History of thoracic surgery: From the beginnings to the end of the 19^th century

Overview

Autoři ve svém sdělení podávají nástin historie oboru hrudní chirurgie od nejstarších dob do konce 19. století. Poukazují na jednotlivé milníky lidského poznání, které zvládnutím fyziologických a patofyziologických problémů, do té doby zabraňujících provádění nitrohrudních výkonů, otevřely cestu chirurgům i k úspěšné operační léčbě nitrohrudních onemocnění.

Klíčová slova:
hrudní chirurgie – historie – resekce plic – anestezie

Úvod 

Hrudní chirurgie má a měla vždy poněkud zvláštní a výsadní postavení. Bylo to dáno hlavně tím, že nedostatečné znalosti z anatomie a fyziologie, neschopnost bojovat účinně s infekcí a krevními ztrátami, jakož i nedostupnost anestezie velmi dlouho znemožňovaly provádět úspěšnou léčbu hrudních onemocnění a traumat. Přitom informaci o smrtelném poranění hrudníku šípem můžeme nalézt již v Homérově Iliadě a popisy onemocnění se vztahem k hrudníku můžeme najít u řady antických autorů, snad již ve staroegyptském Papyru Edwina Smithe z doby kolem r. 2500 př. n. l. Převažovalo ale konzervativní řešení všech popisovaných stavů, které pochopitelně velice často končilo fatálně. Nicméně je třeba poznamenat, že již v díle Hippokrata se kolem roku 300 př. n. l. objevuje zmínka o možnosti terapie hrudního empyému založením drenáže tenkou kovovou trubičkou [1]. Dále se tato metoda snad zmiňuje v dílech Aretaea z Cappadocie a Alexandrijské školy (1.–3. stol. n. l.). Přesto v dalších staletích zůstává zapomenuta a intervence do hrudníku získávají takovou pověst, že ještě v roce 1835 Dupuytren, jinak chirurg císaře Napoleona, odmítá drenáž empyému u sebe samého se slovy, že raději zemře v rukou božích než v rukou chirurga. Tato svá slova přežil skutečně jen o dvanáct dní [1, 2]. V pozdějším období se postupně dařilo výsledky léčby a tím i renomé chirurgické terapie nitrohrudních onemocnění a úrazů zlepšovat. Spolu s pokroky v antibakteriální terapii a anestezii bylo možno začít postupně bezpečně provádět stále složitější zákroky až do dnešního stavu, kdy jsou mortalita a morbidita u hrudních výkonů obdobné jako u výkonů v jiných oblastech.

Historie hrudní chirurgie představuje nesmírně zajímavou část boje za rozvoj lidského poznání, v níž nechybějí vzrušující epizody, vítězství i lidské tragédie. Více než jiné podobory chirurgie je tento proces spojen se získáváním poznatků z fyziologie a patofyziologie lidského těla. Historie hrudní chirurgie je pochopitelně obecně známa, avšak v průběhu let kolem ní vznikly i různé nepřesnosti a mýty.

Dnešní doba se svým rozvojem informačních technologií, zahrnujíc v to i digitalizaci knih a dalších pramenů, umožňuje nicméně snáze než kdy jindy ponořit se do historie. V klidu své kanceláře lze prostudovat originální materiály, aniž je nutné za nimi reálně cestovat po knihovnách celého světa. Autoři ve snaze zpřesnit některé informace o vývoji oboru virtuální (nebo lze říci i digitální) cestu do historie podnikli a výsledkem jsou dvě práce, z nichž první máte právě před sebou. Autoři věří, že tento exkurz do historie oboru může být poučný a přínosný i pro dnešní dobu.

Nejstarší období

První výkony z oboru hrudní chirurgie byly bezesporu hrudní drenáže, popsané poprvé především Hippokratem kolem roku 300 př. n. l., později dalšími antickými autory v prvních třech stoletích našeho letopočtu, jak už bylo uvedeno výše.

První resekci plicní tkáně provedl patrně již ve 13. století Rolando da Parma (snad 1198–1280, uváděný v literatuře někdy také jako Rolando da Salerno [2] nebo Rolando Vlasatý) a popsal ji ve svém díle Chirurgia [3, 4]. Šlo o odstranění periferní části gangrenózní plíce, prolabující skrze defekt hrudní stěny u mladého pacienta. Údajně se pacient zhojil a byl schopen se připojit ke svému pánovi na křížové výpravě. Z pozdější doby pochází ovšem zpráva Theodorica Borgognoniho, biskupa z Cervie, že uvedenou resekci provedl jeho otec, Ugo da Lucca, zatímco zmíněný Rolando, později proslulý chirurg, byl v té době pouze otcovým asistentem a prestiž z úspěšné resekce si údajně chtěl přivlastnit. V literatuře se též objevuje zmínka o roce 1496, kdy měla být údajně operace provedena [5, 6], ovšem Ugo da Lucca, pokud s ní měl něco společného, zemřel v roce 1252 [4] a údaje o Rolandovi Vlasatém z pozdější doby se s největší pravděpodobností vztahují k některému z potomků původního Rolanda.

Theodorico zanechal dokonce více informací se vztahem k terapii hrudních poranění, včetně doporučení suturovat otevřenou ránu, čímž se lišil od svých současníků, doporučujících spíše ponechat ránu otevřenou [3]. Takový postup doporučoval také francouzský chirurg Guy de Chauliac, který navrhoval použít drén k proplachům rány vínem, vodou a medem. Z 16. století máme další záznamy o resekcích herniované plíce v ráně. Ze 17. století je třeba připomenout zejména jméno holandského lékaře Hermanna Boerhaaveho (1668–1738), který, kromě popisu spontánní ruptury jícnu, syndromu, který nese dnes jeho jméno, navrhoval použití antikoagulancí a sání ke zkapalnění a evakuaci krve z hrudníku [3]. Z roku 1674 rovněž pochází další zpráva o provedené resekci plicní tkáně, prolabující na šířku tří prstů ranou pod levou bradavkou u poraněného z potyčky, kterou provedl v Amsterdamu Nicolas Tulp (1593–1674), holandský anatom známý jako Tulpius, proslulý z Rembrandtova obrazu, kde je zobrazen při své přednášce o fyziologii paže, konané 16. ledna roku 1632, kdy doprovázel svůj výklad pitvou paže popraveného zločince (Obr. 1). Poraněný výkon přežil, nicméně, jak uvádějí prameny, po šesti letech se v důsledku svého nezřízeného života stejně nedobrovolně dostal do anatomického amfiteátru [4]. V historickém písemnictví z doby před 19. stoletím lze ovšem nalézt ještě několik podobných informací o resekci plicní tkáně po traumatu. 

Hrudní drenáž a rozvoj diagnostiky

Skutečný rozvoj hrudní chirurgie nastal až koncem 19. století. Nejprve bylo třeba definitivně vyřešit problematiku hrudní drenáže, doporučované v jednodušší podobě již Hippokratem. Patrně prvním, kdo zavedl uzavřenou drenáž u pacienta s empyémem, byl anglický lékař George Playfair v roce 1873, metodu uveřejnil v roce 1875 [7]. Nezávisle na Playfairovi provedl v květnu roku 1875 německý internista Gotthard Bülau (1936–1900)(Obr. 2) v Hamburku drenáž u tesaře s parapneumonickým empyémem s využitím uzavřeného systému s vodním zámkem [2, 6, 7], který se využívá dodnes a nese Bülauovo jméno.

Bülau prokázal značnou odvahu a vůli při prosazování své metody, vycházející z poznatků fyziologů 18. století, proti představě svých současníků, že špatné výsledky hrudních drenáží jsou způsobeny spíše kontaminací pleurální dutiny skrze drén než kolapsem plíce [2]. Jakkoliv trvalo dalších čtyřicet let, než byl postup zaveden do běžné klinické praxe, znamenal nejen pokrok v terapii empyémů, ale také ukázal správný způsob managementu pneumotoraxu, což mělo umožnit další pokrok v nitrohrudní operativě. Přesto, zdá se, jeho práce spíše akcentovala představu nebezpečnosti operačního přístupu přes pleuru v očích tehdejších chirurgů [2].

Dalším přínosem pro klinickou praxi té doby bylo bezesporu zlepšení diagnostických možností, způsobené zavedením radiologických metod do praxe na konci 19. století. To bylo spojeno především se jménem německého fyzika Wilhelma Conrada Röntgena (v roce 1895). K rentgenové diagnostice ale přispěl zásadně též proslulý Thomas Alva Edison svými pracemi o fluorescenci materiálů, které umožnily zavedení fluoroskopie v roce 1896. Do té doby totiž byla diagnostika nitrohrudních afekcí omezena pouze na perkusi, resp. auskultaci, metody spojené se jmény Leopolda Auenbruggera (v roce 1761), resp. Reného Laenneca, který do praxe zavedl stetoskop (v roce 1861) [3].

Jako v jiných oblastech lidské činnosti, i v hrudní chirurgii znamenaly válečné konflikty rovněž možnost pokroku, v tomto případě v poznání vhodných postupů při terapii hrudních poranění. Na mortalitě na hrudní poranění lze sledovat určitý vývoj oboru. Zatímco za napoleonských válek byla mortalita na hrudní poranění 85 % a za americké občanské války klesla na 60 %, zavedení anestezie jako součásti chirurgických výkonů v hrudníku a rozvoj této operativy způsobilo pokles mortality na 25 %. Avšak nadále ještě řada pacientů byla léčena konzervativně Priessnitzovou metodou a klidem na lůžku ve vzpřímené poloze, punkce byla doporučována jen při útlaku plicního parenchymu a dokonce se objevovala taková absurdní doporučení, jako bylo založení arteficiálního pneumotoraxu k prevenci recidivy krvácení při představě, že vzduch při atmosférickém tlaku v pleurální dutině může utamponovat zdroj krvácení [3, 6]. Lékaři centrálních mocností (Německo, Rakousko) již ale zaváděli do praxe Bülauovu drenáž, na straně Dohody převažovala postupně naopak radikální metoda, spočívající v otevření hrudníku s tamponádou gázou se rtutí nebo jodem [4]. To bylo ale spojeno s mortalitou 20–50 % [3] a teprve zásah Evartse Grahama vedl k zavedení drenáže, spojené s mortalitou 15 % [4]. 

Problematika hrudní chirurgie od poloviny 19. stol.

Rozvoj resekčních výkonů na plicích v pionýrském období chirurgie ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století nebyl vyvolán potřebou chirurgické léčby zhoubných nádorů. Plicní karcinom se nevyskytoval zdaleka tak často jako dnes, a tak účelem prvních resekčních výkonů byly především závažné nemoci tehdejší doby – tuberkulóza, bronchiektázie, empyém nebo plicní absces. Pokusy odstranit větší část plíce však v té době končily zpravidla neúspěchem. Problémů, kterým museli hrudní chirurgové čelit, byla celá řada: od zavedení moderní celkové anestezie do praxe přes zvládnutí obtíží s výkony na otevřeném hrudníku se současným zajištěním ventilace pacienta, vyřešení metodiky uzávěru cévní a bronchiální stopky až po obliteraci dutiny po odstranění plíce, nemluvě o častém výskytu infekčních komplikací po resekčních výkonech v předantibiotické době.

Počátky anestezie

Je nepochybné, že teprve rozvoj moderní, dobře regulovatelné anestezie umožnil opravdový rozvoj velké chirurgie, počítaje v to i hrudní chirurgii. Počátek moderní anestezie můžeme vysledovat od poloviny 19. stol., i když už do té doby byly v lékařství k analgezii a anestezii používány klasické a dlouho známé látky, především opium, zmiňované již ve staré Mezopotámii kolem roku 3400 př. n. l., nebo kouř z konopí, uváděný v Indii a Číně již staletí př. n. l. Třebaže se pojem celkové anestezie pojí především s obdobím rozvoje anestezie od poloviny 19. století, poprvé se pojem objevuje v písemnictví ve 12. století v díle Ibn Zuhra, působícího v Andalusii, kdy byla založena na narkotickém účinku některých hub. Rovněž z této doby jsou zmínky o využití inhalační anestezie, byť tento pojem je spojen s obdobím rozvoje anestezie mnohem později [8].  

Za první zásadní období v anestezii je považováno zavedení inhalačních anestetik v období po roce 1840. Typickým představitelem těchto inhalačních anestetik je dietyléter, který byl však patrně objeven již v roce 1275 františkánským filozofem Ramonem Llullem (asi 1232 až asi 1315) [9]. Jeho analgetické účinky prozkoumal kolem roku 1525 Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493–1541), známý jako Paracelsus [10]. Oxid dusný byl rovněž objeven chemikem Josephem Priestlym (1733–1804) již před rokem 1775 [11], přičemž jeho anestetické účinky objevil lékař a chemik sir Humphry Davy (1778–1829) před rokem 1800 [12]. Počátek klinického využívání výše uvedených poznatků musíme hledat ale ve Spojených státech po roce 1830. Davyho výsledky pronikly do povědomí odborné veřejnosti, přičemž ovšem počátek klinického využívání inhalačních anestetik musíme v podstatě hledat ve vystoupení potulných showmanů, kteří bavili publikum tím, že je přiváděli pomocí inhalačních anestetik do stavu opojení. Právě participace pozdějších pionýrů inhalační anestezie na těchto vystoupeních je přivedla na myšlenku využití efektu používaných plynů v klinické praxi. Zmíněnými průkopníky metody inhalační anestezie byli William Edward Clarke (1819–1898), Crawford W. Long (1815– –1878), Horace Wells (1815–1848) a William T. G. Morton (1819–1868) [13].

Patrně prvním pokusem využít inhalační anestezie k usnadnění extrakce zubu byl výkon z ledna 1842, kdy Clarke použil éter, patrně však bez dosažení optimálního efektu [14]. Prvním využitím inhalační anestezie u opravdu chirurgického výkonu byla operace provedená v březnu 1842 na pacientovi jménem James Venable, u nějž chirurg C. W. Long odstranil v éterové anestezii tumor na krku. Éterovou anestezii poté používal ve své praxi i nadále, ovšem své zkušenosti publikoval až v roce 1849 [15]. V prosinci 1844 absolvoval dentista H. Wells veřejnou demonstraci použití oxidu dusného, při níž došlo k poranění končetiny jednoho z účastníků pod vlivem anestetika, aniž to tento zjistil. Wells si uvědomil výhody anestezie a již následující den sám absolvoval extrakci zubu v anestezii, podané Gardnerem Quicym Coltonem (1814 –1898), nedostudovaným medikem, později jedním ze zmíněných potulných showmanů. Wells poté využíval anestezii oxidem dusným u svých pacientů [13, 16, 17].

William T. G. Morton (Obr. 3) byl další ze zubařů z Nové Anglie, který se nesmazatelně zapsal do historie anestezie. Morton byl spolužákem C. W. Clarka a hlavně obchodním partnerem H. Wellse, s nímž spolupracoval v lednu 1845 na zorganizování demonstrace užití oxidu dusného v Massachusetts General Hospital v inhalační anestezii. Souhlas s demonstrací dal prominentní chirurg té doby John C. Warren (1778–1856), který ovšem v účinek metody nevěřil. Původně plánovaný pacient ovšem odmítl operaci, proto Warren vyzval své studenty, zda si někdo nechce nechat vytrhnout zub v anestezii, s čímž jeden student souhlasil. Vzhledem ke špatnému podání tato anestezie ovšem selhala [17, 18]. Následujícího roku, 30. září 1846, provedl Morton extrakci zubu v éterové anestezii a o dva týdny později pak veřejnou demonstraci celkové anestezie. 16. října téhož roku provedl J. C. Warren v éterové anestezii operaci nádoru krku, trvající asi deset minut, během níž byl pacient v bezvědomí. Po operaci, na Warrenův dotaz, prohlásil, že cítil jen škrábání na krku. Na to Warren prohlásil: Pánové, to není žádný podvod! Tato věta a Warrenova proslulost otevřela anestezii cestu do klinického užití a ta se pak poměrně rychle stala rutinní součástí chirurgických výkonů [17]. Právě W. T. G. Morton, který své zkušenosti publikoval o rok později [19], se stal díky tomu v očích odborné veřejnosti autorem celkové inhalační anestezie, jakkoliv nebyl evidentně první, a dokonce se později objevilo i tvrzení, že Morton myšlenku ukradl [20], patrně ne až tak neopodstatněné.

O rok později, v roce 1847, poprvé použil skotský porodník James Young Simpson (1811–1870) jako celkové anestetikum chloroform. Tento způsob navození celkové anestezie se poté šířil do celé Evropy i zámoří, chloroform byl dokonce Johnem Snowem (1813–1858) podán královně Victorii v roce 1853 během porodu prince Leopolda, ovšem později byl zavržen pro zřejmé vedlejší účinky, především riziko vyvolání potenciálně fatálních srdečních arytmií, ale také pro hepato- a kardiotoxicitu [17]. Chloroform tedy éter z pozice hlavního celkového anestetika nevytlačil, to se podařilo až mnohem později moderním anestetikům inhalačním i intravenózním, která, na rozdíl od éteru, nehrozí vznícením či výbuchem, vyznačují se lepší ovladatelností a výrazně menším výskytem nežádoucích účinků, jako je nausea apod. Ještě dlouhou dobu ale éter zůstával jako rezervní anestetikum pro případ hromadných neštěstí. 

Zajištění ventilace nemocného během operace a první resekční výkony

Pokud se tedy podařilo více či méně úspěšně zvládnout otázku anestezie, pořád ještě ale zůstával k dořešení problém peroperační ventilace pacienta – jednak to, jak zajistit výměnu plynů při iatrogenním pneumotoraxu, zároveň ale jak umožnit dobrý přístup do operačního pole právě takto iatrogenně založeným pneumotoraxem. Tyto dva v podstatě protichůdné úkoly současně se podařilo zvládnout až během doby. V první fázi bylo nutno především zajistit ventilaci pacienta během operačního výkonu. V roce 1871 publikoval Němec Friedrich Trendelenburg (1844–1924) první použití elektivní tracheostomie, založené pro účely operačního výkonu a podání celkové anestezie [21]. Jeho tracheostomická kanyla byla dokonce již vybavena nafukovatelnou manžetou k utěsnění kanyly v trachei [22]. Ale již v roce 1880 prezentoval chirurg William MacEwan (1848–1924) orotracheální intubaci flexibilní kovovou kanylou k udržení spontánní ventilace jako alternativu tracheostomie v případě otoku glottis a také k prevenci aspirace [22, 23, 24]. V roce 1893 zkonstruoval Victor Eisenmenger (1864–1932) svou kovovou kanylu, která byla vybavena nafouknutelným balonkem k utěsnění dýchacích cest, což mělo nahradit do té doby používané ucpávání prostoru kolem kanyly tampony. Tím Eisenmenger ukázal cestu k dnešním moderním endotracheálním kanylám. Kovové kanyly byly pouze nahrazeny po roce 1940 gumovými a později plastovými [22]. Intubaci usnadnilo zkonstruování prvního laryngoskopu Alfredem Kirsteinem (1863–1922), což umožnilo nahradit původní nepřímou laryngoskopii pomocí zrcátek přímou vizualizací hlasivek. Tímto prvním laryngoskopem (Kirstein jej nazýval autoskop) byl upravený ezofagoskop [25]. Je ale třeba přitom zmínit skutečnost, že endotracheální intubace nebyla v zásadě zcela novou myšlenkou, jelikož ji uplatnil již v 16. stol. při experimentech na zvířatech Vesalius (1514–1564), dokonce včetně rytmického nafukování plic, takže Vesalius se stal de facto i otcem umělé plicní ventilace [2, 22].

Tímto však ještě stále nebyla otázka zajištění výměny plynů u pacienta s torakotomií vyřešena, jelikož až do počátku 20. stol. pacient při operaci musel dýchat spontánně. Není proto divu, že první chirurgické pokusy v „novodobé“ éře plicní chirurgie končily většinou smrtí pacientů. Patrně první elektivní plicní resekci provedl v roce 1883 H. M. Block v dnešním Gdaňsku, tehdy pruském Danzigu [26]. Jeho pokus navazoval na řadu provedených experimentů na zvířatech [27], nicméně Block příliš uspěchal přenos experimentu do klinického nasazení. Operaci indikoval u své mladé příbuzné s bilaterální plicní tuberkulózou s cílem resekovat postiženou plíci. Během operace ale došlo ke zhoršení ventilace, patrně posunu mediastina, posléze rozvoji šoku a smrti nemocné, přičemž, paradoxně, v resekované plíci nebyly známky tuberkulózy nalezeny. Block, nadějný mladý chirurg, reagoval o několik dní později na nastalé vyšetřování sebevraždou střelou do hlavy. Následně Německá chirurgická společnost vydala doporučení neotevírat hrudní dutinu [26].

Toto doporučení však bylo dodržováno pouze částečně. Je nepochybné, že v této pionýrské době bylo provedeno více resekcí s podobným výsledkem jako v Blockově případě. Patrně první úspěšnou elektivní resekci provedl švýcarský chirurg Rudolf Ulrich Krönlein (1847–1910) v roce 1884 u devatenáctileté ženy. Šlo o druhou operaci u téže nemocné, které rok předtím resekoval sarkom, vycházející ze žebra, nicméně se objevila metastáza do plíce o velikosti ořechu, kterou Krönlein úspěšně zresekoval. O další dva roky později znovu reoperoval pro recidivu onemocnění a pacientka podlehla až v roce 1890 při další recidivě [28]. Krönlein tak vlastně otevřel naráz dvě kapitoly chirurgie – plicní resekci a zároveň i plicní metastazektomii. Krönleinovu úspěšnou resekci pak postupně následovali do konce století další chirurgové – r. 1885 G. Ruggi, r. 1887 H. Quincke, r. 1892 T. Tuffier a r. 1898 J. B. Murphy. Šlo přitom vesměs o neanatomické resekce pro plicní tuberkulózu [2].

Milník v této oblasti znamenalo uveřejnění dvou Sauerbruchových prací pojednávajících o managementu pneumotoraxu [29, 30]. Ferdinand Sauerbruch (1875–1951) (Obr. 4) v té době pracoval jako asistent v Univerzitní nemocnici ve Wroclawi, tehdejším německém Breslau, na klinice u von Mikulicze. Johann von Mikulicz-Radecki (1850–1909), který předtím vypracoval operační techniku resekce střeva, si vytkl za cíl vyvinout operační techniku resekční léčby karcinomu jícnu. Jeho problémem bylo především, jak zabránit kolapsu plíce po otevření hrudníku. Na řešení úkolu pracoval Sauerbruch, který se pokoušel dosáhnout svého cíle zprvu pomocí těsně přiléhající masky na obličeji, avšak záhy od této metody ustoupil, považuje ji za nefyziologickou a nevhodnou, na rozdíl od pozdějších poznatků. Jako vhodnější řešení se Sauerbruchovi a von Mikuliczovi jevilo provádět operace v pneumatické komoře se sníženým tlakem, kde tato komora s podtlakem s hodnotami tlaku -7 až -8 mmHg představovala vlastně rozšíření intrapleurálního prostoru. V této těsné komoře pracoval operatér s asistentem, kdežto hlava pacienta byla vně pneumatické komory v normálním atmosférickém tlaku, opatřená těsnicím límcem na krku, zamezujícím zrušení podtlaku v komoře (Obr. 5). Též dolní polovina těla byla umístěna pomocí přiloženého těsnicího vaku do normálního atmosférického tlaku. Tato metoda, jakkoliv fyziologicky racionální, byla v praxi prakticky nepoužitelná pro až nesnesitelné pracovní podmínky v komoře pro operační tým, nemluvě o obtížné komunikaci operatéra s anesteziologem vně komory. Zůstala proto spíše jakousi raritou a důkazem pionýrských dob hrudní chirurgie [2].

Proto se Sauerbruch nakonec vrátil k původní myšlence těsnicí obličejové masky s přetlakovým vzduchem, ideji, s níž v různých podobách experimentovali i další chirurgové té doby (např. již zmíněný Thédodore Tuffier (1857–2929), zmínit je třeba i Brauerovu komoru z roku 1907 s přetlakem, do níž byla umístěna hlava pacienta [6]). Byť tato metoda byla prakticky proveditelnější než metoda podtlakové komory, v tehdejším uspořádání vedla k řadě komplikací, ať už ve smyslu nafouknutí žaludku s rizikem aspirace, jakož i nemožnosti odsávat bronchiální sekreci [2].

Definitivně zajistilo rozvoj hrudní chirurgie až teprve rozšíření klinického užití orotracheální intubace v kombinaci s umělou plicní ventilací. Prvním počinem, byť v podstatě pouze navazujícím na práce Vesalovy, byla konstrukce Fell-O’Dwyerova aparátu (Obr. 6), zprvu vytvořeného pro udržení ventilace u dětí s obstrukcí dýchacích cest při záškrtu.

Přístroj vyšel z principu na principu umělé plicní ventilace, uvedené do praxe americkým chirurgem Georgem E. Fellem (1849–1918) v roce 1887 [31]. Fellův postup byl založen na použití balonku, který vháněl vzduch do kanyly zavedené cestou tracheostomie, později přes obličejovou masku. V roce 1894 nahradil pediatr Joseph O’Dwyer (1841–1898) obličejovou masku endotracheální kanylou a přístroj si záhy našel cestu na operační sály [22, 31]. Pro využití umělé plicní ventilace v nitrohrudní chirurgii ale byly rozhodující zejména až práce S. J. Meltzera (1851–1920) a jeho zetě J. Auera (1875–1948) z roku 1909. Oba fyziologové zjistili, že prostřednictvím instilace vzduchu přetlakem do trachey lze zajistit pacientovu ventilaci i při otevřeném hrudníku, a to zřetelně lépe než pomocí Sauerbruchovy podtlakové komory [2], což nasměrovalo rozvíjející se obor anesteziologie k definitivnímu dořešení problematiky umělé plicní ventilace. To se podařilo ale až v období I. světové války.   

Závěr 

Poznatky konce 19. století představovaly dobrou výchozí pozici pro expanzi hrudní chirurgie, která nastala v první polovině století dvacátého. Jak vidíme, vlastní chirurgická technika byla stále ještě na samotném počátku, ale zejména anestezie, jakož i další nezbytné prostředky, bez nichž nelze bezpečně tyto výkony provádět, byly již nachystány, nebo těsně před dořešením hlavních problémů. V další části tohoto historického exkurzu se tedy autoři mohou již zaměřit na vlastní rozvoj operační techniky hrudní chirurgie.   

MUDr. Tomáš Bohanes

Jungmannova 11

779 00 Olomouc

e-mail: bohanest@gmail.com