Něco o chirurgických kongresech

V zápisu z plenární schůze ČCHS ČLS JEP z 15. 12. 2006 je uvedeno, že jsem v diskusi vyjádřil nesouhlas s organizováním Středoevropského kongresu v Praze a požádal o vysvětlení, proč ČCHS neorganizuje Český chirurgický kongres [l]. Skutečně jsem vyjádřil uvedený nesouhlas a to dokonce důrazně, avšak v téže větě jsem uvedl, že tak činím v obavě a za předpokladu, že by neměl být v řádném termínu organizován řádný 5. český chirurgický kongres. Za předpokladu, že národní kongres zorganizován bude, nejsem fundamentálním odpůrcem kongresu středoevropského, i když mám o něm pochybnosti, uvedené níže. Vycházím trvale z Divišovy téze, že národní kongresy spoluutvářejí kulturní statky českého národa. Domnívám se tudíž, že není správné, že Středoevropskému kongresu ustupuje kongres národní a kladu otázku, zda stejný postup lze očekávat i od okolních středoevropských chirurgických společností. Výbor ČCHS ve volebním období 1992–1996 přijal usnesení, kterým zkrátil tehdejší čtyřletý interval mezi československými chirurgickými kongresy na tříletý s tím, že i nadále půjde o společné kongresy českých a slovenských chirurgů a to bez ohledu na to, jak budou postupovat slovenští kolegové. I těm pak tento postup až dosud vyhovoval. Ještě větší zkrácení intervalu, které jsem tehdy navrhoval, již nebylo podpořeno většinou hlasů. Proto se 1. český chirurgický kongres konal tři roky po posledním kongresu československém (Praha, FTVS Vokovice, 1992) v roce 1995 v Plzni, druhý v roce 1998 v Mariánských Lázních, třetí v roce 2001 v Brně a čtvrtý v roce 2004 současně v Hradci Králové a Pardubicích. Usnesení je v platnosti a nemají-li být pravidla jen cáry papíru, logicky by měl být pořádán další kongres v roce 2007 a nikoli později. Pro konání až po čtyřech létech nenacházím žádný důvod zakotvený ve stanovách, jak to tvrdí uvedený zápis.

Pokud jde o Středoevropský kongres, chápu některé argumenty jeho zastánců. Vím, že se špatně proniká na kongresy v západních zemích i že jsou přitom značné finanční nesnáze. Uvítal bych však, kdybychom si více uvědomili nejrůznější dopady organizování jakýchkoli středoevropských (nejen chirurgických) akcí. Sotva jsme vstoupili do Evropy, již se od její nejvyspělejší části separujeme na ohraničeném písečku. To píši z pohledu člověka, který zdaleka není nekritickým zastáncem Evropské unie. Zúčastní se oficiálně i společnosti německá, švýcarská a rakouská? Nejde vlastně o kongres středovýchodoevropský? Tím nikterak nesnižuji kolegy ze zainteresovaných zemí tohoto geopolitického prostoru. Pro spolupráci s nimi však považuji za daleko vhodnější bilaterální vazby, než vytváření umělých tradic, které mají labilní, nezřídka osobní základ a nemusí mít perspektivu. Doslova ideálním příkladem bilaterální vazby je spolupráce se Slovenskou chirurgickou společností od rozdělení ČSFR. Pokud by mělo jít o přenos našich zkušeností na Balkán či východ, jak se například velmi humánně dělo již za Rakouska-Uherska, je daleko lepší formou výjezd našich špiček do těchto států a tam předání zkušeností širokému spektru lékařů na národních kongresech, než účast omezeného počtu různými mechanismy spřátelených kolegů v Praze. Ti by samozřejmě mohli přijet na 5. český chirurgický kongres, obohatit jej účastnickými poplatky i odborně (nedokáži tuto stránku plně posoudit) a představit se naší široké chirurgické obci se vší parádou na kongresu, kde mohou vystoupit anglicky či německy. Je koneckonců angličtina, bezpochyby jinak jazyk světové vědy, právě tradičním dorozumívacím jazykem střední Evropy?

Za nejlepší formu mezinárodní kongresové spolupráce osobně považuji výběrové bilaterální vztahy s opravdu nejvyspělejšími chirurgickými obcemi. Osobně se s několika dalšími kolegy snažím rozvíjet pravidelnou spolupráci s Japonci, uvítal bych ji s Rakušany, Němci, Švýcary, Beneluxem, Američany a dalšími. A když už kongres široký, tak neomezovaný na nejasně vymezený středoevropský prostor. Nedávno nebylo efektivně využito ani pěkného Evropského kongresu, pořádaného profesorem Antošem, ani Evropského kongresu ICS.

Myslím, že můj relativní nesouhlas na plenární schůzi mnozí pochopili, a proto plně chápu, že jej nevnímali jako absolutní odmítání, nýbrž jako důrazné volání po zachování kongresu národního. Po vysvětlení, že ten bude připraven alespoň v roce 2008, již neviděli důvod protestovat. Teprve v roce 2008 se dozvíme, zda změna nenaplnila heslo „krok vpřed, dva kroky vzad“.

Po zkušenostech s přípravou 1. a 2. českého chirurgického kongresu, které byly oba připravovány přes dva roky, i s kongresy ICS v Praze však upozorňuji, že šití velkých kongresů horkou jehlou se nemusí vyplatit. Připravit 5. český chirurgický kongres jeden rok po Kongresu středoevropském je tudíž velkým úkolem. Zatím nevím, kdo si jej vzal na bedra. Témata by se neměla opakovat, přednášky by měly být připraveny cíleně, s dostatečně dlouhým předstihem a mělo by se dbát, aby kongresy byly ziskové vědecky i finančně. Je již na čase, aby po úvodních českých kongresech v 90. létech 20. století, kdy uvedené principy byly nastartovány, netvrdím však, že ideálně naplněny, byla laťka posunuta a přeskočena mnohem výše, než byla tehdy nastavena. Pokud by chtěl kdokoli tuto výzvu relativizovat, rád poskytnu údaje o počtech domácích i zahraničních účastníků, počtech přednášek a posterů, abstraktech v cizím jazyce, skladbě doprovodných akcí, cenách sjezdových poplatků, ubytování, stravování a finančním zisku z kongresů v létech 1995, 1998 i zčásti 2001 a věřím, že jsou stejná čísla k dispozici i z kongresu v roce 2004. Jen podle objektivních čísel a nikoli podle vyčpělých subjektivních dojmů, lze porovnávat.

Přeji oběma kongresům mnoho zdaru.

Prof. MUDr. K. Novák, DrSc.