K nedožitému 80. výročí narození prof. MUDr. Jaroslava Michka, DrSc.

Profesor MUDr. Jaroslav Michek, DrSc. se narodil 11. února 1933 v Nové Vsi na Vysočině. Po vychození obecné školy a měšťanské školy v Novém Městě na Moravě pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu, kde v roce 1952 maturoval. V dalším studiu pokračoval na lékařské fakultě Masarykovy university v Brně, kde v roce 1958 promoval s vyznamenáním.

Po ročním působení v No-vém Městě na Moravě nastoupil na chirurgické oddělení nemocnice u Milosrdných bratří v Brně, kde složil atestační zkoušky I. a II. stupně a po obhájení vědecké práce získal hodnost kandidáta lékařských věd. V roce 1971 byl jmenován přednostou Hybešovy chirurgické nemocnic v Brně. Zde po jmenování do funkce krajského chirurga přebíral nejkomplikovanější případy do své péče. V roce 1978 obhájil na vědecké radě lékařské fakulty Masarykovy univerzity svou habilitační práci a byl jmenován docentem pro obor chirurgie.

V roce 1982 byl jmenován přednostou III. chirurgické kliniky fakultní nemocnice Masarykovy univerzity a 1. ledna 1983 jmenován ředitelem Výzkumného ústavu traumatologického. V roce 1987 obhájil na Karlově univerzitě v Praze dizertační doktorskou práci a byl jmenován doktorem lékařských věd a zároveň profesorem pro obor chirurgie. Dne 1. ledna 1988 došlo ke spojení VÚT a III. chirurgické kliniky a vznikl tak Výzkumný ústav traumatologie a speciální chirurgie. Posléze došlo k sjednocení ústavů: Výzkumný ústav kardiovaskulární a transplantační chirurgie, Výzkumného ústavu onkologie na Žlutém kopci, Výzkumného ústavu pediatrického a Výzkumného ústavu traumatologie a speciální chirurgie, pod jeho vedení s názvem Institut medicínského výzkumu. Snahou spojení těchto ústavu bylo sjednotit a zejména racionálně využít technického, ale i personálního vybavení jednotlivých pracovišť.

Tento záměr profesora Jaroslava Michka se však ukázal jako poněkud nešťastné řešení, které skýtalo více problémů, než efektů. V roce 1990 došlo k opětnému rozdělení jednotlivých ústavů pod samostatné vedení svých ředitelů. Profesor Michek zůstal jen ředitelem Výzkumného ústavu traumatologie a speciální chirurgie a nadále ve funkci krajského chirurga.

Posledním jeho přínosným rozhodnutím ve funkci krajského chirurga bylo zrušení takzvaných „příjmových služeb“, které byly pozůstatkem nesmyslných „racionalizačních opatření“ brněnského zdravotnictví z padesátých let. Tyto služby byly naprostou raritou v celém státě.

V roce 1990, po „sametové revoluci“, došlo v důsledku nešťastné události, kdy byl „odmítnut“ postřelený voják přivezený k ošetření do Úrazové nemocnice. Celá záležitost se po šetření vysvětlila jako nešťastné nedorozumění, nicméně celé aféry bylo využito k odvolání nejen dotyčného lékaře, který byl ve službě, ale i ředitele ústavu  profesora Michka. Při této příležitosti je potřeba říci, že profesor měl řadu jak skrytých, tak otevřených nepřátel, kterým se tato příležitost velmi hodila.

Nutno přiznat, že prof. Michek byl vysokým funkcionářem, že se skutečně stýkal se špičkami tehdejší politické reprezentace, ale jediným záměrem toho byla možnost pozitivně ovlivnit celé brněnské a jihomoravské zdravotnictví. Nikdy se nedopustil ničeho, z čeho by měl prospěch jen on sám. Naopak pomohl celé řadě schopných kolegů, kteří byli v nemilosti tehdejších mocných. Vzal je pod svou ochranu a umožnil jim pracovní a vědecký růst. Těm, kdo ho skutečně znali, se jevil jako nesmírně laskavý a srdečný člověk, který pokud nemohl pomoci, tak neublížil.

Tento zásah způsobil zásadní zlom v jeho životě: on, který navenek působil naprosto nepřístupně a nekompromisně, člověk, který patřil k těm „mocným“ až téměř „vše mocným“ se náhle ocitl mimo dění a mimo sféry vlivu.

Nutno však říci, že po nějaké době, kdy se zdálo, že rezignoval na všechno dění, se velmi aktivně vrhl do práce. Pokračoval v operování, v publikační činnosti a hlavně se velmi aktivně účastnil vlastní medicínské činnosti, kterou měl vždy za prioritní. Ony organizační a strategické činnosti dělal jaksi navíc. Velmi aktivně se podílel na vědecké a publikační činnosti ústavu. Nesporným přínosem byla jeho schopnost zaujmout a přimět k této činnosti zejména mladší kolegy. Zúčastňoval se kongresů a většiny sjezdů, kde měl stále v odborné lékařské veřejnosti renomé bývalého ředitele Úrazovky, ochotného každému nabídnout odbornou pomoc. Domnívám se, že toto bylo konečně jeho nejšťastnější období, kdy se mohl věnovat jen chirurgii a medicíně.

Toto období však bohužel netrvalo příliš dlouho. Začala se projevovat zvýšená únavnost, posléze teploty a následně septický stav, který byl důsledkem hematoonkologického onemocnění. Po nezbytné léčbě se opět projevila nezdolná houževnatost, opět se vrátil ke své milované chirurgii na místa, kde byl nejšťastnější  na operační sály. Nadále publikoval, operoval a přednášel, účastnil se spíše jako poradce, ale mnohdy jako iniciátor veškerého dění kolem Traumatologické společnosti a ustavení Traumacenter.   

Publikoval v odborné literatuře 156 vědeckých prací, přednesl velké množství přednášek na sjezdech u nás i v zahraničí. Absolvoval studijní pobyty v Kanadě, USA, ve Francii, Švýcarsku, Německu, Itálii, Rakousku a Estonsku. Byl aktivním členem zahraničních chirurgických společností: americké, německé, francouzské a japonské.

Jeho celoživotním zájmem byla široká oblast chirurgie, zejména chirurgie kolorektální, kde vypracoval a publikoval několik originálních metod, pankreatobiliární chirurgie, chirurgie žaludku, jícnu, jater, zejména rekonstrukční operace žlučových cest, celá oblast urologie a zvláštní pozornost řešení polytraumat a organizaci této specifické problematiky.

Díky této bohaté činnosti jak operační, tak publikační a jeho osobním vlastnostem, měl celou řadu opravdových přátel mezi významnými špičkovými odborníky mnoha významných zahraničních pracovišť. Stejným způsobem byl respektován odbornou chirurgickou veřejností, jak u nás, tak také zejména mezi slovenskými kolegy, mezi nimiž měl řadu upřímných přátel. Rovněž měl řadu přátel mezi prostými lidmi z celé jižní Moravy a rodné Vysočiny. Stále se na něj obracelo množství pacientů s žádosti o pomoc. Nikdy nikoho neodmítl, velmi obětavě a s naprostou samozřejmostí každému vyhověl.

Dne 3. dubna 2004, po opakovaných atakách záludné choroby, přes veškerou léčbu umírá.

Byl nositelem řady vyznamenání a ocenění své vědecké práce. Poslední ocenění v roce 2009, již in memoriam. Patří mezi první laureáty ceny Júlia Petřivalského, zakladatele moravské chirurgické školy. Udělením této ceny byla nakonec zhodnocena jeho nesmírná zásluha za rozvoj nejen brněnské chirurgie, ale rovněž zásluha v celostátní míře tehdejšího Československa. Udělením této významné ceny bylo konečně zhodnoceno jeho celoživotní dílo.Závěrem lze říci, že profesor MUDr. Jaroslav Michek, DrSc., byl skutečnou osobností naší chirurgie, mimořádný člověk a nic nemůže ubrat na významu jeho osobnosti. Je jen škoda, že zákeřná choroba překazila jeho vskutku tvůrčí život. Filozoficky však vzato byl tím, že byl pravděpodobně předčasně povolán před Nejvyššího soudce, uchráněn těžké deziluze ze současného dění, zejména pak pro něho těžko přijatelnou komercionalizaci medicíny. Rovněž jako pro člověka koncepčního, organizačně nesmírně schopného, absence jakékoliv koncepce našeho zdravotnictví.

Čest jeho památce!

MUDr. Jan Kubačák