Problémy s impakt faktorem

Tendence znovu a znovu zpřísňovat kritéria nejenom pro habilitace a jmenovací profesorské řízení, ale v poslední době dokonce i pro postgraduální doktorské studium mne nutí formulovat úvahy, které nejsou pouze mými úvahami subjektivními, ale bohužel zcela objektivní realitou. Když se objevily, a v některých oborech dokonce už začaly praktikovat názory o nezbytnosti publikace v časopise s IF i pro uchazeče o titul PhD., chápal jsem to tak, že se jedná zřejmě o specializace, ve kterých to asi není až tak velký problém. Nevím, nepátral jsem po tom. Ale návrhy generalizovat tuto podmínku pro obory zcela všechny již vyžaduje se nad tím zamyslet. Tendence soustavného a průběžného přitvrzování kritérií, nejčastěji odůvodňované daleko dokonalejším jazy­kovým vybavením včetně možností zahraniční praxe pro uchazeče, která byla pro nás starší dříve naprosto nepředstavitelná, jsou tendencemi velice módními a pro povrchního a věci neznalého pozorovatele, hlavně „dobře vypadajícími“. Cožpak ale nikoho z takových reformátorů doposud nenapadlo, že takto nelze postupovat donekonečna? Že pokud se hranice náročnosti překročí, nemůže být výsledný efekt jiný než negativní? I když si na druhé straně opravdu v žádném případě nemyslím, že pravdu mají mladí lékaři, kteří někdy tyto tendence nazývají efektem „přibouchnutí vrat“. Rozeberme si ale situaci v našem oboru – soudním lékařství, kterou samozřejmě důvěrně znám. Předem bych chtěl zdůraznit, že jsem považoval za samozřejmost pro absolvování PhD. studia, alespoň dvě publikace, kde alespoň v jedné bude uchazeč prvním autorem, nejlépe v  časopisu indexovaném v Medline – Index Medicus, ale i Biological Abstract, Chemical Abstracts, Bibliographia Medica Čechoslovaca apod.), a to bylo ještě v dobách, kdy slovní spojení „první autor povinné publikace in extenso“ u postgraduálního studia vyvolávala zdvižení obočí. Tím chci říci, že o nějakém benigním přístupu k postgraduantům se rozhodně nikdy nedalo mluvit. Nicméně je třeba zcela otevřeně říci, že podmínka publikace v časopisu s IF je pro soudní lékařství nejenom nesplnitelná, ale naprosto likvidační. Pro názornost přikládám tabulku s výpisem všech časopisů s IF, které se týkají humánní forenzní medicínské problematiky (tab. 1). Je jich celkem 6!!!

Slovy šest časopisů na 7 000 000 000 lidí na této zeměkouli, i když chápu, že nejsou všichni soudní lékaři. Jenom v České republice je deset soudních lékařství, které se pyšní názvem ústav. Jednoduchými kupeckými počty zjistíme, že pro standardní, ale v současných podmínkách naprosto imaginární situaci, kdy v čele ústavu stojí profesor (minimálně 10 publikací s IF) a jeho zástupce je docent (minimálně 3 pub­likace), by bylo zapotřebí 130 publikací. A kde potom máme ostatní chytré, talentované lékaře a toxikology, kteří sice nehodlají být přednostové a zástupci, ale jejichž vědecká práce, mnohdy natolik kvalitní, že je v praxi okamžitě využívaná, by zasluhovala nějakého ocenění? Jistě, pro splnění kritérií existuje možnost publikovat v jiných časopisech, které IF mají a které nejsou zacíleny specificky forenzně. Nicméně mi to připadá poněkud nečestné tlačit se někam, kam až tak úplně nepatřím. A nejenom z toho důvodu, že pokud časopis přijme soudně lékařskou práci, která se nějak, většinou zcela okrajově, dotýká zaměření toho kterého časopisu, automaticky to pro autora z vlastního oboru znamená, že vypadla publikace jeho. A zda je opravdu o tolik méně kvalitní, je otázkou více než subjektivní. A další vtíravá úvaha. Je publikace přijatá do amerického časopisu vždy zárukou špičkové kvality? Kdo jenom někdy prolistoval odbornou literaturu, tak velmi dobře ví, o čem mluvím. Příklad z praxe jak se do časopisu s IF (ne)dostat:

Před mnoha a mnoha lety jsem nabídl k publikaci článek do jistého nejmenovaného časopisu v USA. Samozřejmě, že jsem byl přesvědčen, že jeho kvalita je nejméně na Nobelovu cenu. Protože se ale již v té době začalo proslýchat leccos o důvodech odmítnutí nabízených rukopisů, a já jsem zrovna přednášel na Ústavu patologie a soudního lékařství Univerzity of Malta, nechal jsem si text zkontrolovat kolegou – kamarádem, který v té době, snad již několik desítek let na Maltě jako patolog pracoval. Tedy angličtina, se pro něj již stala druhým mateřským jazykem. Projeli jsme spolu text, on něco opravil, ale protože znal poměry, řekl: „Mám dobrého kamaráda, je to rodilý Brit, profesor anglického jazyka na Univerzitě v Oxfordu, pošleme mu to. Pro jistotu.“ Tento odborník bez diskuze nejpovolanější (kdo jiný by měl angličtinu znát lépe, že?), tam ještě na několika místech uspořádal slovosled, interpunkce a jiné detaily, které já v angličtině nikdy nepochopím, a práce putovala do Ameriky. No a odmítavý dopis, bez jakýchkoliv recenzí (!!!), začínal větou: „Your English is very poor!“

Ale protože situace začíná být pro náš obor více než vážná, dost žertování a vraťme se k hledání nějaké cesty. Nikdo to totiž nijak zvlášť neřeší, ale uvědomme si, že soudní lékařství se řítí do záhuby zakončené ztrátou statutu vysokoškolských ústavů. Podle definice je ústav (klinika) zdravotnické zařízení při lékařské fakultě sloužící výzkumným a vzdělávacím účelům, které vede vysokoškolský profesor, a pokud není, ve výjimečném případě může i docent. V celé České republice je deset soudních lékařství, které se nazývají ústavy. Z těchto deseti ústavů mají dva v čele profesory, jeden reálně a druhý téměř v důchodovém věku. Další dva vedou docenti, z nichž jeden je taktéž v důchodovém věku. A ostatní? Jsou i takové, jejichž přednosta dokonce není ani PhD. nebo CSc. Ostatně na Slovensku je profesor v činné službě jeden jediný. A tuto situaci chceme řešit nekritickou glorifikací těch několika impaktovaných časopisů, na jejichž počet je i počet prstů na rukou vysoké číslo? To přece nelze!!! Pokud se nechceme držet hesla: „Po nás potopa!“, nezbývá nám, než to chápat a hlavně něco s tím již konečně dělat. Co odpovědět mladému lékaři na otázku, jak po promoci pokračovat dál, když akademická cesta se stále víc a více uzavírá. Myslím si, že je velmi nebezpečné dělat z IF kouzelné zaklínadlo. Přitom řešení je velmi prosté. Nikoliv zmírnit podmínky. Naopak, podmínky k získání vědecko-pedagogické hodnosti či titulu musí být více než tvrdé. Tvrdé, ale splnitelné. Máš publikaci v časopisu s IF? Výborně. Nemáš? Tak ji nahradíš 3 (nebo 5?) publikacemi v časopise indexovaném. A polovina z nich bude v angličtině. A v polovině z nich budeš první autor. A pokud by to nestačilo, abys prokázal, že práci umíš napsat opravdu sám bez cizí pomoci, tak musíš mít alespoň jednu jako monoautor. Toto všechno jsou kritéria, která splnitelná jsou, a nikdo o nich nemůže říct, že jsou nějaká benevolentní. Jsem přesvědčen, že pokud budou mít mladí (nejenom) soudní lékaři před sebou perspektivu, že za 10–20 let poctivé práce plné opravdového odříkání, bude na jejich vizitce vidět nějaký výsledek, mnozí z nich rádi tuto strastiplnou cestu podstoupí. Pokud ovšem jsem absolvent a vidím před sebou již „a priori“ neřešitelnou situaci, tak proč bych měl plýtvat energií svého rychle mizejícího mládí. Zvláště v době, kdy se tituly snad už ani nepoužívají.

A naprosto neobstojí argument: „Nemáte soudně lékařské publikace v časopisech s IF? Podívejte se, kolik jich mají třeba na klinice XY!“ Takovou logiku neuznávám. Ano, naprosto bych akceptoval výtku typu: „Nemáte v Brně dostatek publikací? Podívejte, kolik jich mají na soudním lékařství v Praze (Olomouci, Plzni, Hradci . . . )“. Proti tomu by se samozřejmě nedalo nic říct, protože by bylo naprosto evidentní, že chyba je na mojí straně. Naštěstí se v současné době kritéria liší alespoň pro teoretické a pro klinické obory. Měla by se ale lišit i podle možností jednotlivých specializací. A možná, že by bylo vůbec nejlepší, kdyby byla pro jeden obor kritéria stejná na všech univerzitách v České republice. Do jisté míry by se tímto anuloval nepříjemný fakt, že někde je absolvování, či obhajoba považována za „průchodnější“ než jinde.

Prosil bych proto, aby vědecké rady, oborové rady, vedení fakult, ministerské akreditační komise atd., už konečně začaly pohlížet na každý obor specificky podle jeho možností. Aby se negeneralizovalo. Proč se nikdy nikdo nezeptá na názor třeba odborných společností? Proč se mají mladí adepti snažit několik let mermomocí prosadit do časopisu s IF, které nejsou nafukovací do nekonečna. Vždyť představme si, že podobná kritéria zavedou Číňané. Samozřejmě, je to čest, pokud mi ve světovém periodiku otisknou článek, ale kvalitní práce, napsaná v dobré angličtině, publikovaná v časopisu, který jako recenzovaný je indexován v Medline, přece nemůže nést punc méněcennosti! A když jsem mladý autor a když už jsem jednou v sobě našel tu sílu a napsal článek, snad nebude ten článek lepší jenom proto, že ho potřebuji dostat do impaktovaného časopisu. Přece nedopustíme, aby vývoj pokračoval stále tímto katastrofálním směrem. Nikdy jsem nebyl a snad ani nebudu zastáncem nějaké neviditelné ruky trhu, ale praxe sama ukázala, kde je pravda. Zkusme si načrtnout krizový scénář. Zjistíme tím, že zanedlouho zcela bude jistě situace vypadat takto, protože ona již tak v podstatě vypadá. Staří profesoři vymřou, noví nejsou – a není naděje, že by byli, spíše naopak (nakonec v našem oboru o habilitace z výše uvedených důvodů již nyní není naprosto žádný zájem), obor ztratí akreditaci a nové habilitované přednosty a profesory nebude mít kdo jmenovat. Mladí si uvědomí marnost svého počínání a ústavy se změní na prostá zdravotnická oddělení, s jejichž primářem si lékařské fakulty nasmlouvají nějakou tu výuku, aby bylo studijním řádům a předpisům tak nějak učiněno zadost.

A já se již nyní těším na rozhořčené reakce bojovníků, kteří jsou již „za vodou“, tedy už nemají existenční starosti a kteří nastavili kritéria naprosto bez obecné znalosti situace. Objektivně vzato, na druhé straně, abychom vyloučili možnost, že někdo z vypočítavosti a zbabělosti brojí proti adoraci IF z důvodů ulehčení vlastní osobní situace, je nemyslitelné, aby autor tohoto článku nebyl již léta vysokoškolským profesorem .

prof. MUDr. Miroslav Hirt, CSc.

vedoucí oborové rady soudní lékařství LF MU, předseda České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie ČLS JEP a zástupce vedoucího redaktora časopisu Soudní lékařství

e-mail: hirt@med.muni.cz