′ PULMOPATOLOGIE

… postižení plicního parenchymu u onemocnění COVID-19 nemá specifický histopatologický obraz a odpovídá především difúznímu alveolárnímu poškození

Každý má jistě víc než dost (dost možná i plné zuby) všech nejrůznějších informací o současné pandemii onemocnění COVID-19. Postupně rovněž přibývá informací o histopatologických změnách, které se nacházejí v plicním parenchymu zemřelých na infekci virem SARS-CoV-2 a nebudu zabíhat do scholastických debat, jak je to s úmrtím s a/nebo na COVID-19. Dvě asi nejpodrobnější práce popisující histopatologické změny vyšly jednak v Histopathology, kde švýcarští autoři popsali sérii 21 případu již v srpnu a společné dílo ze dvou center z USA a jednoho v Italii čítající 68 případů bylo zveřejněno v Modern Pathology v listopadu. V obou článcích se popis shoduje na tom, že nejnápadnějším obrazem postižení plicního parenchymu je difúzní alveolární poškození (DAD) s exsudací či organizací hyalinních membrán podle toho, jak dlouho pacient přežíval. Rovněž se shodují na tom, že charakteristickým obrazem jsou v naprosté většině případů (až 84%) destičkové/fibrinové mikrotromby v kapilárách, zatímco trombotizace cév větších kalibrů byly nalezeny v necelé polovině případů (47%). Popisy dalších obrazů postižení jsou už heterogennější, čítají různě intenzivní lymfoidní zánětlivou celulizaci, nasedající bronchopneumonii, alveolární hemoragii a v jednotlivých případech i vaskulitické změny. Práce italoamerického kolektivu se navíc zaobírala i průkazem přítomnosti koronaviru a došla k zajímavým zjištěním. Jednak, že virus byl prokázán pouze v pneumocytech 2. typu a respiračních epiteliích a druhak, že vitální virus pasážovaný v buněčných kulturách byl přímo asociován s výskytem depozit hyalinních membrán mezi 2. a 4. týdnem po prokázané infekci.

Otázkou zůstává, nakolik je obraz postižení COVID-19 specifický. V Histopathology uveřejnil kolektiv autorů kolem Jeffa Meyerse, známého plicního „potížisty“, článek, který už v názvu shrnuje, že DAD u zemřelých v rámci infekce COVID-19 má neodlišitelný obraz od DAD u jiných patologických stavů. Tři specializovaní pneumopatologové vyšetřili 8 případů COVID-19+ (4 případy léčených na COVIDovou pneumonii, 4 zemřelých na ARDS s průkazem COVID-19+ post mortem) a 8 případů COVID-19- slepě a nezávisle a výsledkem experimentu bylo, že ani specialisté nebyli schopni odlišit postižení plic u COVID-19+ a COVID-19-. Tomu ostatně odpovídal i komentář Andyho Nicholsona a prof. Wellse, londýnských velikánů plicní medicíny, na článek švýcarských autorů, že COVID-19 asociovaná patologie plicního parenchymu je jen staré dobré DAD v novém kabátě.

Co tedy plyne pro vyšetřujícího patologa v ČR? Zejména, že autoptických nálezů zemřelých s infekcí novým koronavirem nejsou úplné přehršle a že je jistě poučné autopsie takových pacientů provádět, protože nálezy mohou být zajímavé a někdy i překvapující. Nález konkomitantní superinfekce, v literatuře popsaný nepříliš často, lze dle osobních zkušeností vidět mnohem častěji. Nicméně asi v celé ČR nenajdeme nějaké rozsáhlejší soubory detailně vyšetřených plic postižených infekcí SARS-CoV-2. A to je možná škoda