Substituční léčba imunoglobuliny
Na edukačním semináři pro sestry, který proběhl ve dnech 25.–26. ledna 2019 v Praze, prezentovala MUDr. Pavlína Králíčková, Ph.D., z Ústavu klinické imunologie a alergologie LF UK a FN Hradec Králové problematiku substituční léčby imunoglobuliny. Zaměřila se mimo jiné na aktuální preference pacientů při léčbě imunoglobuliny.
Indikace
Imunoglobuliny se běžně podávají pacientům s X-vázanou agamaglobulinémií, běžným variabilním imunodeficitem nebo těžkým kombinovaným imunodeficitem. Další skupinou pacientů, u které je ovšem indikace imunoglobulinů méně častá, jsou osoby s méně významnými poruchami imunity, např. s deficitem podtříd IgG nebo s poruchou tvorby specifických protilátek. Zde se imunoglobuliny podávají zcela individuálně, jen při významných klinických projevech.
Vlastnosti a dávkování imunoglobulinových preparátů
Při výrobě imunoglobulinových preparátů se dbá na snižování obsahu protilátky typu IgA důležité pro slizniční imunitu. Pro přirozeně krátký biologický poločas nejsou k substituci použitelné a navíc jejich přítomnost může zvyšovat riziko nežádoucích reakcí. Naopak protilátky typu IgG (nesoucí paměť pro prodělaných onemocněních) vydrží v organismu pacienta přibližně 3 týdny. Současné preparáty díky výrobním postupům a stabilizačním složkám disponují dostatečně dlouhým biologickým poločasem.
Dávkování imunoglobulinů se v současné praxi neodvíjí od tělesné hmotnosti pacienta, ale zakládá se vždy na individuálních potřebách. Orientačně se jedná o 400–800 mg/kg/měsíc. Prvotní způsob podávání imunoglobulinů, tedy intravenózní aplikace, je dodnes hojně využíván, od roku 2006 je k dispozici také subkutánní aplikace pomocí pumpy nebo metodou rapid push.
Možnosti podání
Při volbě způsobu podávání imunoglobulinů je nutné zvažovat řadu okolností.
- Imunologové se většinou brání portovým vstupům kvůli riziku infekce a preferují při nedostatečném žilním přístupu subkutánní aplikaci. Důležitým aspektem je ovšem zručnost a spolupráce pacienta.
- Při rozhodování hraje roli také tolerance, neboť každý pacient reaguje na jednotlivé preparáty odlišně. Pokud se podaří najít dobře snášený preparát, je vhodné jej pacientovi ponechat celoživotně.
- Dalším rozhodovacím kritériem jsou ekonomické možnosti, sociální zázemí pacienta nebo vzdálenost jeho bydliště od pracoviště, kde je léčen.
- Z medicínského hlediska je důležitým faktorem přítomnost dalších komplikujících onemocnění, například chronických průjmů, při kterých mohou pacienti střevní cestou velmi rychle ztrácet podané protilátky.
Plusy a minusy jednotlivých způsobů aplikace
Mezi klady intravenózní aplikace imunoglobulinů patří nižší frekvence podání; infuze podávané ve zdravotnickém zařízení je navíc pro polymorbidní pacienty výhodná s ohledem na pravidelný kontakt s lékařem v 3týdenních intervalech. Mírné nežádoucí účinky intravenózní aplikace jsou velmi časté a téměř všichni pacienti udávají v den podání únavu a příznaky obdobné chřipkovému onemocnění (flu-like).
Subkutánní aplikace je pacienty vnímána pozitivně kvůli nízkému výskytu nežádoucích účinků, které jsou obvykle jen lokálního charakteru a správnou edukací pacienta se je daří v krátké době eliminovat. Aplikace probíhá obvykle 1−2× týdně.
Nejnovějším způsobem aplikace je podkožní podání facilitované hyaluronidázou, jež v sobě spojuje výhody obou dvou zmíněných klasických forem aplikace imunoglobulinů. Jedná se o vysoce bezpečný postup s dobrým profilem nežádoucích účinků, které jsou v případě těch systémových mírnější než při klasickém i. v. podání. Lokální nežádoucí účinky jsou pak srovnatelné s běžným subkutánním podáním. Tato forma aplikace je schválena i pro pediatrickou populaci v celé její šíři. Frekvence jednotlivých aplikací bývá 3−4 týdny.
Preference pacientů
Studie, jež se zaměřily na hodnocení spokojenosti a přání pacientů užívajících imunoglobuliny, uvádějí, že tři čtvrtiny jsou spokojené s domácí aplikací. Důležitým aspektem je pro ně počet vpichů v rámci jednoho podání – za lepší variantu považují aplikaci 3× týdně s jedním vpichem než pouze 1 aplikaci za týden, při které ale musejí absolvovat vpichy tři.
Pro pacienty je zásadní také časová náročnost léčby – aplikace infuze u lékaře je i s nutným odpočinkem po podání záležitostí celého dne. Klasické subkutánní podání pomocí pumpy zabere většinou 9 hodin měsíčně, při podkožním podání bez pumpy, u kterého si pacient sám reguluje rychlost podání, se udávají 4 hodiny. Facilitované podkožní podání zabere přibližně 2 hodiny měsíčně.
(pak)
Zdroj: Králíčková P. Substituční léčba imunoglobuliny současnosti – cesta nejen ke zlepšení compliance v domácí substituční léčbě. Edukační seminář pro sestry. Hotel Pyramida, Praha, 25.–26. 1. 2019.
Zhlédnout celý záznam přednášky.
Další informace naleznete na webových stránkách o primární imunodeficienci, které můžete doporučit svým pacientům.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.