Proč není správné zařazovat do seznamu nemocí z povolání tzv. volnou položku

Ve spojitosti s úvahami o změnách, respektive o doplnění seznamu nemocí z povolání o nové položky, se objevil i názor, že by bylo správné zařadit do něj tzv. volnou položku. Má se tím na mysli položka deklarující, že v případě prokázané souvislosti mezi prací nebo pracovním prostředím a vznikem či rozvojem jakéhokoliv onemocnění bude možné uznat toto onemocnění za nemoc z povolání i v případě, že je nelze zařadit do žádné jiné položky seznamu nemocí z povolání. Aby se zabránilo zneužívání této volné položky, doporučují někteří z jejích navrhovatelů, aby možnost uznat nemoc z povolání podle ní byla vázána na rozhodnutí blíže nespecifikované komise odborníků. Mezi argumenty obhajujícími správnost představy o zavedení volné položky seznamu nemocí povolání se objevují zejména postoje, které lze stručně charakterizovat následujícím způsobem:

• Není spravedlivé, že zaměstnanci postižení onemocněním, které evidentně vzniklo v souvislosti s jejich prací, avšak není zařaditelné do seznamu nemocí z povolání, nemohou být odškodňováni stejně jako osoby se zjištěnou nemocí z povolání. Existence volné položky seznamu nemocí z povolání by umožnila tuto nespravedlnost odstranit.
• Lékařské poznání se rychle vyvíjí a existující legislativa na to nemůže okamžitě reagovat. Volná položka seznamu nemocí z povolání by tuto nevýhodu odstranila a umožnila by uznávat za nemoci z povolání i ty nemoci, u kterých se příčinná souvislost jejich vzniku s prací prokázala až v nedávné době, v souvislosti s nejmodernějšími lékařskými poznatky.
• Posouzení každého případu komisí předních odborníků by zaručovalo, že za nemoci z povolání zařazené do volné položky budou uznávána skutečně jenom ta onemocnění, u kterých bude jejich souvislost s prací podle nejmodernějších vědeckých poznatků nesporná.

Celá tato zdánlivě logická argumentace je ale ve skutečnosti založena na souboru laických představ o nemocech z povolání i o principu jejich odškodňování. Skrytě v ní zřejmě zaznívají i osobní ambice některých navrhovatelů a tendence k modifikaci posudkového procesu alespoň zčásti do podoby, kterou měl před několika desetiletími (a která mnoha jedincům z řady důvodů vyhovovala lépe než podoba současná). Na vysvětlenou je k tomu možné uvést následující:

• Nemoc z povolání je pojem právní, nikoliv lékařský. Nemocemi z povolání jsou takové odchylky od normálního zdravotního stavu, jejichž nositele se určitá společnost v určité době rozhodla za určitých podmínek odškodňovat. Seznam nemocí není odbornou deklarací, která by si kladla za cíl poučit zdravotníky, které nemoci mohou vznikat v souvislosti s prací, nýbrž jedním z legislativních prvků sociálního systému, který se jistá společnost rozhodla pro své občany realizovat. Bylo by velmi naivní domnívat se, že nemocemi z povolání jsou takové choroby, které podle lékařských představ doopravdy vznikly v souvislosti s prací. Tak tomu vůbec není a nikdy nebylo. Lze ukázat řadu příkladů, z nichž bude zřejmé, že společnost se vědomě staví proti odškodňování řady patologických stavů, které s prací nepochybně souvisejí, nebo o jejichž spojitosti s pracovním procesem může být vedena polemika. (Jsou to např. všechna onemocnění, která nejsou nemocemi z povolání jenom proto, že nedosahují stanoveného stupně pokročilosti – tzv. nedosahují hranice odškodnitelnosti, dále degenerativní nemoci páteře, ischemická choroba srdeční, všemožné duševní poruchy, chronický zánět průdušek a řada dalších chorob.) Důvodů, proč tato onemocnění nejsou zařazena do seznamu nemocí z povolání (a proč je tedy naše společnost v nynější době neodškodňuje), je celá řada a není účelné (ani možné) je na tomto místě podrobněji probírat. Podstatné je ale to, že lékařské názory o příčinné souvislosti určitých nemocí s prací nejsou a ani nemohou být rozhodujícím (natož jediným) kritériem pro zařazení těchto nemocí do seznamu nemocí z povolání (a tím do systému poskytování určitých sociálních dávek).
• Až na zcela výjimečné případy (které se ovšem při posuzování nemocí z povolání prakticky nevyskytují) je v medicíně hodnocení vztahu mezi příčinami a následky jenom pravděpodobnostní, nikoliv deterministické. Vznik téměř všech onemocnění je vždy velmi složitým procesem, při němž se uplatňuje blíže nekvantifikovatelnou měrou velké množství zcela rozdílných faktorů. Má-li však být závěr posouzení příčin vzniku onemocnění výchozím předpokladem pro poskytování sociálních dávek, je správné stanovit pro jeho činění určitá jednotná pravidla. Je nesporné, že polemiky o podílu jednotlivých faktorů na vzniku a rozvoji všemožných onemocnění by mohly být nekonečné a seriózně neřešitelné, a to nejen s ohledem na převážně pouze velmi nízkou míru poznání objektivních skutečností, ale i v důsledku obecného principu pravděpodobnostního posuzování. Za takových okolností není možné postupovat jinak, než stanovit jasně definovaná kritéria pro učinění jednoznačných posudkových závěrů. Jedněmi z takových kritérií (a to základními) jsou v případě rozhodování o existenci nemocí z povolání i skutečnosti uvedené v seznamu nemocí z povolání. Ten vymezuje nejen choroby, které mohou být takto uznávány, ale i podmínky, za kterých lze posudkový závěr o existenci nemoci z povolání učinit. Jsou-li kritéria splněna, nemoc z povolání je nutné uznat (a příčinné souvislosti není nutné prokazovat), není-li některé z kritérií splněno, nemoc z povolání uznat nelze. Seznam nemocí z povolání záměrně brání rozvíjení určitých odborných polemik a činění posudkových závěrů podle nevyzpytatelných výsledků těchto debat. Zavedením tzv. volné položky by tento princip byl zlikvidován.
• Je možné upozornit i na skutečnost, že zavedením tzv. volné položky by deklarace ostatních položek seznamu nemocí z povolání do určité míry ztratila smysl. Vždyť volná položka v sobě může zahrnovat teoreticky jakoukoliv jinou položku a tím ji zastupovat a nahrazovat. Kdybychom analogicky postupovali i v podobných situacích, většina seznamů indikací či kontraindikací, všemožných vymezujících podmínek, omezení a nařízení by rázem pozbyla smysl. Představme si, že bychom volnou položku zavedli kupř. do seznamu indikací k lázeňské léčbě. (Indikací k této léčbě by podle ní bylo „jiné onemocnění“, kterému podle moderních lékařských názorů lázeňská léčba prospívá.) Nebo uvažme, že bychom do trestního zákona vymezujícího, který čin je trestným činem, zařadili volnou položku, podle které by bylo trestným činem i „další“ blíže neurčené počínání, které je podle posouzení odborníků zavrženíhodné. A což kdyby se zavedl princip, že vedle zákonem stanovených podmínek pro povolení stavby při stavebním řízení by existovala ještě „volná podmínka“, podle níž by mohl stavební úřad požadovat před vydáním stavebního povolení „jakýkoliv jiný doklad“, který je podle něj potřebný?
• Zavedení seznamu nemocí z povolání je kromě jiného určitým omezujícím aktem, který znemožňuje postupovat při rozhodování o přiznání nemalých sociálních dávek s vysokou mírou uplatnění subjektivních faktorů. Zkušenosti ukazují, že mnozí posuzující jedinci dokáží při rozhodovacím procesu zohledňovat i jiná než čistě odborná hlediska, zvláště když finanční prostředky, které svým rozhodnutím pacientům přiznávají, platí někdo jiný než oni. Zavedení volné položky do seznamu nemocí z povolání by bylo krokem, který by zásadním způsobem uvolnil mnohá omezení, která v posudkovém procesu v současnosti existují, a znehodnotil by význam celé řady posudkových kritérií a zásad, které již byly z řady důvodů přijaty. Kteří jedinci mohou nejspíše toužit po omezení nebo likvidaci řady posudkových pravidel, která vznikla po složitých odborných polemikách? Nejspíše ti, pro něž je příliš složité se s takovými pravidly seznámit, nebo se jimi z nějakého důvodu nechtějí řídit a chtějí při posuzování postupovat podle svých vlastních představ a záměrů.
• Tvrzení, že zavedení volné položky by vneslo spravedlnost do odškodňovacího procesu, neboť by umožnilo odškodňovat i ty jedince, u kterých určitá nemoc dozajista vznikla při práci, ale jejichž odškodnění platný seznam nemocí z povolání neumožňuje, je pochybené. Vychází z nesprávného předpokladu, že nositelé nemocí, které nejsou zařazeny do seznamu nemocí z povolání, nemohou být odškodňováni. Tak tomu není. Podle zákoníku práce se lze takového odškodnění domáhat s ohledem na obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu, kterou svému zaměstnanci způsobí. Případná náhrada za způsobenou škodu pak může být zaměstnanci vyplacena nikoliv z titulu uznání nemoci z povolání, ale na základě jiného právního principu. Rozhodování o poskytnutí této náhrady je ale vyjmuto z kompetencí pracovišť posuzujících a uznávajících nemoci z povolání a je v kompetenci soudů. I tento princip by byl zavedením volné položky seznamu nemocí z povolání narušen.
• Představa o kolektivním posuzování odborných případů má celou řadu zásadních úskalí. Především není nijak doloženo, že by kolektivní posuzování určité skutečnosti bylo lepší než posuzování individuální. To obzvláště platí při rozhodování o odborných věcech. Negativní jevy, které se uplatňují při kolektivním rozhodování, pečlivě zkoumají psychologové i sociologové. Není snadné stručně je vysvětlit. Nezbývá, než upozornit zejména na negativní dopady tzv. skupinové polarizace (prosazování extrémnějších variant řešení v důsledku toho, že dodatečné informace zaznívající v průběhu diskuse podporují ty argumenty, které již byly vyřčeny, zatímco nesouhlasné argumenty jsou potlačovány, takže mnohdy ani nezaznívají) a skupinového myšlení (potlačení nesouhlasného názoru se zdánlivě převažujícím názorem v zájmu a ve prospěch „skupinového konsenzu“), které často vedou k neúplnému prozkoumání všech argumentů podstatných pro učinění správného rozhodnutí a k nedostatečnému zvážení všech rizik plynoucích z upřednostněné volby. Obecným rysem skupinového rozhodování může být i nedůsledné vyhledávání informací, které by mohly přispět k náležitému objasnění věci, a selektivní podjatost při zpracovávání relativně neúplných informací. Také opětovné posouzení těch variant řešení, které již jednou byly odmítnuty (i když třeba na základě nedostatečných podkladů), bývá opomíjeno. Zdánlivá jednomyslnost diskutujících pak snadno vytváří mylnou iluzi o absolutní správnosti učiněného posudkového závěru. Kromě těchto obecných principů je nutné upozornit i na další závažné negativní skutečnosti. Kolektivním projednáním určité věci v komisi se někteří jedinci snaží zbavit se zodpovědnosti (a možného postihu) za učiněné rozhodnutí, a uvolňují si tak ruce k činění problematických rozhodnutí. V případě, že není dosažena názorová shoda, je hlasování o odborných věcech velmi špatným základem pro nalezení pravdy. Kdo a z jakého titulu by v námi řešeném konkrétním případě vytvořil komisi, která by měla pravomoc rozhodovat o uznání nemocí z povolání podle uvažované volné položky seznamu nemocí z povolání? A podle jakých objektivních kritérií by byli vybíráni její členové? (Ti, kteří volnou položku seznamu nemocí z povolání navrhují, nepochybně předpokládají, že právě oni by tuto komisi vytvořili, respektive že by byli jejími hlavními a rozhodujícími členy, a tak rozšířili své pravomoci.) A jaké legislativní úpravy by to vyžadovalo? Vždyť přinejmenším část dosavadních rozhodovacích pravomocí by musela být odňata nynějším střediskům nemocí z povolání a přesunuta na uvažovanou komisi. Ne, komisionální posouzení existence nemocí z povolání uznávaných podle uvažované volné položky seznamu nemocí z povolání není žádným řešení nesnází, které by se v souvislosti se zavedením této položky okamžitě objevily.
• Zavedení volné položky do seznamu nemocí z povolání je krokem nejméně o třicet let nazpět. Tehdy se při rozhodování o uznání nemoci z povolání významně uplatňovala celá řada subjektivních faktorů a některým jedincům to z mnoha důvodů vyhovovalo. Takový přístup z principu samozřejmě správný nebyl a mnohaletou usilovnou prací velkého množství odborníků se postupně podařilo vytvořit soustavu posudkových pravidel, která vnášejí do posudkového procesu řád, jednotu a pořádek. Volná položka seznamu nemocí z povolání míří proti takovému „omezujícímu systému“ a umožňuje voluntaristický přístup. Dalo by se očekávat, že s návrhem na její zavedení budou přicházet nejspíše takoví jedinci, kteří z nějakého důvodu nespolupracují s hlavními názorovými proudy a sledují své vlastní zájmy, kteří zaujímají postoje, jež jsou pro většinu jiných odborníků těžko přijatelné, nebo kteří opakovaně postupují způsobem, který většina ostatních považuje za závažná pochybení.
• Je zřejmě velmi těžké odhadnout, jakou finanční zátěž pro naši společnost by mohlo mít zavedení volné položky do seznamu nemocí z povolání. Chce--li nějaká společnost změnit určitým způsobem poskytování sociálních dávek, měla by před zavedením pravidla, které tuto změnu přinese, umět odhadnout, k jakým důsledkům zavedení tohoto pravidla povede. Dokáže někdo vyloučit, že existence volné položky v seznamu nemocí z povolání by měla stejný nebo ještě větší finanční dopad pro naši společnost než existence všech ostatních položek tohoto seznamu dohromady? Což by bylo možné zavést volnou položku a současně uložit komisi, která by o přiznávání nemocí z povolání podle ní rozhodovala, aby její odborné závěry neměly větší finanční dopad, než si společnost může dovolit? Není nezodpovědné (bez ohledu na všechny ostatní okolnosti) zavádět nové posudkové pravidlo, které v sobě skrývá jedovatou hrozbu spočívající v tom, že nelze předem odhadovat její sociální a ekonomické dopady?

Celkově je nutné konstatovat, že zavedení volné položky do seznamu nemocí z povolání nemá žádné racionální odůvodnění. Vychází z nesprávného chápání pojmu nemoc z povolání a z nepochopení jeho role v existujícím sociálním systému. Bylo by krokem nazpět do období, kdy se subjektivní faktory mohly významnou měrou uplatňovat v rozhodovacím procesu. Vyhovovalo by jenom těm lékařům, kteří z nějakých důvodů nechtějí nebo nedokáží respektovat převažující názorové proudy nebo kteří chtějí v posudkovém procesu sledovat jiné než odborné zájmy. Zavedení volné položky by oslabilo odůvodněnost samotné existence seznamu nemocí z povolání a vážně by narušilo možnost uplatňování složité (ale citlivě nastavené) soustavy posudkových pravidel, kterou se podařilo v naší zemi při uznávání nemocí z povolání vytvořit. Mohlo by mít nečekané celospolečenské dopady, hlavně socioekonomické, ale i další (kupř. politické). Zavedení volné položky do seznamu nemocí z povolání lze obrazně přirovnat k jakési neřízené střele, jejíž posudkové, právní a zejména finanční důsledky je nyní obtížné předvídat.

Racionální odborníci náležitě obeznámení s komplexní problematikou posuzování, uznávání a odškodňování nemocí z povolání zavedení tzv. volné položky do seznamu nemocí z povolání odmítají a varují před zásadními negativními dopady, které by její neuvážené přijetí učiněné (nejspíše na základě zkreslených a neúplných podkladů) mohlo přinést.