Václav Zamrazil - pokračovatel v Šilinkově jodové profylaxi strumy

Josef Charvát (1897-1984) se ve svých pamětech (Charvát J. Můj labyrint světa. Praha: Galén 2005) zmiňuje o docentu Karlu Šilinkovi (1908-1973) na 20 místech, což svědčí o významu vztahů 2 nejvýznamnějších osobností české endokrinologie. Na str. 412 Charvát píše: „V červenci mě vyzvala vědecká rada, abych podle svého uvážení navrhl někoho ze zdravotnického resortu na Státní cenu za rok 1956. Napsal jsem, že navrhuji Šilinka, protože se neobyčejně zasloužil o prevenci strumy... Ten ale odmítl cenu přijmout.“ Odmítl Charvátovi být navržen a Charvát se dosti zlobil. Charvát měl na mysli Šilinkovo prosazení jodování jedlé soli, aby se odstranil v potravě deficit jodu, a tak se zabránilo endemické tyreopatii projevující se mj. strumou. Šilink se touto problematikou zabýval už od roku 1937 a předběhl tak WHO i vyspělé země o 50 let.

Pokračovatelem v tomto díle K. Šilinka (vedle svých ostatních aktivit) je profesor V. Zamrazil. Sám rozebírá (Zamrazil V. Jodový deficit, jeho význam a způsoby řešení. In: Stárka L (ed). Aktuální endokrinologie. Praha: Maxdorf 1999) historii problému, kterým je celosvětový deficit jodu, složité mechanizmy při účasti jodu v biosyntéze hormonů štítné žlázy a hlavně prevenci strumy. Zasloužil se o celostátní detekci deficitu jodu podle jodurie, mapování deficitu v ČR (na Slovensku tak činí doc. J. Podoba, rovněž se Šilinkovou školou spřízněný), a také se zasloužil o zapojení ČR do celosvětové aktivity WHO (International committee for control of iodine deficiency disorders, ICCIDD), zejména o zmapování deficitu jodu v ČR (Sedlčansko, Valašsko, Poličsko i další oblasti ČR).

Nepochybně tak prof. Zamrazil přispěl výraznou měrou k zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva ČR. I dnes je deficitem jodu potenciálně ohroženo 80 % žen a jen o něco méně mužů Navíc se i dnes, po zavedení jodace jedlé i potravinářské soli, v postižených oblastech objevují známky endemické tyreopatie a otázce je stále třeba věnovat pozornost. Byl a je významnou osobností v „jodové komisi“ ministerstva zdravotnictví a nyní v jodové komisi Státního zdravotního ústavu. Epidemiologické studie (u nás např. MONIKA) mají V. Zamrazila a jeho tým jako hlavní aktéry. Záslužná činnost V. Zamrazila v Endokrinologickém ústavu (a celé jeho pracovní skupiny) musí každopádně pokračovat - rizika nezmizela. Navíc se tímto dílem ČR octla mezi nejpokročilejšími zeměmi.

Proto si při laudacích na Václava Zamrazila při jeho životním jubileu musíme připomenout jeho „jodové“ zásluhy, radovat se z aktivního pokračování v této činnosti a přát mu plný zdar.

Vratislav Schreiber

Doručeno do redakce: 1. 6. 2006