Historicko-medicínská výročí v roce 2009

OSOBNOSTI

25 let (1984)

Charvát Josef (6. 8. 1897 – 31. 1. 1984) – profesor vnitřního lékařství. Svou vědeckou prací zasáhl téměř do všech oborů vnitřního lékařství a je řazen mezi naše nejvýznamnější internisty 20. století. Věnoval se především endokrinologii, je spoluautorem první učebnice endokrinologie v ČSR (Choroby žláz s vnitřní sekrecí) a několika odborných monografií. Jako první u nás propagoval lékařskou kybernetiku a moderní genetiku. Podílel se mj. i na dalším vzdělávání lékařů, především redakcí Repetitoria praktického lékaře a Lékařského repetitoria.

Mucha Vojtěch (31. 7. 1902 – 9. 8. 1984) – profesor hygieny. Nejprve se soustředil na klinickou mikrobiologii. V rámci všeobecné hygieny se zabýval otázkou zásobování pitnou vodou, do praxe zavedl její bakteriologickou kontrolu. Po válce se věnoval mj. protiepidemiologické službě, školní hygieně a zdravotnické službě na velkých stavbách. V závěru své aktivní vědecké dráhy prováděl limnologický výzkum Dunaje. Je spoluautorem řady učebních textů z hygieny.

50 let (1959)

Diviš Jiří (4. 5. 1886 – 2. 7. 1959) – profesor chirurgie. Je označován jako nejvýznamnější žák R. Jedličky a pokračovatel v tradicích jeho chirurgické školy. Těžištěm Divišovy vědecké činnosti byla hrudní chirurgie, jíž je u nás zakladatelem a průkopníkem. Velkou pozornost věnoval plicním nádorům, je autorem monografie Chirurgické nádory mezihrudí a řady dalších odborných i učebních textů. Vyjádřil se rovněž k tématu lékařské etiky (přednáška O etice v chirurgii).

Kohn Alfred (22. 2. 1867 – 15. 1. 1959) – profesor histologie na NLF. Autor přibližně padesáti odborných prací. Věnoval se mj. endokrinologii, sympatetickému nervovému systému, zárodečním žlázám. Je autorem spisu Morphologische Grundlagen d. Organotherapie.

Krákora Stanislav (18. 10. 1892 – 6. 7. 1959) – profesor psychiatrie. Zabýval se histopatologií centrálního nervstva, pandemií epidemické encefalitidy, dětskými obrnami cerebrálními a soudní psychiatrií. Jako první popsal amyloidní tělíska u myoklonické epilepsie. Publikoval učebnice forenzní a všeobecné psychiatrie.

Lédl František(21. 12. 1890 – 10. 10. 1959) – profesor otolaryngologie. Tématy jeho vědecké činnosti byla ozaena, alergické nemoci horních cest dýchacích, problém tonzil, vztah tonzily nosohltanové k TBC aj. Autor metody intrakarotidálních injekcí rivanolu při meningitidách.

Šebek Jan (11. 7. 1895 – 20. 10. 1959) – profesor neurologie. Vědecky se věnoval především vyšší nervové činnosti, funkcím neurovegetativním a humorálním, otázkám terapie a prevence nervových nemocí. Je autorem koncepce dětské neuropsychiatrie. Vyjasnil problémy vztahu neurovegetativního systému a alergií a přispěl mj. k toxické etiologii Landryho obrny.

Šmelhaus Stanislav (17. 11. 1887 – 20. 9. 1959) – profesor zubního lékařství. Je autorem více než šedesáti odborných prací, zejména z oboru zubní chirurgie. Věnoval se také dějinám zubního lékařství a orientálním jazykům.

75 let (1934)

Horák Josef (6. 4. 1884 – 20. 8. 1934) – docent chirurgie. Zručný chirurg a operatér (zvláště žlučníku a žlučových cest; Dupuytrenova kontraktura; abdominosakrální amputace konečníku) s vlastními modifikacemi operací. Autor monografií První pomoc a Ošetřování nemocných.

Osipov Nikolaj Jevgrafovič (25. 10. 1877 – 19. 2. 1934) – docent psychiatrie. První ruský psychoanalytik a popularizátor freudismu v Rusku. Od roku 1921 působil v Praze. V průběhu tohoto plodného období se zabýval filozofií a dějinami lékařství, psychoneurózami a psychologií slavných ruských spisovatelů a jejich hrdinů.

Procházka František (18. 3. 1864 – 15. 4. 1934) – profesor sociálního lékařství. Zakladatel a průkopník českého sociálního lékařství. Věnoval pozornost širší profilaci tohoto oboru, který mj. rozšířil o obor hygieny práce a chorob z povolání. Své pojetí se neúspěšně pokusil promítnout i do zákonodárství. Autor učebních textů Sociální lékařství I, II. Angažoval se v lékařském stavovském hnutí.

Růžička Vladislav (2. 7. 1870 – 18. 3. 1934) – profesor všeobecné biologie a experimentální morfologie Nositel osobitého pojetí dědičnosti a vyhrazeného názoru na biologické vědy. V Praze založil a vybudoval biologický ústav při UK, který je považován za první svého druhu na světě. Podílel se též na zavádění lékařské biologie jako učebního oboru na LF v cizině.

Rybák Otakar (12. 10. 1886 – 19. 8. 1934) – profesor farmakologie a farmakognosie. Věnoval se výzkumu toxikologie plynů, dezinfekci, problémům narkózy a farmakologie kůže (studie o protizánětlivém účinku kalcia).

Salus Gottlieb (29. 10. 1862 – 21. 8. 1934) – profesor hygieny na NLF. Zabýval se mj. bakteriologií, epidemiologií a sérologií. Za jeho nejdůležitější spis je považována učebnice Lehrbuch d. Epidemiologie.

Sigmund Adolf (10. 4. 1892 – 12. 7. 1934) – docent rentgenologie. Z jeho prací vzbudila mezinárodní ohlas studie o RTG močových cest. Věnoval se především RTG gastrointestinálního traktu a vedle toho také RTG kostní, plicní a žlučníkové.

100 let (1909)

Bláha Karel (14. 9. 1909 – 29. 4. 1985) – profesor ušního, nosního a krčního lékařství. Těžištěm jeho vědeckého zájmu byla onkologie, studoval teorii a biologii hojení ran v ozářeném terénu a věnoval se imunologickým otázkám nemocných se zhoubnými nádory. Podílel se na propracování soustavy postgraduální výchovy v oboru ORL, pro dětskou otolaryngologii a foniatrii.

Blažek Zdeněk (10. 5. 1909 – 20. 3. 1970) – docent farmakognosie. V roce 1945 založil a v následujících letech vedl Ústav farmakognosie na MU v Brně, od roku 1952 působil jako ředitel Výzkumného ústavu léčivých rostlin. Od roku 1956 pracoval jako vědecký pracovník farmakognostické laboratoře Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii.

Bobek Karel (4. 1. 1909 – 24. 11. 1964) – profesor vnitřního lékařství. Autor a spoluautor několika odborných publikací, mj. Farmakoterapie vnitřních chorob a Základy diferenciální diagnostiky vnitřních nemocí.

Černáček Jozef (11. 4. 1909 – 6. 5. 2006) – profesor neurologie. Zakladatel slovenské neurologie a autor řady prací z klinické neurologie specializovaných na interhemisferální vztahy, neuroinfekce, problémy roztroušené sklerózy a posturografii. Napsal rovněž učebnici Neurologická propedeutika.

Černík František(28. 7. 1909 – 17. 2. 1972) – profesor vnitřního lékařství. Autor více než sedmdesáti vědeckých prací zejména o kardiologii, hepatologii a tuberkulóze. Spoluautor textu Úvod do vyšetřování vnitřních nemocí.

Čumpelík Benjamin (31. 5. 1845 – 11. 7. 1909) – suplující profesor psychiatrie. Jako první český profesor přednášel psychiatrii na české LF. Zasloužil se o zřízení ústavů v Horních Beřkovicích, v Kosmonosích a v Praze-Bohnicích. Od roku 1889 působil jako ředitel Zemského ústavu pro choromyslné v Praze.

Hromada Jan (18. 6. 1909 – 8. 4. 1970) – profesor anatomie. Publikoval odborné práce z oborů osteologie, artrologie, splanchnologie, angiologie, endokrinologie, neurologie a teratologie. Je autorem učebních textů a prací o dějinách anatomie.

Chvojka Jan (22. 7. 1909 – 28. 7. 1969) – profesor ušního, nosního a krčního lékařství. Věnoval se především operativní léčbě otosklerózy a léčbě pseudootosklerózy. Zabýval se rovněž tympanoplastikami, operačním řešením karcinomu hrtanu a dětskou ORL. Je autorem skript ORL pro studující zubního lékařství.

Málek Ivan (28. 9. 1909 – 18. 11. 1994) – profesor mikrobiologie a imunologie. Svou prací položil základy studia fyziologie mikroorganismů (bakteriální disociace). Nejvíce ceněné jsou studie týkající se průtokové kultivační metody. Stál u počátků výzkumu a výroby čs. antibiotik, věnoval se také bakteriologické diagnostice, sérologii a epidemiologii. Je autorem nebo spoluautorem několika monografií a významně se podílel na organizaci vědeckého života v Československu.

Novotný Jaromír (30. 8. 1909 – 24. 2. 1993) – profesor zubního lékařství. V kontextu jeho odborné tvorby vynikají především publikace o čelistních anomáliích a učební texty pro stomatologickou propedeutiku.

Pavrovský Josef (5. 6. 1909 – 28. 6. 1974) – profesor chirurgie. Autor více než 300 publikací zaměřených na chirurgii, traumatologii a urologii, především monografie Meningeální fibroblastomy.

Raška Karel (17. 11. 1909 – 21. 11. 1987) – profesor epidemiologie. Jeho rozsáhlé vědecké dílo pokrývá oblasti mikrobiologie, epidemiologie, bakteriologie a hygieny. V 60. letech 20.století jeho vědecká práce dosáhla celosvětového rozměru (mj. vybudování sérové banky WHO v USA, Japonsku a ČSR; vypracování koncepce vymýcení neštovic ve světě). Vypracoval metodu epidemiologické surveillance jako základu moderní epidemiologie v celosvětovém měřítku, jež byla přijata valným shromážděním WHO roku 1969. Od dubna 1945 organizoval pomocné akce pro koncentrační tábor a věznici gestapa v Terezíně.

Rosthhorn Alfons (19. 9. 1857 – 9. 8. 1909) – profesor gynekologie a porodnictví na NLF. Autor přibližně 140 odborných publikací. Zabýval se mj. anatomií pánevní oblasti a mimoděložním těhotenstvím. Spoluautor dvousvazkové práce Die Erkrankungen d. weiblichen Geschlechtsorgane.

Zrzavý Josef (7. 3. 1909 – 4. 8. 1990) – profesor anatomie. Mezi jeho odbornými publikacemi jsou zmiňována především anatomická skripta a učebnice. Je rovněž autorem monografie Latinsko-české anatomické názvosloví.

Žucha Josef (14. 3. 1909 – 10. 2. 1964) – docent chirurgie. Podílel se na rozvoji řady pracovišť, v poválečném období se zasloužil o zabezpečení neurochirurgické péče na Slovensku a v tomto oboru založil vlastní slovenskou školu. Mezi jeho nejvýznamnější vědecké počiny je řazeno operační řešení některých forem epilepsie.

150 let (1859)

Dittrich Franz (16. 10. 1815 – 29. 8. 1859) – profesor vnitřního lékařství.Publikoval z patologické anatomie a vnitřního lékařství, některé jeho studie pozitivně hodnotil i R. Virchow. Za jeho hlavní dílo je považován habilitační spis Über den Laennec’schen Lungeninfarkt. Ceněn jako dobrý klinický učitel.

Dittrich Paul (28. 9. 1859 – 21. 1. 1936) – profesor soudního lékařství na NLF. Za jeho hlavní dílo je pokládána Lehrbuch d. gerichtlichen Medizin. Věnoval se rovněž sociálním problémům a své poznatky publikoval ve spise Praktische Anleitung zur Begutachtung d. häufigsten Unfallschäden d. Arbeiter.

Pečírka Ferdinand (27. 5. 1859 – 18. 1. 1922) – profesor sexuální patologie. Autor ceněných prací o psoriase a papillomech kůže. Působil jako reglementační policejní lékař. Po 1. světové válce zamýšlel napsat třídílnou učebnici Choroby pohlavní, nicméně vyšel pouze první díl o kapavce a nemocech paravenerických. Smrt mu nedovolila vybudovat sexuologický ústav.

Ramisch Franz Xavier (6. 7. 1798 – 3. 6. 1859) – profesor dietetiky. Publikoval statě v časopisech Beiträge zur Gesammten Natur und Heilwissenschafta Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde. Je autorem knihy pro děti Naturgeschichte des Tierreiches für Kinder und den ersten Unterricht überhaupt. Zasloužil se o založení čítárny PLF zvané Lesemuseum.

Winternitz Rudolf (21. 3. 1859 – 14. 6. 1942) – profesor dermatovenerologie na univerzitě v Grazu. Autor přibližně 40 odborných publikací. Zabýval se především rtuťovou terapií a nejnovějšími možnostmi farmakoterapie. Za hlavní dílo jsou považovány spisy Die syphilis d. Urogenitalsystems a Die allgemeine Therapie d. Haut.

Walter Václav (1859–1929) – okresní lékař na Kladně a v Mladé Boleslavi. Pod pseudonymem Emil Tréval napsal několik románů a divadelních her. Autor populárně-vědeckých spisů Manželství a jeho vliv na přítomné a budoucí pokolení a Tabák.

200 let (1809)

Löschner Josef Wilhelm (7. 5. 1809 – 19. 4. 1888) – profesor dějin lékařství, balneologie a pediatrie. Významný představitel tzv. pražské lékařské školy. Autor mnoha publikací z vnitřního lékařství, balneologie a pediatrie. Je autorem popisu většiny lázní v Čechách a řady pojednání o dětských infekčních chorobách. Zasloužil se o zlepšení ústavní péče dětí i dospělých. Spoluzakladatel fakultního časopisu Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde.

Quadrát Josef (23. 12. 1809 – 20. 11. 1868) – profesor dětského lékařství. Vedl ambulantní kliniku pro dětské nemoci připojenou ke gynekologickému oddělení, hodnocenou jako předchůdce dětské kliniky. Publikoval nevelký počet časopiseckých studií z porodnictví. Od studijního roku 1863/64 ohlašoval české přednášky z porodnictví – část fyziologickou.

Tichý Josef Václav (1750 – 1809) – praktik v Poličce a zároveň starosta tohoto města. Autor spisu De arenulis in lotio adparentibus.

Verbek Leonard Antonín Bedřich de Chateau (10. 7. 1731 – 5. 5. 1809) – pražský lékař a rektor pražské univerzity. Jeho rukopis Beobachtungen über die schädlichen Wirkungen der Quecksilberdünste und besonders das Zittern der Gliedmassen, welchen die mit jenem Metalle umgehenden Arbeiter unterworfen sind byl posmrtně připraven k tisku fyziologem J. Procháskou.

400 let (1609)

Forberger Jakub (1609 (?) – 1682) – profesor lékařské praxe. Osobní lékař hraběte Heřmana Černína, císařského vyslance v Cařihradě, lékař ve Slezsku, na Plzeňsku, v Praze. V letech 1649–1682 působil jako zemský lékař. Během morové epidemie v Praze roku 1644 se mu údajně podařilo vyléčit 50 osob.

UDÁLOSTI

(25 let) 1984

V USA byla vyvinuta první lidská očkovací látka vyrobená genovou technologii.

V Melbourne se narodilo děvčátko Zoe, první „dítě z mrazničky“ (pocházející z hluboce zmraženého embrya) na světě.

Prudké spory vyvolala transplantace srdce paviána na kojence, kterou provedl americký chirurg Leonard Bailey.

V NSR byla ustanovena pracovní skupinu s cílem vypracovat doporučení pro právní základy provádění in vitro fertilizace a genové technologie.

V Traunsteinu byl vyšetřován pro podezření ze zabití chirurg Julius Hackethal, který pacientce s nádorem poskytl cyankali k sebevraždě.

(50 let) 1959

J. Lejeune, M. Gautier a R. Turpin z Francie vysvětlili příčinu tzv. mongolismu (Downovy choroby) pomocí chromozomové analýzy. Chromozóm 21 je u této nemoci ztrojený místo zdvojený.

Byly úspěšně transplantoványledviny. Poprvé tento zákrok provedl bostonský chirurg John Putnam Merrill.

Američtí biochemikové Solomon Berson a Rosalyn Sussman Yalowová provedli první kvantitativní určení inzulínu radioimunologickou metodou. Autoři rozvinuli techniku radioimunoeseje (RIA).

Jaroslav Heyrovský získal Nobelovu cenu za chemii za objev a rozpracování analytické polarografické metody.

Arnold Jirásek vydal v Praze knihu Chirurgie bolesti, ve které představil historii a současnost oboru. Zmínil rovněž vlastní přínos k jeho vývoji.

(75 let) 1934

Americký chirurg William Jason Mixter rentgenologicky prokázal příčinný vztah mezi výřezem meziobratlové ploténky a ischiadickým syndromem.

Německý patolog Gerhard Domagk zkoumal cílené působení Prontosilu na streptokoky, později zavedl sulfonamidovou léčbu.

Německý biochemik Adolf Butenandt izoloval hormon žlutého tělíska progesteron v krystalické formě. Byl tak učiněn krok k vývoji hormonálních antikoncepčních pilulek.

Josef Charvát zpracoval návrh hormonální léčby chorobné otylosti dospívajících dětí.

V Německu byl uveden v platnost zákon zabraňující plození dědičně zatíženého potomstva.

(100 let) 1909

Archibald Edward Garrod, britský genetik a biochemik, vypracoval teorii vrozené metabolické chyby.

Dánský botanik Wilhelm Ludvig Johannsen zavedl pojmy gen, genotyp, fenotyp a definoval zásady dědičnosti.

Americký patolog David Marine začal sledovat účinek jodových preparátů na štítnou žlázu a možnost léčby strumy za pomocí těchto preparátů.

Německý neuroanatom a neurolog Korbinian Brodman zdůvodnil tzv. srovnávací cytoarchitektoniku, která se zabývá strukturou nervových buněk.

(150 let) 1859

Vychází základní dílo britského přírodovědce Charlese R. Darwina „O původu druhů cestou přirozeného vývoje“. Darwinismus proniká do medicíny.

Švýcarský bankéř Henri Dunant byl svědkem bitvy u Solferina a organizoval zde pomoc zraněným vojákům. Otřesný zážitek jej motivoval k založení Červeného kříže.

(200 let) 1809

Za dramatických podmínek provedl Ephraim McDowell ovariotomii. Pacientka se po pěti dnech zcela uzdravila a žila ještě 32 let.

(250 let) 1759

Kaspar Friedrich Wolff, německý embryolog a anatom, ve své dizertaci vyslovil poprvé teorii epigeneze embryologického vývoje.

(300 let) 1709

V Čechách a na Moravě se po velmi mírné zimě šířil dýmějový mor, nákaza postihla prakticky celou střední, východní a severní Evropu.

(350 let) 1659

William Ramsey, londýnský lékař a člen Royal College of Physicians, vynalezl zařízení k výplachu žaludku.

(400 let) 1609

Patrně v tomto roce nizozemský optik Zacharias Jansen objevil princip dalekohledu a složeného drobnohledu.

(450 let) 1559

Italský anatom Renaldo Colombo popsal nezávisle na Michelu Servetovi malý krevní oběh.

(500 let) 1509

Lucas Cranach Starší navrhl jedno z prvních známých ex libris s lékařskou tématikou, určené lékaři Dietrichu Blockovi.

(600 let) 1409

Páter řádu mercedariů Gilabert Jofré založil ve španělské Valencii první ústav pro choromyslné (špaň. manicomio) na světě.

V refektáři kostela sv. Tomáše v Lipsku proběhlo slavnostní zasvěcení nově založené univerzity. Výuka na artistické fakultě byla zahájena ještě téhož roku, na dalších fakultách později.

Zkratky

čs. – československý

ČSAV – Československá akademie věd

LF – lékařská fakulta

FVL – fakulta všeobecného lékařství

MU – Masarykova univerzita v Brně

NLF – německá lékařská fakulta v Praze

PLF – pražská lékařská fakulta

PU – Palackého univerzita v Olomouci

UK – Univerzita Karlova

WHO – World Health Organization

Adresa pro korespondenci:

Mgr. David Tomíček, PhD.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

128 00 Praha 2, Kateřinská 32

e-mail: david.tomicek@centrum.cz