Zemřela moje maminka, MUDr. Vlasta Doležalová, CSc.

Moje maminka se dožila vysokého věku – v říjnu by slavila pětadevadesátiny, a tak se obávám, že mnoho kolegů, čtenářů České a slovenské oftalmologie, ji neznalo… Přesto bych o ní ráda vyprávěla a jsem velmi vděčná, že mi bylo umožněno na tomto místě na ni zavzpomínat.

Byla to neopakovatelná charismatická žena. Jestli někdo svůj život beze zbytku naplnil, tak to byla ona. Jestli někdo svým opti­mismem, svou energií a svým životním elánem nakazil celé své okolí, tak to byla ona. Jestli někdo ztělesňoval latinské rčení „verba movent, exempla trahunt“, tak to byla ona.

Hodně jsem přemýšlela, jak svou maminku charakterizovat. Nebyla to decentní jemná unylá dáma, ona byla živel. Vždy vybočovala z řady, konvencemi se příliš ne­trápila. Byla velmi energická, cílevědomá, tvrdohlavá, vynalézavá, činorodá a pilná. V každé situaci si věděla rady, vždy dovedla najít nějaké řešení – rychlé řešení – nejen pro sebe, pro svou rodinu, ale i pro své přátele a zejména pro pacienty. Byla nesmírně obětavá a čestná, vždy přímočará.

Moje maminka se narodila 26. října 1923 ve Staňkově u Domažlic. Pocházela z velmi prostých poměrů a již od útlého mládí šla pevně za svými cíli. Jenom svou pílí a „chodskou paličatostí“ dosáhla toho, že ji po přímluvě pana učitele její otec umožnil studovat na gymnáziu. Po válce vystudovala medicínu na lékařské fakultě v Plzni, vdala se a spolu se svým manželem Stanislavem nastoupila do nemocnice v Českých Budějovicích. Odsud po několika letech oba odešli pracovat do Mariánských Lázní. Maminka jako pri­mářka očního oddělení, tatínek jako obvodní lékař.

Maminka byla skvělá lékařka – výborný diagnostik a nesmírně hbitý a zručný opera­tér. Nesmíme zapomenout, že svůj profesní zenit prožívala v době bez moderních diagnostických přístrojů, bez operačních mikroskopů a laserů. O své vědomosti a odborné praktické zkušenosti se dělila se svými kolegy a podřízenými. Nestřežila si své „know how“ jako jiní, ale s otevřeným srdcem je předávala dále – vše v zájmu pacientů. Někomu se mohla zdát příliš náročnou a přísnou, ale byla taková i v rámci rodiny a zejména sama k sobě. Vždy se snažila jednat co nejefektivněji a svůj čas využívat co nejúčelněji.

V roce 1968 odjeli moji rodiče pracovat do severní Afriky. Během tříletého pobytu na tuniském jihu odvedla maminka obrovský kus medicínské práce. Ačkoliv se tehdy přímo nabízelo přejít z Tuniska do některé z francouzských nemocnic, nezůstali moji rodiče v cizině a vrátili se zpět do Mariánských Lázní, do normalizačního Československa. Na záčátku osmdesátých let nastoupila maminka na primariát do Chebu, kde pracovala až do svého odchodu do důchodu.

Prakticky od začátku své profesní kariéry velmi pilně přednášela a publikovala – v tisku jí vyšlo celkem 166 odborných prací. K stáru se věnovala historii lékařství, rozvahám o očních neduzích slavných osobností české a světové minulosti a sbírání zajímavých historek ze života svých kolegů. Na tato témata napsala mnoho článků a tiskem vydala tři knihy.

A vposled ještě musím zmínit jejího hlavního mimopracovního koníčka. Maminka celý život sportovala a dělala to s plným nasazením – jako ostatně vše. V mládí hrála závodně pingpong a volejbal – i v družstvu českobudějovické nemocnice. Spolu s rodinou až do vysokého věku lyžovala a naprosto vášnivě hrála tenis. Hrála a vyhrávala turnaje, při zápasech neznala bratra.

Vyzařovala neuvěřitelnou sílu, optimismus a pozitivní energii. Byla pro mne a mou rodinu vždy oporou a skálou. S ní bylo všechno jednoduché.

Maminko moje, i když jsi v posledních létech už byla jen stín sebe samé, jen drobný věchýtek, který zbyl z té chodské bojovnice, vnímala jsem tě stále jako svůj pevný bod. Děkuji ti, že ses o mne celý ten dlouhý život starala – měla jsem tě hrozně moc ráda! Sbohem a na­shledanou...

MUDr. Stanislava Brůhová, České Budějovice

stanislava@bruhovi.cz