Balkánské války ve vzpomínkách profesora Antonína Přecechtěla

Souhrn

Vzpomínky prof. Přecechtěla na balkánské války z let 1912–1913 zahrnují různé dojmy a fáze těchto událostí. Mapují přípravy v Praze a cestu do Černé Hory, pobyt ve starobylé Cetynje mezi chudým a primitivním lidem, zážitky z albánského prostředí zamořeného nemocemi a válku prožitou v Bulharsku. Čeští lékaři se nadšeně přidali k pomoci slovanským bratřím na Balkáně, kteří bojovali za svoje osvobození a práva. Na začátku byli přijati chladně a s rezervou, protože místní obyvatelé neměli zkušenost s českými lékaři. Postupem času však lékařské výpravy prokázaly svou hodnotu. V Albánii bylo mnoho překážek, včetně nedostatku léků a vhodné stravy, a vojsko vysíleno, což vedlo k vysoké úmrtnosti a infekcím. Lékařská činnost byla prováděna v obtížných podmínkách, s nedostatkem hygieny a základních prostředků. Přes všechny obtíže se lékaři snažili pomáhat a jejich práce byla neocenitelná. Vzpomínky na válku na Balkáně jsou plné příběhů o nedostatku, obtížích a lidském utrpení, ale také o odhodlání pomoci a solidarity.

Klíčová slova:

historie – medicína – Antonín Přecechtěl – Balkánské války – vzpomínky

ÚVOD

Během let 1912–1913 došlo k sérii válečných konfliktů mezi balkánskými státy, které se spojily proti Osmanské říši s cílem dosáhnout nezávislosti a rozšířit svá území. V průběhu první balkánské války se Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora sjednotily proti Osmanské říši a dosáhly významného úspěchu, čímž získaly kontrolu nad většinou Balkánského poloostrova. Avšak následovala druhá balkánská válka, kdy se spojenci dostali do sporů ohledně rozdělení dobytých území, což vyvolalo další konflikty (1).

Profesor MUDr. Antonín Přecechtěl (1885–1971), významný český vědec, otolaryngolog a přednosta Otolaryngologické kliniky Univerzity Karlovy v Praze v letech 1930–1960 (obr. 1), vydal své vzpomínky na období života nedlouho po promoci (1910) na české lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy c. k. univerzity v Praze až v roce 1936, kdy působil jako asistent profesora Otakara Kukuly na chirurgické klinice. Tyto mimořádné události jej ještě jako mladého chirurga zcela vytrhly z běžného života a zanechaly na něm spoustu vzpomínek a dojmů, poskytly mu však výbornou chirurgickou erudici (obr. 2) (2–4).

PŘÍPRAVY NA CESTU NA BALKÁN

Profesor Přecechtěl úvodem vzpomíná na organizování lékařských pomocných výprav na Balkán. Když byl ustanoven náborový komitét, tvořený dr. Černým a profesory Kukulou a Jedličkou, přihlásilo se tolik lékařů, zvláště ústavních, že se nedalo všem zájemcům vyhovět, aby jejich mateřské ústavy nezůstaly zcela bez lékařů. Mezi českými lékaři bylo velké nadšení pro velmi sympatický cíl – osvobození slovanských bratří na Balkáně, po staletí utlačovaných, denně ponižovaných ve své lidskosti a žijících bez práv (2–4).

Cestu do hlavního města Černé Hory Cetinje (obr. 3) přes Terst a Kotor čeští lékaři projeli v povznesené náladě za zpěvu národních písní. Obyvatelstvo Zadaru a Dubrovníku je nadšeně vítalo, a když vystoupali na pohoří Lovćen, byli plni očekávání, co na ně bude čekat. Skutečnost je záhy poněkud zchladila (4).

POBYT V CETINJE

Česká lékařská výprava, vedená tehdejším asistentem dr. Emanuelem Rychlíkem, byla přijata jinak, než očekávali, jaksi chladně a s určitou rezervou. Dokonce se lékařům někdy zdálo, že s malým vděkem za vše, co zdejšímu obyvatelstvu přinesli a co pro ně učinili. Po Vánocích 1912 se snižoval počet raněných a nemocných ve „vojném stanu“, kde lékaři působili, a jejich činnost byla postupně omezována z důvodů úspor. Dr. Přecechtěl tehdy přijal výzvu srbského vyslance v Cetinji Miroslava Spalajkoviće k pomoci srbským lékařům v Albánii (obr. 5) (4).

Když v lednu 1913 odjížděl z Cetinje k srbským vojskům do Albánie, do svého zápisníku si zapsal: „Nedivím se ani trochu, že nás tak chladně přijali; prostě nás neznali a neznali naše možnosti a měli dosti smutných zkušeností s jinými výpravami, zvláště s lékaři francouzskými a anglickými. První neměli dostatečné chirurgické odborné vzdělání, druzí zatěžovali černohorský Červený kříž svými výlety po Černé Hoře na jeho náklady. Naše výprava jim přišla až příliš velká a také snad byla pro dobu našeho příjezdu, ale byla nezbytně nutná. Když jsem odjížděl z Černé Hory, řekl mi p. Begović, funkcionář Červeného kříže: Nevím prostě, co bychom si bez Čechů počali.“ (obr. 4) (4)

Dne 22. ledna byl odvezen spolu s bosenským Srbem dr. Kecmanovićem k srbským vojskům do Albánie, kde byl nedostatek lékařů, zvláště těch s chirurgickým vzděláním. Zde jej čekala teprve ta nejtěžší práce (obr. 6) (4).

ALBÁNSKÉ OBDOBÍ

V Lješi (Lezhë), Drači (Durrës) a Kavaji (Kavajë) působil dr. Přecechtěl až do 6. května, kdy opustil Albánii se srbskými vojsky. Lékařská činnost v Albánii byla často spojena s nepřekonatelnými překážkami. V Lješi nebylo možno v starých, zanedbaných, nikdy neopravovaných budovách dostatečně splnit nejzákladnější hygienické požadavky. V úřední budově, kde sídlila největší nemocnice, se nacházely díry v podlaze, ucpané záchody, okna napůl zalepená papírem a střecha na mnoha místech děravá, takže propouštěla déšť. Při deštivém počasí bylo obtížné najít v místnostech suché místo. Byl nedostatek léků a vhodné stravy pro nemocné s tyfem, enteritidou a dysentérií. V takovém prostředí nebylo možné dosáhnout uspokojivých léčebných výsledků, zejména u vojáků starších ročníků, kteří prodělali vyčerpávající pochod přes neschůdné albánské hory. Všichni na tento pochod vzpomínali s hrůzou (4).

Jeden srbský major dr. Přecechtělovi vyprávěl, že 27. října každý voják v Džakovici (Đakovica) dostal 3 chleby o hmotnosti asi 1 kg. Až pátý den mělo 11 lidí 1 kg chleba a sedmý den mělo 200 vojáků jen 15 kg chleba. Byli nuceni jíst praženou i syrovou kukuřici, syrové zelí, šípky, tykve – cokoliv mohli najít. Když dorazili k dlouho očekávanému moři, které pro hospodářské uvolnění Srbska mělo velký význam, mohli si opatřit trochu mouky, ale téměř týden stále museli žít ze zapražených a různě připravovaných polévek. Vysíleni hladovým pochodem mnozí padali ještě během pochodu. Ti, kteří došli, nejen že byli náchylní k infekci, ale často jí i podlehli (4).

ÚMRTNOST A OBTÍŽE V ALBÁNII

Pro ilustraci zdravotního stavu vojska kolem Lješe a obecně v Albánii si zaznamenal dr. Přecechtěl několik zajímavých údajů. V okolí Lješe bylo ubytováno na 6 tisíc vojáků. Od 9. listopadu 1912 do 8. února 1913 onemocnělo 1904 mužů. V tomto počtu bylo zahrnuto 220 raněných na Dajči (Dajç), když se Turci obležení ve Skadaru (Shkodër) pokusili probít k moři do San Giovanni di Medua (Shëngjin). První případ tyfu se objevil 12. prosince. Do uvedeného data zemřelo 340 vojáků, což představovalo úmrtnost 18 %. U samotného tyfu však byla úmrtnost mnohem vyšší – přes 40 %. Srbští lékaři to vysvětlovali vyčerpáním na zmíněném pochodu Albánií. Turečtí vojáci, kteří byli zajati v Lješi a rovněž onemocněli tyfem ve velkém počtu, se všichni uzdravili kromě jednoho. V takové situaci dorazil dr. Přecechtěl do Lješe. Ačkoliv již byly poměry zlepšeny, jeden opatrovník mu řekl: „Teď alespoň lidé umírají na slámě a pod přikrývkou; dříve umírali na holé zemi.“ (3, 4)

Ve chvílích volna chodil dr. Přecechtěl společně s dr. Kecmanovićem na slunce, aby – jak říkali – usušili bacily, kterými byli celý den obklopeni, když jedli, dýchali, pracovali a spali. Opatrovníci spali u nemocných na zemi, takže se nelze divit, že polovina z nich se nakazila. Později se dr. Kecmanović také nakazil tyfem. Když dr. Přecechtěl dorazil do Lješe, bylo tam málo raněných a byli umístěni v nejlepší nemocnici – zřízené ve škole. Vznikla adekvátní převazovna, která sloužila i jako operační sál. Práce se brzy změnila. Dne 2. února 1913 byli přijati parlamentáři ze Skadaru a mluvilo se o předání Skadaru Srbům. Nedošlo však k dohodě, protože 4. února odešlo veškeré vojsko i lékaři z Lješe a dr. Přecechtěl tam s dr. Kecmanavićem zůstali sami pro ošetřování raněných a nemocných. 7. února začali být přiváženi noví ranění, během čtyř dnů jejich počet narostl na zhruba 650. Po ošetření byli ranění schopní transportu odesláni lodí přes San Giovanni di Medua do Drače, kde jim mohla být poskytnuta lepší léčebná péče. Dr. Přecechtěl nakonec odjel do Drače a přenechal zbývající raněné plukovníku dr. Stajićovi. V Drači se nacházely lepší ubytovací prostory, více léků i potravy. Dne 20. února přišla na pomoc švýcarská chirurgická skupina vedená dr. Stierlingem, ale nepobyla dlouho.

Ke konci března byl dr. Přecechtěl odeslán do Kavaje, jižně od Drače, a to kvůli očekávání náporu vojsk Davida Paši od jihu. A skutečně, 29. března v nemocnici v Kavaji přibylo 42 raněných. Tito ranění byli následně odeslání do Drače, kam se za nimi vrátil i dr. Přecechtěl. V první polovině dubna se infekce rozmohla i v Drači, a to ve velkém rozsahu, dokonce těžce onemocněli tyfem tři lékaři. Dne 12. dubna byl dr. Přecechtěl z lékařů jediný zdráv, celkový počet nemocných, kteří byli rozmístěni v různých budovách, dosáhl 818. Z této obtížné situace dr. Přecechtěla po dvou dnech vysvobodili kolegové z okolních pozic. V této době se v Lješi objevil i skvrnitý tyfus (50 případů) a v Tiraně (Tiranë) typhus recurrens.

Dne 22. dubna dr. Přecechtěl získal statistiku o zdravotním stavu všech vojsk v Albánii. Do té doby přišlo 17 tisíc vojáků, z nich zemřely či padly 2 tisíce, raněny byly nebo onemocněly 3 tisíce, takže přibližně každý třetí voják byl vyřazen. Dne 26. února obdržel informace o zdravotním stavu celé srbské armády, která čítala 15 tisíc raněných a 20 tisíc nemocných. Celkově bylo více nemocných (zejména tyfem, bronchitidou, revmatismem, enteritidou, úplavicí) než raněných, jak v Albánii, tak celkově. Ke konci sedmiměsíčního pobytu v Albánii se začaly objevovat i duševní poruchy, které doplňovaly výše zmíněný typický výčet válečných nemocí (4).

Pobyt v Černé Hoře a Albánii poskytl českým lékařům hluboký vhled do duše černohorského a srbského lidu. Mezi nimi byl značný rozdíl. Černohorci byli málo disciplinovaní romantici; jejich ideálem nebyl šedý život v hospodářství a obchodu, ale puška a válka, kterou vedli podle starých rytířských zvyků. Nebylo jim dost důstojné lehnout před Turky třeba do zákopu, aby se chránili. Srbové byli zkušenými sedláky, které vojna vytrhla z jejich hospodářských činností. Byli však vynikajícími vojáky, vždy disciplinovaní, vytrvalí a trpěliví ve strádání, odvážní a rázní v boji. V souboji muž proti muži dokázali nepříteli vytrhnout zbraň z rukou. Srbové byli překvapeni svými úspěchy a právem pyšní na svá vítězství. Důstojníci to vysvětlovali tím, že mezi sebou měli mnoho ambiciózních mladých důstojníků. Mezi staršími občany dr. Přecechtěl zaslechl, že je to dáno ideou, která je hnala kupředu – vymanit se ze své ekonomicky omezující situace a získat přístup k moři, a tak osvobodit staré Srbsko. Byli hrdí na to, jak dokázali obsadit území bez poškození cizího majetku a jak se dobře vycházeli s místním obyvatelstvem.

Skutečně bylo vidět, že obyvatelé Albánie je měli rádi; lidé se rychle učili srbsky a neradi viděli, jak Srbové opouštějí Albánii, obávajíce se nejisté situace pod novým režimem. Mnoho z nich bylo s nimi dokonce odvedeno do Srbska. O Albánii se zajímalo mnoho sousedů, kteří se snažili upevnit své pozice. Mezi nimi i Rakousko, které zde udržovalo školy, nemocnice, a dokonce se snažilo získat obyvatelstvo dary. Albánci byli hýčkáni a demoralizováni; spoléhali na tuto cizí pomoc a nevyvíjeli žádnou iniciativu pro zlepšení své země. Nejvyšší měrou se projevovala v drobném obchodu. Bytová kultura byla na nejnižší úrovni. Obydlí na venkově často sdíleli dobytek i lidé, neměla okna ani strop a kouř z ohniště unikal střechou. V zemědělství využívali okované dřevěné pluhy jako za Přemysla Oráče, průmysl neexistoval. Všichni si lámali hlavu, jak tento národ zvládne svou samostatnost, která mu byla udělena na londýnské konferenci 30. května 1913 (4).

ODCHOD Z ALBÁNIE

Při příchodu do Soluně (Thessaloniki) v první polovině května se srbskou armádou dr. Přecechtěl poznal tamní napjaté poměry. Město bylo obsazeno srbskou, bulharskou a řeckou armádou, a zvláště mezi Srby a Bulhary vznikla hluboká roztržka při rozdělování kořisti z tureckého území. Dr. Přecechtěl putoval s armádou do Skopje a odtud sám přes Bělehrad do Prahy. Vzpomíná, jak mu v Zemuni byly zabaveny všechny srbské knihy, zejména literatura o Albánii, kterou si pořídil v Bělehradě, a že mu dokonce chtěli vzít i Caesarův spisek „O občanské válce“, který si s potěšením přečetl v Drači (antickém Dyrrhachiu), kde se tyto boje odehrávaly. Na hranicích mezi Srbskem a Rakouskem si uvědomil napětí, které doma nebylo cítit a které brzy vzplanulo v ohromný požár první světové války (3, 4).

DRUHÁ BALKÁNSKÁ VÁLKA

Když se dr. Přecechtěl před prázdninami, na které se po náročné práci těšil, vrátil do Prahy, netušil, že po dvou měsících pojede do Sofie, aby pomáhal v nové válce. Své vzpomínky z této smutné doby zaznamenal jen stručně. V Lom Palance, kde vstoupil na bulharskou půdu se svým kolegou dr. Zahradníčkem, viděl, že unavený a utýraný národ, který se chystal do nového zápasu, vyčerpal poslední zbytky sil. Dr. Přecechtěl s dr. Zahradníkem pracovali v Sofii, kde bylo mnoho raněných, a v Gorné Džumaji se museli evakuovat před blížícími se Řeky ihned po příjezdu.

Dr. Přecechtěl zaznamenal smutnou scénu, když téměř tisíc cholerou postižených ubožáků muselo ležet na slámě pod širým nebem před kasárnami, rovněž plnými nemocných. Tito nešťastní lidé trpěli ve dne v horku a v noci v chladu a mnozí z nich umírali, protože lékaři nemohli poskytnout mnoho pomoci. Místo bylo ohraničeno drátem a na jednom stromě visela výstražná tabulka pro okolní obyvatele: „Pozor, cholera!“ O jejich osudu rozhodovali řečtí lékaři. Čeští lékaři se vymanili z těchto nepříjemných míst s nehostinným okolím a vrátili se do Sofie, kde se nacházely nemocnice dobře vybavené a mohli poskytnout raněným a nemocným veškerou potřebnou pomoc.

Stísněnost národa, který byl obklíčen ze všech stran, se všech dotýkala, protože v té době nikdo z Čechů nedokázal pochopit, jak mohli zodpovědní a rozhodující činitelé dopustit, aby bulharský národ byl tak tísnivě přitlačen k zemi. V tom všeobecném a pochopitelném rozčilení prokázali ranění vojáci pevné nervy, byli klidní, oddáni českým lékařům a zřetelně projevovali svůj vděk za poskytnutou pomoc, kterou českým lékařům diktovala sympatie k národu a samaritánská povinnost povolání (3, 4).

ZÁVĚR A BILANCE

Antonín Přecechtěl hodnotil svůj pobyt na Balkáně jako příležitost nahlédnout hlouběji do postavení českého národa. Srbové často zmínili válku s Rakouskem, a byli dokonce překvapeni, když se dozvěděli, že vyhlášená válka v roce 1912 byla vedená proti Turecku, a nikoliv proti Rakousku, které považovali za většího nepřítele než Turecko. Ptali se dr. Přecechtěla, jak by se Češi chovali, kdyby vedli válku s Rakouskem. Naše podmínky a možnosti jim nebyly dobře známy a očekávali, že Češi by provedli revoluci. Síla rakouské armády byla podceňována. Nebyli spokojeni, když byla zmíněna pouze možnost pasivního odporu. Tato mentalita celého srbského národa, ve kterém čeští lékaři dlouhou dobu pobývali, jim dávala tušit, že balkánské války jsou předehrou něčeho většího, v čem budou hrát roli i oni. Nicméně, když se vrátili domů, viděli, že národ je klidný a na nic se nepřipravuje, což je přimělo věřit, že situace v Srbsku byla přehnaná. Ukázalo se, že nikoliv; světová válka přišla dříve, než si sami Srbové mysleli, a přinesla nám i Srbům válečné hrůzy ve větším měřítku než balkánské války. Tyto pozdější zkušenosti sice částečně přehlušily, ale ne úplně, živé dojmy z Balkánu, které se českým lékařům vryly do paměti výraznými barvami (4).

Poznámka

Autor nechce, aby texty Antonína Přecechtěla upadly v zapomnění, a prostřednictvím jeho vzpomínek poukazuje na nesmyslnost a útrapy války. Vzpomínky na balkánské války nás přenesou 110 let do minulosti, ale jejich odkaz a poučení je v dnešních časech nanejvýš aktuální. Lidé neustále opakují stejné chyby a nepoučili se z těch minulých.

Poděkování

Velké poděkování patří paní PhDr. Marie Bahenské, Ph.D., z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd ČR za pomoc při získávání archivních materiálů.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Ivan Kalivoda, MBA
Oddělení otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Nemocnice AGEL Nový Jičín, a. s.
Purkyňova 2138/16, 741 01  Nový Jičín
e-mail: ivan.kalivoda@nnj.agel.cz