MUDr. Hynek Pelc, profesor sociálního lékařství a ředitel Státního zdravotního ústavu

Úvodem medailonku o českém profesorovi sociálního lékařství Hynkovi Pelclovi je vhodné připomenout stručnou historii českého sociálního lékařství v dobách minulých.

Státní zdravotní správa za Rakouska-Uherska byla minimální a její odborné zázemí reprezentovaly jen malé ústavy na univerzitách: hygienický ústav české lékařské fakulty založený roku 1897 Gustavem Kabrhelem a hygienický ústav německé lékařské fakulty v Praze. Za zakladatele a průkopníka českého sociálního lékařství jako akademické disciplíny je považován profesor František Procházka, který se jako pražský docent interního lékařství věnoval zdravotně sociální a posudkové problematice rozvíjejícího se sociálního a nemocenského pojištění. V roce 1903 založil v Praze na lékařské fakultě Ústav sociálního lékařství. Po první světové válce se rozvíjelo nejprve sociální lékařství, které zahrnovalo kromě sociální hygieny také problematiku sociálního a nemocenského pojištění, epidemiologii, statistiku a sociologii. Ve dvacátých letech 20. století vznikl Ústav sociálního lékařství také na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde působil prof. MUDr. František Hamza. Z vlastních prostředků založil první dětskou tuberkulózní léčebnu v Rakousku-Uhersku, poté se orientoval zejména na humánní a organizační aspekty péče o zdraví, a to včetně etiky a zdravotní politiky (6, 7).

Doba po vzniku Československé republiky byla poznamenaná následky první světové války, vysokou kojeneckou úmrtností a vysokou incidencí infekcí břišního tyfu, záškrtu, spalniček a tuberkulózy. Bylo potřeba vybudovat moderní instituci, která by zajistila akutní potřeby obyvatelstva a poskytovala profesionální péči o veřejné zdraví. Návrhy předložil i Prokop Ladislav Procházka, tehdejší pražský hlavní hygienik a pozdější ministr veřejného zdravotnictví. Připojili se i vysokoškolští profesoři i lékaři ze státní správy. O získání finančních prostředků se zasloužila Alice Masaryková, která oslovila Rockefellerovu nadaci. Díky těmto jednáním navštívila skupina českých odborníků (mezi nimi i Hynek Pelc) (obr. 1) Spojené státy americké. Posléze byl s podporou Rockefellerovy nadace v Praze vybudován komplex Státního zdravotního ústavu, který sehrál v rozvoji veřejného zdravotnictví zcela zásadní význam (5). Klíčovou roli zde získalo sociálně-hygienické oddělení. Vedoucím tohoto oddělení a později i ředitelem celého ústavu se stal profesor Hynek Pelc.

Po druhé světové válce se rozvíjela především epidemiologie infekčních chorob a mikrobiologie. Řada českých odborníků absolvovala kurzy epidemiologie v London School of Hygiene and Tropical Medicine. Začaly vycházet pravidelné epidemiologické zprávy, které v letech 1945 a 1946 informovaly o výskytu záškrtu, tuberkulózy a břišního tyfu na českém území. Publikování těchto zpráv však skončilo v roce 1946. Po roce 1946 se začaly v řadě měst zřizovat epidemiologické vyšetřovací stanice, ze kterých po roce 1949 vznikly epidemiologické pobočky Státního zdravotnického ústavu (SZÚ) (5).

SZÚ byl nově přijatý název ústavu, platný od února 1949. Jednalo se o novelu zákona č. 218/1925 Sb., jejímž cílem bylo spojení SZU Republiky československé a Státního zdravotně-sociálního ústavu v Bratislavě, který vznikl v květnu 1939 po odtržení Slovenska. V roce 1952 byl však SZÚ výnosem ministerstva zdravotnictví zrušen. Vznikly z něj tři samostatné organizace – Státní ústav pro kontrolu léčiv, Ústav epidemiologie a mikrobiologie a Ústav hygieny. Hlavním smyslem dezintegrace SZÚ bylo nejspíše zbavit se instituce, která byla svými základy spjata s demokratickou první republikou, se jménem Masaryka a jeho dcery a s americkým pojetím veřejného zdravotnictví. K novému sjednocení došlo až v roku 1971, kdy vznikl Institut hygieny a epidemiologie, který měl oficiálně integrovat výzkum a umožnit efektivní využití přístrojové techniky rozmístěné do různých ústavů. Činnost ústavu byla limitována mocenskými zásahy a ideologickými požadavky, omezenou možností rozvíjet mezinárodní vědecké kontakty a nedostatečným technickým vybavením. Navzdory nepřízni doby však dosáhla některá pracoviště významných vědeckých úspěchů i v mezinárodním měřítku. Na druhé straně mnohé objevy, které se uskutečnily například v rámci výzkumu Centra hygieny dětí a dorostu, přinášely důkazy, že znečištěné životní prostředí v některých regio­nech České republiky má nepříznivý dopad na zdraví dětí (5).

Po roce 1989 ústav prošel řadou změn, které reflektovaly nové trendy ve společnosti a v preventivní medicíně. V lednu 1990 byl pověřen vedením a poté konkurzem potvrzen ve funkci ředitele, tehdy ještě IHE, prof. MUDr. Bohumil Ticháček, DrSc. Má zásluhu na tom, že se ústav v nových podmínkách vrátil k tradici, původnímu názvu a demokratickým způsobům řízení. Vstup do Evropské unie v roce 2004 představoval další mezník v oblasti zdravotnictví, kde SZÚ sehrál důležitou roli. Nejenom že se ústav podílel na implementaci evropských právních předpisů do české legislativy, ale zároveň jeho odborníci přispěli k zavedení nových předpisů (např. v oblasti zdravotní nezávadnosti hraček), které vycházejí z českých norem a jsou pomyslnou předlohou evropské legislativy. Tímto SZÚ obhájil svou dlouholetou vedoucí roli na poli ochrany veřejného zdraví, a úspěšně se tak zařadil mezi přední evropské expertní organizace tvořící odborné zázemí pro potřeby Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC). Vyvrcholením pak byla příprava evropských legislativních norem na úseku ochrany veřejného zdraví během předsednictví ČR v Radě EU (3).  

Jednou z nejvýraznějších osobností SZÚ byl Hynek Pelc (1) (obr.1).  Narodil ve Strakonicích dne 24. února 1895. Medicínu studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval dne 25. ledna 1919. Po promoci působil krátce jako lékař československých legií v Cognacu ve Francii. V březnu 1919 nastupuje jako asistent anatomického ústavu, kde zůstal do února 1921. Jeho zájem však lákaly otázky organizace veřejného zdravotnictví. V tom pokračoval v rodinné tradici, jeho otec, rovněž lékař, byl vysoce postavený státní úředník v resortu zdravotnictví a i jeho strýc, MUDr. Hynek Pelc, působil jako zemský zdravotní referent. Své vzdělání si pak rozšířil v zahraničí: od října 1919 do listopadu 1920 navštěvoval postupně Harvard University, Cambridge a Boston School of Public Health. Po návratu do Prahy nastoupil jako koncipista státní zdravotní služby u zemského politického úřadu v Praze a pak odešel na ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. V letech 1923–1924 byl opět v zahraničí, odjel do Spojených států amerických na John Hopkins University, Baltimore. Při pobytech v USA získal diplom na na zdravotnické škole Harvardské univerzity, na hygienické škole v Baltimore doktorát veřejného zdravotnictví.

Po návratu do vlasti v březnu 1925 se zapojil do budování Státního zdravotnického ústavu a v následujícím roce založil oddělení sociální hygieny na SZÚ v Praze XII. na Královských Vinohradech ve Šrobárově ulici. V srpnu 1927 se stal docentem oboru sociálního lékařství. Na SZÚ působil od roku 1928 jako vrchní ústavní lékař a od roku 1930 přednosta oddělení pro sociální hygienu. Toto oddělení se zabývalo hlavně demografii, zdravotnickou statistikou, hygienou práce a bydlení a hygienou dětí i dorostu.

Profesorem v tomto oboru na pražské lékařské fakultě se stal na základě své rozsáhlé vědecké práce v roce 1935. Jeho učebnice Sociální lékařství, která obsahuje velmi kritické závěry, se stala jedním ze základních pramenů pro přípravu návrhu na reorganizaci československého zdravotnictví v poválečné době.

Ředitelem Státního zdravotního ústavu v Praze se stal profesor Pelc v únoru roku 1938. Práce profesora MUDr. Pelce ve zdravotnictví vycházela z jeho podrobných znalosti sociální problematiky. Ve veřejném zdravotnictví zdůrazňoval ve všech kategoriích prevenci a odbornost, zavedení moderních právních norem pro zdravotnickou práci a nahrazení zastaralých zdravotnických předpisů novými. Upozorňoval na nutnost modernizace zdravotnické výchovy a osvěty, probojovával nové zásady a normy odpovídající pokroku vědy. Ve své práci bojoval především proti šíření pohlavních chorob, proti alkoholismu a proti chorobám z povolání. Vždy prosazoval co nejužší spojení veřejného zdravotnictví s prací dobrovolných organizací. Zasazoval se o racionální výživu, o hygie­nu, dobré bydlení a odívání a o školní lékařství. Jeho nejvýznamnějším dílem je učebnice Sociální lékařství vydaná v Praze v roce 1937.

Doporučoval postgraduální výchovu lékařů. Vybudoval školu pro sociální pracovnice. V třicátých letech 20. století vypracoval metodu měření spadu škodlivých látek v Praze i měření hluku ve městech. Statistickou laboratoř ústavu vybavil zahraniční technikou, a tím se mu podařilo podstatně urychlit zpracování údajů o infekčních chorobách a jiných zdravotnických měřeních prováděných v terénu. Získával stipendia pro studium našich zdravotníků v zahraničí a fondy pro výzkum důležitých problémů v našich zemí.

Svou statečnost prokázal v roce 1938 po mnichovském diktátu. Tehdy musela řada českých lékařů opustit své pracoviště v pohraničí a v roce 1939 i na Slovensku a profesor Pelc jim umožnil zaměstnání ve Státním zdravotním ústavu. Tehdy v ústavu nastoupil profesor MUDr. Vilém Hons a docent bakteriologie a sérologie bratislavské lékařské fakulty MUDr. Václav Strimpl. Do ústavu přešel i městský fyzik z Ústí nad Labem docent MUDr. Theodor Gruschka, když byl nacismem ohrožen pro svůj rasový původ. Později, po uzavření českých vysokých škol a vědeckých ústavů, byli přijati do ústavu někteří profesoři a studenti pražské lékařské fakulty, mezi nimi profesoři Bohuslav Polák, jeden z našich nejvýznamnějších fyziologů, Vilém Laufberger, Josef Hepner, Josef Čančík, Karel Kácl a jiní. Rychlým zařazením těchto pracovníků do práce ve SZÚ se podařilo zabránit jejich přidělení na práci ve válečných podnicích a v laboratořích v Německu. Profesor Pelc přijímal do ústavu rovněž důstojníky z rozpuštěné československé armády. Pod jeho vedením se SZÚ stal jedním z posledních útulků českých vědeckých sil.

Po 15. březnu 1939 se Hynek Pelc stal pro okupanty nežádoucí osobou. Byl zbaven funkce SZÚ, musel odejít na nucenou dovolenou a v roce 1941 byl suspendován. Dne 13. června 1942 ve dnech heydrichiády byl zatčen gestapem a v červenci na přímý rozkaz K. H. Franka zastřelen (2, 4). V. Prošek (8) ve své vzpomínce píše, že byl popraven na neznámém místě v lese poblíž Nymburka, jiné prameny uvádějí, že byl zavražděn v Kobylisích.

Hynek Pelc byl aktivní funkcionář Ústřední jednoty československých lékařů, pracoval Rotary klubu, byl zástupcem Rockefellerovy nadace v Československu.

Přednášel jasně a poutavě, s vybroušenou dikcí. Ovládal angličtiny, francouzštinu a němčinu a úspěšně působil ve Zdravotnické sekci Společnosti národů v Ženevě. Zasloužil se o věcnou spolupráci a korektní vztahy mezi lékařskými organizacemi, ministerstvem zdravotnictví a pojišťovnami.

Osobnost Hynka Pelce v odstupu 20 let hodnotila L. Sinkulová (9) „státnicky velkorysý a energický, ve své činnosti zdravotnické, více talentovaný politik než lékař, překlenoval lehce rozpory teorie a praxe zdravotnické politiky.

Autorka děkuje Mgr. Šimonu Krýzlovi, řediteli Zdravotnického muzea v Praze za laskavé poskytnutí obrazové dokumentace.

Bc. Magdalena Česneková

Ústav klinické a experimentální stomatologie

Kateřinská 32, 120 00 Praha 2

e-mail: magdalena.cesnekova@centrum.cz