Alfou i omegou lékaře by měl být pacient

S profesorem Klenerem o medicíně, zdravotnictví a životě vůbec

Ve středu 22. června se stal prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc. padesátým třetím nositelem Ceny Jana Evangelisty Purkyně. Zařadil se tak po bok lékařů, vědců a humanistů jakými byli J. Charvát, V. Laufberger, B. Niederle, A. Fingerland, Z. Mařatka…Česká lékařská společnosti Jana Evangelisty Purkyně uděluje toto své nejvyšší ocenění za mimořádné zásluhy o rozvoj oboru a za celoživotní vědeckou tvorbu. V případě Pavla Klenera to obnáší více než čtyři desítky let věnovaných hematologii a onkologii, zejména protinádorové chemoterapii, která se díky němu u nás stala v sedmdesátých letech minulého století samostatnou disciplinou a kterou účinně rozvíjí dodnes. K tomu samozřejmě patří rozsáhlá publikační činnost a v neposlední řadě bohaté pedagogické, manažerské a veřejné aktivity. Jen namátkou: dva roky vedl Onkologickou kliniku, byl přednostou 1. interní kliniky VFN, pět let stál v čele Ústavu hematologie a krevní transfuze, zastával funkci proděkana pro vědu na 1. lékařské fakultě a dvanáct působil jako prorektor pro vědu na Univerzitě Karlově. A věda tvořila také hlavní náplň jeho činnosti jako poslance ČNR a posléze člena vědecké Rady Byl prvním polistopadovým ministrem zdravotnictví a v roce 2003 i osmačtyřicet hodin koaličním kandidátem na prezidenta.

Dnes se Pavel Klener plně věnuje práci na 1. LF UK. Postupně opustil všechny řídící i veřejné funkce, ředitelské pracovny vyměnil za kamrlík ve čtvrtém patře 1. interní kliniky VFN, kde se připravuje na pravidelné konzultační hodiny a především píše. V minulých dnech dokončil a připravil do tisku IV. aktualizované vydání Vnitřního lékařství. „Kulisy“ se změnily, ale on sám zůstal stejný a stejné zůstaly i jeho dvě celoživotní zásady. Totiž že pro lékaře by měl být vždy na prvním místě pacient; ne jako obecné označení zdravotního stavu adepta léčení, ale jako konkrétní člověk, s nímž je třeba navázat vztah a na základě porozumění a empatie získat jeho důvěru, a že v životě to jde i slušně.

Ostatně podmínkou pro udělení Ceny J. E. Purkyně není pouze odbornost, stejně důležitá jsou i etická, mravní a morální kritéria. Hodnoty, které v naší hektické době nezřídka ustupují až příliš snadno do pozadí.

Během své profesní kariéry získal Pavel Klener na pět desítek nejrůznějších medailí, cen a čestných členství v odborných společnostech. Mezi ně patří medaile prezidenta republiky Za zásluhy o stát II. stupně, medaile Akademie věd ČR „De scientia et humanitate optime meritis“, zlatá medaile Univerzity Karlovy, cena mistra školství za vědu, ceny za nejlepší monografie a učebnice vnitřního lékařství…

Kromě politických a akademických funkcí zastával profesor Klener ještě četné další funkce. Byl vědeckým sekretářem České hematologické společnosti, předsedou České onkoogické společnosti a počátkem devadesátých let i členem předsednictva ČLS J. E. Purkyně.

Pavel Klener se tak zařadil mezi osobnosti, které se ve svém oboru a v rámci daných politických a společenských podmínek dokázali dostat prakticky až na samý vrchol.

To ovšem v okamžiku, kdy poprvé vstoupil v Praze na akademickou půdu lékařské fakulty, nemohl tušit.

A jak to všechno začalo?

Popravdě řečeno, hlavní roli sehrála tenkrát náhoda. Když jsem na gymnáziu přemýšlel, co budu po o maturitě dělat, zvažoval jsem dvě možnosti. Lákaly mě kunsthistorie a chemie. O medicíně jsem neuvažoval. Jenže k chemii a ke studiu na chemicko-technologické fakultě patří také matematika, a ta mně moc nešla. A protože jsem ve své podstatě pragmaticky založený, bylo mi už tehdy jasné, že uživit se jako kunsthistorik není žádný med. Starší bratr vystudoval lékařskou fakultu, a tak jsem si řekl, že to zkusím taky. No, a dneska léčím.

Patříte mezi přední české a mezinárodně uznávané hematology a onkology. Kdy jste se začal o tuto specializaci zajímat a co vás k ní přivedlo?

Tady vlastně zasáhla deus ex machina podruhé. Původně jsem byl přesvědčen, že se ve své další kariéře budu věnovat lékařské biochemii. Jenže když jsem poprvé jako student přišel na kliniku mezi živé pacienty, najednou jsem poznal, že chci léčit, že chci pomáhat konkrétním lidem a že tohle poznání je naprosto definitivní. A tak jsem se od třetího ročníku stal demonstrátorem na IV. interní klinice s tím, že bych zde posléze uplatnil jako pomocná vědecká síla. Jak se ukázalo, neměl jsem šanci. O tentýž post se totiž ucházel můj spolužák, který byl předsedou celozávodního výboru ČSM. Obcházel jsem tedy ostatní kliniky a jediné volné místo bylo na II. interně. Přijal mě profesor Herles a přidělil k profesoru Donnerovi na hematologii. Kdyby mě byl býval tenkrát dostal pod patronaci třeba docent Šetka, byl by možná ze mne dneska gastroenterolog.

Hematologie mě „chytila“, nicméně než jsem u ní definitivně zakotvil, prošel jsem dvěma krátkými intermezzy. První přišlo hned po promoci, kdy jsem nastoupil na chirurgii v Roudnici nad Labem. Tady jsem prožil první radosti i strasti jako samostatný lékař. Patřičně mi taky narostlo sebevědomí, ovšem ne nadlouho, protože po návratu do Prahy k profesoru Herlesovi jsem opět musel každý svůj zamýšlený krok a rozhodnutí konzultovat. O druhé intermezzo se postaral sám profesor Herles, který mě, bůhví proč, přidělil na kardiologii – a přiznávám, ta mě strašně nebavila. Šance vrátit se k hematologii se objevila v roce 1965, kdy jsem na základě vyhraného konkurzu získal stipendium pro studijní pobyt v Paříži na hematologické klinice u profesora Jeana Bernarda. Toto stipendium pro práci v pařížských nemocnicích vyhlašuje každoročně francouzská Collège -de-Médicine. Je určeno pro dvacet zájemců. Deset z nich přitom připadá na Kanadu, tradice frankofónních vztahů se zkrátka nezapře. O druhou desítku se podělí zbytek světa. Já byl tehdy vůbec první frekventant ze zemí východního bloku. Tady jsem se také seznámil s nově zaváděnými metodami protinádorové chemoterapie, které jsem se pak intenzivně věnoval po návratu do Prahy.

V Paříži bylo všechno nové. Ale neméně exoticky jsem zřejmě působil na své okolí i já. Řada lidí, s nimiž jsem přicházel do styku, měla o Československu jen velmi mlhavé a zmatené představy. Někteří mě kupříkladu vysvětlovali, jak funguje výtah, k čemu a proč jsou v koupelně kohoutky na teplou a studenou vodu a jeden tamní kolega byl zvědavý, jak dlouho jsem cestoval z Prahy do Francie přes moře. Nicméně právě tady jsem získal spoustu neocenitelných zkušeností.

K tomu, aby se lékař dostal na špičku ve svém oboru, nepochybně potřebuje cílevědomost, houževnatost, píli, zápal erudici a vytrvalost. Existuje ale také něco, co by se dalo označit jako talent pro medicínu?

O medicíně se říká, že je věda i umění a umění se bez talentu neobejde. Takže nějaké vnitřní předpoklady pro ni musíte určitě mít. Dělat medicínu poctivě, na sto procent, vyžaduje brát ji jako určitý druh poslání, mít ji rád, pochopit, že zde zdaleka nejde jen o komerční zájmy, jakkoliv se to může zdát lákavé. Jsem přesvědčen, že každý doktor, ať pracuje jako badatel na univerzitě nebo ve výzkumném ústavu, či se věnuje pedagogické činnosti, by měl strávit nějakou dobu na klinickém pracovišti. Získá tím zkušenost, která mu otevře pohled na medicínu ze zcela jiné perspektivy.

Co tedy považujete pro práci lékaře za nejdůležitější?

Znovu opakuji: přijmout skutečnost, že medicína je víc než zaměstnání, že je to druh poslání, které zavazuje po celý život. Lékařem není člověk od osmi do čtyř, ale čtyřiadvacet hodin denně. Také tohle jsem si možná poprvé a naplno uvědomil tenkrát v Paříži. Být lékařem zde znamenalo mít i vysokou společenskou prestiž. Mnozí kolegové jezdili v luxusních autech, měli nádherné vily na Riviéře. Jenže tohle nebylo zadarmo. Každý z nich byl nepřetržitě na telefonu nebo pageru. Bez ohledu na to, jestli měl službu, nebo ne. Být odvolán k pacientovi z divadla, kina či večeře, jet za ním uprostřed noci přes půlku Paříže, připadalo každému z nich jako samozřejmost. Odmítnutí či výmluvy by se považovaly za neodpustitelný stavovský prohřešek. A když takový doktor chtěl na dovolenou, musel za sebe najít stejně kvalitní náhradu. Netvrdím, že neexistovaly výjimky, ale nesetkal jsem se s nimi. Tím chci říci, že pro lékaře musí být na prvním místě vždy a za všech okolností pacient. Jde o vytvoření vztahu vzájemné důvěry a porozumění. Ten představuje klíčový moment pro položení základů úspěšné léčby. A netýká se to samozřejmě jen lékařů; totéž platí i pro jejich nejbližší spolupracovníky, sestry a nemocniční personál. Jako přednosta kliniky jsem na tyto věci vždycky důsledně dbal a snažil se k tomu vést i své okolí. Když třeba zavolá pacient a shání určitého lékaře, který momentálně není přítomen, může setra jednoduše říct, není tu, a položit telefon. To je špatně. Přitom stačí pár slov navíc – mohl by být tam a tam, zkuste tuhle linku, pokusím se vám ho sehnat, zavolejte za pět minut – a všechno je zcela jinak. V tomto ohledu máme určitě co zlepšovat. Medicína není jen o odbornosti, stejně důležitou a pro pacienta dokonce klíčovou roli hraje to, jak vnímá postoj a vystupování a lékaře.

Jak dlouho se ale takovéto permanentní nasazení dá vydržet? Existuje přece syndrom vyhoření. Zažil jste někdy pocity, které by signalizovaly, že se mu blížíte?

Syndrom vyhoření je skutečně problém. Když léčíte delší dobu nějakého pacienta, který nakonec přes veškerou snahu zemře, tak vás to samozřejmě poznamená. Jistě, smrt patří k medicíně i k životu. Ale vyrovnat se s tím není snadné. Ano, řekl bych, že jsem se několikrát dostal až k okraji propasti tohoto syndromu, naštěstí jsem ji nikdy nepřekročil.

Jak se změnila medicína od dob, kdy jste začínal a v souvislosti s tím i perspektivy začínajících lékařů?

Začnu těmi perspektivami. Za našich časů bylo všechno takříkajíc ohraničené nalajnovanými politickými mantinely. Dostat se na Západ, účastnit se mezinárodních kongresů a odborných setkání, mít přístup k posledním vědeckým poznatkům bylo takřka na hranici legálnosti a ve sféře science fiction. A nejen to. Byla to i nedostatečná jazyková výbava. Předtím, než jsem vycestoval na stáž do Paříže, jsem skládal jazykové zkoušky na francouzském velvyslanectví. Ty jsem udělal, a tak jsem odjel s přesvědčením, že umím francouzsky. V Paříži se ukázalo, že to byl hluboký omyl. Francouzština se zjevně dělila na tu moji a tu, kterou se hovořilo tam. Trvalo skoro tři měsíce, než se sjednotily. Naštěstí jsem měl na klinice sestru, která byla schopná při rozhovoru s pacientem tlumočit mou francouzštinu do jazyka srozumitelného jemu. A obráceně. Napohled kuriózní a směšná situace, ale mě občas poléval studený pot při představě, co si asi o takovém doktorovi dotyčný pacient musí myslet. Toho jsou dnešní medici i mladí lékaři ušetřeni. Mají řadu možností jak a kde si osvojit příslušný jazyk, dnes je to hlavně angličtina. A nemusí se bát, že o tuhle znalost přijdou, protože budou muset celá léta čekat na chvíli, kdy ji zase využijí.

Při každém pobytu v zahraničí poznáte řadu významných osobností v oboru a navážete osobní kontakty. To je nesmírně důležité pro další profesní vývoj. Jenže k udržení těchto kontaktů nestačí posílat pouze vánoční pozdravy. A to byla vlastně jediná možnost, kterou jsme kdysi měli.

Ale pak je zde ještě jedna věc. Týká se míry osobního zájmu a iniciativy. Opět se vrátím do Paříže. Když například skončil profesor Bernard přednášku, shlukli se kolem něj studenti a doslova ho bombardovali nejrůznějšími dotazy. Tohle u nás postrádám i dnes.

Pokud jde o medicínu, odpovídá rozdíl tehdejší a dnešní úrovně čtyřiceti letům vývoje vědy a poznání. Prakticky ve všech oborech. Dnes dokážeme účinně léčit a při včasné diagnostice i vyléčit nádorová onemocnění, která tehdy znamenala rozsudek smrti, a my se mohli jen snažit zmírnit utrpení.

Jak si v tomto světle vysvětlujete celosvětově rozšířený fenomén „strachu z vědy“ a možná s tím související růst popularity alternativní medicíny?

To má na z valné části svědomí nedostatečná informovanost veřejnosti o výsledcích vědeckého bádání. Kromě toho se preferuje tzv. aplikovaný výzkum, který na rozdíl od výzkumu základního, může přinášet rychleji konečný efekt – zisk. Přidejte k tomu globalizaci se všemi jejími průvodními jevy, drancování životního prostředí, klimatické změny nebo maléry typu havárie jaderné elektrárny v Japonsku, to vše v barvitém podání bulvárních médií, a najednou bude mít spousta lidí pocit, že ztrácí půdu pod nohami, že se nedá ničemu věřit, že mizí zažité jistoty. A tak je hledají jinde.

Bohužel, pocit nejistoty je také živnou půdou pro různé pověry a šarlatánství. O mně je známo, že jsem celoživotním a tvrdým odpůrcem všech možných „zázračných“ léčitelů a jejich metod vztahování rukou a podávání vlastních, bůhví z čeho namíchaných lektvarů. Až příliš často jsem zažil, jak přišel pacient s nádorem, který se dal léčit, až když už bylo pozdě. Nemám nic proti alternativní léčbě, pokud bude možno opakovatelně a doloženými důkazy prokázat, že podaný prostředek má léčivé účinky. Pak samozřejmě uznám, že sice nevím proč, ale že je funkční. Ostatně podobné situace nejsou zase až tak něčím výjimečným. Ani v základním výzkumu, ani v klinické praxi. Setkáváme se zde vlastně s odpověďmi na otázky, které si ještě neumíme položit. Ale žádný takový lék se zatím neobjevil. Zato těch neověřených, ale zaručeně účinných, je nespočet. Jen pro ilustraci: švýcarský filozof, přírodovědec a alchymista Paracelsus, který v první polovině 16. století pracoval s různými extrakty, esencemi a tinkturami doporučoval jako lék užívat sušené lidské exkrementy. Prosím, to bylo v 16. století. Ale je naprosto neuvěřitelné, že v 21. století ordinuje jistá lidová léčitelka jako součást protirakovinné léčby pití vlastní moče. Dobrou chuť!

A ještě jedna věc, v tomto směru přímo typická pro dnešní dobu: když udělá chybu lékař, jsou toho plné noviny a komentáře v televizi. Když kvůli nějakému pokoutnímu medicinmanovi někdo zemře, je ticho po pěšině.

Jste lékař, vědec a také věřící katolík. A popravdě řečeno církev se svými dogmaty nepatřila v dějinách zrovna k nositelům pokroku a nových myšlenek. Do jaké míry to podle vás platí i dnes a měl jste někdy ve své práci problém se s tímto rozporem vyrovnat?

Víra a náboženství provází lidstvo od úsvitu jeho dějin. V dobrém i ve zlém. To se nezměnilo v obou směrech i dnes. Ale to je jiný problém. Faktem zůstává, že v poslední době dochází v západním civilizačním okruhu, v Evropě i Americe, k určitému odklonu od tradičních kamenných náboženství. Do jisté míry si za to mohou církve samy. Výsledkem je rozmach nejrůznějších a často podivných sekt. To na jedné straně naznačuje, že v dnešní době může být i náboženství docela výnosný byznys, ale na druhé straně to je také dokladem, že lidé potřebují víru v něco, co je nad námi, mimo rámec, který můžeme ovlivnit, co znamená naději, že život nekončí fyziologickou smrtí.

Ztráta víry se ale taky zpětně promítá do ztráty zábran, etiky a morálky. Má za následek deformaci hodnot, stírá rozdíl mezi správným a špatným. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Nejde přitom jen o korupci, nenasytnost, chamtivost a zlatokopectví, ale i o obecný nárůst agresivity. Nepamatuju se, že by někdy lidé, kterým přijede na pomoc záchranka, napadli její posádku. Totéž se děje i v nemocnicích. Jako by najednou byl kdekdo přesvědčen, že si beztrestně může dělat, co chce, že mu to projde a že to je dokonce i jeho právo. Tím rozhodně nechci říct, že dříve neexistovala korupce a pokrytectví, že se nekradlo, že nedocházelo k vraždám. Ale každý věděl, že jedná proti pravidlům, že páchá hřích a že jednou za to přijde trest. Tohle vědomí, tato vnitřní brzda, se jakoby vytrácí.

Problém spočívá v tom, že hledání „náhradní“ víry v sektách může být značně ošidné. Mnohé z těchto sekt se svými dogmaty, rituály a kánony dají srovnávat s náboženským fundamentalismem toho nejnesmiřitelnějšího druhu. Před časem za mnou přišla pacientka, mladá žena, která byla členkou Svědků Jehovových. Měla vyléčitelný lymfom, jenže součástí léčby byla transplantace kostní dřeně, která se neobejde bez podání transfúzí. Zákony této náboženské komunity transfuzi jednoznačně zapovídají. Léčbu odmítla a zemřela, přesto, že zde zanechala dvě nezletilé děti. Víra je vždycky především a výlučně osobní záležitostí každého jednotlivce, ale s takovýmto typem víry mám skutečně problémy.

Jedním z dalších a momentálně i svrchovaně aktuálních problémů, které provázejí naši současnost, je reforma zdravotnictví. Stál jste v čele tohoto resortu jako jeho první polistopadový ministr. Získal jste tedy i jistou zkušenost s jeho řízením a peripetiemi, které k tomu patří. V čem, posuzováno z tohoto úhlu pohledu, vidíte přednosti a případné slabiny současné připravované reformy?

Žádné zdravotnictví není zadarmo. Nikde na světě. Jistá míra spoluúčasti pacientů, stejně jako solidarita, je nezbytná. Když jsem nastoupil na ministerstvo, tak jedním z prvních kroků byla příprava koncepce zdravotnické reformy. Tu jsme předložili a konzultovali s experty z WHO. Z jejich resumé vyplývalo, že ji považují za velmi dobrou, dokonce nejlepší z bývalých socialistických států. Oceňovali hlavně to, že jsme bezhlavě nerušili věci, které spolehlivě a dobře fungovaly už dříve. Vycházeli jsme z názoru, že nemá smysl něco rušit, když to neumíme nahradit něčím lepším. Ostatně systém postgraduálního vzdělávání a prevence či míru proočkovanosti populace nám tehdy mnozí záviděli a jezdili se ptát, jak to děláme. Už nejezdí. A mimochodem – již tenkrát jsme navrhovali padesátikorunový poplatek za návštěvu pohotovosti a pětikorunový za recept. Jsem přesvědčen, že v té době by to lidé přijali.

Celá koncepce byla přirozeně daleko širší. Obsahovala například návrh na převedení správy krajských nemocnic pod tehdejší národní výbory – později byly převedeny pod kraje – vytvoření systému zdravotních pojišťoven, bonifikace za nevyužitou pracovní neschopnost, počítala i s privatizací. Nejvíc mě ale překvapilo, nebo spíše zarazilo, že žádný z mých následníků neprojevil o naši práci zájem. Se dvěma výjimkami. Tou první byl ministr Stráský, který ale naši konzultaci uzavřel slovy, že stejně všechno vyřeší trh. Jako druhý projevil zájemo znění navrhované reformypremiér Špidla. Jenže to už bylo v závěru jeho působnosti v čele vlády, takže naše koncepce reformy nakonec skončila v koši.

Popravdě řečeno při reformování zdravotnictví se ve skutečnosti asi nic převratného nebo objevného nedá vymyslet. Reforma není nic jiného, než uvedení určitého systému, při zachování základních principů péče o pacienta, do souladu s danými podmínkami tak, aby byl úsporný, efektivní a pokud možno neprodělečný. S jistým zjednodušením jde tedy v zásadě o dvě věci: zajistit přísun peněz a mít pod kontrolou způsoby jejich využití. Nové druhy léků a moderní zobrazovací technika a další přístroje představují obrovský pokrok a posunuly medicínu neuvěřitelně kupředu. Ale tahle léčba je také mnohonásobně dražší. A tak se můžete jen marně ptát, proč máme například víc tomografů než Belgie, a přitom se čekací doby nijak viditelně nezkrátily. Navíc tato technika vyžaduje specializovaný a vysoce kvalifikovaný a zkušený personál. Ten v místních nemocnicích nezřídka chybí, takže když odtud pošlou pacienta s podezřením na diagnostikovaný maligní nádor do onkologického centra, musí se příslušné vyšetření provádět znovu. Což celou záležitost dále prodražuje. Řekl bych, že většina těchto problémů má kořeny v počátcích devadesátých let, kdy jsme se shlédli v Americe. Tamní zdravotní péče je sice patrně nejlepší na světě, ale jejich zdravotní systém určitě nejlepší není, což potvrzuje i řada randomizovaných studií na toto téma. Pokud Američanům tento stav vyhovuje, prosím, proč ne, ale rozhodně nemělo smysl pokoušet se ho napodobovat u nás, kde podobně jako v celé Evropě je společnost založená na jiném kulturním zázemí a s odlišným sociálním cítěním. V každém případě ať už bude mít výsledná reforma jakoukoliv podobu, musí zajistit na současné úrovni poznání základní a komplexní péči dostupnou pro každého pacienta. Finanční spoluúčast za nadstandard bude nutné velice pečlivě a obezřetně určit až na základě definice co je standard a co nadstandard. Není to jednoduché, ale ani neřešitelné. Letíme-li letadlem, letecká společnost nás dopraví do cílové destinace jak v ekonomoické třídě, tak v „bussiness class“, kde ovšem máme větší pohodlí, kvalitnější občerstvení, ale za vyšší finanční obnos. Důležité je, aby pacient vždycky byl a zůstal pacientem, v žádném případě by se z něj neměl stát klient.

Další věcí, která mně vadí a která s neduhy zdravotnictví souvisí, ostatně zdaleka ne jen se zdravotnictvím, je devalvace akademických titulů. Jako ministr jsem okamžitě zrušil všechny tituly typu „zasloužilý lékař“ a jim podobné. Jenže v dalších letech se doslova roztrhl pytel s akademickými tituly. Působil jsem ve funkci prorektora pro vědu na Karlově univerzitě, takže vím, o čem hovořím. Nebylo ničím neobvyklým, že když jsme tomu kterému kandidátovi zamítli příslušnou práci, protože nesplňovala všechny požadavky nebo byla vysloveně nekvalitní, že ji vzal, předložil někde jinde na Moravě či na Slovensku a vrátil se s titulem. Opakovaně jsem navrhoval, aby na diplomu stálo „Profesor Karlovy univerzity“; koneckonců i v USA má jinou váhu profesura získaná na Harvardu ve srovnání se stejným titulem z provinční univerzity. Marně. I nadále platí, že tento titul udělený jakoukoliv školou v Česku či na Slovensku má stejnou kvalitativní hodnotu a uznává se v obou republikách. Pak se ovšem lze těžko divit, že systém, který postrádá nebo ignoruje elementární nároky na kvalitu, vyústí v aféru, jaká se odehrála na plzeňské právnické fakultě, nebo že klesá obecná úroveň vzdělanosti. Všechno spolu souvisí. Opět bychom mohli hovořit o mravních hodnotách, o etice, morálce, zodpovědnosti, prospěchářství a samozřejmě o tom, že každá vzdělávací instituce je jen tak kvalitní, jak kvalitní je její profesorský sbor. Horší je, že se pak takováto úroveň přenáší na další generaci.

Za bezmála půlstoletí působení ve zdravotnictví jste toho prožil hodně. Víte, jak chutná místo na výsluní i jaké je to ve stínu. Když se dnes ohlédnete zpátky, co všechno si rád připomínáte?

Toho je hodně. Určitě vzpomínám na profesora Jeana Bernarda a další vynikající osobnosti, s nimiž jsem se díky své profesi měl možnost setkat a s některými i spřátelit. A pak tu jsou nejrůznější životní situace a příhody. Dneska si dokonce s úsměvem a rád připomínám situace, které, když jsem je prožíval, rozhodně nebyly příjemné. Do této kategorie spadá martýrium okolo mé kandidátské práce, kterou vedení II. interní kliniky nedoporučilo k obhajobě, protože přednost museli dostat členové strany. Bylo mi jasné, že se celá záležitost hodně protáhne, takže aby mezitím výsledky, k nimž jsem dospěl, nezastaraly, nabídl jsem ji k publikaci v Avicenu. Tam mě řekli, že jde o příliš speciální téma, ale že kdybych měl zájem napsat něco o cytostatikách v hematologii, to že by brali. Takhle vlastně přišla na svět má první monografie. Její vydání však opět provázely komplikace. Přednosta kliniky ji odmítl imprimovat, protože monografie je prý politicky natolik závažná věc, že mu nepřináleží konečné rozhodnutí. Tak se dostala do rukou vyšší instance, děkana fakulty, ale ani ten nechtěl nést odpovědnost za tak závažný akt, jako je vydání odborné monografie. Jako poslední ji tedy posuzoval politický cenzor a díky jeho oficiálnímu vyjádření, že monografie Použití cytostatik v hematologii je politicky nezávadná, nakonec vyšla. A jen pro zajímavost. Na kandidaturu jsem pak čekal dalších pět let.

Obdobný charakter má historka vztahující se k mé účasti na kongresu v Hamburku, kam mě ministerstvo zahraničí povolilo jet. Na cestu mě vybavilo pěti západoněmeckými markami, což mi zase tolik nevadilo, protože jsem byl nadšený, že smím vycestovat a všechny náklady hradil pořadatel. Když jsem přijel do Berlína, kde jsem měl přestoupit na vlak do Hamburku, zjistil jsem, že jede až ráno. Dobrá, řekl jsem si. Přečkám noc na lavičce v parku. Jenže vzápětí se objevila východoněmecká police, která mě po kontrole dokladů vykázala do Západního Berlína, odkud vlak vyjížděl. Na tamním nádraží jsem dal dvě marky za úschovnu zavazadel a po noci strávené v ulicích další dvě ráno za kávu. Do Hamburku jsem přijel s jednou markou v kapse, což nestačilo ani na metro, a jako na potvoru bylo kongresové centrum hezky daleko. Prakticky totéž jsem zažil i na Evropském hematologickém kongresu v Istambulu, kde jsem se sice ubytoval v nejlacinějším možném hotelu, ale devizový příslib mi stačil všeho všudy na tři dny, a přednáška, kterou jsem tam měl pronést, byla naplánována až na čtvrtý den. Problém nakonec vyřešil prezident kongresu, který zařídil, že finanční rozdíl za mne uhradí organizační výbor. Tenkrát to bylo všechno velice trapné a ponižující. Dneska, s odstupem času, už na to vzpomínám bez hořkosti. Tak trošku v duchu Nietscheho „co vás nezabije, to vás posílí.“

…a na co byste nejraději zapomněl?

Na aroganci vystupování, přezíravost a pohrdání, s jakými jsem se setkal při jednání s některými čelnými představiteli ministerstva zdravotnictví v situacích kolem mého odvolání z funkce ředitele ÚHKT.

A poslední otázka: co byste si přál do budoucna?

Když si zpětně promítnu, jak šel čas, prožil jsem docela šťastný život. Dělám práci, kterou mám rád, můžu se plně věnovat svým zájmům. A taky se mi velice líbí kulatá čísla, takže doufám, že se mi ještě podaří napsat dvacátou monografii.

Děkuji za rozhovor.

Petr Rampír