Pohybová aktivita prodlužuje život ve zdraví, ale opatrnosti nezbývá Případ Jima Fixxe (1932–1984)

Souhrn

Před 90 lety se narodil Jim Fixx (1932–1984), autor bestsellerů, které u široké veřejnosti probudily zájem o rekreační běh (jogging) jako účinný prostředek k udržení dobrého zdraví. Samotný příklad životních osudů autora byl pro mnohé inspirací změnit k lepšímu svůj životní styl. Jeho náhlá smrt při běžeckém tréninku však ukázala, že ani u trénovaných běžců nelze vyloučit zdravotní rizika, která ve výjimečných případech mohou běžce ohrožovat na životě. Náročnější pohybovou aktivitu, jakou bezesporu běh představuje, by měla předcházet konzultace u praktického lékaře. V indikovaných případech by měl mít významné slovo na základě zátěžového testu tělovýchovný lékař.

Klíčová slova:

džogink – maratóny – zdravotní význam pohybové aktivity – Jim Fixx – rizika vytrvalostních běhů – význam preventivního vyšetření

ÚVOD

Pokud bychom posuzovali popularitu jednotlivých sportů v České republice podle počtu členů registrovaných v jednotlivých sportovních svazech, byl by v čele jednoznačně fotbal s počtem okolo 300 tisíc členů. Početnější základnu má jen Klub českých turistů – více než půl milionu členů. Statistiku skutečně aktivních vyznavačů různých sportů z řad nejširší veřejnosti sestavit nelze, těžko bychom tak porovnali, zda více občanů holduje jízdě na kole, lyžování, plavání nebo in-line bruslení. Zcela určitě by mezi velmi populární sporty patřil běh, jehož vyznavači mohou volit nejrůznější formy jednak na závodních atletických tratích na atletických stadiónech nebo mimo stadióny v podobě krosů, silničních běhů, běhů do vrchu či v nezávodní podobě jako rekreační běhání – jogging.

Počty účastníků, počty veřejnosti přístupných závodů i jejich kvalita mají rostoucí tendenci, a to nejen u soutěží na poměrně krátkých několikakilometrových tratích, ale i na náročných tratích maratónských či ultramaratónských. Podle některých kritérií je Česká republika v organizaci vytrvalostních silničních běhů první na světě a předstihla i takové velmoci, jako je Velká Británie, USA či Japonsko. Mezinárodně významné silniční běhy s mnohatisícovým počtem startujících jsou u nás schopni uspořádat nejen v Praze, ale také např. v Ústí nad Labem, v Karlových Varech, v Českých Budějovicích, v Olomouci i jinde a stát se v tomto směru světovým lídrem (32).

Značné popularitě se celosvětově těší maratónský běh a nejinak je tomu v zemi Emila Zátopka. Téměř každé evropské město má v měsících od dubna do října svůj vlastní maratonský závod. U mnoha z nich je obtížné získat startovní místo, ačkoliv počty účastníků dosahují mnoha tisíců (např. Paříž – 50 tisíc, New York – 50 tisíc, Vídeň – 40 tisíc, Londýn – 40 tisíc, Berlín – 40 tisíc, Tokio – 30 tisíc, Praha – 12,5 tisíce).

Takovou popularitu však neměly vytrvalostní běhy vždy. Když porovnáme počty účastníků jednoho z těch nejpopulárnějších – v New Yorku – dostaneme výmluvnou statistiku. Při prvním ročníku tohoto dnes slavného běhu v roce 1970 se na startu sešlo 127 běžců, do cíle doběhla necelá polovina. V roce 1975 do cíle doběhlo 339 maratónců, v roce 1980 jich bylo již 12 512 a v roce 1989 počet běžců v cíli dosáhl 24 659. Počtu 30 tisíc závodníků v cíli dosáhl maratón v New Yorku roku 1997 (30 427 běžců). V roce 2013 do cíle doběhlo poprvé přes 50 tisíc běžců, rekord nyní drží rok 2019 s počtem 53 640 maratónců v cíli. Počty by byly ještě daleko vyšší, kapacity komunikací a zejména mostů na trati maratónu by však vyšší počty zájemců o start nepojaly.

Přestože pohybová aktivita populace ve vyspělých průmyslových zemích je nízká a většinově nesplňuje doporučení uváděná Světovou zdravotnickou organizací, mnozí si uvědomují zdravotní význam pohybové aktivity zejména v té její náročnější podobě, jakou představují vytrvalostní běhy. Mnohé studie již před lety prokázaly, že pohybová aktivita má nezastupitelnou roli v prevenci zejména kardiovaskulárních onemocnění a řady dalších, jako je diabetes mellitus 2. typu, některé druhy rakoviny (např. tlustého střeva a prsu), obezita, hypertenze, onemocnění kostí a kloubů (osteoporóza a osteoartróza) a deprese. Významně se tedy podílí na prevenci předčasné smrti z jakékoliv příčiny (2, 14, 38).

Jedním z propagátorů běhu pro zdraví, kdo na spuštění tohoto „boomu“ rekreačního běhu měl významný podíl, byl Jim Fixx.

KDO BYL JIM FIXX

James Fuller Fixx se narodil 23. dubna 1932 v New Yorku. Jeho otec Calvin Fixx byl redaktorem časopisu Time. Vystudoval Trinity School v New Yorku a Oberlin College v Ohiu. Po promoci se oženil se svou spolužačkou z vysoké školy Mary Durlingovou. Po absolvování vojenské služby v Kentucky se přestěhoval se do Sarasoty na Floridě. Zde se rodina postupně rozrostla. Po nejstarším Paulovi se narodil ještě John a po něm dvojčata Steve a Betsy.

Fixx byl členem amerického Klubu Mensa, v němž je hlavním kritériem dosažení IQ vyššího než 132. Publikoval tři sbírky: Games for the Super-Intelligent (Hry pro superinteligentní), More Games for the Super-Intelligent (Další hry pro superinteligentní) a Solve It! (Vyřeš to!).

Po návratu do New Yorku získal práci v oblíbeném týdeníku The Saturday Review. V roce 1967 se stal redaktorem dámského magazínu McCall’s, tehdy třetího největšího časopisu v USA. Vycházel měsíčně v nákladu 8,4 milionů výtisků. Rodina se přestěhovala z Jackson Heights v newyorkském Queensu do vlastního dvoupatrového domu s velkou zahradou v Riverside v Connecticutu. V té době byl životní styl Jima Fixxe obdobný jako u mnoha jeho přátel z redakce. Ráno sedl do příměstského vlakového spoje, dojel do práce v New Yorku, k obědu si dal sklenku martini a po práci se vrátil domů. Přes den vykouřil dva balíčky cigaret. Jen občas si šel zapinkat tenis, jinak se žádné sportovní činnosti nevěnoval. Ze studentských 77 kilogramů tak postupně přibíral na váze a blížil se 100 kilogramům.

Jednoho dne, když hrál tenis s kamarádem, si poranil lýtko, když se snažil zasmečovat nahraný míč. Cítil se naštvaný, že jej tělo zradilo a že nemůže ve hře pokračovat. Zamyslel se nad tím, co dělat, aby se to neopakovalo. Jakmile potíže odezněly, rozhodl se vyzkoušet běhání.

V té době však Američané považovali běh za monotónní, namáhavou a potenciálně nebezpečnou činnost. Obdivovali rekordmany, jako byl Roger Bannister, první, kdo zaběhl míli pod 4 minuty, či běžce na Bostonském maratónu usilující o vítězství. Tehdy nikoho nenapadlo, že by si šel zaběhnout maratón jen tak pro radost.

Ani Fixx o běhu toho moc nevěděl. Jeho jediná běžecká zkušenost souvisela se základním vojenským výcvikem, který nenáviděl. Přesto si jednoho odpoledne oblékl šortky a, jak později řekl, vytáhl své staré vojenské boty a pevně je zašněroval. Trochu v rozpacích se vydal po své předměstské ulici v Riverside. Zvládl uběhnout půl míle. Noha ho znovu začala bolet. Pomalu ale jistě však začaly metry přibývat – míle, později dvě, tři.

I když sousedé zprvu pokládali běžce, který se kolem jejich pozemku proháněl jen tak v šortkách za výstředníka, Fixx nedbal. Dokonce postupně začal k běžeckému tréninku využívat i polední přestávky. Místo oběda zamířil do Central parku a urazil svůj plánovaný okruh. Sám o tom později napsal: „Ve většině amerických kanceláří je naprosto v pořádku vrátit se z oběda s mozkem opojeným martini tak, že sotva trefíte ke svému vlastnímu stolu, ale je považováno za legrační strávit hodinu v teplákovém obleku a v pohybu.“ (1).

RADIKÁLNÍ ZMĚNA ŽIVOTNÍHO STYLU

Běhání se však Fixxovi zalíbilo. Díky běhu se cítil lépe, fyzicky i psychicky. Shodil kila, nejdříve pod 90, pak pod 82, později už to šlo pomaleji, ale trvale. Přestal kouřit. Začal běhat bez košile. Nakonec si vytyčil 16 km dlouhý okruh v okolí svého domu, označil si každou míli a cyklistický otáčkoměr v době, kdy ještě nebyly známé krokoměry, si na něco takového předělal. Když byli jeho synové Paul a John malí, doprovázeli jej na kolech, později začali běhat s tátou. V roce 1970, to mu bylo již 38 let, vyhrál Jim svoji první medaili. Dostal ji jako každý z účastníků závodu na 10,5 míle v Meridenu, za 136. místo v cíli. Na umístění mu nezáleželo, běžel proto, jak si poznamenal, že se v cíli cítil „spokojenější a méně úzkostlivý“ (obr. 1).

Všechno však nebylo ideální, měl starosti se svou profesní kariérou a ani v rodině neklapalo vše, jak by si představoval. V roce 1972 se se svojí ženou Mary rozvedl.

O 2 roky později se oženil s knižní publicistkou Alicí Kasmanovou. Následující rok Fixx oslavil 43. narozeniny, dosáhl tedy věku, kdy zemřel jeho otec. Měl sice obavu, aby jej nepotkal týž osud, ale rok uplynul a Fixx se cítil být stále ve výborné formě.

Běhání postupně získávalo na popularitě. V silničních či přespolních bězích startovaly zprvu desítky, později již stovky účastníků. Závody byly ryze amatérské, bez jakýchkoliv „prize money“, většinou bez ženských účastnic.

V roce 1972 vyhrál Američan Frank Shorter maratónský běh na olympiádě v Mnichově. Ve stejném roce prvních osm žen úspěšně absolvovalo maratón v Bostonu. Odstartovaly další maratóny v Seattlu, New Yorku a Atlantě. Veřejnost začala brát vytrvalostní běhy na vědomí. Bylo však třeba dodat nějaký silný impulz, který by k běhu přilákal masy příznivců.

V této době Fixxe napadlo, že díky svým vlastním zkušenostem by mohl o běhání napsat knížku, určenou široké veřejnosti. Postupně se totiž vypracoval sám na slušného maratónce a v roce 1974 při Bostonském maratónu zaběhl svůj nejlepší čas – 3:15:54 hodin. Také jej už pomalu přestávala bavit jeho dosavadní práce v redakci. Měl za sebou tři před lety publikované úspěšné knížky, co kdyby se pokusil o další, v níž by běhání vyzdvihl jako součást životního stylu.

V roce 1976 nabídl jednomu z největších amerických vydavatelství Doubleday knihu o běhání. Napoprvé však se svým nápadem neuspěl. Šéfredaktor nakladatelství Sandy Richardson tehdy prohlásil: „Abych byl upřímný, nemyslíme si, že taková knížka by měla velký prodejní potenciál.“

O tom, jak může taková kniha být prodejná, neměl představu ani Jim Fixx. Aby však mohl začít naplno na díle pracovat, potřeboval alespoň zálohu. Oslovil proto další známé nakladatelství Random House na Manhattanu a zde uspěl. Redaktor Joe Fox mu nabídl zálohu 10 000 dolarů a licenční poplatky. Fixx se pustil do práce. Plánoval napsat stručnou, čtivou publikaci poskytující čtenáři zajímavé a užitečné informace ve vztahu k běhání. Probíral se všemi dostupnými čísly časopisu Runner’s World a vyzpovídal řadu běžeckých odborníků. Rukopis se rozrostl natolik, že si troufl požádat Random House o příplatek na další původně neplánované stránky.

Jedním z odborníků, kterého Jim Fixx často citoval, byl kalifornský patolog Thomas J. Bassler, MD. (1932–2011). Ten jako zástupce koronera v Los Angeles County se podle nálezů na pitevním stole záhy přesvědčil o vztahu mezi pohybovou aktivitou a délkou života. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století se tak stal jedním ze známých protagonistů celonárodní diskuze o významu pohybu pro kardiovaskulární zdraví. Od roku 1968 byl respektovaným členem Americké lékařské běžecké asociace (American Medical Joggers Association – AMJA). Jedním z jeho diskutabilních a Fixxem často citovaných tvrzení bylo, že „pokud zaběhnete maraton za méně než čtyři hodiny, nezemřete na infarkt během šesti let od dosažení tohoto cíle“ („… if you could run a marathon in under four hours, you would not die of a heart attack within a six-year window of having achieved that goal“). Dr. Basler přirovnával maratonské běžce k masajským válečníkům nebo indiánům Tarahumara, u nichž se srdeční choroby nevyskytují.

Na startu maratónu v New Yorku v roce 1977 organizátoři ještě netušili, kolik mohou očekávat účastníků. V předchozím roce jich bylo 2200. Na mostě Verrazzano- Narrows, mezi Brooklynem a Manhattanem, kde závod startoval, se tentokrát, ráno 23. října 1977, sešlo více než dvojnásobek loňského počtu. A shodou okolností Random House vydal ve stejný den nový 314stránkový titul The Complete Book of Running od Jamese F. Fixxe (7). Na obálce byl opálený, štíhlý pár nohou – Fixxových – v pohybu na červeném pozadí.

Kniha obsahovala kapitoly o tom, jak běhat, kde běhat, kdo by měl běhat a především proč by měl čtenář běhat. Autor sliboval, že běhání není jen koníček, ale životní styl, brána ke zdraví, ke štěstí a dlouhověkosti, přirozený uklidňující prostředek a posilovač sexuálního potěšení („enhancer of sexual pleasure“). Přesvědčoval čtenáře, že běhání jim pomůže zhubnout, přestat kouřit a zbavit se pocitů úzkosti. Povzbuzoval k běhání jmenovitě také ženy a děti.

V publikaci citoval řadu odborníků. Tvrdil, že na rychlosti běhu ani počtu kilometrů nezáleží. Třikrát týdně 15–20 minut by mělo stačit k získání všech zdravotních přínosů, které s běháním souvisejí. Zahrnul také kapitolu s podtitulem Někdy je infarkt nejlepší příhoda, k níž mohlo dojít („Sometimes a heart attack is the best thing that ever happened“), v níž upozornil na to, že slabší srdeční příhoda může být konečně argumentem, který přivede chronického odmítače pohybové aktivity ke změně životního stylu a stane se motivací k využití běhu pro zábavu k obratu v dosavadním chování.

Polemizoval i s kritiky běhání, kterých v té době celá řada upozorňovala na rizika běhu včetně rizika náhlé smrti. Fixx tato tvrzení odmítal a dospěl k závěru, že i když nemůže s určitostí tvrdit, že běh prodlužuje život, „řada vědecky sofistikovaných studií dochází k závěru, že tomu tak je.“

Důležitým faktorem pro další osud Fixxovy knihy byla skutečnost, že autor vylíčil své zkušenosti a podrobně popsal vlastní cestu od obézního kuřáka až k chlapíkovi na obálce, tj. muži středního věku, který se díky soustavnému běhání cítil lépe, vypadal lépe a prodlužoval si život. Pokud to dokázal Jim Fixx, „zcela průměrný člověk“, pak to dokáže kdokoliv.

Do knihy Fixx vložil veškerý svůj autorský um. Přesto se obával, že nakladatelství Doubleday, které jeho autorský záměr odmítlo, bude mít pravdu a kniha čtenáře neosloví. Plný úzkostných pocitů zaběhl Newyorský maratón v nejhorším čase za posledních 5 let.

Během několika následujících dnů však redakce Random House zažila něco neobvyklého. Neustále drnčely redakční telefony. Volali nejrůznější knihkupci a urgovali dodávku dalších výtisků – ty doposud dodané byly všechny vyprodané. A to i přesto, že novinářské recenze Fixxovy knížky byly velmi vlažné, New York Times např. uvedl, že „základní informace, které kniha obsahuje, by pravděpodobně mohly být vtěsnány do útlé brožurky“ („The essential information it contains could probably have been squeezed into a pamphlet“) (15). Random House vydal v prvním nákladu 35 000 výtisků. Jen během prvního týdne však dorazilo 85 000 objednávek (obr. 2).

Do konce měsíce se Fixxova kniha dostala na seznam bestsellerů deníku The New York Times a v literatuře faktu zaujala 12. místo. Do února 1978 postoupila na první místo a udržela se tam 11 týdnů. Zájem o autora byl obrovský, všichni si s ním chtěli promluvit. Redakce NY Times poslala Annu Quindlenovou, pozdější laureátku Pulitzerovy ceny, aby napsala jeho profil. I New England Journal of Medicine uvedl, že kniha se „vřele doporučuje všem zdravotníkům“ („highly recommended to all health professionals“). Koncem roku 1978 prodej knihy dosáhl půl milionu. Toho roku poprvé dokončilo maraton 100 000 Američanů.

ŠOK – NÁHLÁ SMRT PŘI BĚHU

Jim Fixx pokračoval v běhání a v psaní. V roce 1980 vydal další knihu o běhání s názvem Jim Fixx’s Second Book of Running: The Companion Volume to The Complete Book of Running (8), neméně úspěšnou (obr. 3). Stal se zámožnou celebritou. Dobře si uvědomoval úskalí života v přepychu a bohatství. Ve své třetí knize Jackpot (9) již není námětem samotné běhání, ale příběh o tom, co se stane, když zcela obyčejný muž, který ve svém volném čase napíše knížku o svém koníčku, najednou místo několika tisíc výtisků jich prodá statisíce, zbohatne a je náhle vtažen do „velkého amerického stroje slávy“ (Great American Fame Machine). Při četných televizních vystoupeních se prezentoval jako štíhlý běžec, který se zdá být na vrcholu zdraví. Ukazoval své staré kalhoty s pasem o obvodu skoro 130 cm a vystavoval je v kontrastu proti své současné štíhlé svalnaté postavě.

Pak však jednou přišla zpráva, která šokovala všechny – nejen běžce a čtenáře jeho knih, ale celou laickou veřejnost. Jednoho pátku cestou do Vermontu se Jim Fixx rozhodl jít si jako každý den zaběhat. Odpoledne 20. července 1984 se vydal po silnici od motelu, v němž byl ubytován, na svoji běžnou několikakilometrovou trasu. Zpátky se však už nevrátil. Jeho tělo našel ležet u silnice v Hardwicku náhodně projíždějící motocyklista. Záhy lékaři určili příčinu smrti: srdeční selhání. Pitevní vyšetření ukázalo, že tři z Fixxových koronárních tepen byly významně postiženy arteriosklerózou. Pitva, kterou provedla hlavní lékařka Vermontu Eleanor McQuillenová (1909–1995), odhalila, že ateroskleróza zablokovala jednu koronární tepnu z 95 %, druhou z 85 % a třetí ze 70 % (22).

Po podrobnějším pozadí úmrtí proslulého propagátora běhu pro zdraví pátral i Kenneth Cooper, otec aerobiku (4). Na základě Jimových lékařských záznamů, pitevního protokolu a rozhovorů s Jimovými přáteli a rodinou vylíčil přesvědčivý obrázek o tom, proč běžec tak náhle zemřel. Významnou roli sehrál dědičný faktor. Již jeho otec zemřel na srdeční příhodu ve věku 43 let. Jim měl vrozeně zvětšené srdce a od pubertálních let problémy s životním stylem. Jak již bylo uvedeno, byl těžký kuřák a předtím, než ve věku 36 let začal běhat, měl stresující zaměstnání, podstoupil druhý rozvod a trpěl obezitou a nekontrolovaným diabetem (20). Ačkoliv během 8 týdnů před svým smrtelným infarktem uváděl opakovaně potíže charakterizující riziko závažného stupně ischemické choroby srdeční, nikdy se nenechal přesvědčit k tomu, aby absolvoval preventivní kardiologické vyšetření, včetně zátěžového testu, které mu sám K. Cooper nabízel. Soustavná pohybová aktivita v podobě pravidelného běhání mu tak pravděpodobně život skutečně prodloužila, pokud by zůstalo vše „při starém“, pravděpodobně by nežil o mnoho déle než jeho otec.

Jeho poslední kniha, kterou dopisoval během dovolené ve Vermontu, Kompletní kniha sportovního výkonu (10), vyšla až rok po smrti autora (11). Dnes mnohým jméno Jima Fixxe připomíná jen „chlapíka, který zemřel při běhu“ (12). Ve skutečnosti však on byl tím, kdo v sedmdesátých letech 20. století přivedl k pohybové aktivitě, zejména k běhání, statisíce Američanů. Bývá označován jako „guru“ rekreačního běhání – džoginku. Navždy bude zapsán jako jeden z těch, kdo pomohl zahájit americkou „fitness revolution“ a kdo demonstroval zdravotní přínosy pravidelného pohybu. Jeho životní příběh však také nabídl kritický pohled na pohybovou aktivitu. Ukázal, že běh není všelék.

VYTRVALOSTNÍ BĚH V PRIMÁRNÍ PREVENCI

Navzdory tomu, že téměř bezpočet studií i rozsáhlých statistik dokazuje příznivý vliv pohybové aktivity na zdraví člověka, více než 50 % dospělých ve Spojených státech amerických i v mnoha dalších zemích s vysokou životní úrovní, včetně České republiky, nesplňuje doporučení pohybové aktivity jako součásti životního stylu. Ačkoliv je znám silný inverzní vztah mezi objemem a intenzitou aktivity a incidencí chorob oběhového systému a mortalitou ze všech příčin, většinovou populaci to ke zlepšení životního stylu nemotivuje. Tím minimem, které by měl každý dospělý týdně věnovat k udržení tělesné zdatnosti a tím také dobrého zdraví, je 150 minut týdně středně intenzivní pohybové aktivity rozdělených optimálně do 5 dnů, a pokud na to není dostatek času, tak alespoň 75 minut týdně podobně rozdělených do 5 dnů, avšak s vyšší intenzitou. K tomu je třeba přidat alespoň dvakrát týdně posilovací cvičení jako prevenci s věkem neodvratné svalové atrofie (29, 39).

JAK PŘEDEJÍT MOŽNÝM RIZIKŮM

Běh je energeticky poměrně náročná pohybová aktivita. I pomalý poklus (džogink) rychlostí 8 km/h představuje energetický výdej odpovídající intenzitě 8 METs, při rychlosti 10 km/h se energetická náročnost blíží 10 METs, rychlosti 13 km/h odpovídá 13,5 METs a při vyšších rychlostech dále ještě výrazněji narůstá. Energetický výdej vrcholových maratónců při výkonech okolo 2:10 h na trati 42,2 km se pohybuje okolo 20 METs.

I pomalý běh může být pro netrénovaného jedince na hranici jeho anaerobního prahu a donutí jej běh přerušit a přejít do méně náročné činnosti, tj. chůze (41). Takový jedinec se vystavuje vyšším zdravotním rizikům souvisejícím s přetížením nedostatečně adaptovaných funkčních systémů. Toto riziko je vyšší v případech, kdy jsou přítomny buď geneticky podmíněná, nebo v průběhu života získaná zdravotní oslabení, která, pokud o nich sportující osoba není informována, mohou vést k závažných až letálním komplikacím (24, 25, 27).

To byl zřejmě také popsaný případ Jima Fixxe. V Cooperově Aerobic Center v Dallasu o možné genetické predispozici Jima Fixxe k oběhovým komplikacím dobře věděli, vždyť Jimův otec utrpěl první infarkt v pouhých 35 letech a zemřel ve 42 letech. Na nabídky absolvovat v dallaském centru preventivní vyšetření včetně zátěžového testu, který by mohl hrozící rizika odhalit, však Fixx vždy reagoval odmítavě, jak již bylo uvedeno (21).

Na jedné straně lze spekulovat, že bez změny životního stylu a mnohaletého běžeckého tréninku by svému geneticky podmíněnému onemocnění podlehl o několik let dříve. Na druhé straně nelze v žádném případě náhlý skon úspěšného běžce a autora formulovat tak, že „běh Jima Fixxe zabil“ (26).

Význam genetické zátěže jako rizikového faktoru náhlé smrti při běhu dokládá i řada dalších studií. Rizikové faktory ischemické choroby srdeční a okolnosti úmrtí byly vyšetřeny u 258 osob, které byly reprezentativním vzorkem všech osob mladších 70 let náhle a neočekávaně zemřelých v novozélandském Aucklandu během dvanáctiměsíčního období (12). U devíti mužů, kteří pravidelně běhali déle než 3 měsíce před smrtí ve věku mezi 35 a 56 lety byly u všech zjištěny anamnestické údaje o abnormálních rizikových faktorech koronárního srdečního onemocnění. O šesti bylo známo, že měli symptomatické kardiovaskulární onemocnění. Sedm mužů z této skupiny zemřelo během pohybové aktivity nebo do 30 minut po jejím skončení, u osmi bylo postmortálně zjištěno závažné onemocnění koronárních tepen.

Smrtelné případy běžců jsou podchyceny u některých významných mezinárodních maratónů. Během 23letého sledování u Londýnského maratónu připadá jedno úmrtí na 67 tisíc běžců, příp. při jiném přepočtu jedno úmrtí na 3 200 000 uběhnutých kilometrů. V newyorském maratonu došlo ke třem úmrtím ze 400 000 přihlášených účastníků. Údaje z dvaceti největších severoamerických běhů na 10 kilometrů, deseti běhů na 12 kilometrů, dvanácti běhů na 15 kilometrů a dvaceti půlmaratónských závodů ukázaly pět úmrtí připadajících na 1 636 720 závodníků, tj. jeden případ na 323 000 běžců, jinými slovy 0,0003 procenta postižených (16, 20).

V letech 1984–1987 došlo ve Švýcarsku celkem k osmi případům náhlé srdeční smrti při organizovaných hromadných běžeckých závodech. Na základě počtu účastníků všech těchto akcí tak případ jednoho náhlého úmrtí připadá na 129 500 hodin běhu neboli jedna náhlá smrt na 117 000 hodin běhu. Tento odhad je vyšší než počet jednoho náhlého úmrtí za 396 000 hodin nesoutěžního běhání (tj. rekreačního džoginku) zjištěného ve studii ze Spojených států amerických (34). Všech osm případů byli muži, čtyři mladší průměrného věku 23 let a čtyři starší průměrného věku 49 let. Pitva u mladších běžců ukázala v jednom případě hypertrofickou kardiomyopatii, ve dvou případech žádná pravděpodobná příčina smrti nebyla zjištěna. Dvě pitvy provedené u starších mužů ukázaly závažné ischemické onemocnění srdce. Prevalence známých kardiovaskulárních rizikových faktorů byla nízká. Žádný z osmi běžců, kteří náhle zemřeli, nebyl zcela netrénovaný. Studie potvrdila, že pravděpodobně existuje zvýšené riziko náhlé smrti při běžeckých závodech soutěžního charakteru (18).

Statistika Noakse (22) hodnotila 36 případů náhlé smrti maratónců, popsaných ve světové literatuře do roku 1987. Průměrný věk běžců byl 43,8 let (rozmezí 18–70 let), průměrný počet let aktivního běhání byl 6,8 roku (rozmezí 0,5–29 let) a průměrný nejlepší maratónský čas na 42,2 km byl 3 h 28 min (rozmezí 2 h 33 min až 4 h 28 min). Ischemická choroba srdeční byla diagnostikována buď klinicky, angiograficky nebo při pitvě u 27 běžců (75 %), z nichž u dvou byla histologicky prokázána také hypertrofická kardiomyopatie. Sedmdesát jedna procent běžců s ischemickou chorobou srdeční mělo varovné příznaky, ale většina tyto příznaky ignorovala a pokračovala v tréninku nebo závodění. Padesát procent všech srdečních příhod se vyskytlo buď během, nebo do 24 hodin po skončení soutěžních běžeckých akcí nebo dlouhých tréninkových běhů. Maratónská běžecká populace tedy nepředstavuje pouze osoby s vynikajícím kardiovaskulárním zdravím. Maratónci, zejména ti s rodinnou anamnézou srdečních onemocnění a dalších koronárních rizikových faktorů, by se neměli považovat za imunní vůči ischemické chorobě srdeční, včetně náhlé smrti, a měli by okamžitě vyhledat lékařskou konzultaci, pokud se u nich objeví jakékoli příznaky naznačující riziko této choroby. Autoři uzavírají, že lékaři by neměli automaticky předpokládat, že „fyzicky zdatní“ maratónští běžci nemohou mít vážné, život ohrožující srdeční onemocnění.

Další autoři uvádějí, že odhalit rizikové osoby v rámci preventivních opatření je obtížné. Jen 30–40 % obětí náhlé srdeční smrti bylo možné zařadit mezi rizikové pacienty již během jejich života. Rizikové faktory náhlé smrti v asymptomatické populaci, jako je např. typický rizikový profil pro přítomnost ischemické choroby srdeční či patologické známky na klidovém či zátěžovém EKG, mají jen nízkou prediktivní hodnotu. Oběti náhlé srdeční smrti mezi vrcholovými sportovci obvykle trpěly onemocněním srdce, o kterém předtím nic nevěděli. U mladších 40 let šlo většinou o hypertrofickou kardiomyopatii, u starších 40 let převážně o ischemickou chorobu srdeční. Teprve klinicky manifestní komorová tachykardie nebo úspěšná resuscitace v případě ventrikulární fibrilace definitivně odhalí pacienta jako osobu ohroženou náhlou srdeční smrtí.

Zajímavý je poznatek Robertse et al. (28), kteří u souboru 55 zkušených maratónců, kteří se maratónskému běhu věnovali 26 až 34 let a dokončili 27 až 171 maratónů, zjistili, že koronární kalciové skóre (CAC) souvisí s rizikovými faktory ICHS a nikoliv s počtem naběhaných maratonů nebo délky maratónské kariéry. Ve srovnání s maratonci bez CAC byli maratonci se středním a vyšším CAC starší, začali běhat ve vyšším věku, byli starší, když běželi svůj první maraton a měli více rizikových faktorů ICHS, jako jsou např. kouření či hyperlipidemie.

Maron et al. (18) vyhodnotili prevalenci náhlé smrti u vytrvalostních běžců na základě analýz, získaných při každoročních maratonech námořní pěchoty (1976–1994) a maratonech Twin City (1982–1994), které se konaly po kumulativní 30leté období. Závody dokončilo celkem 215 413 běžců. Došlo při nich ke čtyřem náhlým úmrtím, ve třech případech šlo o muže. Věk postižených byl 19–58 let (průměr 37 let). Autoři spočítali, že riziko náhlé srdeční smrti spojené s tak intenzivní fyzickou námahou bylo mimořádně malé (1 z 50 000). Nízké riziko náhlého úmrtí zjištěné u běžců na dlouhé tratě ve srovnání s běžnou populací naznačuje, že rutinní screening kardiovaskulárních onemocnění u takových sportovních populací není zcela odůvodnitelný.

Běžecký trénink a účast v běžeckých soutěžích by měly v duchu personalizované medicíny odpovídat úrovni kardiorespirační kapacity každého jednotlivce s přihlédnutím k možným rizikovým faktorům. Běžci seniorských kategorií by měli konzultovat svého praktického lékaře a optimálně vyhledat zátěžové vyšetření u tělovýchovného lékaře či kardiologa. Posuzující lékař bere v úvahu nejen aktuální profil rizikových faktorů, ale také možnost kumulativního rizika v důsledku předchozího kouření, nadváhy nebo genetických predispozic. Běh přiměřeným tempem je všeobecně zdraví prospěšný, o optimálním objemu a intenzitě běžeckého tréninku je však vhodné poradit se s odborníky. V některých případech je třeba zájemcům o běh doporučit, aby se zdrželi účasti v běžeckých soutěžích (30, 36).

Přes poměrně velmi nízkou incidenci vážných poruch zdravotního stavu při běžeckých soutěžích varuje Siegel (31) před narůstající frekvencí srdečních zástav a náhlých úmrtí, jež se zvýšila u mužů středního věku během maratonů od roku 2000. O zvýšeném krátkodobém riziku akutních srdečních příhod u asymptomatických běžců středního věku svědčí řada biomarkerů (polymorfonukleární leukocytóza, zvýšené hladiny interleukinu 6, C-reaktivního proteinu, fibrinogenu, von Willebrandova faktoru a D-dimeru, aktivace krevních destiček a současná hemostatická nerovnováha s prokoagulačními účinky, srdeční troponiny I a T a nt-pro-B natriuretický peptid). V prevenci ruptury neobstrukčních koronárních aterosklerotických plaků v průběhu maratonů by se mohla uplatnit předstartovní aplikace aspirinu.

ZÁVĚR

Trénink obecné vytrvalosti je první fází téměř všech ročních tréninkových plánů běžců-vytrvalců. Většinou jde o první 2–3 měsíce přípravy, které by měl běžec věnovat tzv. objemovému tréninku. Ten je charakteristický naběháním co možná nejvyšší kilometráže pomalým tempem (long slow run). Asi největším propagátorem metody pomalého běhu byl věhlasný trenér Arthur Lydiard (1917–2004), jehož svěřenci získali šest medailí z olympijských her. Lydiard zařazoval náročnou objemovou přípravu na začátek tréninkového roku všech běžců bez ohledu na jejich specializaci.

Artur Lydiard také přišel s jednoduchou poučkou o tom, jak rychle bychom měli v této fázi přípravy běhat. Ta je známá jako tzv. „talk test“ (konverzační test). Podle něj by běžec v objemové přípravě měl běžet takovou rychlostí, aby byl schopen vést konverzaci (37). Obecně vzato, měla by taková intenzita běhu být optimem pro všechny rekreační běžce na začátku jejich pravidelné tréninkové přípravy. Jakmile běžci vzhledem ke zvýšené plicní ventilaci nějaká konverzace dělá potíže, měl by tempo běhu zvolnit.

Takové pojetí rekreačního běhu „pro zdraví“ je určitě poměrně bezpečné s minimem zdravotních rizik. Jak však dokumentuje případ Jima Fixxe, i v takovém případě nelze určitá rizika podceňovat. U běžců, kteří se hodlají zúčastňovat závodů, byť v kategoriích veteránských (tj. „masters“), intenzita běhu převyšuje výše uvedený „talk test“ a tím také jsou výrazně vyšší nároky na všechny adaptační schopnosti organismu. V zájmu vlastního bezpečí by tito běžci měli po konzultaci u praktického lékaře absolvovat preventivní vyšetření včetně zátěžového testu u tělovýchovného lékaře. Takové vyšetření může být indikováno ze zdravotních důvodů se spoluúčastí zdravotní pojišťovny.

Důvody, proč běžci nedokončí závod na delší trati, je celá řada. Během pětiletého období mezi roky 2013–2017 startovalo v tradičním půlmaratonu v Göteborgu (Göteborgsvarvet) 230 501 běžců. Podle záznamů z lékařských závodních stanů a údajů posádek sanitních vozů byl výskyt těžkého kolapsu v poměru 1,53 na 1000 startujících běžců (16). Průměrný věk postižených byl 34 let. Nebyl pozorován žádný rozdíl v incidenci mezi běžci a běžkyněmi. Typický zkolabovaný běžec se vyznačoval tachykardií, normálním systolickým krevním tlakem, zvýšenou tělesnou teplotou a metabolickou acidózou. Život ohrožující stavy se vyskytly jen vzácně. Na zvýšené riziko akutní koronární příhody by mělo upozornit kalciové skóre > 100 (6, 33).

Závěrem lze říci, že maratónský běh je pro drtivou většinu účastníků bezpečnou pohybovou aktivitou. Ke snížení rizik vytrvalostních závodů je třeba pamatovat na správné rozmístění resuscitačních zařízení, profylaktické užití aspirinu u starších běžců, instalaci sprch a na vhodnou nápojovou nabídku na trati (5).

Jima Fixxe dnes připomíná skromný pomník v Hardwick Memorial Parku v Hardwicku ve Vermontu. Nechali jej již v roce 1988 postavit běžečtí nadšenci Betty May a její bratr Bill ze skotského Boddamu v Aberdeenshire. Na žulovém památníku ve tvaru knihy je nápis: Jimu Fixxovi od lidí ze severovýchodního Skotska. V Greenwichi ve státě Connecticut se tradičně běhá Jim Fixx Greenwich Memorial Day Road Race na trati 5 mil pro dospělé, pro dětské kategorie na kratších tratích (22).

Od narození tohoto „otce rekreačního běhání“ (father of recreational running) letos uplynulo 90 let.

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK

Alej Svobody 76, 323 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz