Ochota drogově závislých hradit si substituční terapii – průřezový průzkum

Cíle a metodika průzkumu

Ukrajina zavedla substituční léčbu buprenorfinem v roce 2004, počet osob v tomto programu byl ovšem omezen na 800 pacientů. S rozšířením substituční léčby o metadon v roce 2008 se kapacita sice zvýšila, ale přesto byla v roce 2015 substituční léčba podávána pouze necelým 3 % osob se závislostí na opiátech. V rámci rozšiřování možností, jak tuto terapii zpřístupnit více lidem, je vhodné přistoupit i ke strategii plné nebo částečné úhrady substituční léčby samotnými pacienty. Právě hodnocení jejich ochoty podílet se na financování léčby může podpořit další směrování a rozvoj programu substituční terapie na Ukrajině.

Autoři průzkumu hodnotili data získaná od 855 závislých osob starších 18 let užívajících návykové látky nitrožilně. Polovina zúčastněných (434 osob) využívala v době průzkumu substituční terapii, 108 osob s ní mělo zkušenost z minulosti a 313 závislých nemělo se substituční terapií osobní zkušenost.

Postoj k úhradě terapie

Celkem 378 osob (44 %) vyjádřilo ochotu hradit substituční terapii z vlastních zdrojů. Ti, kteří mají zkušenost se substituční léčbou (aktuálně ji podstupují nebo v minulosti podstoupili), projevují větší ochotu k individuální úhradě – mezi stávajícími pacienty je jich 51 %, ve skupině dříve léčených 49 %. U osob, které nemají žádnou osobní zkušenost se substituční terapií, je postoj k financování této léčby méně vstřícný – jde o 36 % dotázaných.

Faktory ovlivňující přístup k individuálnímu financování

Větší ochota podílet se na financování léčby byla zaznamenána mezi těmi, kteří mají stálé zaměstnání (53 %), na rozdíl od pacientů s dočasným zaměstnáním (15 %). Ti, kteří v době průzkumu využívali substituční terapii, udávali jako faktor související s ochotou financovat léčbu dostatečně vysoký příjem a psychosociální poradenství. Ze svého příjmu byli ochotni vyhradit 37 % na terapii.

Závislí s předchozí zkušeností se substituční léčbou udávali jako významný faktor pozitivní zkušenost a podporu rodiny při tomto typu terapie. Na substituční léčbu byli ochotni alokovat 53 % svých příjmů. Ochota financovat substituční léčbu mezi osobami, které ji v minulosti nikdy nevyužívaly, souvisela s výší příjmu, věkem i pohlavím (ochota u mužů dosahovala 88 % a u žen 75 %, celkově byla podpora vyšší v mladší kategorii 27–38 let) a dřívějšími neúspěšnými pokusy dostat se k substituční léčbě. Na terapii by tato skupina byla ochotna věnovat 60 % svých příjmů. Autoři průzkumu ovšem upozorňují, že deklarovaná ochota nemusí souviset se skutečným zájmem individuálně hradit léčbu, ale může jít o volbu finančně méně náročné alternativy k zavedené denní dávce návykové látky.

Závěr

Výsledky ukazují ochotu finančně se podílet na substituční terapii, což naznačuje, že lidé užívající návykové látky tuto terapii hodnotí kladně a že různé strategie spoluúčasti i plné úhrady mají na poli léčby závislosti význam. Předpokladem úspěchu je ovšem finanční i fyzická dostupnost substituční léčby a zohlednění potřeb osob se závislostí na návykových látkách.

(pak)

Zdroj: Makarenko I., Mazhnaya A., Marcus R. et al. Willingness to pay for opioid agonist treatment among opioid dependent people who inject drugs in Ukraine. Int J Drug Policy 2017 Jul; 45: 56–63, doi: 10.1016/j.drugpo.2017.05.037.