Zemřel prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc.

Dne 4. srpna 2011 zemřel po delší nemoci ve věku 83 let prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc., emeritní prorektor Univerzity Karlovy, emeritní děkan Fakulty všeobecného lékařství a emeritní přednosta III. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Narodil se 22. července 1928 v Praze, maturoval v roce 1947 v Ústí nad Labem na reálném gymnáziu. Válku prožil v Lázních Velichovkách a v Praze. Když jsem ho nedávno vezl z pohřbu jeho spolužáka doc. Vl. Puchmayera, vzpomínal, jak se po válce vrátil na gymnázium v Ústí. Bylo jich ve třídě jen několik a postupně se třída naplňovala. Doc. Puchmayer tam byl jen o pár dní dříve než prof. Pacovský. Promoval 15. prosince 1952 na lékařské fakultě UK v Praze a nastoupil na III. interní kliniku VFN, kde pracoval až do smrti. Kandidátskou práci na téma „Štítná žláza a ledviny“ obhájil ve 30 letech v roce 1958 (vyšla pak jako monografie v Thomayerově sbírce). Byla to jedna z prvních obhajob kandidatury na FVL UK. Docentem se stal 1. července 1963 po obhájení habilitační práce „Metabolické tubulární syndromy“, která v roce 1966 vyšla i anglicky. K 1. lednu 1969 byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Dále se stal členem korespondentem a akademikem ČSAV a předsedou kolegia lékařských věd ČSAV v letech 1987–1989. Dvacet let (od 1. října 1970 do 1. října 1990) byl přednostou III. interní kliniky 1. LF UK a VFN. Od 1. září 1980 byl 5 let prorektorem Karlovy Univerzity a od roku 1985 byl děkanem Fakulty všeobecného lékařství UK. Do funkce byl narychlo povolán místo děkana Vladimíra Baláže, a opustil proto funkci prorektora. Ve funkci děkana byl akademickým senátem potvrzen i v listopadu 1989 až do 30. září 1990 – tedy do konce řádného funkčního období.

Profesor Pacovský byl především všeobecně orientovaným internistou a byl dlouho předsedou Internistické společnosti ČLS JEP. Byl také autorem moderní učebnice vnitřního lékařství. Prosadil u nás dodnes významnou koncepci diferencované péče od péče intenzivní, přes standardní až po následnou. Následnou péči prakticky realizoval na oddělení následné péče kliniky v Bohnicích a později v Nemocnici U Staré školy na Praze 1. Pan profesor měl mnoho žáků většinou široce zaměřených internistů, ale představitelů i dalších oborů – patří k nim celá současná III. interní klinika a mimo kliniku například prof. K. Horký, prof. F. Kőlbel, doc. J. Neuwirth, doc. J. Musilová, prof. M. Aschermann, doc. J. Hrba, doc. M. Staňková, Mgr. D. Jurásková, prof. H. Haškovcová či doc. J. Šimek. V roce 2003 odešel pan profesor do důchodu. Na klinice byl však donedávna každý týden.

Pan profesor byl především mimořádný manažer. Velmi významně ovlivnil českou medicínu i české vysoké školství v posledním půlstoletí a také české vnitřní lékařství. Významně se zasloužil o vznik gerontologie a geriatrie jako samostatného oboru u nás a podobně se rovněž zasloužil o realizaci vysokoškolského studia ošetřovatelství a o vznik tzv. univerzit 3. věku. Rozvinul u nás také problematiku metabolických osteopatií a vytvořil tým teoretiků i kliniků, kteří se touto problematikou zabývali.

Tolik oficiální fakta, ale Časopis lékařů českých je dnes hlavním zdrojem faktů z historie medicíny, a to často pravdivých a otevřených. Tedy ještě pár odstavců.

Především pan profesor Pacovský převedl úspěšně svou kliniku, českou medicínu, univerzitu i fakultu dobou totality až k nové době beze ztrát na úrovni i vědeckosti. Dokázal to obratnou politikou. Slyšel jsem několik teorií, jak se prof. Pacovský dostal na seznam spolupracovníků státní bezpečnosti. Jsem přesvědčen, že to nebyl akt aktivní a že byl spíše vydírán a že téměř jistě aktivně neinformoval zejména ne o prof. J. Charvátovi, kterého si velmi vážil. Když jsme jako mladí sekundáři popisovali EKG křivky z ambulance, viděli jsme, kdo k panu profesorovi chodí – od prominentů padesátých let přes odstavené exponenty roku 1968 až po představitele moci sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Se všemi byl pan profesor v kontaktu. Pan profesor kvalitní manažerskou politikou získával kvalitní spolupracovníky i špičkovou techniku, a tak se mu dařilo i v „divných“ dobách držet špičkový charakter Charvátovy kliniky. Na jaře 1989 jsem se například – možná jako obyčejný sekundář trochu drze – pana profesora ptal, zda by nevzal na kliniku mladého dr. D. Wichterleho. A on se ptal: „To je vnuk prof. O. Wichterleho? Toho vezmeme.“ Hned věděl, kdo má v medicíně potenciál to daleko dotáhnout. Pan profesor často bral na kliniku někoho, koho mu doporučil někdo ze zaměstnanců. Tak jsem se na doporučení prof. J. Šobry dostal na kliniku i já. V roce 1989 získal prof. Pacovský plnou důvěru akademického senátu a zatímco na jiných fakultách a vysokých školách padaly hlavy děkanů a rektorů, měl možnost dokončit své funkční období děkana až do září 1990. V knížce fotografií dr. Hněvkovského ze studentských stávek 1968 a 1989 je krásná fotografie prof. Pacovského, jak unavený odchází z jednání stávkového výboru. Letos v  srpnu jsem jednomu kolegovi z teoretického ústavu říkal „Umřel prof. Pacovský“ a on odpověděl „Víš, toho jsem neměl rád. Po té, co s námi v roce 1989 jednal, říkal pak na obvodní stranické konferenci: „Teď jim povolíme a pak s nimi zatočíme.“ Jak jsem znal pana profesora, tak tomu moc nevěřím. Na nedávném pohřbu patofyziologa prof. T. Trávníčka (nejvýše postavené osoby z naší fakulty před rokem 1989) byli z fakulty jen čtyři lidé a pan profesor Pacovský přebíhal mezi nimi a skupinou nejvyšších exponentů bývalého režimu, se kterými se pravidelně scházel. Možná vzpomínali na doby minulé a možná komentovali, jak podivně se nám teď naše společnost vyvíjí. Rozhodně však pan profesor udělal mnoho i po roce 1989 například pro obor ošetřovatelství a určitě byl rád, že se naší klinice daří a například i že jsem se já stal děkanem fakulty, prof. J. Škrha prorektorem či prof. R. Češka předsedou Internistické společnosti. Všem nám trochu radil, protože všechny tyto funkce dobře znal. Pan profesor tak zažil mnoho různých dob a určitě platí, že nebýt jeho, byla by česká medicína i Karlova Univerzita zaostalejší a určitě by se jí hůře startovalo do doby po roce 1989.

Pane profesore, moc za všechno děkujeme.

prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.

přednosta III. interní kliniky 1. LF UK a VFN

U Nemocnice 1, 128 00 Praha 2