Současné možnosti diagnostiky a terapie glykogenózy typu II

Onemocnění bylo poprvé popsáno v roce 1932 nizozemským patologem J. C. Pompem u sedmiměsíční holčičky. Od té doby bylo popsáno na 150 mutací v genu pro α-glukosidázu na dlouhém raménku 17. chromozomu (17q23). Onemocnění lze rozdělit podle prvních příznaků, klinického obrazu a průběhu do dvou skupin – tzv. časné formy (infantile onset, někdy se rozlišuje ještě na klasickou a neklasickou formu) a pozdní formy (late onset, někdy se rozlišuje na juvenilní a adultní formu).

Klinické projevy

I. Časná (infantilní) forma Pompeho choroby

Klasická infantilní varianta

Onemocnění začíná většinou v prvních měsících života. V klinickém obraze dominuje celková hypotonie s progredující svalovou slabostí (tzv. obraz „floppy baby“), která vede k problémům se sáním, polykáním a k hypoventilaci. Časté jsou infekce dolních cest dýchacích, děti neprospívají, stagnují v motorickém vývoji. K úmrtí dochází většinou do 1–2 let věku na kardiorespirační selhání.

Neklasická infantilní varianta

Méně často se první příznaky objevují později v průběhu prvního roku života, děti se pak dožívají zhruba 2 let. Není přítomna kardiomyopatie, je postiženo pouze kosterní svalstvo, bránice, patrná je i hepatomegalie.

II. Pozdní forma Pompeho choroby

Juvenilní forma

První příznaky se objevují obvykle po prvním roce věku, postiženy jsou kosterní svaly, ale bez poškození myokardu. U juvenilní formy dochází k úmrtí většinou před koncem třetí dekády.

Adultní forma

Adultní forma je typická pomalou progresí a postižením zejména proximálního pletencového svalstva, svalstva trupu a bránice. Problémy se objevují většinou po 15. roce věku. Pacienti mají problém zvednout se ze sedu a vyjít do schodů. Při vztyku ze dřepu si pacient pomáhá oporou rukou o dolní končetiny (tzv. Gowersovo znamení). V noci je častá hypoventilace s následnou ranní bolestí hlavy či somnolencí nebo obstruktivní spánková apnoe.

Laboratorní nálezy

V séru je přítomna většinou elevace AST, ALT, LDH, CK, při postižení myokardu i CK-MB. Na rtg. hrudníku je při klasické infantilní formě patrné rozšíření srdečního stínu. Na EKG můžeme zaznamenat zkrácení PR intervalu a vysoké QRS komplexy v důsledku hypertrofie komor, kterou lze potvrdit echokardiografickým vyšetřením. EMG odhalí vysoké komplexy připomínající myotonii, komplexní repetitivní výboje, mohou se objevit známky spontánní aktivity. Spirometrie ukazuje snížení vitální kapacity i maximální výdechové rychlosti, výrazný rozdíl je v důsledku postižení bránice mezi vyšetřením prováděným vleže a vsedě.

Diagnostika

Diagnóza je u suspektních pacientů stanovena na základě vyšetření enzymové aktivity GAA. V současné době je k dispozici vyšetření metodou tzv. suché kapky krve (Dried Blood Spot Test – DBS), které je využíváno jako screeningové vyšetření u progredující hypotonie nejasné etiologie. Verifikace diagnózy je pak možná enzymologicky nebo genetickým vyšetřením. Zbytková aktivita GAA bývá kolem 1 % u infantilní formy, 10–40 % u juvenilní a adultní formy, u heterozygotů se naměřená aktivita pohybuje kolem 50 %. Možná je i prenatální diagnostika.

Terapie

V současnosti je jedinou účinnou léčbou tzv. enzymatická substituční terapie. Podáváním rekombinantního enzymu GAA v dávce 20 mg/kg v krátkých nitrožilních infuzích v intervalu 2 týdnů se při včasném zahájení terapie daří zabránit progresi onemocnění u časných forem GSD II a zmírnit symptomy u adultní formy. Podpůrná terapie zahrnuje rehabilitaci, použití ortopedických pomůcek, respirátory, výživové poradenství. Důležité je genetické poradenství v postižených rodinách.

Situace v ČR

V roce 2010 byli v ČR léčeni dva pacienti s infantilní formou Pompeho choroby, dvě pacientky s juvenilní formou a pět pacientů s pozdní adultní formou. Díky cílenému screeningu v neurologických ambulancích byla diagnóza Pompeho nemoci potvrzena i u dalších pěti dospělých pacientů. Celkový počet léčených pacientů dosahuje v roce 2014 zhruba 20 osob.

(epa)

Zdroj: Malinová V. Glykogenóza II. typu (GSD II, m. Pompe) – Současné možnosti diagnostiky a terapie a klinická kazuistika. Neurol. pro praxi 2010; 11 (5): 331–335.