Chirurgové v ČR

V posledním měsíci jsem byl přítomen atestacím z chirurgie v Bratislavě a přednášel v předatestačním kurzu v Praze. Obě akce mne vedly k zamyšlení nad směrem, kterým se ubíráme.

Předně je nás chirurgů moc, nebo málo? Moc, či málo jsou relativní pojmy, které je třeba k něčemu vztáhnout. Protože tato malá úvaha se týká směru, tedy vývoje, je třeba se podívat zpět. Zde jsou čísla odboru analýzy UZIS MZ: v roce 1987 bylo v ambulantní péči v Čechách a na Moravě v oboru chirurgie 624,35 lékařských míst a v závodních ambulancích 50,67. V nemocnicích (lůžková část) 1 271,29. Tedy počet chirurgů v ambulantním sektoru byl k počtu chirurgů v lůžkových zařízeních 1:2!

V roce 2009 pracovalo v ambulantní péči 1 138,65 chirurgů a v lůžkové péči 1 434,24. Tedy v poměru 1:1,3! Neúměrně k nárůstu počtu nemocničních chirurgů narůstá počet ambulantních. Jistě to lze vysvětlit tím, že mnohé výkony dříve prováděné při hospitalizaci se dnes operují ambulantně, či v režimu jednodenní chirurgie. Přesto je dnes v roce 2011 počet chirurgů v nemocnicích nedostatečný. Při průzkumu v letošním roce byl plný stav lékařů na chirurgických odděleních pouze v 43 %! Prostě není zájem o práci v lůžkových zařízeních. Zkušení chirurgové hledají místa v ambulantním sektoru. Noční, víkendové služby a s nimi spojená zodpovědnost nejsou ani dnes, po platové úpravě, dostatečně zaplacené.

Mnohá chirurgická oddělení by nemohla zajišťovat nepřetržitý provoz při současném respektování zákoníku práce, nebýt výpomocí ambulantních chirurgů při obsazování nočních a víkendových služeb! Ostatně i tak se na mnohých místech zákoník práce nerespektuje. Tak to půjde do prvních soudních sporů, kdy setrval v práci chirurg, který tam již být neměl. Tolik o kvantitě.

A jak jsme na tom s kvalitou? Na obou akcích jsem se přesvědčil, že mladí kolegové před atestací, či během jejího skládání jsou teoreticky vzděláni, ale jejich praktické zkušenosti jsou mizivé. Tzv. všeobecná chirurgie není jenom apendektomie, operace varixů, kýly a žlučníku. Po atestaci (dnes jak víme jediné) odcházejí kolegové do svých nemocnic a při nedostatku personálu jsou stavěni do služeb jako vedoucí. Poúrazová ruptura jater, či splenektomie může pro ně být neřešitelným problémem. Většina z dotázaných nedělala tracheostomii, už vůbec nemluvím o praktické zkušenosti z traumatologie pohybového aparátu. Všichni umí rozdělit maleolární zlomeniny podle Webera na A, B, C, ale málokdo by je uměl prakticky ošetřit. V minulosti mezi státnicí z chirurgie, první atestaci a druhou byl rozdíl v tom, že ta poslední vyžadovala praktické znalosti oboru.

Omlouvám se za osobní vzpomínku: při II. atestaci jsem dostal k operaci pacienta s karcinomem rekta. Chápu námitku mnohých – jsme v EU a s tou jednou atestací se nedá nic dělat. Na druhé straně ale vidím bezpečnost pacienta ošetřovaného kolegy, kteří ač schopni, nemohou za systém, v kterém se pohybují. Slováci mají aspoň atestaci z gastroenterochirurgie.

Jak z této ne, moc radostné situace?

Jednou, a nejsem si jist, že záchrannou cestou, je postupná feminizace chirurgie. Jenom pro zajímavost v posledním kurzu před atestaci bylo ze 26 účastníků 5 žen.

Z mého pohledu základním řešením je zvýšit kvalitu a praktický výcvik mladých kolegů a kvalitu nenahrazovat kvantitou. Pokud jde o nemocniční chirurgy je třeba vytvořit podmínky, které by „nalákaly“ chirurgy do odpovědné a čím dál častěji žalovatelné práce.

Poznámka: nemám pocit, že společnost vnímá u nás atestovaného chirurga stejně jako konzultanta v Anglii, či chirurga v USA. Mám ale obavy, že váženost schopného instalatéra se mu blíží...

V Praze dne 24. 6. 2011

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

e-mail: pavel.pafko@lfmotol.cuni.cz