskou tematikou, jejichž autorství je tradičně připisováno osobě legendárního lékaře Hippokrata. Studie nejprve představí charakter tohoto stručného textu i různé teorie o vzniku Přísahy stejně jako doklady jejího nejstaršího užití. Druhá část studie se soustředí na historii lékařských sponzí v Československu od roku 1918, mapuje proměny textu sponzí po roce 1948 (zejména na základě dosud nepublikovaných archivních materiálů) a uvádí podobu současných lékařských sponzí v České republice se zřetelem k formulacím samotné Hippokratovy Přísahy; v přehledné tabulce je uvedeno jejich české i latinské znění.

Klíčová slova:

Hippokratova přísaha – Corpus Hippocraticum – současné lékařské sponze v Česku – historie lékařských sponzí v Československu

ÚVOD

V nejrůznějších debatách spjatých jak s neuralgickými otázkami současné medicíny, tak s výkonem lékařského povolání čteme často jako argument, že lékaři skládají Hippokratovu Přísahu, kterou jsou poté vázáni ve svém profesním působení. Toto tvrzení se – přinejmenším pro Českou republiku, ale ani pro bývalé Československo – nezakládá na pravdě.

Následující článek si klade za cíl stručně představit Hippokratovu Přísahu (a problematiku s ní spojenou) a osvětlit její vazby k textům sponzí nynějších absolventů lékařských fakult v České republice, a to v kontextu historie lékařských sponzí v českých zemích.

OBSAH PŘÍSAHY A JEJÍ STRUKTURA

Z hlediska věcného členění vychází text Přísahy z běžné, v základním půdorysu standardizované podoby přísahy v antickém světě (viz rámeček). V úvodní části je to vyslovení přísahy, kdy je třeba si vzít za svědky určitého boha či bohy, resp. bohyně (zde jsou to nejprve patroni lékařství počínaje Asklépiem a posléze všichni bohové a bohyně), závěr pak tvoří dvojí eventualita ve formě věty přací: bude-li přísaha splněna, přísahající si přeje pro sebe určitá dobra (užívat život i umění a být navždy obdařen slávou u všech lidí), nebude-li však přísaha splněna, přivolává na sebe opak těchto dober.

Vlastní náplň přísahy, tj. závazky, k jejichž plnění se mluvčí zavazuje, jsou co do obsahu trojí povahy:

1. Závazky vůči učiteli lékařského umění a jeho rodině, které se týkají jak hmotného zajištění, tak výuky lékařského umění; zde je odlišný přístup k výuce vlastních potomků i potomků učitele na jedné straně (má probíhat gratis), a k výuce žáků vázaných touto smlouvou a přísahou na straně druhé.
2. Závazky vůči pacientovi, a to jak stran vlastní léčby, tak věcí s ní souvisejících, zejména respektování soukromí pacienta a nezneužití pozice lékaře vůči pacientovi.
3. Dalším závazkem je závazek lékaře vůči jeho umění a jeho vlastnímu životu.

Z hlediska struktury textu však závazky, tvořící vlastní náplň přísahy, sledují jiné pořadí:

1. dodržet závazky vůči učiteli, jeho rodině a žákům
2. prospívat nemocným, neškodit jim ani nepůsobit nespravedlnost
3. nepodat žádný smrtící prostředek
4. život a umění vést v čistotě a zbožnosti
5. nepoužít nůž
6. prospívat nemocným, zdržet se nespravedlnosti a zlého úmyslu
7. uchovat tajemství

Závazky tedy vytvářejí kruhovou kompozici, seskupenou kolem ústředního závazku d) život a umění vést v čistotě a zbožnosti, jenž je obklopen z obou stran vždy jedním zákazem, který je předcházen, resp. následován dvěma příkazy. Závazky přitom směšují obecné principy jednání (princip prospěšnosti, neškodění, spravedlnosti) s konkrétními příkazy i zákazy.

OTÁZKA PŮVODU PŘÍSAHY

Tzv. hippokratovská Přísaha představuje bezpochyby nejslavnější, nejdiskutovanější a nejkomentovanější součást Corpus Hippocraticum, souboru spisů s lékařskou tematikou, jejichž autorství je tradičně připisováno osobě legendárního lékaře Hippokrata, jakkoli pro žádný z textů není možné jeho autorství prokázat. O Hippokratově životě i díle jsme totiž informováni až z pozdních a nevěrohodných zdrojů, dvě nejstarší zmínky o jeho osobě nacházíme u Platóna, jednu u Aristotela; z nich je zřejmé pouze tolik, že to byl slavný lékař, který vyučoval lékařství za peníze na ostrově Kós (1).

Hippokratovská Přísaha je „po Bibli dnes zřejmě nejvlivnější text ze všech, které se z klasického starověku dochovaly“, hodnotí Vivian Nutton (2) – přitom ale nevíme, kdy byl text Přísahy sepsán a kým, ani za jakým účelem. Není ani jasné, jestli v době svého vzniku představovala Přísaha nějaký reálný nárok či závazek, a jestli ji tedy někdo skutečně skládal, anebo šlo jen o fiktivní sepsání nároků na ideálního lékaře. Přitom její deontologické zaměření není nijak výjimečné – existují i jiné spisy Corpus Hippocraticum, jejichž předmětem je lékařská etika a etiketa (např. spisy O lékaři; O dobrém vystupování; Předpisy; Zákon). Navíc je věhlas Přísahy podle dochovaných dokladů až pozdějšího data: první, kdo nás zpravuje o jejím užití, je Scribonius Largus v 1. století: podle něj začínal Hippokratés své studium lékařství právě složením tohoto slibu (Compositiones, 2,27). Další svědectví o užití Přísahy pocházejí až ze 4. století: Řehoř z Nazianzu píše o svém bratru Caesariovi studujícím kolem roku 366 v Alexandrii lékařství, který však jako křesťan neskládá hippokratovskou Přísahu (Or. 7,10). Jeroným se v dopise Nepotianovi (Ep. 52,16) vztahuje k Hippokratovi jakožto k autoritě ztělesňující určitý způsob chování: správné lékařské chování, stvrzené přísahou, je tu představeno jako žádoucí a hodné následování. Jinde ovšem čteme obecně o přísahách, jež mají lékaři skládat, např. u Libania, Progymnasmata, VII,3.9 (podrobněji viz 3).

Tradiční výklad chápal Přísahu jako zasazenou do situace, kdy rodinná lékařská společenství byla v Řecku nahrazována svazky, které už pokrevní pouto nepotřebují. Přísaha by tak reflektovala změny ve výuce adeptů lékařství a přechod od předávání znalostí v rodové tradici k profánní a na ekonomické bázi založené výuce; nemuseli ji tudíž skládat členové rodu Asklépiovců, kde se lékařské povolání dědilo, jen pokrevně nespříznění adepti, kteří za výuku platili. To čteme i v komentáři k Přísaze, připisovaném Galénovi a dochovaném fragmentárně pouze v arabštině (4); celý první závazek spondenta stran výuky lékařského umění je prý třeba číst v daném kontextu. S kritikou tohoto pojetí vystoupil v roce 1943 Ludwig Edelstein: Přísaha podle něj představovala původně nikoli profesní krédo, ale pythagorejský manifest (5).

Tato teorie nebyla jako celek přijata, řada badatelů je nicméně ochotna přiznat pythagorejské nauce určitý vliv při utváření textu Přísahy. Bývá ale zdůrazňována i řada dalších momentů: silný individualistický akcent, snad ovlivněný řeckým osvícenstvím, a na druhé straně sakrální charakter řady formulací, který naznačuje, že Přísaha mohla vzniknout v některém mysterijním prostředí nebo mohla být ovlivněna proslulým a nesmírně populárním epidaurským kultem Asklépiovým. Protože však výkon lékařského povolání nebyl ve starověku právně kodifikován, ani tato přísaha nemohla mít žádnou právní relevanci – mohlo se nanejvýš jednat o nějaký interní předpis. Consensus omnium zde zkrátka neexistuje, odtud i navrhované časové rozpětí pro vznik Přísahy je značné: bývá kladena do 5. či 4. století př. Kr., ale i do doby helénistické nebo až do éry císařské. Jakkoli tedy vlastní původ Přísahy zůstává tajenkou, k jejímuž rozluštění nemáme dostatek evidence, více lze říci zejména o vztahu Přísahy k dalším spisům Corpus Hippocraticum i k dobové lékařské a společenské praxi. Hlavní vodítko přitom představuje samotný text Přísahy, na který se nyní zaměříme.

ZÁSADY VÝKONU LÉKAŘSKÉHO POVOLÁNÍ DLE PŘÍSAHY – ZÁVAZKY I ZÁKAZY

Zásady výkonu lékařského povolání jsou v textu uvedeny hned dvakrát – jde o ústřední principy hippokratovského lékařství, jaké představují princip prospěšnosti a neškodění, a dále princip spravedlnosti:

„Budu dávat rady stran životosprávy ku prospěchu nemocných podle svých schopností i svého úsudku; zdržím se také způsobit škodu na zdraví i jakoukoli nespravedlnost.“ (závazek b ve výše uvedeném členění textu)

„Do všech domů, do nichž vstoupím, tak učiním ve prospěch nemocných, jsa dalek veškeré zamýšlené nespravedlnosti i zlého úmyslu, a zvláště se zdržím sexuálního styku jak se ženami, tak s muži, svobodnými stejně jako s otroky.“ (závazek f)

Tyto principy nacházíme i jinde v Corpus Hippocraticum: úkolem lékaře je „prospívat nebo neškodit“ (Epid. I,5), pacient stojí vždy v centru pozornosti lékaře. Aplikací principu spravedlnosti jsou ovšem i další aspekty chování lékaře vůči pacientovi: jak závazek mlčenlivosti (závazek g), a to i co se týče záležitostí pacientova soukromého života, tak také závazek nezneužít svou pozici k vynucování sexuálních styků (zde je zákaz všeobecný a vztahuje se na muže i ženy, svobodné i otroky). Závazek mlčenlivosti bychom neměli chápat na základě moderního pojetí lékařského tajemství: léčba totiž mohla probíhat v ošetřovně za účasti veřejnosti, a i co se týče návštěv nemocného v jeho domácnosti, bývali přítomni pomocníci a služební, v případě ženských pacientů manžel nebo otec; ostatně čtenáři několika knih tzv. Epidemií, další součásti Corpus Hippocraticum, jsou detailně informováni o porodech či menstruačních potížích pacientek stejně jako o kazuistikách pacientů-mužů, vždy uvedených jménem i příslušností k té či oné obci, někdy i přesnějším označením místa bydliště (6). Smysl tohoto příkazu tedy nejspíš poukazuje na povinnost lékaře nezneužít své postavení například za účelem zisku ani nevynášet jakékoli další informace nemedicínského rázu, zkrátka neroztrušovat dále detaily z pacientova soukromí.

Výraz „podle svých schopností i svého úsudku“ (který se navíc v krátkém textu Přísahy objevuje dvakrát, poprvé hned v úvodní větě) odkazuje na vlastní povahu lékařovy činnosti, jež zahrnuje jak hrdé vědomí si vlastních schopností a moci lékařského umění, tak také jasnou reflexi jeho mezí. Poprvé se zde také objevuje vyostřený osobní přístup, jehož jsme svědky i dále v textu Přísahy: místo všeobecné teze hovoří spondent o svých schopnostech a svém úsudku. Uvedené principy neškodění a spravedlnosti stejně jako stručná charakteristika povahy lékařovy činnosti jasně odrážejí vědomí jedinečné pozice lékaře.

Termín „rady stran životosprávy“ odkazuje na specifikum hippokratovského lékařství, totiž důraz kladený na dietetiku v širokém smyslu: diaita jakožto způsob života (zahrnující množství a charakter jídla a pití, ale i míru fyzické práce nebo cvičení či naopak klidu, dále koupele, procházky, spánek a sny či četnost sexuálních aktivit) je nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím zdraví člověka. Najít správnou diaitu, neboli správný režim, pro každého jedince či pro každý typus je to, co si klade, alespoň v řadě spisů Corpus, lékař za cíl. Nejde zde tedy jen o léčbu, ale také o profylaxi.

Zaostřeme nyní pozornost na několik následujících zákazů, jako je zákaz podání smrtícího prostředku, zákaz podání prostředku vedoucího k potratu a zákaz výkonu chirurgické praxe (resp. úkonu odstraňování kamenů). Zatímco první dva zákazy jsou jmenovány paušálně a podle názoru některých vykladačů jde vlastně o zákaz jediný, který zabraňuje lékaři přivodit smrt (7), poslední úkon je odkázán na odborníky v dané věci. Kromě toho jsou takto do textu Přísahy uvedeny – po dříve zmíněné dietetice – zbylé dvě součásti hippokratovského lékařství, tj. farmakologie a chirurgie.

Zákaz podání smrtícího prostředku je sémanticky nejasný. Výrok „nepodám nikomu smrtící lék, i kdybych o to byl požádán, ani nikomu nedám doporučení v tom smyslu“ lze chápat jako zápovědu vědomé vraždy pacienta z rukou lékaře. Druhý a častější způsob četby jej však chápe jako zákaz eutanazie, podání smrtícího přípravku v nevyléčitelných případech. Ty představovaly z hlediska lékaře zvláštní případ: samotný praotec lékařského cechu Asklépios se podle Platónova Sókrata domníval, že není třeba léčit toho, kdo sám není schopen žít jemu určený počet let, protože by to nebylo ku prospěchu ani jemu, ani obci (Platón, Resp. 407d–e). Hippokratovský lékař se v této věci řídí podle ústřední zásady „prospívat nebo neškodit“, přitom jsme zde konfrontováni s jasným vědomím mezí dosahu léčby ze strany lékaře. Lékař nemá zasahovat „v těch případech, kdy nemoc již získala převahu“ (De arte, 3). V jiných spisech Corpus jsou ovšem lékaři vyzýváni i k ošetřování nevyléčitelně nemocných pacientů – s jediným zřetelem, aby to bylo k prospěchu pacienta (Morb. I,6). V souladu s touto zásadou je i postřeh autora Aforismů: „Ty, kdo trpí rakovinou vnitřních orgánů, je lépe neléčit; když jsou totiž léčeni, umírají rychleji, zatímco ti, kdo léčeni nejsou, žijí déle“ (Aph. 6, 38). V neléčitelných případech je zkrátka třeba vyvarovat se škody, kterou způsobíme pacientovi marným úsilím (Art. 58). Zdůrazněme, že text Přísahy zapovídá nejen podání smrtícího přípravku, ale sám návod k takovému skutku.

Další problematický zákaz uvedený v Přísaze představuje zákaz abortu („nepodám ženě přípravek vedoucí k potratu“), který lze přitom nahlížet nikoli jako samostatně stojící zápovědu, ale pouze jako aplikaci předcházející zápovědy usmrcení. Výraz zde užitý pro abortivum (pesson fthorion) je jedinečný, jinde v Corpus jej nenajdeme; přitom v dalších gynekologických spisech je řeč o řadě jiných abortiv. Výraz uvedený v Přísaze je tedy možné chápat jako speciální označení pro určitý typ vaginálního abortiva, který je zvlášť nebezpečný i pro zdraví ženy (8), anebo naopak jakožto argumentaci typu pars pro toto: jeden specifický přípravek je uveden za všechny přípravky se stejným účelem, podobně jako je tomu v následující chirurgické zápovědě s lithotomií (9). Oba tyto zákazy jsou přitom spíše v rozporu s dobovou praxí, která tolerovala sebevraždu (včetně návodů k ní) i potraty, a Přísaha se v tomto ohledu ukazuje jako výrazně probiotický dokument.

Další problematickou zápovědu představuje zákaz výkonu chirurgické praxe. Místo je ovšem nejasné, možná i textově porušené, a o jeho přesný význam se vedou spory. Může znamenat prostý zákaz lithotomie, tj. odstraňování kamenů z močového měchýře, ale možností je víc: vydavatel Hippokratových spisů Emile Littré, a po něm další, chápal uvedenou formulaci jako nevztahující se k lithotomii, ale ke kastraci, neboť sloveso temnó, řezat, bylo užíváno i v tomto významu (10). Na druhou stranu by pak nedával dobrý smysl odkaz na provedení kastračního zákroku odborníky, protože na kastraci bylo ve starověku hleděno jako na zákrok nežádoucí, který byl dokonce v době císařské právně zapovězen. Běžnější přístup chápe výrok paušálně, jako zákaz výkonu chirurgické praxe, a od dob renesance mu bylo rozuměno jako vyjádření nadřazenosti lékařského zaměstnání vůči chirurgické praxi; takový zákaz se ovšem ocitá v rozporu jak s pojetím chirurgie jako běžné součásti lékařské praxe u Řeků, tak také s řadou dochovaných chirurgických spisů Corpus Hippocraticum, např. O zraněních hlavy; O zlomeninách; O kloubech; O ošetřovně atp. Proto byla hledána vysvětlení, která kladla text Přísahy, nebo aspoň tuto jeho část, do dob pozdějších, kdy dochází k ustavení chirurgie jako svébytné disciplíny. Již ze 3. stol. př. Kr. je dochován papyrus zpravující nás o samostatné výuce chirurgického umění (P. Heid. III, 226 z roku 215/213 př. Kr.), navíc věta zapovídající užití nože chybí na papyru ze 3. stol., obsahujícím část textu Přísahy, který představuje nejstarší dochovanou verzi Přísahy, a zcela chybí v křesťanské verzi Přísahy (11). Přesto i čtení zápovědy jako prostého zákazu lithotomie stále má své stoupence, neboť tento zákrok představoval ve starověku velmi obtížnou a pro pacienta nebezpečnou operaci, při níž často docházelo k úmrtí pacienta či k neúmyslné kastraci (12). Vzhledem k maximě „prospívat nebo neškodit“ by si tedy lékař měl být vědom mezí svého umění (techné), a pokud možno se vyhnout tomuto krajně problematickému zákroku. Další možností je chápat tuto zápovědu jako vstoupivší do textu až později (jak by napovídala její absence v papyrovém zlomku), kdy dochází k odtržení chirurgie od ostatní lékařské praxe.

Zde bychom tedy mohli skončit, ale tím bychom se ocitli v rozporu se strukturou i s duchem Přísahy jako celku. Ústředním závazkem d), stojícím formálně ve středu kruhové kompozice textu, je závazek lékaře vůči jeho umění a jeho vlastnímu životu („své umění i svůj život budu vést v čistotě a zbožnosti“; v úplném závěru nacházíme korespondující vyjádření „užívat život i umění“). Proto je na místě chápat tento závazek jakožto akmé, jádro celého stručného textu Přísahy i po stránce obsahové (13). Přitom zde uvedená formulace je jedinečná: nikde jinde v několika desítkách spisů Corpus Hippocraticum nenajdeme výrazy „můj život“ ani „mé umění“, nikde není vztah mezi profesionálním a soukromým jednáním více vypointován než zde (14). Vidíme tu jasný důraz na osobní odpovědnost a garanci – ale zároveň i sakrální rozměr věci, který byl vykládán mnoha způsoby (ať už skrze vazbu na Asklépiův kult, pythagorejskou či jinou mysterijní sektu nebo všeobecně).

Last but not least: Přestože o praxi skládání Přísahy v době jejího vzniku nevíme nic, neměli bychom zapomínat, že text není přinejmenším koncipován jakožto indikativní či konstativní, nevyčerpává se tedy výčtem vlastností a úkolů spondenta, nýbrž představuje – Austinovým termínem – performativ (15). Jeho složení značí reálné nasebevzetí závazků v něm uvedených, tedy je uskutečněným aktem; jeho porušení či nedodržení pak znamená selhání člověka a může mít – vzhledem k božským svědkům přísahy, jimiž jsou vposledku všichni bohové a bohyně – fatální následky. V tomto smyslu tedy každá přísaha představuje podmíněné sebeprokletí.

LÉKAŘSKÉ SPONZE V ČESKU VE VZTAHU K HIPPOKRATOVĚ PŘÍSAZE

V českém vysokoškolském prostředí nyní graduanti vysokoškolských oborů ve svých sponzích slibují zhruba dvojí: že budou uchovávat v dobré paměti svou alma mater i vše dobré, co jim dala, a dále že znalosti získané během studia budou dále prohlubovat a využívat v intencích stanovených vysokou školou/fakultou, vždy ale jen pro blaho lidského rodu (konkrétní formulace se mohou lišit, ale smysl je zhruba tento). Tato struktura vychází z tradiční podoby univerzitních sponzí, jejichž původ sahá až do středověku. Sponze absolventů lékařství mají však mezi úvodní a závěrečnou část sponze vložen ještě střední člen, jehož znění má nyní v České republice 3 (historicky vzniklé) varianty, které v následujícím výkladu přiblížíme.

Většina lékařských fakult u nás užívá variantu sponze, vycházející ze staré rakouské sponze z roku 1873. V tomto roce bylo zavedeno jednotné znění doktorských sponzí pro všechny předlitavské univerzity (tedy i pro Univerzitu Karlovu) výnosem Ministerstva kultu a vyučování, a od tohoto znění se poté odvíjela znění doktorských sponzí většiny středoevropských univerzit; text sponze byl v latině. V závěrečné formuli promotor zdůrazňoval, že udělený titul zahrnuje vedle medicíny také chirurgii, oftalmologii a porodnictví, tedy obory, které byly dříve vedeny samostatně a měly své vlastní sliby; tyto sliby, stejně jako text sponze z roku 1873 i starší varianty lékařských sponzí pro univerzitu ve Vídni přetiskují i s komentářem Roth et al. (16). Otázky lékařské etiky řešily v té době profesní spolky a organizace, a to dobrovolné (Ústřední jednota českých lékařů), později obligatorní lékařské komory zřízené zákonem z 22. 12. 1891; výtisk zákona o komorách obdržel lékař – podle výnosu ministerstva kultu a vyučování z roku 1895 – hned po promoci (17).

Sponze zůstala nezměněna i po vzniku Československa v roce 1918 a po zřízení lékařských fakult na nových univerzitách v Brně a Bratislavě. K drobné úpravě došlo v roce 1926, kdy byl vypuštěn zmíněný úsek závěrečné části, v němž promotor vypočítával lékařské obory, ve kterých může lékař praktikovat, jen neúplně (= artem tam medicam chirurgicamque, quam opthalmicam atque obstetriciam exercendi), a tato formulace byla nahrazena formulací: universum artem medicam exercendi, jež zahrnuje veškeré lékařské umění (18).

Sponze byla použita dokonce i za druhé světové války, po uzavření českých vysokých škol, ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že mezi vojáky československé brigády v Británii byla kromě lékařů také řada mediků v různých fázích studia, a dále medici či medičky, kteří nebyli součástí armády, a také vzhledem k okolnosti, že o lékařský personál měla anglická armáda velký zájem, objevila se myšlenka iniciovat dokončení studií československých mediků v Británii. Iniciativa vzešla od mediků, konkrétně od MUC. Karla Macháčka z brněnské LF MU. Jednání byla završena vydáním dekretu prezidenta republiky z 8. 12. 1942; šlo o jeden z prvních dekretů prezidenta republiky vydaných za války a také o jasný úspěch československé exilové vlády s Benešem v čele. Na jeho základě mohli českoslovenští medikové, kteří byli předtím v posledních letech studia, tj. museli mít absolvovaných alespoň 8 semestrů a první rigorosum, dostudovat na univerzitách v Londýně, Birminghamu, Bristolu, Edinburghu, Manchesteru, Newcastlu a Sheffieldu. Jak vzpomíná tehdejší MUC. Macháček: „Naše přítomnost na britských univerzitách byla úspěchem nejen pro nás, ale také pro náš odboj. (…) Byli jsme tak očividnou připomínkou mnichovské zrady, za kterou se velká většina britského publika hluboce styděla a mnoho lidí se nám za ni osobně omluvilo. Byli jsme též demonstrací československé účasti na obraně Velké Británie.“ (19)

Vlastní promoce absolventů, jichž bylo dohromady 44 (z toho pět žen), byly tři a proběhly v únoru a červenci 1943 a v červenci 1944 v Oxfordu podle speciálně vydaného promočního řádu (!), jehož celý text přetiskují Kábrt s Duffkem. Zajímavé je, že zde zůstala formulace ještě před úpravou sponze z roku 1926, tj. artem medicam chirurgicamque quam ophthalmicam atque obstetriciam exercendi; možná neměli upravenou verzi k dispozici (20).

Po válce se opět používá dosavadní sponze, a to i na nově zřízených lékařských fakultách UK (v Plzni a Hradci Králové) a na nově zřízené LF Univerzity Palackého v Olomouci. Ke změnám dochází po převratu v únoru 1948, ovšem se zpožděním. Změny jsou iniciovány koncem roku 1949, přitom pro LF UP a LF MU jsou k dispozici archivní dokumenty mapující proces změny a jeho výsledky, tj. především upravený text sponze a přeložený do češtiny. Podle usnesení Akademického senátu MU ze dne 7. 2. 1949 totiž měla být „nejvýraznější část doktorských sponzí“ pronášena česky. Schůze děkanů všech fakult MU projednala 20. 10. 1949 překlad sponzí, pořízený Ferdinandem Stiebitzem, který této schůzi předsedal. Akademický senát MU pak na svém zasedání 17. 1. 1950 tento překlad ještě drobně upravil (nahradil druhou osobu singuláru druhou osobou plurálu, obr. 1); inkriminovaná pasáž týkající se speciálních úkolů lékaře zní v upravené verzi takto:

„Posléze, že budete tu vědu, jejímiž se stanete doktory, pilně pěstovat a pečovat o její pokrok, ke kterému její umění neustále směřuje, že budete své obratnosti a dovednosti horlivě užívat k blahu a zdaru lidskému a že budete vůbec vůči komukoli s opravdovou obětavostí plnit všechny povinnosti, které příslušejí svědomitému lékaři.“ (21)

Pokud jde o olomouckou UP, koncem ledna 1950 obdržel rektorát přípis z Ministerstva školství, věd a umění adresovaný všem vysokým školám a žádající o informaci, jakým způsobem sponze dosud probíhaly, a dále o zaslání návrhů úpravy znění doktorského slibu do konce února 1950. V odpovědi z Olomouce čteme, že dosavadní texty sponzí vycházely ze znění v Plachtovi a Havelkovi (tj. ze staré rakouské a československé sponze), a pro požadované úpravy si zjevně vyžádali pomoc z Prahy (obr. 2), neboť zpět na ministerstvo posílají de facto upravený text sponzí UK, a to pro všechny fakulty UP stejný, který nevyčleňuje pro lékaře žádný specifický pasus. Na UP tedy bylo zřejmě od té doby v užívání jiné znění sponze než v Brně na MU, navíc, jak se píše v odpovědi, bylo ponecháno na absolventech, aby si zvolili skládat sponzi česky, nebo latinsky; způsob volby dokument neobjasňuje (22). K dalším změnám ve znění sponzí mohlo dojít po vydání nového zákona č. 58/1950 Sb. o vysokých školách ze dne 18. května 1950, v archivech univerzit však pro to nejsou žádné doklady. Alespoň k minimálním změnám muselo dojít v roce 1954, kdy byl zaveden nový titul „promovaný lékař“; na toto mezidobí může odkazovat znění sponze, jež uvádí Roth, kde je ovšem uvedena pouze povšechná datace: „Prag nach 1948“ (a chybí zdroj, odkud autor čerpá). Píše se zde o „diplomu promovaného lékaře“, povinnosti tohoto lékaře mají být následující:

„Zadruhé: že svou činnost zaměříte ku prospěchu všeho pracujícího lidu a své povinnosti budete konat řádně, svědomitě a ochotně a zejména s plným vědomím své odpovědnosti, obzvláště, že budete řídit život zdravých a nemocných k jejich nejlepšímu prospěchu, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté, že při každém jednání se zdravým a nemocným budete mít na mysli jen dobro člověka,

Zatřetí: že co uvidíte nebo uslyšíte při provádění svého povolání anebo mimo ně, že nebudete dále rozšiřovat a zamlčíte to všem nepovolaným.“ (23)

Udělování titulu promovaný lékař se ovšem dlouhodoběji neujalo a už v březnu roku 1966 zavedl nový zákon o vysokých školách (č. 19/1966 Sb.) opět původní a mezinárodně uznávaný titul MUDr. (24). Jak vyplývá ze zápisu ze zasedání vědecké rady FVL UK dne 30. června 1966, v návaznosti na nově přijatý zákon měli absolventi studia medicíny již od července 1966 přinejmenším na této fakultě „opět skládat doktorskou sponzi v jazyce latinském“; znění sponze v dokumentech není uvedeno (25).

Další doklady jsou k dispozici až z konce 70. let, kdy se texty sponzí stávají součástí organizačních řádů lékařských fakult; pro UK nacházíme text sponze poprvé v tzv. Karolince z let 1977/78. Tento text (i s dobově poplatnými floskulemi, které v přepisu podtrhujeme) používalo všech pět lékařských fakult UK až do roku 1989, a to v české i latinské verzi.

„Především: že si budete vědomi poslání vzdělání a vědy pro socialistickou společnost, že budete stále usilovat o společenský pokrok a mírovou budoucnost lidstva, že své vědomosti a svou činnost zaměříte ku prospěchu lidu a své povinnosti budete konat řádně, svědomitě a ochotně a zejména s plným vědomím své odpovědnosti, že budete stále prohlubovat vědecké poznání a v něm pokračovat.

Dále, že budete podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoliv provinění a že budete mít na zřeteli jen dobro člověka, že to, co uvidíte nebo uslyšíte při provádění svého povolání nebo vůbec v životě lidí, co by bylo nutné nezveřejňovat, nebudete dále rozšiřovat a zachováte v tajnosti.“

Text, který se používal v Brně, byl odlišný, jak vyplývá z organizačního řádu LF UJEP z roku 1982; text je uveden pouze v češtině, pozoruhodné je také postulování existence „socialistického lékaře“.

ČSSR a jejímu lidu, vedenému dělnickou třídou v čele s komunistickou stranou, se slibuje následující:

„– že všechny své síly a vědomosti věnujete ochraně a navrácení zdraví člověka,

– své poslání budete konat svědomitě, poctivě a nezištně s hlubokým lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti,

– budete neustále soustavně zdokonalovat své vědomosti a napomáhat rozvoji lékařské vědy,

– budete zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž jste se dověděli při výkonu svého povolání a nikdy nezneužijete svých odborných znalostí,

– budete odpovědně pracovat na těch místech a tak, jak to vyžadují potřeby socialistického zdravotnictví,

– majíce na paměti ušlechtilé tradice našeho lékařství, budete je nadále rozvíjet u vědomí vysoké odpovědnosti a poslání socialistického lékaře.“

Pokud jde o sponze na LF UP v Olomouci, organizační řády jejich text neuvádějí; ve „sběrné“ složce s nejrůznějšími sponzemi, která se v Archivu UP zachovala, je uvedena „/stará/ doktorská sponze“ LF UP (jde tedy zjevně o pozdější přepis), jejíž text je až na pár detailů shodný s textem sponze z roku 1950, který byl pro absolventy všech fakult stejný (26). Zda byla tato sponze užívána na LF UP i po tomto datu, ovšem z dokumentu nevyplývá.

Po listopadu 1989 dochází k dalším změnám: 1. LF UK (dříve Fakulta všeobecného lékařství) si ponechává výše citovanou a jen mírně upravenou sponzi z předchozí socialistické éry (mizí „socialistická společnost“ a „mírová budoucnost lidstva“, místo „lidu“ je „všech lidí“ atp.), a tuto sponzi přebírá s menší úpravou také LF MU (opouští tedy předchozí, výše uvedené znění sponze ze začátku osmdesátých let), naopak všechny ostatní LF UK stejně jako posléze FVZ UO přebírají starý text původní rakouské sponze z roku 1873, který se používal i v samostatném Československu, do něhož ale vloží výslovný odkaz na Hippokratovu Přísahu, dále však nespecifikovaný: „a že budete plnit všechny povinnosti, jak přísluší podle Hippokratovy přísahy řádnému lékaři“. O které povinnosti se jedná, se ale neupřesní, takže je zde zásadní nejasnost. Z Karolinek vyplývá, že ještě v prvním popřevratovém roce 1990/91 přebírá 2. LF UK od 1. LF UK onu upravenou „socialistickou“ sponzi, ale později dá přednost staré rakouské (či československé) sponzi s výše zmíněným doplňkem, totiž vložením formulace o Hippokratově Přísaze. Ke změně dochází (jak je zřejmé ze statut fakult, která znění sponze obsahují) v průběhu 90. let. Pokud jde o LF OU, zřízenou v roce 2010, její sponze představuje kombinaci obou tehdy existujících sponzí užívaných v České republice, tedy staré rakouské (a československé) sponze stejně jako vybrané části „socialistické sponze“ užívané 1. LF UK a LF MU.

Odlišné znění má už od roku 1990 LF UP (jak opět dokládají její statuta, schválená Akademickým senátem LF UP 28. 11. 1990); na rozdíl od ostatních lékařských fakult není další znění sponze latinsky, ale anglicky. Jak uvádí pamětnice, MUDr. Kateřina Kuzníková (provd. Michutová), text sponze byl utvářen kolektivně na jaře 1990, v souvislosti s promocemi nových absolventů, na kolegiu děkana LF UP. Věci se chopil zejména tehdejší děkan prof. Lubomír Neoral; šlo o to, aby text sponze nebyl primárně politického charakteru, aby byl přijatelný jak pro nevěřící, tak pro věřící studenty, přitom hlavní důraz byl kladen na obecně humanitní znění. Profesor Neoral jako lékař a právník zároveň (byl přednostou Ústavu soudního lékařství a medicínského práva, viceprezidentem World Association for Medical Law atp.) mohl dát celé věci potřebnou právní kulturu, MUC. Kuzníková zase přinášela pohled z pozice medika, další členové kolegia poukazovali na jiné podstatné momenty (27).

Tyto tři základní verze lékařských sponzí jsou tedy nyní v užívání, jejich srovnání ve vztahu k Hippokratově Přísaze ukazuje tab. 1, v níž podtrhujeme všechny formulace mající vazbu na text Přísahy. V tab. 2. uvádíme latinské znění tam, kde je používáno. (Dodejme, že nedávný pokus o srovnání Hippokratovy Přísahy a současných českých lékařských sponzí považujeme za nepříliš přehledný, a ve vztahu k samotné Přísaze neadekvátní a zavádějící [28].) Shody s Přísahou nacházíme ve sponzích především v důrazu na přinášení prospěchu lidem (v Přísaze jde ovšem o to, prospívat nemocným, nikoli lidem obecně), dále v poukazu na dodržení lékařského tajemství, v důrazu na postupu „podle svých možností a svého nejlepšího svědomí“, který můžeme číst v souvislosti se spojením „podle mého úsudku“; zásadní je ovšem slib „zachovat svůj život a své umění čisté“ (resp. „uchovat hodnost bez poskvrny a bez úhony“), který je obsažen ve všech sponzích a který koreluje s jádrem Přísahy jako celku. Jak vyplývá ze srovnání, nejblíž duchu Hippokratovy Přísahy je kupodivu bývalá „socialistická“ sponze – a naopak nejdále stojí stará sponze rakouská, doplněná o nejasný a vlastně matoucí odkaz na samotnou Přísahu. Přitom si však musíme být vědomi toho, že např. někdejší institut lékařského tajemství (nyní povinná mlčenlivost) je odlišný od závazku mlčenlivosti ve vlastní Přísaze, jak bylo vyloženo výše.

Co je podstatné: Žádná z těchto sponzí stejně jako všechny ostatní univerzitní sponze skládané absolventy nemá právní závaznost. Lékaři jsou naopak právně vázáni Etickým kodexem České lékařské komory (první popřevratový je z roku 1991, revidované znění pak z roku 1996), resp. z formálního hlediska je tento kodex právně závazným předpisem.

Hippokratovu Přísahu tedy nelze chápat jako závazný předpis, přesto však samotný fakt, že takový dokument vůbec vznikl – a to před více než dvěma tisíci lety – a že ho tradice přes celá další staletí uchovala, že tudíž byla nahlížena jeho potřeba a že formulace z Přísahy vycházející tvoří i nyní součást lékařských sponzí, poukazuje na skutečnost, že lékařské povolání představuje v kulturní tradici, jejíž jsme součástí, něco specifického, a této specifičnosti bychom si i dnes měli být vědomi. Po vzoru amerického lékaře Stevena H. Milese ale můžeme jít ještě dál (29): on sám navrhuje použít Přísahu jako základ pro výuku lékařské etiky, přičemž je třeba postupovat nikoli podle litery, ale podle ducha. Například odkaz na přenechání chirurgických operací odborníkům lze prý dobře objasnit nikoli doslovně, ale jako důraz na nezbytné vymezení kompetence lékaře a na dobrou kolegiální spolupráci, a také jako poukaz na multidisciplinární charakter dnešní medicíny i na skutečnost, že už dávno nepředstavuje jen dílo lékařů. Princip mít na zřeteli prospěch pacienta navrhuje chápat v kontextu dnešního systému zdravotní péče, tj. jako požadavek všeobecné dostupnosti lékařské péče – což je požadavek v autorově domácím americkém prostředí nesmírně ožehavý a palčivý; palčivosti jiného rázu dosahuje v prostředí třetího světa. Nasvícena tímto prizmatem se ovšem dnešní medicína ukazuje jakožto krajně problematická, či dokonce selhávající nikoli v některých eticky specifických případech, ale mnohdy ve svých základních organizačních principech. Poslední Milesův apel míří, a to v dobré shodě s Přísahou a jejím ústředním závazkem, na vlastní charakter lékařské etiky: ta by neměla být jen a pouze kodifikována a vyučována, ale lékař by za ni měl osobně ručit a měl by ji svým životem žít.

Poděkování

Za neocenitelnou pomoc při shromažďování a studiu materiálů jsme zavázáni pracovníkům Archivu UK v Praze, Archivu UP v Olomouci a Archivu MU v Brně.

Adresa pro korespondenci:

doc. Mgr. Sylva Fischerová, Ph.D.

Ústav řeckých a latinských studií FF UK

nám. Jana Palacha 1/2, 116 38  Praha 1

Tel.: 221 619 744

e-mail: sylva.fischerova@ff.cuni.cz