Začínáme diskuzi o postgraduálním vzdělávání Pište nám své názory!

Mladší kolegové, kteří ještě nejsou specialisty, se nás starších často ptají, co mají dělat, aby se řídili novým zákonem o předatestační výchově lékařů (zákon 95/2004 Sb.) a aby si správně zvolili svůj obor a směr. Je jisté, že po léta v naší zemi zavedený systém postgraduální výchovy, který měl jistě určité chyby, ale byl většinou oborů vcelku akceptován, musel být v zájmu evropského sjednocení pozměněn. Nový systém, platný od roku 2005 není ale ještě zcela vžitý a nebyl dobře zdůvodněn ani vysvětlen. Nově uzákoněný předpis o výchově mladých lékařů je pouze rámcovou normou, která sice určuje zbytečně mnoho oborů, ale nedává návod na způsob absolvování celé výchovy, neurčuje přesně podmínky koordinace oborů a nestanoví ani počty školenců na tzv. akreditovaných pracovištích, ani přesný čas, který tam mají školenci strávit. Není také stále dořešena odměna za školení pro školitele a jaksi ze setrvačnosti se předpokládá spolupráce odborníků z lékařských fakult i z ILF. Není počítáno se školiteli z řad primářů a jiných specialistů z mimofakultních pracovišť.

Kde jsou tedy největší problémy a jaké by mohlo být jejich řešení? Pokusím se na tyto otázky odpovědět a podat nějaké návrhy.

Je známo, že jsou zčásti již vyhlášena akreditovaná pracoviště, na nichž má školení probíhat. Bohužel se to netýká všech pracovišť, která by o školení měla zájem a ta ostatní se buď o akreditaci nepřihlásila, nebo nebyla zatím školením pověřena.

Není jednotný názor na náplň látky, kterou je třeba školencům ke studiu předložit a není ve všech oborech stanovena odborně zdůvodněná doba, kterou musí školenec v dané specializaci a v jejích doplňkových směrech absolvovat, aby vyhověl náplni stanovené pro zvolenou specializaci.

Nejsou uzavřeny dohody se školiteli a jejich počet a rozmístění není přesně známo.

Není vyřešen způsob přechodu školenců na specializovaná pracoviště, což znamená, že není přesně řečeno, kdy je mohou či musí jejich přednostové uvolnit pro studium odborné problematiky, kdo je bude po dobu nepřítomnosti na pracovišti zastupovat, kdo je bude platit a zda jim bude garantováno jejích místo. Zatím se ani neví, jak bude postupováno v případech, kdy bude muset školenec opustit své místo na dobu několika let, aby získal specializaci.

Lékařské veřejnosti nejsou dostatečně známy ani další pokyny vydávané dodatečně ve Věstníku MZd, které detailněji upravují nové předpisy. Ty je třeba mladým lékařům i jejich školitelům více vysvětlovat a nespoléhat se jen na to, že kdo nezná zákon a příslušné vyhlášky, má prostě smůlu.

Jako jeden z učitelů medicíny na všech etapách specializační výchovy si dovoluji podat návrh na další postup. Smyslem mého návrhu je poradit zdravotnické veřejnosti, co má kdo již brzy udělat, aby se odstranila nejistota z myslí všech, jichž se nové úpravy týkají.

Úředníci ministerstva zdravotnictví a školství a pracovníci krajských zdravotnických úřadů musí o změnách daleko více mluvit ve sdělovacích prostředcích, psát o nich ve všeobecném i odborném tisku a probírat je ze všech možných pohledů. Rozhodně nestačí vydat jen zákon a k němu prováděcí pokyny a uveřejňovat je v ministerském Věstníku, který většina lékařů běžně nečte. Není zde namístě rčení, že neznalost zákona nikoho neomlouvá! Jde o natolik důležitou přestavbu, kterou je třeba všem zainteresovaným vysvětlovat, a to nejednou, ale po delší čas a opakovaně vždy znovu a znovu, až vejde veřejnosti v naprostou známost. Zajímat se o ní budou nejen zdravotníci, ale jistě i mnozí laici, neboť i je bude interesovat, jak lékaři, kteří je léčí, přicházejí ke svému vzdělání, kdo jim v tom pomáhá a co jim ještě brání.

Dále bude třeba na úrovni lékařských fakult, ILF, ČLK, ČSK a ČLS JEP pořádat odborné semináře a na nich vysvětlovat závislosti, které zatím nejsou známy ani mnohým členům a funkcionářům odborných lékařských společností.

A konečně i samotní lékaři nesmí zůstat pozadu a musí se domáhat získání čerstvých informací. Musí to dělat cestou ČLK, ČSK a kateder ILF. Nejsou-li spokojeni s vydanými předpisy a zákonnými normami, musí to dát najevo tak, aby to pochopili i poslanci a ministerští úředníci, kteří si tento systém vymysleli. Není pravdou, že vše, co bylo uzákoněno, bylo již před zveřejněním se širokou lékařskou veřejností prodiskutováno a víceméně akceptováno. Jako bývalý člen představenstva ČLK (1992–1995) a později předsednictva ČLS JEP mohu potvrdit, že již 15 let připomínkuji ze své funkce v těchto vrcholných lékařských organizacích navržené normy o postgraduálním lékařském školení a že naše připomínky patrně poslanci nečtou, s námi jako s fakultními učiteli se o nich nikdo neradí a vydávají se normy, proti nimž odborníci protestují, ale zatím marně.

Vyzývám proto všechny kolegy, kteří mají o věc zájem, aby se na stránkách našeho nejstaršího a nejprestižnějšího lékařského časopisu zúčastnili diskuze, a slibuji jim, že se pokusím jako člen redakční rady ČLČ jejich připomínky pročítat, třídit a připravovat ke zveřejnění, aby vešly ve všeobecné povědomí a mohly posloužit těm, kteří za nás jako zvolení zástupci lidu rozhodují a tyto předpisy nám včetně zákona č. 95/2004 Sb. připravili. Chtěli jsme sice změny, ale nepřáli jsme si jejich dopad takový, jaký bohužel nyní je.

prof. MUDr. Miloš Hájek, DrSc.

místopředseda ČLS JEP