Molekulární biomarkery u roztroušené sklerózy

Roztroušená skleróza (RS) je chronické imunitně podmíněné onemocnění centrálního nervového systému (CNS). Diagnostika RS je velmi obtížná, protože neexistuje jednoznačný diagnostický test. Změny na magnetické rezonanci mozku a v mozkomíšním moku sice na RS ukazují, nejsou ale pro RS specifické. Již mnoho let se proto intenzivně pátrá po vhodném biomarkeru, který by diagnostiku RS usnadnil.

Kandidátní biomarkery

Patologické procesy u RS probíhají dominantně v CNS, takže hlavními zkoumanými vzorky jsou mozkomíšní mok (cerebrospinal fluid – CSF) a periferní krev, jelikož biopsie CNS se provádí jen raritně. V několika studiích ale byly zkoumány i moč a slzy.

CSF se u RS již tradičně vyšetřuje na nespecifické známky zánětu. Kromě toho jsou v CSF studovány i možné biomarkery aktivity nemoci, které zahrnují interleukin-6, oxid dusnatý a jeho syntázu, osteopontin a fetuin-A. Z bílkovin jsou s aktivitou zánětu spojeny proteiny neurofilament a tau-protein, jsou ale nespecifické.

V periferní krvi jsou na genetické úrovni zkoumány různé jednonukleotidové polymorfismy, varianty alel jednotlivých genů a genotyp HLA systému. Zdá se přitom, že určité geny mohou ovlivňovat vnímavost jednotlivce k rozvoji RS. Největší genetický vliv na možnost rozvoje RS má podle dosavadních výzkumů HLA antigen třídy II a třídy I. Podrobnou analýzou genomu bylo objeveno i dalších 50 rizikových míst, většina z nich je součástí nebo v blízkosti genů kódujících molekuly imunitního systému. Rizikové alely jsou například IL7R, IL2R, CD58, CLEC16A a HLA DRB1*15:01. Ani jedna z těchto alel ale vznik RS přímo nepodmiňuje a většina jejich nositelů RS nikdy neonemocní.

V několika studiích se autoři zabývali významem RNA pro rozvoj RS. Kyselina mRNA kóduje informace o proteinech, které jsou v buňce v daném okamžiku vytvářeny, a do jisté míry tak odráží probíhající biochemické pochody v buňce. Její velkou nevýhodou je ale velká náchylnost k degradaci během zpracování. Naproti tomu miRNA, která rovněž hraje regulační úlohu v celé řadě biochemických pochodů, je vůči degradaci odolnější. U nemocných s RS je ve zvýšené míře nalézána dysregulace Hsa-miR-146a a hsa-miRNA-miR-142-3p, tyto výsledky ale zatím nebyly ověřeny ve velkých studiích.

Existuje i celá řada bílkovin a protilátek, které se u jednotlivých forem RS a v průběhu jednotlivých fází nemoci vyskytují ve změněné formě. Proteiny neurofilament vypadají slibně jako prediktor nástupu, vývoje a odpovědi na terapii u časné relaps-remitentní RS. Mezi autoprotilátkami dosud nebyla nalezena žádná, která by byla specifická pouze pro RS. Autoprotilátek se přesto v diferenciální diagnostice RS využívá – stanovení antiAQP4 IgG odliší při klinických pochybnostech neuromyelitis optica od RS.

Shrnutí

I přes velké množství studií, které se problematice věnují, a dlouhý seznam kandidátních biomarkerů je jich v praxi využitelných jen málo. Klinický význam zatím má jen měření hladiny antiAQP4, které umožňuje odlišit neuromyelitis optica od RS.

(epa)

Zdroj: Paap B. K., Hecker M., Koczan D., Zettl U. K. Molecular Biomarkers in Multiple Sclerosis. J Clin Cell Immunol 2013; doi: 10.4172/2155-9899.S10-009.