Oční kontakt lékaře s hospitalizovaným pacientem dělá divy

Není to jen o důvěře

Pokud vyjdeme z poznatků sociální psychologie, je možné postoj lékařů k hospitalizovaným pacientům chápat jako faktor ovlivňující dynamiku moci a hierarchii v nemocničním prostředí. Jeho uzpůsobení pacientovým potřebám je jednou z pevných součástí vějíře intervencí zaměřených na budování pevné vazby s pacientem, která je úhelným kamenem efektivní léčby. Obzvláště když k intervenci dochází v tak zranitelném období, jakou je pro pacienta hospitalizace, během níž se cítí více odkázán na systém zdravotní péče.

Navázání očního kontaktu s pacientem může nejen prohloubit pacientovu důvěru v lékaře, zlepšit pacientův zážitek z léčby a jeho spokojenost s léčbou, ale dopady změny postoje mohou být dalekosáhlé – může snížit počty soudních sporů vedených se zdravotnickými zařízeními, zvýšit adherenci k léčbě, vyřešit symptomy a celkově zlepšit pacientovy zdravotní výsledky. To bylo předpokladem změny preferovaného modelu pro vedení léčby, ze staršího patriarchálního vedení lékařem ke společnému rozhodování pacienta a lékaře. Přes tyto obecné postuláty měnící pohled na věc zatím není k dispozici dostatek důkazů z reálné praxe, případně jsou závěry takto zaměřených studií konfliktní.

Přílišná heterogenita studií

Téma si vzal za své vědecký tým z Michiganské univerzity a Vojenské nemocnice v Ann Arbor a publikoval o něm systematický přehled. Práce uveřejněné na toto téma jsou totiž heterogenní z hlediska podoby konkrétních intervencí, typů měření i sledovaných cílů, což znemožňuje provedení metaanalýzy. Výzkumníci se přesto ponořili do databází odborných textů a podle klíčových slov a předem stanovených kritérií (anglickojazyčné studie, výzkum odehrávající se v hospitalizačním zařízení včetně pohotovostí) vybrali relevantní studie. Dva autoři nezávisle na sobě ze studií extrahovali data a ohodnotili míru zkreslení (bias) studií a kvalitu jejich důkazů. Třetí autor poté vystupoval jako arbitr.

Kritériím vyhovělo 14 studií (6 randomizovaných kontrolovaných, 4 kvaziexperimentální, 4 observační), jen ve dvou případech se však jednalo o rigorózní experimenty. Studie se zaměřovaly na různé efekty – od délky návštěvy pacienta a dojmu z něho s ohledem na empatii a soucit až po celkové pacientské hodnocení nemocnice pomocí standardizovaného formuláře, jako je například v USA poměrně rozšířený průzkum HCAHPS (Hospital Consumer Assessment of Healthcare Providers and System). 10 studií měřilo dopad samotného postoje, 4 ho posuzovaly v rámci souboru dalších intervencí v oblasti neverbální komunikace.

Zatímco u randomizovaných studií autoři riziko bias vyhodnotili jako nízké, u observačních jako vysoké či velmi vysoké. Dá se předpokládat, že výsledky studií ovlivnily nižší adherence k sezení u těch lékařů, kteří byli do této skupiny randomizováni, a nízká frekvence sezení lékařů v observačních studiích.

Sezení versus stání lékaře u lůžka

Ze studovaného souboru celkem 10 studií přiřklo alespoň jeden pozitivní efekt sezení u pacienta oproti stání, ve 3 nebyl v tomto ohledu zaznamenán žádný rozdíl a výsledky 1 naopak svědčily pro stání.

Ve většině studií bylo sezení lékaře u lůžka pacienta oproti stání spojeno s jeho lepšími odpověďmi na otázky týkající se spokojenosti, včetně dojmu, že je o něj pečováno, že je mu nasloucháno a že je dostatečně informován. Sezení lékaře korelovalo s pozitivním dojmem z něho až v 95 % případů oproti 65 % při stání. Zajímavé bylo, že preference sezení se nepotvrdila u pediatrické populace.

Ve studiích se také promítla obava některých lékařů, že posazením se k lůžku příliš prodlouží návštěvu u pacienta. Jednalo se ale jen o dojem, který při porovnání neodpovídal realitě. Doba sezení totiž mnohem více podléhá nadhodnocování než doba stání. Lékaři mohli vnímat dobu strávenou sezením u pacienta jako neefektivně strávenou.

V některých případech lékaři jako argument, proč si nesedají k lůžku pacienta, uvedli obavu z přenosu infekce na něj. Jako nejčastější překážku sezení uváděli chybějící židli. To se nemůže stát v ambulantním sektoru, kde má lékař obvykle stabilně vyhrazené místo k sezení.

Z přehledu jasně vyplynulo, že pacienti preferují lékaře, kteří se k nim posadí, ale zjištění neplatí univerzálně. Nicméně autoři si od výsledků slibují, že povedou k většímu uznání pro sezení lékařů u lůžka pacienta a přispějí k obecnému závěru, že ho pacienti oceňují. Zůstává však otázkou, jak lékaře k sezení motivovat. Podle výzkumníků se ukazuje, že bude třeba nastavit kombinaci specifických instrukcí a zajištění určeného sezení pro lékaře.

Kromě benefitů pro pacienta a zefektivnění péče může sezení u pacienta sloužit také jako součást prevence před vyhořením. Na úrovni zdravotního systému znamená o tomto tématu přemýšlet například i při architektonickém řešení nemocničních pokojů.

Autoři přehledu se přimlouvají za to, aby byla provedena robustní klinická studie zaměřená na odstranění uvedených překážek pro navázání očního kontaktu lékaře s pacientem a na faktory, které podporují pacientovy preference pro sezení u jeho lůžka. Do té doby může každý lékař zlepšit situaci tím, že se k pacientově lůžku jednoduše posadí.

(pok)

Zdroj: Houchens N., Engle J. M., Palanjian R. et al. Effect of clinician posture on patient perceptions of communication in the inpatient setting: a systematic review. J Gen Intern Med 2024 Dec; 39 (16): 3290–3298, doi: 10.1007/s11606-024-08906-4.