Neurolog Alois Masák

Pardubický primář neurologie MUDr. Alois Masák se narodil 28. června 1913. Patřil k první generaci poválečných Hennerových žáků. Na neurologickou kliniku profesora Kamila Hennera nastoupil v roce 1946 jako sekundář, pak zde působil jako asistent. V roce 1953 se stal krajským neurologem v tehdejším pardubickém kraji i a přednostou neurologického oddělení pardubické nemocnice. Velmi čile publikoval, hlavně práce z oblasti neuroradiologie, později o roztroušené skleróze, byl autorem monografie Pneumoencefalografie u mozkové arteriosklerózy. Jeho dizertační práce se též věnovala podobnému tématu. Mozková arteriografie a pneumoencefalografie u cerebrální arteriosklerózy (1968). Měl velký zájem o léčení parkinsonismu. Často dojížděl na mateřskou neurologickou kliniku, byl jeden z nejoblíbenějších Hennerových žáků. Byl jako jeho učitel Henner vždy přímý a noblesní. Hennera připomínal i držením těla a způsobem mluvy. V Pardubicích vybudoval moderní neurologické oddělení, nový pavilon, který nese jméno akademika Hennera. Přednášel řadu let na zdravotnické škole neurologii a vedl výuku neurologie mediků stomatologické větve hradecké lékařské fakulty. I po odchodu na důchodu v roce 1975 pracoval na poliklinice v Pardubicích a na železniční poliklinice v České Třebové.

Měl i velký smysl pro humor, zúčastňoval se i pravidelně kopanelů na neurofarmakologických konferencích ve Svratce a v Novém Městě na Moravě, staří účastníci nezapomenou na jeho přednášku o mozečkovém vyšetřování žížaly. Miloval poezii a sám ji i tvořil.

Primář Masák zemřel ve věku sedmdesáti let v roce 1983.

O primáři Masákovi se nezachovalo mnoho historek, uvádím jednu z jeho ambulance o parkinsonicích.

Parkinsonik

Pacienti s Parkinsonovou chorobou mohou někdy i při své dlouhotrvající těžké nehybnosti najednou při velkém rozrušení nebo či jiném vypjatém náhlém emočním stavu nabýti i překvapivě dobré motorické aktivity.

K primáři neurologie v Pardubicích MUDr. Aloisovi Masákovi přišel jednou jeho dlouholetý pacient, lékárník z nedaleké obce, trpící těžkou Parkinsonovu chorobu, prakticky akinetický. A vyprávěl, že byl pozván do školy, kde mu třídní učitelka řekla, že jeho třináctiletá dcera byla přistižena s partou, kde kouřili, a to dokonce nejen cigarety, ale marihuanu. A že další opatření by chtěli ponechat na rodině.

A pacient líčil dál: „Hrozně jsem se dopálil, chtěl jsem jí udělat velké kázaní a dát jí domácí vězeni, ale holka byla ještě drzá a řekla mi, že mám staromódní názory. To mě rozčílilo na nejvyšší míru. Vyskočil jsem z křesla, nikdy bych si nemyslel, že toho budu ještě schopen, a než se Alena nadála, už mi ležela přes kolena a nařezal jsem jí, co se do ní vešlo. „Já ti dám staromódní výchovné názory!“ Řvala na celý barák. Nikdy by mě nenapadlo, že bych ještě něco takového mohl dokázat.

A dceru také ne. Jenže to zlepšení mé pohybové aktivity netrvalo ani tak dlouho, než přestala brečet. Co bych měl dělat, pane primáři, aby to vydrželo déle?“

A lékař neporadil, nevěděl. Stejnou léčebnou akcí lze opakovat jen stěží.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.