Možnosti diagnostiky pacientů s hepatitidou C a jejich léčba

Diagnostické a především léčebné možnosti u hepatitidy C zaznamenaly v posledních letech nebývalý rozkvět. Byly registrovány nové preparáty a došlo ke změně doporučených léčebných kombinací, což se pozitivně odráží i ve zlepšení terapeutických výsledků

Diagnostika hepatitidy C

V praxi se v současné době používají dvě skupiny metod:

• Sérologické detekční metody

Cílem je sérologické stanovení anti-HCV protilátek. Přítomnost protilátek vypovídá o styku jedince s virem HCV. V současné době se k detekci protilátek využívá metody EIA (či některých jejích variant) se senzitivitou 97 % a specificitou až 99 %. Existují rovněž rychlé diagnostické testy detekující anti-HCV ze slin či kapilární krve, které je možno využít jako jednoduchý screening. Důležité je mít na paměti, že sérologická pozitivita anti-HCV sama o sobě nevypovídá o aktivitě nemoci a každý anti-HCV-pozitivní člověk by měl být vyšetřen specialistou.

• Molekulárněgenetické metody

Jsou založeny na průkazu virové nukleové kyseliny (HCV RNA) v séru nebo ve tkáních. Nejpoužívanější metodou je aktuálně polymerázová řetězová reakce v reálném čase (RT-PCR). Důležitou součástí molekulárního vyšetření je i stanovení genotypu a subtypu HCV, což má praktický dopad na volbu následné terapie.

Akutní a chronická infekce

Diagnózu akutní hepatitidy C se podaří stanovit pouze zřídka, protože v akutním stadiu často chybí klinické příznaky, které by mohly vést k podezření na tuto infekci. Někdy nás ale může navést zvýšená sérová aktivita ALT (> 10× horní hranice normy) či ikterus.

Diagnóza chronické infekce HCV je založena na průkazu HCV RNA a anti-HCV protilátek v krvi za přítomnosti laboratorních (elevace sérové aktivity ALT) či histologických známek chronické hepatitidy. Akutní infekce zpravidla přechází v chronickou po více než 4−6 měsících od přenosu.

Terapeutické možnosti

Cílem terapie je trvalá eliminace viru hepatitidy C, čímž je zabráněno rozvoji jaterních i mimojaterních komplikací, jako jsou pokročilá jaterní fibróza, cirhóza, dekompenzovaná cirhóza a hepatocelulární karcinom.

Posledních 10−12 let byla standardem v léčbě chronické infekce HCV kombinace pegylovaných interferonů alfa  s ribavirinem. Roku 2011 byly terapeutické možnosti rozšířeny o léky ze skupiny přímo působících virostatik, které je možno přidávat k pegylovanému interferonu alfa a ribavirinu. Z této skupiny lze aktuálně předepisovat boceprevir, telaprevir a simeprevir. V posledních třech letech byly rovněž schváleny další preparáty, především sofosbuvir, ledipasvir, daclatasvir a kombinace dasabuvir, paritaprevir / ritonavir a ombitasvir.

Současným trendem v léčbě chronické HCV je preference tzv. bezinterferonových režimů, ideálně i režimů bez podání ribavirinu. Jedná o terapii finančně nákladnou, avšak zároveň velmi slibnou.

(zzka)

Zdroj: Pracovní skupina pro virové hepatitidy České hepatologické společnosti ČLS JEP a Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP. Standardní diagnostický a terapeutický postup u chronické infekce virem hepatitidy C (HCV). Srpen 2015.