Týraná a netýraná děvčata – dětství, partnerství, mateřství: longitudinální studie

Souhrn

Východisko.
Cílem studie je zjistit, zda se ženy v dětství týrané lišily zdravotně, psychicky a sociálně od žen netýraných a zda se chovaly násilně ke svým dětem.

Materiál a metoda.
V souboru 3848 nastávajících matek brněnské části souboru ELSPAC bylo v mládí týráno 48,3 %, netýráno 51,7 % respondentek. Práce srovnává údaje z jejich dotazníků za tato čtyři období: za dobu do narození dětí, od 6 do jejich 18 měsíců, od 18 měsíců do tří let a od 3 do pěti let. Údaje charakterizují zdravotní, sociální a psychickou situaci žen a jejich rodin. Děvčata z obou srovnávaných skupin pocházela z rodin sociálně-ekonomicky podobných a podobné si byly později i jejich vlastní rodiny. Avšak rodiče týraných děvčat měli horší zdraví a nestabilnější rodinné vztahy s vyšším výskytem konfliktů než rodiče netýraných.

Výsledky.
Týraná děvčata měla ve srovnání s netýranými horší zdraví i psychickou kondici, méně zdravé partnery i děti, slabší sociální opory, častější frustrace i stresy a konfliktnější partnerské vztahy s vyšší hladinou vzájemného násilí. Jako matky se ke svým dětem chovaly s výrazně častější fyzickou hrubostí i psychickou krutostí. Uvedené nálezy se opakovaly konzistentně ve všech čtyřech časových úrovních studie.

Závěr.
Vztahy ve vlastních rodinách týraných žen se podobaly vztahům v jejich původních rodinách, byly horší než v rodinách netýraných žen. Ženy týrané v dětství opakovaly na svých dětech chování, které praktikovali jejich rodiče na nich. Násilí na dětech se přenáší z jedné generace do druhé a roste od jejich nejútlejšího věku.

Klíčová slova:
týrané ženy, týrané děti, partnerská hostilita, zdravotní stav, psychická kondice, stresy.

ÚVOD

Výchova dětí včetně jejího usměrňování pomocí odměn a trestů je odrazem kulturních tradic celé společnosti a jejích různých společenských skupin. Paleta výchovných přístupů se tam individualizuje podle vlastností rodičů, způsobu života a vztahů mezi členy rodin.

Autoři, kteří u nás šetřili výskyt a způsoby trestání dětí, zjistili, že mezi 10–12letými žáky ZŠ byla necelá 3 % těch, kteří dosud tělesně trestáni nebyli, zatímco výprask minimálně jednou týdně jich dostávalo 21,5 %. Pomocí nějakých předmětů jich bylo bito 27,5 %, na citlivou část těla dostávalo rány 29,3 % a u 33,1 % zanechalo týrání na těle dětí stopy (1).

U 18–44letých respondentů bylo retrospektivně zjištěno, že v dětství a mládí jich bylo fyzicky trestáno celkem 83,1 %, v tom týráno 24,4 % a stopy násilí na těle utrpělo 19,2 % (2). Psychicky jich bylo týráno 69,1 % (3).

Psychické týrání je jednak souběžným průvodcem týrání tělesného, ale má ještě řadu dalších forem, např. vyhrožování, zastrašování, izolace, ponižování, na druhé straně zanedbávání, odmítání, neopětování citové komunikace apod. Zraňuje o to hlouběji a dlouhodoběji než týrání fyzické a má potenciál měnit osobnost dětí podle toho, jak moc je zasáhlo, jak dlouho působilo a ve kterém vývojovém období se přihodilo. Psychické týrání je stresem s častým posttraumatickým syndromem a s důsledky projevujícími se i po dlouhé latenci v podobě psychického či somatického poškození. Pediatři, psychologové, psychiatři, sociální pracovníci/e, pedagogové a další profesionálové je pozorují ve své poradenské, klinické, psychoterapeutické, mediační i terénní práci s týranými dětmi a jejich rodinami (4–11). Následky psychického týrání popisují jako tělesné, zdravotní, duševní, sociální, ekonomické i sexuální. Ty se vzájemně propojují do pestrých a proměnlivých komplexů působících dlouhodobě, třeba i celoživotně. V celostátní studii bylo zjištěno, že dospělé oběti týrání v dětství trpěly nejčastěji nízkým sebevědomím (38,4 %) a pocity méněcennosti (32,4 %), časté byly rovněž pocity smutku a deprese (19,8 %) a strachu či úzkosti (14,0 %), s podobným postižením mužů jako žen. Výsledky tam ukázaly, že z 1104 respondentů zažilo psychické i fyzické týrání 57,5 %, jen psychické 11,6 %, jen fyzické asi čtvrtina, žádné z nich pouze 5,3 % (2, 3).

Z práce v krizových centrech a v poradnách uvádějí naši autoři dlouhé řady následků zjištěných u své klientely a známých z literatury. Z tělesných je to kromě široké škály způsobených úrazů (10, 12) např. zaostávání v tělesném vývoji, vyšší únavnost, celková ochablost organismu, poruchy imunity a odtud snížená odolnost k infekcím, zejména respiračním a gastrointestinálním, sklon ke chronickým kožním problémům, astmatu, alergiím, k poruchám příjmu potravy a četným vegetativním potížím, k depresím, hypertenzi, psychosomatickým chorobám, úrazům, suicidálním pokusům. Psychické a sociální následky spočívají mj. v poruchách chování se sklonem k extrémům (pasivita – agrese), v neurotických rysech, psychoneurologických reakcích, emocionálních problémech, nízkém sebevědomí, sebedůvěře i sebehodnocení, ve sklonu k sebepoškozování. Dále se uvádí ztížená adaptace na prostředí, výrazné psychické napětí, snížená aktivita a angažovanost, zhoršený pracovní výkon včetně školního prospěchu, narušení účelného jednání, silné zážitky úzkosti a paniky, pokles frustrační tolerance, nižší schopnost soustředění, sociální izolace, ztráta radosti ze života (3, 4, 13–17).

Z kazuistických rozborů však nelze ani přibližně odhadovat, s jakou frekvencí se tyto poruchy vůbec vyskytují v dětské populaci. Souhrnný obraz není znám ani u týraných dětí – všechny se do péče ani nedostávají – a netýrané děti klientelu těchto zařízení netvoří, ačkoliv se u nich takové poruchy vyskytují také. Podobně jako u následků týrání dětí je tomu i s pokusy o kvantifikaci jeho příčin. Nacházejí se v osobnosti týrajícího rodiče, rodinném prostředí, v režimu rodin, jejich sociální situaci i ve vlastnostech a aktivitách týraných dětí atd. Ani zde nevíme, jaký je poměr mezi týráním a netýráním dětí v rodinách, které mají tyto charakteristiky podobné. Rovněž není známo, jak jsou charakteristiky uváděné u týrání dětí coby příčinné a následné rozšířeny v běžné populaci našich rodin.

Tuto mezeru zmenšuje předkládaná studie, která výskyt mnoha z uváděných znaků šetřila na velké skupině dvou generací rodin i jejich dětí a srovnávala je mezi těmi, kde k týrání dětí docházelo a kde nikoliv. Indexními dětmi byly ženy týrané v dětství, které se pak staly matkami longitudinálně sledovaných dětí. Před jejich narozením poskytly údaje o svých původních rodinách, rodičích a o své výchově. Po narození dětí referovaly o sobě, svých stávajících rodinách, partnerech, vzájemných vztazích a o svých vlastních praktikách ve výchově dětí. O jejich vývoji postupně informovaly za věková období 6–18, 18–36, 36–60 měsíců. Ze srovnání jejich údajů s údaji od žen v mládí netýraných se rýsují odpovědi na otázky:

• které charakteristiky původních rodin a rodičů týraných dcer se jevily jako rizikové pro jejich týrání,
• čím se lišily v mládí týrané ženy od netýraných,
• jaké následky mělo týrání těchto žen v jejich dětství a mládí,
• čím se lišily vlastní rodiny týraných žen, jejich partnerské vztahy, partneři a děti od situace v rodinách žen netýraných,
• zda byly ženy v mládí týrané častěji týrajícími matkami než kontroly,
• jaká je prevalence fyzického a psychického týrání dětí neútlejšího věku, odkud si lidská paměť nedovede vzpomínky vybavit,
• zda je týrání malých dětí ve sledovaných rodinách spíš ojedinělým nebo systematickým způsobem jejich výchovy,
• zda je v rodinách rozdíl mezi týráním vlastních a nevlastních dětí.

SOUBOR RESPONDENTEK A POUŽITÉ METODY

V práci je po více než 5 let opakovaně sledován soubor respondentek z brněnské části projektu ELSPAC – Evropské longitudinální studie rodičů a dětí. Jsou to matky s trvalým bydlištěm v Brně, které porodily děti v termínu od 1. března 1991 do 30. června 1992.

O jejich graviditách jsou známy údaje z prenatálních a porodnických klinik. O nich samotných referují jejich vlastní údaje ze čtyř postupně vyplňovaných dotazníků. V prvním, z poloviny gravidity, podaly zprávu o svém dosavadním zdravotním a sociálním vývoji i o výchově od dětství ve své původní rodině, o jejím prostředí a rodičích. Byly mj. dotázány na tři druhy trestání v dětství, které pro naši publikaci považujeme za formu týrání:

• a) Zda byly někdy bity řemenem, holí nebo něčím podobným. Kladně odpovědělo 38,7 % žen, z nich bylo takto bito často 3,9 % a 34,8 % někdy.
• b) Zda byly někdy za trest zamčeny v nějaké místnosti. Ano uvedlo 8,6 % žen, z nich často 1,0 % a někdy 7,6 %.
• c) Zda jim někdy někdo vyhrožoval (např. když to neuděláš, pošlu tě pryč, prodám tě apod.). Stalo se to u 22,8 % žen, z nich 2,8 % to zažilo často a 20,0 % někdy.

Ze 3848 respondentek zažilo některý z těchto trestů 48,3 % (skupina T – týrané), žádným z nich postiženo nebylo 51,7 % žen (skupina N – netýrané kontroly). Tyto ženy odpověděly na všechny výše uvedené tři otázky odpovědí ne, nikdy.

K této prenatální fázi sledování jsme připojili další tři období, které o sobě, své rodině, partnerech i dětech podaly ženy v době, kdy jejich do studie zapojené děti měly 18 měsíců, 3 a 5 let. Obsahem práce je tedy srovnávání údajů od žen v dětství týraných a netýraných za čtyři časové úseky jejich života a za období života jejich dětí od 6 do 18 měsíců, od 18 měsíců do 3 let a od 3 do 5 let. Vyhodnocovány jsou rozdíly ve zdravotním stavu žen, jejich psychické kondici, chování, sociální situaci, v rodinném životě a ve vztahu k dětem.

Informace získané dle znaků spojitého charakteru, zjištěné z různě dlouhých seznamů vyjmenovaných položek (např. celkové počty potíží a nemocí, užívaných léků, životních událostí (LET, WLE), sociálních opor, znaků psychosociální pohody (Crown-Crisp), skóre spokojenosti s různými aspekty života, tělesné rozměry novorozenců apod.) jsou podány v průměrech a směrodatných odchylkách. Jejich rozdíly byly testovány pomocí analýzy rozptylu. U kategoriálních znaků, které měly více variant odpovědí než ano-ne, byly odpovědi stahovány do menších počtů, pokud vystihovaly základní smysl odpovědi. Rozdíly v jejich rozložení mezi srovnávanými skupinami byly hodnoceny pomocí chí² testů. K jednotlivým variantám odpovědí byla dopočtena procenta (prevalence), jejichž podíl (RR – risk ratio) vztažený ke skupině týraných žen označuje, kolikrát je u nich výskyt daného znaku vyšší než u žen netýraných.

Pro každé ze čtyř sledovaných období jsou výsledky předloženy v samostatné tabulce pro znaky spojité (tab. 1a až 4a) i kategoriální (tab. 1 až 4) (pro přehlednost je někdy tabulka rozdělena na dvě části). Ve všech je kromě parametrů pro znaky srovnávaných skupin žen týraných a netýraných uvedena i hodnota společná pro celý soubor respondentek: Dává informace o mnoha skutečnostech šetřených v jiných pracích jen zřídka nebo vůbec ne, ale často diskutovaných. Protože studie je longitudinální, byla část týchž znaků šetřena opakovaně ve více obdobích, některé ve všech, takže jejich časové mutace se nacházejí ve více tabulkách. Text je ale uspořádán tematicky – tytéž znaky z různých období jsou řazeny k sobě a pojednávány spolu v časovém sledu jejich šetřených termínů, aby jednotlivé problémové okruhy tvořily snáze přehledný celek.

Ze značného množství šetřených znaků jsou v tabulkách uváděny jen ty, u kterých byl mezi ženami v dětství týranými a netýranými zjištěn statisticky významný rozdíl (minimálně p < 0,05). V některých znacích důležitých pro základní sociální profil srovnávaných žen však signifikantní rozdíly nebyly, proto je uvádíme zde jako parametry celého souboru. Je to:

• průměrný věk respondentek na počátku studie: 24,5 let,
• vzdělání (základní – střední s maturitou – vysokoškolské): u žen 34,9 % – 39,4 % – 25,8 %; u otců žen 49,7 % – 25,8 % – 24,5 %; u partnerů žen 40,3 % – 28,4 % – 31,3 %,
• postavení v povolání (vedoucí – střední – řadové): u otců žen 23,2 % – 17,5 % – 59,4 %; u partnerů žen 8,7 % – 20,9 % – 70,4 %,
• struktura rodin: dospělých osob 2,24, dětí 1,66,
• obytných místností v bytě: 2,73,
• partneři žijí s 97,3 % respondentek.

Uváděná data byla validizována i daty z dotazníků mužské části studie ELSPAC (otcové sledovaných dětí), aby se zjistilo, zda v týrání dětí dělali rodiče rozdíly mezi chlapci a děvčaty, a zda týrali stejně děti vlastní jako nevlastní. V mládí týraní muži byli ze souboru všech 3580 respondentů identifikováni podle odpovědí na stejné otázky jako ženy. Odpovídali na ně stejně jako ženy před narozením sledovaných dětí (16).

Na otázku, kdo je týral v dětství a mládí, odpovídaly týrané ženy ano/ne k těmto vyjmenovaným osobám: vlastní otec – nevlastní otec, vlastní matka – nevlastní matka, sourozenec, jiná osoba.

VÝSLEDKY

Otcové respondentů a respondentek týrali vlastní děti 1,18krát častěji než nevlastní, p < 0,000. Dcery týrali prakticky stejně, ať byly vlastní či nevlastní, ale vlastní syny týrali 1,26krát častěji než nevlastní (p < 0,000).

Matky respondentů a respondentek týraly vlastní děti 1,16krát častěji než nevlastní, p < 0,000, vlastní syny 1,52krát častěji (p < 0,000) a vlastní dcery 1,19krát častěji než nevlastní, n.s.

Otcové týrali všechny děti 1,04krát častěji než matky (p = 0,025). To platilo samostatně jen pro všechny syny, které týrali rovněž 1,04krát častěji (p < 0,005), zatímco všechny dcery týrali stejně často, jako je týraly i jejich matky.

Sourozenci týrali celkem 12,6 % dětí a jiní příbuzní týrali celkem 17,7 % dětí. Rozdíl v týrání chlapců a děvčat nebyl.

Dále jsou předmětem srovnávání pouze ženy – týrané oproti netýraným.

• A. prenatální šetření:

Týrané respondentky (viz tab. 1 + 1a) se porodní hmotností od kontrol nelišily, svůj gestační věk však uvedly 1,15krát častěji jako kratší a 1,60krát častěji jako delší o víc než 3 týdny oproti očekávanému termínu. V dětství prodělaly ve srovnání s netýranými děvčaty více infekčních nemocí, operací i úrazů. Tělesných defektů uváděly stejně jako kontroly, ale na rehabilitaci chodily častěji. Stejně tak potřebovaly daleko častěji péči psychologů či psychiatrů, stejně jako i logopedů.

Pohlavně zneužity byly v dětství častěji a do svých 17 let otěhotněly rovněž častěji než netýrané. Do potíží s policií se dostaly 3,77krát častěji, stejně tak stresujících událostí zažily v dětství a mládí mnohem více než kontroly (p < 0,000). S rostoucím věkem se cítily stále více nešťastné: před začátkem školy 5,5 %; ve školním věku 14,6 %; a v pubertě už 27,5 %.

Ve srovnání s kontrolami byl na týraná děvčata některý rodič fyzicky hrubý častěji 4,75krát a citově krutý 3,34krát (obojí p < 0,000). Přitom psychická ani sociální patologie rodičů mezi srovnávanými soubory rozdílná nebyla, duševně nemocných, i již trestaných rodičů měla všechna děvčata prakticky stejně. Rozdíl však byl v jejich fyzickém zdraví – rodiče, kteří děvčata týrali, měli více chronických nemocí a víc zdravotních problémů, které narušovaly jejich výchovné působení, a to jak u matek, tak i u otců daleko častěji než u rodičů netýrajících (p < 0,000). Jejich soužití bylo poznamenáno častěji vážnými rozpory. Rozchodem a rozvodem jich končilo víc než u kontrol, všechny rozdíly jsou signifikantní na p < 0,000.

Týraná děvčata pocházela z rodin, které se podle vzdělání otců, ani podle jejich pozice v povolání nelišily od rodin netýraných dcer. Rozdíl byl zjištěn jen ve vzdělání matek, méně jich mělo vysokou školu (p = 0,024).

Děvčata z obou srovnávaných skupin dosáhla prakticky stejného vzdělání – nelišila se podílem zařazených do zvláštních ani do specializovaných tříd či škol a podobně časté měla i školní neúspěchy jako přerušení studia či vyloučení. Do zaměstnání jich vstoupil zcela stejný podíl – 83,1 %.

V dospělosti se srovnávané ženy velmi lišily po zdravotní stránce: Týrané měly více problémů se sluchem i se zrakem, trpěly na víc chronických neduhů a své zdraví hodnotily už před otěhotněním jako špatné 1,72krát častěji než kontroly. Všechny rozdíly byly vysoce signifikantní.

Partneři týraných žen se nelišili podle vzdělání ani podle postavení v povolání od mužů netýraných žen, měli však častěji horší zdraví, což se podle hodnocení jejich žen potvrzovalo též po dalších dvou i dalších pěti letech od prvního šetření, vždy s rozdíly na p < 0,000.

Složení rodin v obou srovnávaných skupinách bylo podle počtu i věkové struktury podobné, podobné bylo i jejich bydlení dle počtu pokojů v bytech. V domácnostech týraných žen však bylo 1,41krát více členů postižených chronickou nemocí nebo vadou (p < 0,001). Opakovaně se tam vyskytovaly velké finanční potíže a také tam docházelo častěji ke snížení příjmů než v rodinách žen netýraných, všechny rozdíly byly signifikantní na p < 0,000.

Týraných žen kouřilo 1,20krát víc než kontrol (p < 0,000). Byly nejen častějšími, ale i silnějšími kuřačkami – jako denní dávku uvedly 10 a více cigaret 1,17krát častěji (p = 0,002). V graviditě se kouření zdržel v obou skupinách prakticky stejný podíl kuřaček.

V konzumu alkoholu byly oproti netýraným ženám soustředěny do střední třídy jeho požívání (jednou týdně a méně), abstinentek i každodenních konzumentek bylo mezi nimi méně (p = 0,011).

Partnerské vztahy v rodinách týraných žen byly dle prenatálních dotazníků horší už před narozením výzkumných dětí: Spory tam byly častější 1,53krát a muži na ně byli fyzicky hrubí i citově krutí 1,69krát častěji než u kontrol, všechny rozdíly byly na p < 0,000. Ušetřeny nebyly ani děti, které už partneři tehdy měli: Otcové na ně byli tělesně hrubí častěji 2,65krát a citově krutí 2,14krát než v rodinách netýraných žen. Tito starší sourozenci výzkumných dětí byli též 1,23krát častěji nemocní než děti kontrol.

V době vyplňování prenatálních dotazníků bylo v celém souboru 10,7 % respondentek svobodných, 4,2 % rozvedených či ovdovělých a 85,1 % provdaných – poprvé 79,2 % a opakovaně 5,9 %. Kromě provdání, zvláště prvního, převažovaly ve všech kategoriích občanského stavu týrané ženy nad netýranými: Svobodných bylo víc 1,13krát, rozvedených či vdov 2,00krát, kdežto provdáno jich bylo méně (RR = 0,95), především poprvé (RR = 0,94) (p < 0,000). Předcházejících jiných dlouhodobých partnerů nebo sňatků připadalo v souboru na 100 žen celkem 44, na netýrané pouze 36 a na týrané 52, tj. 1,44krát více (p < 0,000). Žádného partnera ve druhé polovině gravidity nemělo celkem 2,0 % matek, týraných bylo mezi nimi 1,17krát víc než netýraných, tento rozdíl však signifikantní nebyl. Za 5 let, kdy už bez partnera bylo celkem 5,5 % žen, týraných jej nemělo už 1,73krát víc než kontrol (p < 0,001). Tyto informace znamenají, že týrané ženy ve srovnání s netýranými si dělaly méně problémů s uzavíráním partnerství. Problémy však měly s jejich udržením.

Svá těhotenství označily ženy z obou srovnávaných skupin za záměrná ve stejné míře (50,6 %), ale přesto z nich byly týrané ženy 1,62krát častěji spíše nešťastné než netýrané (p < 0,000). V graviditě se cítily hůře, zejména v prvních měsících měly víc potíží a 1,58krát častěji pociťovaly ztrátu energie. Hospitalizovány byly 1,20krát častěji (p < 0,001). Podle dokumentace prenatálních poraden a porodnic nebyly mezi srovnávanými skupinami zaznamenány v průběhu gravidit signifikantní rozdíly ve frekvenci poruch těhotenství, ve způsobu porodů, v porodních ani poporodních komplikacích (vše viz tab. 1 a 1a).

Novorozenci obou skupin žen měli podobné sex ratio, porodní hmotnost, délku i obvod hlaviček a nelišili se ani ve výskytu patologických stavů, avšak podle pediatrického posouzení délky gestace byli 1,73krát častěji narození před 37. týdnem gestačního věku (p < 0,022).

• B. šetření po narození dětí:

Jak ukázalo šetření k jejich 18. měsíci, 3 a 5 letům, byly tyto děti – podobně jako už jejich starší sourozenci – v rodinách týraných žen nemocné signifikantně častěji oproti dětem matek netýraných (odtud dále viz tab. 2 až 4 a 2a až 4a).

Rodinné vztahy měly ve srovnání s kontrolami týrané ženy nadále značně horší, spory mezi partnery byly 1,21 až 1,25krát častější. Kromě toho docházelo ještě k jejich hádkám s příbuznými a přáteli, častějším 1,61–1,65krát než v rodinách s matkou v dětství netýranou. Rozchody s partnery byly častější 1,73krát. K rozvodům docházelo 1,62krát častěji a navíc se ještě 1,28krát víc týraných než netýraných žen bálo, že je partner opustí.

Fyzicky hrubí byli na týrané ženy jejich muži po narození dětí 1,65–1,91krát častěji než muži v kontrolní skupině. Také jejich psychická krutost vůči nim byla častější 1,52–1,63krát (všechna p < 0,000). Chování svých mužů k sobě hodnotily týrané ženy nepříznivěji než ženy z kontrolní skupiny: 1,66krát víc jich uvedlo, že k nim nemají ohledy, 1,13krát více, že je mají sklon „komandovat“, 1,16krát víc, že jim nedávají najevo žádné uznání, 1,40krát víc, že se snaží mít nad nimi převahu, 1,12krát víc, že je chtějí stále změnit, 1,16krát víc, že příliš přísně vyžadují přesné vykonávání jejich pokynů. Jako neochotné ke spolupráci je vidělo 1,46krát víc týraných než netýraných žen a jako panovačné 1,17krát více.

Značnou nespokojenost vyjadřovaly ženy i s řadou stránek rodinného režimu: s finančním hospodařením častěji oproti kontrolám 1,31krát, s projevy náklonnosti 1,24krát, se sexem 1,24krát, s množstvím společně stráveného času 1,17krát, se způsobem rozhodování o závažných rodinných věcech 1,46krát a s péčí o domácnost 1,34krát.

Připočtou-li se k tomu navíc i problémy v práci, které měly týrané ženy 1,28krát častěji než netýrané a nedostatek sociálních opor v podobě lidí, s nimiž si mohou sdělovat své pocity, radit se, dostat psychickou i materiální pomoc – čehož měly ve všech obdobích týrané ženy signifikantně méně než netýrané – nepřekvapuje, že jejich spokojenost s rodinným životem, s finanční situací rodiny a vůbec s celým vlastním životem, jak ji vyznačovaly na desetistupňové škále, byla opakovaně výrazně slabší (vždy p < 0,000). Jedinou oblastí, s níž projevovaly prakticky stejnou míru spokojenosti jako netýrané ženy, byla jejich dosavadní práce.

Zdraví žen bylo zjišťováno několika způsoby, včetně tzv. self-ratingu: Ve všech kolech šetření měly uvést, jak své zdraví hodnotí samy. Hodnocení mělo čtyři stupně: stále zdravá a v pořádku, většinou zdravá a v pořádku, často se cítí špatně, málokdy se cítí dobře. Poslední dvě varianty byly nejméně časté, proto byly sloučeny a označeny jako špatné zdraví. Právě takto je s postupným věkem svých dětí viděly týrané ženy 1,29–1,45krát častěji než netýrané. Ve všech obdobích byl položen týž dotaz, zda respondentky prodělaly vážnou nemoc. Uvedlo ji 1,08–1,60krát víc týraných než netýraných z kontrolní skupiny. Rovněž hospitalizováno jich bylo pokaždé víc než netýraných žen.

V 5 letech dětí, kdy měly matky v průměru 30 let, byl sledován výskyt 25 nemocí a potíží, které měly v uplynulých dvou letech. Skupina týraných žen jich uvedla signifikantně víc než kontrolní skupina: Záněty kloubů měly častěji 1,70krát, deprese 1,38krát, potíže s dechem 1,33krát, infekce močových cest 1,26krát, potíže s menstruací 1,21krát, úzkost a „nervy“ 1,18krát, bolesti zad 1,17krát, zažívací potíže 1,15krát, bolesti hlavy či migrénu 1,06krát.

Nejen akutní a chronickou nemocnost, ale také úrazovost vykazovaly týrané ženy vyšší než ženy kontrolní skupiny, za celých 5 let (p < 0,000).

Respondentky byly dotazovány, které ze 41 životních událostí se jim ve všech obdobích přihodily a jak na ně zapůsobily. Míra stresu měřená počtem zažitých událostí byla pokaždé vyšší v souboru týraných (všechna p < 0,000), jejich psychická traumatizace byla vyšší. Z Crown-Crispových testů na posouzení psychické ne/pohody byla zjišťována úroveň depresivity, anxiozity a somatického neuroticismu podle frekvence 23 příznaků. Depresivita byla vždy častější u týraných žen, oproti kontrolní skupině. Anxiozita vykázala rovněž silnější postižení týraných žen, neurotické příznaky byly rovněž vždy s rozdíly statisticky významnými na p < 0,000. V celkovém ukazateli psychické ne/pohody shrnujícím všechny složky do společného celku se týrané ženy ve srovnání s netýranými jevily pokaždé jako výrazně silněji postižené (vždy p < 0,000).

Častější fyzické a psychické potíže týraných žen se v mateřství projevovaly jednak zvýšenou spotřebou léků, kde převažovaly preparáty na uklidnění a na povzbuzení, jednak vyšší spotřebou zdravotnických a sociálních služeb. Největší rozdíl byl ve využívání péče psychologů a psychiatrů, které vyhledávaly týrané ženy častěji 1,32–1,74krát než kontroly, sociální pracovnice potřebovaly 1,36–1,41krát častěji, rehabilitaci absolvovaly častěji 1,20–1,29krát, pohotovost použily 1,12krát více. Péče praktických lékařů měly naproti tomu jen nepatrně víc než ženy netýrané, bez statistické významnosti.

K psychické nepohodě a celkové nespokojenosti přispíval i nedostatek spánku, kterým týrané ženy trpěly 1,21–1,26krát častěji než netýrané, dále i celkově snížená aktivita, kterou ve srovnání s kontrolami pociťovaly 1,18krát častěji a pravděpodobně i jejich slabší sexuální život: 1,46krát víc jich uvedlo, že nemají vůbec žádný sex a 1,14krát víc jich mělo styk maximálně 1–3krát za měsíc, kdežto zhruba jednou týdně jej uvedlo jen 0,96 a vícekrát v týdnu 0,80 oproti podílům ve skupině netýraných (p < 0,015). Na škále rostoucí frekvence sexu se podíly týraných žen oproti kontrolní skupině signifikantně zmenšovaly, s linearitou p < 0,009.

Z informací o partnerských vztazích bylo zřejmé, že ženy v dětství týrané se také ve vlastních rodinách dočkaly i od svých mužů vždy častější fyzické hrubosti a citové krutosti než ženy netýrané, byly dvojnásobnými obětmi týrání. Nyní zjišťujeme, že oběti týrání učinily i ony ze svých dětí: Matky celého souboru byly na děti ve věku 18 měsíců, 3 a 5 let tělesně hrubé ve 4,3 % – 6,5 % – 5 % rodin, ale potomci matek týraných takto trpěli 1,72 – 2,14 – 3,09krát častěji než potomci matek netýraných (všechna p < 0,000). Otcové dle výpovědí matek byli na děti v těchto věkových obdobích fyzicky hrubí ve 2 % – 3,4 % – 3,6 % všech rodin. Tělesná hrubost otců na děti sice nebyla tak častá jako hrubost matek, ale narůstala lineárně s věkem dětí. V rodinách týraných žen byla otcova tělesná hrubost častější 2,42 – 2,89 – 2,9krát než v kontrolních rodinách (p < 0,002 – 0,000 – 0,000), děti zde trpěly od obou rodičů, byly častěji obětmi dvojnásobného týrání.

Podobně tomu bylo i s psychickou krutostí matek a otců: Ženy byly takové vůči dětem v 1,9 % – 2,8 % – 3,2 % všech rodin, muži ve 3,7 % – 3,9 % – 5,9 %. Čím byly děti starší, tím víc trpěly psychickým týráním ze strany obou rodičů, především od otců, což platilo pro všechny rodiny souboru. V rodinách týraných žen zažívalo citovou krutost svých matek 2,25 – 2,17 – 2,42krát více dětí než v rodinách netýraných matek (p < 0,006 – 0,001 – 0,000), a ze strany otců tam bylo psychicky týráno 2,41 – 1,63 – 1,98krát víc dětí než v rodinách kontrol.

K týrání děvčat jejich vlastními rodiči v původních rodinách se tedy později přidávalo i jejich týrání ze strany partnerů, a to vše vyúsťovalo do fyzického i psychického násilí páchaného oběma rodiči na jejich dětech – druhé generaci týraných. Z žen – obětí dvojnásobného týrání – se stali tyrani, spirála rodinného násilí zasahovala bezbranné a nevinné oběti, které měla trpká zkušenost matek z jejich dětství a mládí spíše chránit.

DISKUZE

Studie je longitudinální, retrospektivně-prospektivní a populační, zaměřená na hledání rizikových faktorů týrání děvčat jako příčin vycházejících z rodinného prostředí a vlastností osob, které se týrání dopouštějí. Zjišťuje dále následky, které týrání z dětství a mládí zanechává na dospělých ženách, protože z těchto následků se stávají příčiny týrání dětí další generace.

Ve své retrospektivní perspektivě spadá šetření do rodin, v nichž respondentky vyrůstaly, v prospektivní části je hledá v rodinách, kde už žijí se svými muži a dětmi. Prospektivní studie na toto téma nám dosud odnikud známa není. Retrospektivní studie u nás už provedena byla (2, 3, 16).

Rodiny, kde byly respondentky v dětství týrány, byly srovnatelné socioekonomickým profilem i profesním postavením a vzděláním otců s rodinami, kde k týrání děvčat nedocházelo. Neplatilo, že by horší socioekonomické podmínky riziko týrání dětí zvyšovaly. Nález je v souladu s poznatky brněnské psychologické poradny (18, 19).

Týrající rodiče se proti kontrolním vyznačovali horším zdravím, oslabenými výchovnými schopnostmi, rozháranými partnerskými vztahy, častějšími rozchody a rozvody. Tyto jejich problémy tvořily osu celkové rizikové životní situace respondentek v komplexu příčin jejich týrání. V emocionálně nepříznivé atmosféře prospívaly po tělesné i psychické stránce hůře než dcery netýrané, potřebovaly víc specializované péče, zejména psychologické a rehabilitační. Jejich zvýšená nemocnost, častější úrazy a operace i psychická zranitelnost vyžadovaly víc rodičovské péče, pozornosti, zájmu a námahy. Toho se jim však v potřebné míře nedostávalo, svými potřebami rodiče spíš obtěžovaly, dráždily, vyčerpávaly a byly jim na obtíž. Chápaly to jako důkaz své méněcennosti, což snižovalo jejich sebehodnocení i sebedůvěru a deformovalo tím jejich psychosociální vývoj, jak na to upozorňují i kazuistiky z dětských psychiatrických poraden (3, 6, 11, 13, 20). Čím byly starší, tím naléhavěji pociťovaly svou situaci v rodině jako neštěstí a hledaly citovou sociální oporu mimo ni. Místo opory tam ale často utrpěly další traumata – potíže s policií, pohlavní zneužití, předčasné gravidity – která je poznamenala do budoucna v jejich partnerské a mateřské roli.

Tyto následky týrání z dětství a mládí se staly vkladem pro vytváření rizikových situací ve vlastních rodinách. Cítily se v nich všestranně nespokojené: s malým množstvím společně stráveného času, s partnerovým chováním vůči sobě, s finanční situací, s celým rodinným životem včetně sexu. Trpěly silnou psychosociální nepohodou – depresemi, úzkostmi, somatickými neurózami, chronickým stresem a nedostatkem sociálních opor.

Nemocnost jejich dětí i partnerů byla vyšší než v rodinách žen netýraných. I ony byly častěji nemocné a hospitalizované, měly víc psychosomatických nemocí než ženy netýrané a cítily se více vyčerpané, apatické a chronicky nevyspalé. Užívaly víc léků a spotřebovaly víc sociálních i specializovaných zdravotnických služeb včetně psychiatrických. Zdravotní stav rodičů týrajících děti u nás dosud studován nebyl; zde je zjištěno, že byl asociován s týráním dětí u obou dvou generací matek.

Partnerské vztahy v rodinách týraných žen byly křehké a poznamenané častějšími konflikty, v nichž si oba vzájemně ubližovali fyzicky i psychicky. Tyto následky se soustavně projevovaly ve všech kolech šetření po celých pět let. Opakuje se zde scénář známý již z rodin jejich původu. Jeho pokračováním je i tělesné a psychické týrání vlastních dětí, jak je zažily tyto matky už ve svém dětství a mládí. Na možnost tohoto transgeneračního přenosu násilí poukazovali někdy ze svých kazuistických poznatků i pracovníci krizových poraden (4, 13), souhrnně však tento vztah u nás zpracován nebyl.

V této práci se zjišťuje a zdůrazňuje důležitá role zdravotních poruch všech účastníků domácího násilí, ať jsou jeho aktéry či obětmi. I když bezprostředním spouštěčem jednotlivých násilných aktů bývá obvykle aktuálně vyhrocená situace, živným terénem zůstávají psychické, resp. psychopatologické rysy násilníků, podmíněné či modifikované právě jejich horším zdravotním stavem, navíc oslabené chronickým stresem. Plyne to z opakovaných nálezů v celé řadě časově postupných šetření.

Zatímco matky o svém týrání v dětství a mládí referovaly zpětně až se značným časovým odstupem, o trestání svých dětí informovaly v mnohem kratších intervalech, a to už od jejich nejútlejšího dětství. To je v souvislosti s týráním dětí dosud nezmapovaný úsek lidského života – paměť postižených si odtud vzpomínky vybavit nedokáže. Údaje matek jsou tím cennější, že se týkají dějů natolik citlivých a tak skrytých, že zůstávají utajeny i nejbližšímu okolí. Odehrávají se v úzkém kolektivu, na velmi soukromém a dynamickém terénu, do kterého vidí jen jeho členové. Jen díky vysoké motivovanosti brněnských matek přispět k poznání vývoje dnešních dětí za různých rodinných podmínek – což byl účel, pro nějž byly zvány k účasti na studii (21) – bylo možno získat tyto jinak nedostupné údaje i z poměrně velkého souboru běžných rodin.

Je ovšem třeba mít na mysli, že pro některé matky mohlo být přiznání k týrání tak malých dětí natolik tíživé, nebo i samo jejich trestání natolik pro ně stresující, že je nevědomky potlačily nebo vědomě neuvedly, takže část informací z tohoto jediného možného zdroje je nenávratně ztracena. Někteří rodiče trestání dětí – někdy i malých – banalizují s tím, že oni byli také biti a žádné následky nemají, nebo že jim tresty byly spíš k užitku. Je to postoj častější u mužů (22, 23), avšak sdílely jej i ty matky, které byly bity či strašeny výhrůžkami a přitom soudily, že týrány nebyly. Z nich také určitá část pravděpodobně nepovažovala bití svých dětí za hrubost, nebo zanedbání péče o ně za psychickou krutost. Právě zde nebylo pravděpodobně týrání malých dětí epizodickou událostí jako spíš způsobem výchovy, který za týrání považován nebyl.

Zjištěné prevalence týrání malých dětí je tedy třeba pokládat spíš za podhodnocené než za odrážející plnou skutečnost. Rozsah tohoto podhodnocení si podle první sondy do dosud nedotčené oblasti tak dynamických problémů a vztahů netroufáme odhadovat.

Stále častější případy usmrcení či zmrzačení dětí týráním nebo zcela náhodně objevené případy, jež se staly známými soudními kauzami, stejně jako trvale rostoucí trend násilí a agresivity v celé společnosti vybízejí k tomu, aby způsobům domácí výchovy dětí, jejich trestání a týrání byla věnována zvýšená pozornost.

V běžné pediatrické praxi je to třeba dělat bedlivým pátráním po stopách týrání dětí, po příčinách jejich vývojového zaostávání či neobvyklého chování (spánek, přijímání potravy, pomočování, tiky) či postižení (1, 2, 10, 12, 23).

Pozornost je třeba věnovat i dospělým, nacházejícím se v krizových situacích, zejména rozvodových – mohou být jak rodičem týrajícím, tak týraným. Jejich děti při rozvodech trpí vždy, ať už jsou to tzv. rozvody přátelské, nebo plné konfliktů, kdy se dítě stává svědkem rodičovských svárů či dokonce toho, že právě ono je předmětem jejich hádek. Prožívá ztrátu jistoty u lidí, na nichž závisí a které má oba rádo.

Odborníci z řad lékařů a psychologů, obeznámení s jednáním soudů při sporech o svěření dětí do péče jednoho či druhého rodiče upozorňují na další hrubé zraňování dětské psychiky, když nařizují konfrontaci dítěte s týrajícím rodičem (24).

V důsledku vysoké rozvodovosti se tvoří stále víc nových rodin, takže víc dětí má některého rodiče – častěji otce – nevlastního. Jejich dnešní profil už neodpovídá tradičnímu názoru na otčímy a macechy. Z odpovědí týraných respondentek na otázku, kdo je týral, vyplynulo, že vlastní i nevlastní otcové je týrali stejně a podobně tak i vlastní a nevlastní matky. Jinak tomu ale bylo u respondentů-mužů, které vlastní otcové i vlastní matky týrali v dětství častěji než nevlastní rodič.

Pokud jde o pohlaví dětí, byli synové – vlastní i nevlastní – týráni častěji než dcery. Z rodičů týrali otcové – vlastní i nevlastní – děti častěji než matky, což souhlasí s nálezy jiných prací, že chlapci jsou trestáni i týráni častěji než děvčata (1). Za pozornost stojí, že každé osmé dítě týral i sourozenec a každé týrané páté až šesté dítě i další osoba, nepatřící do nukleární rodiny.

Násilí je v rodinách týraných dětí všudypřítomné – zbývá jen otázka, kdy a v jaké míře se stanou tyto děti agresory proti týrajícím a také tyrany další dětské generace.

Práce byla vytvořena s podporou grantu IGA MZ ČR č. NS 9668 – 4/2008.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. Lubomír Kukla, CSc.

Výzkumné pracoviště preventivní a sociální pediatrie LF MU

Bieblova 16, 613 00 Brno

e-mail: lubomir.kukla@tiscali.cz