′ NEFROPATOLOGIE

... chronické onemocnění ledvin u pacientů s diabetes mellitus lze zmírnit nejen glifloziny, ale také terapeutickou blokací mineralokortikoidního receptoru.

Diabetes mellitus 2. typu (T2DM) je nejběžnější příčinou chronického onemocnění ledvin (CKD) včetně terminálního selhání. U pacientů s T2DM a CKD je značné riziko progrese selhání ledvin a také kardiovaskulárních komplikací. Klinické strategie cílené na zpomalení progrese kardiovaskulárních komplikací a CKD využívají po mnoho let inhibitory angiotensin konvertujícího enzymu, blokátory angiotensinového receptoru a také nedávno schválené glifloziny (selektivní inhibitory ko-transportéru 2 pro sodík a glukózu, SGLT2). Glifloziny  selektivně blokují SGLT2, snižují glykemický práh a reabsorpční kapacitu pro glukózu, tím navozují glykosurii a vedou k velmi významnému poklesu glykémie postprandiálně i nalačno a také k poklesu glykosylovaného hemoglobinu. Účinek gliflozinů není závislý na inzulinu a jejich výhodou je nízké riziko výskytu hypoglykémie. 

V dalších studiích cílených na látky s potencionálně renoprotektivním efektem se mezi slibnými kandidáty objevil selektivní antagonista mineralokortikoidního receptoru (finerenone). Na mineralocotikoidní receptor (MR) se váže aldosteron, který hraje významnou roli při retenci vody a sodíku a také uvolňování draslíku v ledvinách, což dále ovlivňuje bilanci tekutin, hladiny elektrolytů a krevní tlak. MR navíc funguje jako transkripční faktor, který může zvyšovat hladiny prozánětlivých cytokinů, zvyšovat produkci kyslíkových radikálů a profibrogenních faktorů. V ledvinách je MR v epitelu distálních tubulů a v glomerulech (podocyty, mesangiální buňky). Dříve používané blokátory MR vedly často k hyperkalemii, finerenone je strukturálně jiný a v experimentu snižoval zánět i fibrózu a měl jen malý efekt na hladinu kalia (2). 

V publikované 3. fázi studie s orálně podávaným finerenonem byli začleněni pacienti s T2DM a pokročilým ledvinným onemocněním (1). V této skupině autoři dokládají, že skupina pacientů léčených finerenonem měla signifikantně nižší riziko kardiovaskulárních komplikací i progrese CKD, než skupina s placebem. Ve skupině s finerenonem zaznamenali také redukci albuminurie. Lék byl dobře snášen a přerušení aplikace kvůli hyperkalemii připadalo na 1 pacienta ze 71, což bylo jen mírně nesignifikantně vyšší než ve skupině s placebem.

Současně probíhá studie se stejným preparátem u pacientů s časnými fázemi CKD (FIGARO-DKD, 2).

Zdá se, že myšlenka redukce hyperaldosteronismu blokací minerolokortikoidního receptoru u pacientů s CKD představuje slibnou terapeutickou strategii.