Prof. MUDr. Karel Dvořák, DrSc., již není mezi námi

Tuto smutnou zprávu jsme se dozvěděli 6. listopadu 2007, kdy pan profesor podlehl ve věku 72 let těžké  nemoci, která neznala slitování. Osobnost prof. Dvořáka byla natolik košatá, ušlechtilá a mnohostranná, že si zaslouží naši bližší pozornost. 

Karel Dvořák se narodil v Boskovicích, v poměrně skromných poměrech. Od studentských let se intenzivně zajímal o přírodu. Přihlásil se ke studiu na lékařskou fakultu, kde byl přijat. Když tuto zásadní novinu oznámil doma svému otci, ten byl překvapený, protože si vždy myslel, že obdiv k přírodě zavede jeho syna spíše na fakultu přírodovědeckou.

Studoval s velkým zápalem a zaujetím. Lidské tělo pod mikroskopem mu učarovalo natolik, že začal pracovat ve studentském vědeckém kroužku na Ústavu histologie a embryologie, který v té době vedl prof. Mazanec. V pátém ročníku studia se stal na tomto ústavu asistentem. Studium na lékařské fakultě ukončil s vyznamenáním v roce 1959.

K patologii ho přitáhl prof. Max Dluhoš. Ten měl totiž příležitost několikrát oponovat jeho práce na  studentských vědeckých konferencích. Poznal v něm chytrého, vnímavého a pro vědu zapáleného studenta a  nabídl mu místo sekundárního lékaře na tehdy jediném ústavu patologické anatomie v Brně – ve Fakultní nemocnici u sv. Anny. Tento ústav vedl v té době prof. Švejda.  A když se v roce 1960 ústav rozdělil, prof. Dluhoš ho vyzval, aby se stal členem jeho pracoviště. Karel Dvořák s nadšením tuto nabídku přijal.  Práci v ústavu si brzy doslova zamiloval. Šlo o několik let soustavného úsilí na ideovém projektu a na realizaci stavby. Za tuto činnost byl oceněn také Teyschlovou medailí. V roce 1963 se stal proděkanem. Přitom nezapomínal na vlastní odborný růst. Zabýval se obtížnou kapitolou patologie, patomorfologií mozku a jeho habilitační práce, kterou obhájil v roce 1990 byla právě na toto téma. Nutno říci, že jak habilitaci, tak všechny další významné vědecké i pedagogické hodnosti a ocenění však mohl získat teprve po revoluci v roce 1989.

Jeho doktorská disertace se zabývala novorozeneckými encefalopatiemi. Brzy po habilitaci byl jmenován profesorem patologické anatomie.

Vědecká práce profesora Dvořáka byla mnohokrát vysoce oceněna, např. v roce 1978 cenou prezidia společnosti J.E. Purkyně za soubor prací řešících patogenezi dysplázií mozkové kůry; v roce 1985 získal cenu Společnosti patologů za práci: „Diferenciace periventrikulární vrstvy mozku novorozenců“. Byl čestným členem naší Společnosti.

Jeho organizační talent a úsilí bylo oceněno  v roce 2001 medaili ministerstva školství II. stupně. Získal také zlatou medaili Masarykovy univerzity  za významnou organizační aktivitu, kterou věnoval výstavbě tehdejšího II. patologicko-anatomického ústavu v areálu Fakultní dětské nemocnice v Černých Polích. 

V 90. letech se zasloužil o přesun pracoviště do nových prostor nově budované Fakultní nemocnice v Bohunicích. Bylo to geniální rozhodnutí, s ohledem na následné schválení projektu a výstavby Univerzitního kampusu, který je v těsném sousedství fakultní nemocnice. Část laboratoří a prostory pro teoretické ústavy jsou již v provozu, ale pokračuje se v další výstavbě. Tím se otevřely nebývalé možnosti úzké spolupráce s výzkumnými laboratořemi,  přírodovědeckou fakultou a ostatními ústavy lékařské fakulty.

Prof. Dvořák byl také velmi dobrý pedagog. Studenti pro něj nebyli přítěží, nutným zlem, ale bral je jako mladší kolegy a tak se k nim také choval. Jeho přednášky byly brilantní a vždy se na ně pečlivě připravoval. U zkoušky dovedl vysoce ocenit komplexní znalosti a s nadšením a obdivem hodnotil studenty, kteří „perlili“. Jeho ocenění nejvyšší, spolu s výborným hodnocením, byla i nabídka pracovat na ústavu po skončení studia. Možná, že si někteří studenti ani v tu chvíli neuvědomili, jak vysokého uznání se jim od pana profesora dostalo.  A ti, kteří u zkoušky neuspěli, neodcházeli zdeptáni přísným examinátorem, ale s jeho povzbudivými slovy,  že příště to bude určitě lepší.  

I když většinu života pan profesor prožil ve zdech Ústavu patologie a oborem se intenzivně zabýval, měl překvapivě všestranný rozhled. Obdivoval básníky, literaturu, vyznal se v historii, měl rád umění všeho druhu. Prof. Dvořák byl typický rodinný člověk. Své osobní starosti a problémy vždy dával na druhé místo. Na prvním místě byli jeho blízcí a také kolegyně a kolegové na ústavu. Nutno říci, že v rodině mu byla velkou oporou, vzpruhou a inspirací  jeho žena Zdenička, kterou vždy považoval za svoji lepší polovinu.

To, co bylo na panu prof. Dvořákovi unikátní, byly jeho charakterové vlastnosti. Především jeho altruismus,  optimismus, který z něho vyzařoval, a poctivost v práci i v životě. Měl naprosto nekonfliktní způsob jednání a i když z druhé strany někdy neviděl vstřícný a přátelský přístup, neoplácel stejným. Přitom byl velice skromný. Rádi jsme přijímali jeho názory jak odborné, tak i životní, protože jsme si mnohokrát ověřili, že byly vždy nejlepší. Svět jde lhostejně dál, ale všichni, kteří měli možnost profesora Dvořáka poznat cítí, že jeho ztráta je nenahraditelná a že nám všem bude velmi chybět.

Za spolupracovníky 

J. Mačák