Vliv betablokátorů na metabolismus glukózy a jejich použití u diabetiků s hypoglykemickými epizodami

Hypo- a hyperglykémie při léčbě betablokátory

Kvůli blokujícímu efektu na sympatický nervový systém, který je aktivován při hypoglykémii, dochází při léčbě betablokátory skrze blokádu receptorů β₁ k maskování projevů hypoglykémie, jako jsou tachykardie a třes. Blokáda receptorů β₂ pak vede ke snížení schopnosti organismu uvolňovat glukózu z jaterního glykogenu, a může tak dojít k rozvoji hypoglykémie. U pacientů bez diabetunebývá riziko hypoglykémie popisováno, ale u diabetiků, kteří mají sklony k hypoglykémii mnohdy vyšší již vzhledem ke své antidiabetické léčbě, je při současném podávání betablokátorů riziko rozvoje hypoglykémie dále zvýšené.

U jedinců, kteří mají zachovalou sekreci inzulinu z pankreatu, mohou blokátory receptorů β₂ snižovat uvolňování inzulinu ze slinivky břišní a tímto mechanismem naopak navozovat hyperglykémii.

Riziko glykemických komplikací se různí

Riziko rozvoje hypoglykémie či hyperglykémie při užití betablokátorů tedy závisí na mnoha faktorech: na selektivitě podaného betablokátoru, na tom, zda pacient je, nebo není diabetik s rizikem rozvoje hypoglykémie kvůli antidiabetické léčbě, a v neposlední řadě na vlastním onemocnění, pro které je betablokátor podáván.

Asociace mezi betablokátory, jejich selektivitou a rizikem kardiovaskulárních příhod a celkovou mortalitou u pacientů s hypoglykemickými epizodami a bez nich byla dosud nejasná. Vnést světlo se do ní pokusila observační studie publikovaná v roce 2019.

Analyzovaná data

V retrospektivní studii byla použita data z britské databáze Clinical Practice Research Datalink a bylo do ní zahrnuto 13 682 diabetiků 1. i 2. typu léčených inzulinem (44,1 % žen, průměrný věk 64 ± 14 let). Všechna úmrtí, kardiovaskulární příhody a hypoglykemické epizody byly zaznamenány za účelem vyhodnocení souvislostí s terapií betablokátory a jejich selektivitou.

Výsledná zjištění

V celém souboru zařazených pacientů byla u 2036 (14,9 %) zaznamenána alespoň 1 hypoglykemická epizoda. Po dobu sledování, která činila průměrně 4,65 roku u osob bez hypoglykémií a 2,34 roku u pacientů s hypoglykémiemi, bylo zaznamenáno 3148 úmrtí a 1235 kardiovaskulárních příhod; léčba betablokátory nevedla ke zvýšení rizika úmrtí.

Po adjustaci a doplnění chybějících dat bylo u pacientů léčených neselektivními betablokátory a bez výskytu hypoglykémie zaznamenáno vyšší riziko úmrtí oproti pacientům neléčeným betablokátory; u nemocných s hypoglykémií podobný vztah pozorován nebyl a souvislost nebyla statisticky signifikantní.

Užití selektivních blokátorů β₁ bylo u pacientů s hypoglykémií spojeno s nižším rizikem úmrtí. Souvislost léčby betablokátory s rizikem hypoglykémií, s kardiovaskulárními příhodami ani modifikace této souvislosti hypoglykémiemi nebyly prokázány.

Závěr

Zjištěná data naznačují, že u diabetiků bez hypoglykemických příhod by léčba neselektivními betablokátory mohla riziko úmrtí zvyšovat, naopak léčba selektivními blokátory β₁ u diabetiků s hypoglykémií by mohla toto riziko snižovat. Tyto výsledky je však nutné ověřit v dalších studiích.

Ovlivnění hladin glykémie betablokátory bylo již několikrát epidemiologicky prokázáno, a pokud je u pacientů s diabetem namístě tyto látky podávat, měly by být preferovány kardioselektivní blokátory β₁. Současně je důležitá pravidelná kontrola glykémie a sledování příznaků hypoglykémie.

(jvi)

Zdroj: Zaccardi F., Nystrup Husemoen L. L., Thorsted B. L. et al. Selectivity of beta-blockers, cardiovascular and all-cause mortality in people with hypoglycaemia: an observational study. Nutr Metab Cardiovasc Dis 2019 May; 29 (5): 481−488, doi: 10.1016/j.numecd.2019.01.006.