Profesorský sbor české lékařské fakulty v říjnu 1918

ODVÁŽNÝ PROJEV V PŘEKOTNÉM BĚHU DĚJIN

V akademickém roce 1918/19 nastoupil do vedení české lékařské fakulty jako nově zvolený děkan profesor histologie Otakar Srdínko. Své funkce se ujal v podzimních měsících čtvrtého roku světové války. Politická situace v Evropě tehdy byla napjatá a konec války byl netrpělivě očekáván. Děkan Srdínko svolal schůzi profesorského sboru lékařské fakulty na 24. října 1918 a jako předsedající zahájil jednání nečekanými slovy: „Slavný sbore! Překotný vývoj politických světových událostí nutí mne, aby nenastalo nebezpečí poškození fakulty a university z prodlení – protože příští sezení bude až v prosinci –, abych požádal o dovolení přednésti naléhavé návrhy, které nejsou na programu. Dnešní svoje sedění konáme již jako sbor profesorský české státní fakulty, protože říše rakousko-uherská náleží historii. Na jejím místě vznikají nové státy, mezi nimi také stát československý.“

Srdínkův odvážný projev byl přítomnými přijat nadšeným potleskem vstoje. Děkan pokračoval: „Je nutno se připravit, že pražská vláda bude od profesorského sboru očekávat podrobně propracované návrhy o budoucnosti pražské fakulty. Bude nutno otevřít druhou lékařskou fakultu vzhledem k stoupajícímu počtu studentů té pražské, na kterou se letos přihlásilo již 320 posluchačů a jejich počet stále vzrůstá.“ Navrhl proto, aby se profesorský sbor usnesl zřídit komisi, která by chránila veškeré zájmy univerzity, dále aby byla zvolena komise, která by se radila o dalším vývoji fakulty a připravila by i návrhy nutné k otevření další lékařské fakulty v Brně, a konečně aby byla zvolena komise, jež ve spolupráci s českou technikou v Praze učiní přípravy pro otevření české vysoké školy zvěrolékařské. V zápisu ze schůze čteme, že děkanův projev a všechny jeho návrhy byly přijaty se souhlasem, ihned byly zvoleny příslušné komise a jejich členové. Profesorský sbor pak pokračoval v původně stanoveném programu (1).

„A NÁHLE SPLNILO SE VŠE, V CO JSME DOUFALI“

Následující zasedání profesorského sboru se mělo konat v prosinci, ale děkan Srdínko je svolal již na 4. listopadu 1918. V archivu Univerzity Karlovy se nachází dokument nazvaný „Protokol o slavnostní schůzi učitelského sboru české lékařské fakulty v Praze z popudu oslavy samostatnosti českého státu, jež se konala 4. listopadu 1918 o 12. hodině polední“. Děkan Srdínko přítomné profesory uvítal: „Slavný sbore učitelský, dovolil jsem si pozvati Vás k mimořádné dnešní slavností schůzi. Srdce naše překypuje radostí nezměrnou a duše naše jásají nad obratem, kterého jsme svědky ve svých vlastech a širém světě. Barbarství leží přemoženo v prachu a osvobozené lidstvo vydechuje první dechy svobody. Hrubá moc se všemi svými vynálezy podlehla a vítězné lidství slaví vjezd do celé Evropy.“ Pak pokračoval ve svém vystoupení, připomněl obtíže, jimiž fakulta prošla v minulosti, a vyjádřil naděje, které od budoucnosti očekává. Svůj proslov ukončil: „Našim padlým hrdinům, našim osvíceným vůdcům, zvláště našemu prezidentu profesoru Masarykovi a osvobozenému národu československému třikrát sláva, sláva, sláva!“

Slova se pak ujal profesor fyziologie František Mareš: „Na tomto staroslavném učení pražském nebylo radostnější události od jeho založení, než je slavnost, na které jsme se dnes shromáždili.“ Pokračoval pak připomínkou významných mužů, kteří na pražské univerzitě působili: Jan Hus, Křišťan z Prachatic, Marcus Marcii, Tadeáš Hájek nebo Jan Jesenský. Vyjádřil pak politování nad tím, že alma mater Carolina, která osvítila ducha středověké Evropy, byla nucena rozšířit své jméno o slovo Ferdinandea. Po dlouhé noci pak přišlo prvé světlo. Působili zde mužové jako Cornova, Vydra, Bolzano, bratři Preslové nebo Jan Purkyně. Pokračoval: „Přicházejí ale mraky bouře, za stůl prostřený otcem vlasti zasedají cizinci a nenávistníci: Hering, Klebs, Hasner, Gussenbauer tu ponuře vládnou. Konečně vynutili jsme si přeci místo za naším stolem. Dovoleno nám milostivě k němu zasednouti, ale vymáháno mluviti o třetím zakladateli, jehož jméno lépe nevzpomínati. Všichni víme, že pomsta náleží Hospodinu, neboť zoufalci sami se rozsápou. Odkazem našich předků a úmyslem nás všech není nepřátelství, nýbrž bratrská duševní pospolitost všech národů.“

Svůj projev pak ukončil: „A náhle splnilo se vše, v co jsme doufali, v míře mnohem bohatší, než jsme si doufat troufali. Mezi zasloužilými syny národa byli přemnozí studenti pražské univerzity a jejich vůdcem byl náš kolega Masaryk.“ Vystoupení uzavřel citátem Komenského: „Živ buď národe posvěcený Bohu, tvoji zajisté nepřátelé ponížení budou, ale ty po povýšenosti jejich šlapati budeš.“

Pro vysvětlení čtenáři: Marešem zmínění cizinci a nenávistníci byli profesoři fyziologie Ewald Hering, patologie Edwin Klebs, oftalmologie Josef Hasner a chirurgie Karel Gussenbauer. Tito profesoři byli nejhlasitějšími odpůrci snahy zavést na lékařské fakultě české přednášky.

Za řečníky této slavnostní schůze byli tedy vybráni histolog Otakar Srdínko a fyziolog František Mareš. Co víme o těchto dvou členech profesorského sboru?

OTAKAR SRDÍNKO: VZDĚLÁNÍM A POCTIVOSTÍ K POLITICKÉ VYSPĚLOSTI

Otakar Srdínko vedle pedagogické a vědecké činnosti aktivně vystupoval ve veřejném životě. Bylo to nepochybně vlivem rodinného prostředí, neboť jeho otec Hynek Srdínko, organizačně schopný a úspěšně hospodařící rolník, postoupil od funkce starosty až k poslaneckému mandátu; v letech 1907–1918 byl členem Říšské rady ve Vídni, jak se tehdy rakouský parlament oficiálně nazýval.

Otakar Srdínko již v prvních letech 20. století, tedy ještě za trvání rakouské monarchie, vydal několik spisků hájících zájmy české lékařské fakulty. Připomeňme, že roku 1882 byl vydán zákon rozdělující tehdy pražskou Karlo-Ferdinandovu univerzitu na školy dvě – českou a německou univerzitu. Tím byl završen dlouhodobý boj o zavedení českých přednášek na pražské univerzitě, který probíhal ve druhé polovině 19. století. Srdínko odmítal přístup rakouské vlády k pražské české univerzitě. Vídeňské ministerstvo školství totiž mělo k oběma univerzitám zcela odlišný vztah. Ve svém spisku „Pražské univerzity“ (2) Srdínko uvádí řadu konkrétních údajů ukazujících skutečné postavení obou vysokých škol. Dokazuje to srovnáním počtu studentů na obou univerzitách a jejich ročními výdaji. V desetiletí 1893–1903 měla německá univerzita v průměru 1290 studentů ročně, zatímco česká 2806, tedy o 1516 více. Srovnáme-li však průměrná roční vydání obou univerzit, na německé straně to bylo 1 022 897 korun, na české straně 928 824 korun. Existoval tedy zřetelný nepoměr mezi počtem studentů a finančními výdaji obou ústavu, které byly hrazeny vídeňským ministerstvem. Navíc Srdínko připomínal, že odvod daní ze zemí českého království činil 22,5 % veškerých daní odvedených v habsburské říši.

Pro současného čtenáře mohou být jistě zajímavé Srdínkovy názory na politiku, které vyslovil ve svém spisku „Vzděláním a poctivostí k politické vyspělosti“ (3). Na politika kladl Srdínko vysoké nároky, podle něj jím měl být všeobecně i odborně vzdělaný, čestný i poctivý muž, jehož činnost musí směřovat ku prospěchu státu, nikoliv ku prospěchu vlastnímu. Podle něj musí být schopen vyslechnout i názor protivníka, a je-li lepší, nesmí váhat ho přijmout, vždyť není nic nečestného přijmout lepší cizí stanovisko. Srdínko odsuzoval i novinářské štvaní, které nepřispívá politické straně, jíž časopis náleží, čtenáře nevychovává, ale zhoršuje mezilidské vztahy a vede k zhrubnutí politického života.

V další kapitole svého spisku se Srdínko zamýšlí nad otázkou vztahu k národu vlastnímu i k jiným národům evropským: „Co je to vlastenectví? Je to oddanost tomu národu, ke kterému patříme. Při vlastenectví však musíme být pamětlivi, že se musíme vyvarovat chyb, jako je nenávist a pohrdání ostatními národy, vlastenecké ješitnosti, zaslepení nad chybami a vadami své vlasti. Vlastenectví nijak nevylučuje naději na budoucí spojení národů, naopak je povinností pracovati od nynějška na přípravě tohoto spojení a na nahrazování válek a zápasů mezinárodních vztahy právními a mravními.“

Po skončení svého děkanského období Otakar Srdínko pokračoval v politické činnosti a později se v roce 1924 stal ministrem školství a osvěty a v letech 1926–27 ministrem zemědělství za agrární stranu. Zasloužil se také o vybudování Purkyňova ústavu na pražském Albertově. V roce 1920 vypracoval společně s architektem Aloisem Špalkem projekt na stavbu ústavu a rok poté byla stavba zahájena. Asistenti ústavu vzpomínali, jak Srdínko pozorně sledoval stavební práce. Byl stejně často ve stavební kanceláři jako mezi zedníky na stavbě, kde odvážně překračoval hromady stavebního rumu a pohyboval se bez bázně po nedostavěných zdech budovy. Před započetím stavebních prací Srdínko slíbil, že za dva roky bude přednášet v posluchárně nového ústavu. Ač jeho optimistickým představám nikdo nevěřil, svůj slib splnil. Auditorium ústavu získalo název Purkyňova posluchárna. Ústav byl z Kateřinské ulice přestěhován a 16. dubna 1926 byla budova slavnostně otevřena. V roce 1937 při oslavách 150. výročí narození slavného fyziologa byl jeho jménem nazván celý ústav (4, 5).

Otakar Srdínko byl mimořádně aktivní, jeho činnost vědecká, pedagogická, působení v parlamentu, ve vládě byla vyčerpávající, takže již v létě v létě roku 1930 se u něho objevily zdravotní potíže, které se postupně stupňovaly. V předvečer Vánoc v roce 1930, 21. prosince, náhle zemřel ve své pracovně v ústavu. Jeho pohřeb se konal na Štědrý den v hale Purkyňova ústavu. Rakev pod státní vlajkou byla obklopena záplavou květin, podél katafalku stáli studenti s tasenými rapíry. Po smutečních projevech a státní hymně rakev ústav opustila.

Podle Srdínkova přání bylo jeho srdce umístěno v mramorové urně ve vstupním prostoru Purkyňova ústavu, po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 byla urna se srdcem předána Srdínkově rodině a na své místo se pak již nevrátila (6).

FRANTIŠEK MAREŠ: ARISTOKRAT DUCHA I ENFANT TERRIBLE

Také profesor František Mareš byl mužem veřejně činným. 26. listopadu 1914, tedy krátce po vypuknutí války, Mareš na schůzi mediků za přítomnosti policejního komisaře, který vykonával politický dohled, řekl: „Není to válka naše, necítíme nepřátelství k žádné z válčících stran, ale věřím ve spravedlnost a konečné vítězství nad násilím.“ Na jaře roku 1917 Mareš podepsal vlastenecký projev českých spisovatelů a v lednu 1918 se účastnil „Tříkrálové přísahy“, kterou přednesl Alois Jirásek ve Smetanově síni Obecního domu. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění a poté pět let senátorem. V této funkci prosadil zákon, který zrušil vídeňskou vládou provedené rozdělení pražské univerzity z roku 1882 a stanovil, že jediným nástupcem středověkého vysokého učení založené českým králem a římským císařem Karlem IV. je česká univerzita, které výhradně připadla budova Karolina, univerzitní insignie a archiv. Vedle ní v Praze existovala i německá univerzita. Zákon č. 135/1920 byl podle něj nazván „lex Mareš“.

Důvod svého vstupu do veřejného života Mareš vysvětlil ve své knize „Otázky filosofické, národnostní a sociální v politice“. Knihu věnoval Karlu Kramářovi a v dedikaci píše: „Uvedl jste mne do politického života, do kterého jsem sám nemínil vstoupit pro svou práci na jiném poli národní kultury.“ Mareš se tedy stal členem Národně demokratické strany, která v letech první republiky vytvářela opozici proti politice Hradu.

Profesor Lhoták (7) o Marešově fyziologickém ústavu napsal: „Žili jsme opravdu v jakémsi krásném pracovním společenství. Pracovali jsme společně a společně jsme nesli drobné úspěchy i neúspěchy denní práce. Mareš s námi trávil denně dlouhou dobu. Buď se přímo účastnil experimentů, nebo na konferencích, které se odpoledne protahovaly až do temného večera a noci. Tak jsme se učili nejen abecedu vědecké práce, ale učili jsme se také vědecky myslet.“

U příležitosti Marešových sedmdesátin na něj vzpomněl Antonín Hanák (8): „Mareš jako člověk a šéf byl vždy přístupný, laskavý, nestranný a spravedlivý. Oceňuje kritického ducha a prokazuje až patriarchální moudrost. Jeho osobnost vždy vyzařovala cosi uklidňujícího a povznášejícího.“

Marešův žák, pozdější profesor vnitřního lékařství Jiří Syllaba (9), na svého učitele vzpomíná takto: „Marešovy přednášky, proslovené vždy zpaměti, jasným hlasem, byly velmi navštěvovány a studenty oblíbeny. Už jeho středně vysoká postava oděná vždy černým žaketem (což bylo i tehdy u přednášejících zcela neobvyklé) i výrazná hlava pokrytá hustým bílým vlasem a brada i tváře lemovány bílým vousem a oživené jiskrným pohledem působily majestátním dojmem. Žádná jeho přednáška nebyla suchá či nudná, naopak nejednou byla strhující, vždy srozumitelná a pronášená zvučným hlasem, oživovaná vhodnou akcentací.“ Mareš byl ve vystupování dominantní a temperamentní, ale nebyl vládychtivý ani neomaleně agresivní. V diskusích své soupeře nešetřil, ale nikdy neuděloval rány pod pás. Měl osobitý smysl pro humor, který byl jemný a dobromyslný. Byl vzdělán nejen v přírodních vědách, ale i ve filozofii a literatuře, rád hrál na klavír. Mezi českými vědci a filozofy byl František Mareš aristokratem ducha.

Jiří Syllaba se k osobnosti Františka Mareše znovu vrátil v roce 1997 (10): „Mareš byl po druhé světové válce a po své smrti velmi kritizován. Byla mu vytýkána idealistická filozofie a údajné sympatie k vlajkařům. Konkrétně sám o tom nic nevím, bylo-li tomu však tak, tak určitě ne proto, že by jakkoliv souhlasil s fašismem nebo nacismem. Jak snad se po roce 1945 kritizovalo a nejednou lidmi, kteří Mareše ani neznali, nevěděli o jeho životě. Mareš byl naprosto čestný, poctivý, národnostně hluboce cítící Jihočech. Marešovo chování už za první světové války bylo bezúhonné, statečné, neohrožené a neprospěchářské.“

K obviňování Mareše z fašismu a vlajkařství se vyjádřil i profesor psychologie Milan Nakonečný (11). Ve své knize vysvětluje historii Vlajky, která vznikla jako sdružení akademiků v poválečné době. Byla výlučně nepolitická, zásadně odmítala politické stranictví, jejím úkolem bylo obnovení národního života na mravním základě. V listopadu 1938, tedy již za druhé republiky, vláda zaváděla takzvanou autoritativní demokracii a rušila řadu hnutí a spolků, a tak byl zrušena i Vlajka. V dubnu 1939, krátce po okupaci státu, se Jan Rys Rozsévač postavil do čela organizace, která si nelegálně přisvojila její název a vydávala i časopis téhož jména, v němž nevybíravě a pomlouvačně útočila na představitele předmnichovského státu a uveřejňovala antisemitské články. Mareš veřejně prohlásil, že Rysova Vlajka nemá nic společného s Vlajkou prvorepublikovou, a ostře vystoupil i proti deníku Vlajka, který se stal nástrojem kolaborace.

Milan Nakonečný (12) označil Františka Mareše za enfant terrible české vědy, filozofie a politiky. Připomněl Marešův vlastenecký projev ke studentům na konci první světové války a hodnocení F. X. Šaldy, pro něhož byl Mareš kulturním filozofem v plném slova smyslu. Citoval i profesora Viléma Laufbergera, který svého předchůdce Mareše nazval mistrem vědecké techniky a jeho vědeckou metodu označil za duchaplnou a elegantní. Zdůraznil i to, že Mareš statečně veřejně odsoudil protektorátní Vlajku.

František Mareš, který byl původem Jihočech, v jižních Čechách prožil také poslední léta života. Zemřel 6. února 1942 v Hluboké nad Vltavou, kde je i pohřben.

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Otakar Brázda CSc.,

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32, 128 01  Praha 2

Tel.: 224 964 183

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz