Dekubity představují velký ošetřovatelský problém

Dekubitus jako strašák pečujícího personálu

V případě dekubitu se jedná o ohraničené odumírání tkáně následkem dlouhodobě trvajícího tlaku, jenž způsobuje poruchu prokrvení. Tyto rány řadíme mezi chronické, jde o poškození kůže a jejích struktur, které i přes veškerou péči nevykazuje známky hojení v časovém rozmezí 6−9 týdnů. Velmi často se problém vyskytuje u imobilních pacientů.

Vyvinutý dekubitus má charakter vředu s následnou sekundární infekcí, která negativně ovlivňuje stav rány. Rozsáhlé a neléčené proleženiny mohou být pro pacienta v konečném důsledku i fatální. Velmi často dochází ke kolonizaci rány choroboplodnými zárodky, jež jsou zdrojem celkové sepse. Proto by si i laici pečující o nemocného ve vlastním sociálním prostředí měli osvojit základy antidekubitní péče. 

Dělení dekubitů podle klasifikace EPUAP 

• 1.stupeň − zarudnutí kůže: Jde o přítomnost neblednoucího zarudnutí bez poškození integrity pokožky. Je přítomná změna barvy okolní kůže. Postižené místo je bolestivé, tvrdé nebo naopak měkké. Zčervenání neodeznívá, což je známka poškození mikrocirkulace příslušné lokality.
• 2. stupeň − částečná ztráta kožního krytu: Poškození se týká epidermis či dermis. Nastává tvorba bolestivých puchýřků naplněných serózní tekutinou. 
• 3. stupeň − úplná ztráta kožního krytu: Dochází k rozsáhlému poškození pokožky v celé její tloušťce. Svaly, kosti a šlachy však nejsou viditelné. Závažnost dekubitu je dána jeho lokalizací − pokud jde o místo s vysokým podílem tukové tkáně, následně se vytvoří hluboká rána. 
• 4. stupeň − úplná ztráta kůže a podkoží: Je přítomné devastující poškození. Kosti, šlachy a svaly bývají obnaženy. Tvoří se nekrózy rány. Celkově je významné riziko sepse.

Predilekční místa vzniku dekubitu

Velmi často se proleženiny vyskytují v místech, jež musejí čelit nadměrnému zatížení hmotnosti lidského těla. Právě zde je malý svalový a tukový polštář pod kůží a je snadno hmatná kost. Vlivem tlaku, střižných sil nebo třením zde následně vznikají dekubity. Charakteristickými místy jsou:

• V poloze na zádech: oblast nad týlní kostí, trn sedmého krčního obratle, hřebeny lopatek, loketní klouby, křížová kost, patní kosti, sakrální oblast.
• V poloze na boku: oblast spánkových kostí, ramenní klouby, velké trochantery, kolenní kloubky, zevní kotníky, kyčelní klouby.
• V poloze na břiše: palce dolních končetin, lícní kosti, horní části uší, hřebeny kosti kyčelních, čelo, brada, ramenní klouby, přední strany kolen, nárty.
• V poloze vsedě: zátylek, ramena, sakrální oblast, hýždě, paty.

Faktory ovlivňující vznik dekubitů

• Vlhkost: Je často způsobena inkontinencí, potem či nevhodnou hygienou.
• Věk: Ve vyšším věku je schopnost regenerace organismu omezena.
• Imobilita pacienta: Pacient je dlouhodobě upoután na lůžko bez možnost pohybu.
• Stav výživy: Velmi nepříznivě vnímáme ztráty podkožního vaziva a svalovou atrofii. Špatný vliv výživy má zásadní dopad na vznik a vývoj rány v důsledku ztráty hmotnosti.
• Tělesná teplota: Zvýšená teplota urychluje metabolismus buněk, následně se zvyšuje spotřeba kyslíku ve tkáni a dochází ke zvýšenému tlaku v ohrožených místech. 
• Polymorbidita: Regeneraci organismu narušují zejména těžké chronické choroby nebo infekční onemocnění. 

Antidekubitní preventivní péče

Základem ošetřovatelské péče je prevence. Proto je nutné opakovaně edukovat pečující osoby či zdravotnický personál, protože ve chvíli, kdy se již dekubitus vytvoří, velmi komplikuje samotnou ošetřovatelskou péči. 

Zásadní je posoudit reálné ohrožení pacienta používáním vhodných hodnoticích dotazníků, například dle Nortové. Zdravotní stav a potenciální riziko je třeba hodnotit opakovaně, nejlépe při každé změně aktuálního stavu. 

Pilířem preventivní péče je polohování. Má vliv na návrat venózní krve a lymfy, čímž brání degenerativním změnám tkání. Polohu pacienta měníme v závislosti na jeho stavu. Přes den polohujeme každé 2 hodiny, v noci potom každé 3 hodiny. Pokud se však již vytvořil dekubitus 1. stupně, kdy je místo zarudlé, polohujeme častěji. Využíváme různé druhy antidekubitních pomůcek: polštáře, klíny, botičky, molitanová kolečka a další. Pro imobilního pacienta je vhodné využít antidekubitní matraci.

Mezi zásady správné antidekubitní péče patří:

• Správná péče o pokožku těla: Kůži omýváme nedráždivými prostředky. Nezbytné je neustále udržovat pokožku v suchu a čistotě. 
• Správná životospráva: Zásadní je příjem bílkovin. Strava by měla být pestrá. Můžeme volit také sipping nutričních nápojů.
• Polohování, zejména u imobilních nemocných. 
• Psychická podpora jako velice důležitá součást péče.
• Kompenzace základních přidružených onemocnění.
• Neustálá kontrola predilekčních míst.

Terapie dekubitů

V některých případech i přes kvalitní péči dojde k rozvoji proleženin. Pak je nutné ihned zahájit odpovídající léčbu.

Odstraníme vyvolávající příčinu rány a zlepšíme samotnou antidekubitní péči. Pozornost věnujeme i jídelníčku. Zvýšíme příjem bílkovin, které jsou pro proces hojení nepostradatelné. Tvoří základní potřebu buněk, navíc velké množství bílkovin odvádí z organismu exsudát. Pacientova psychika je nyní velmi narušena a je zapotřebí mu poskytnout psychickou podporu. Zaměříme se rovněž na kompenzaci přidružených chorob. 

Pro zhojení postiženého místa je nezbytné lokální ošetření rány, které zahrnuje následující postupy:

• Débridement: Je nutné odstranit z rány všechny choroboplodné zárodky i povlak. Tímto procesem podporujeme primární hojení.
• Oplach: Používáme pitnou vodu nebo Ringerův roztok. 
• Ošetření těsného okraje rány: Používáme preparáty zabraňující maceraci pokožky. Tu způsobuje sekret vytékající z rány. Vhodné jsou zinkové masti, jež chrání pokožku.
• Ošetření pokožky v širším okolí rány: Je třeba zvláčňovat i okolní kůži, aby nevysychala, a primární rána tak neměla tendenci zvětšovat se.
• Přiložení primárního krytí do rány: Je nezbytné volit adekvátní preparáty dle fáze hojení. Všímáme si zejména typu rány, jejího charakteru, sekrece a hloubky. 
• Přiložení sekundárního krytí s následnou fixací.

Mnoho pacientů reaguje při převazu rány silně bolestivě. Před samotným převazem je žádoucí podat analgetika dle ordinace lékaře. 

Technologie primárních krytí se postupně vyvinula, nyní volíme tzv. vlhké hojení rány. Jde o terapii, kdy není nutné každý den měnit primární krytí. Řada pacientů si však stále myslí, že se defekt musí převázat denně, proto je třeba je edukovat, že tomu tak již není. Po přiložení krytí na bázi vlhkého hojení dochází k pozvolnému účinku preparátu. Naopak častá výměna brzdí proces hojení. Zajištění správné a kontinuální vlhkosti je nezbytné pro granulaci a epitelizaci. 

Je třeba správně posoudit fázi hojení:

• fáze čisticí
• fáze granulační
• fáze epitelizační

Typy vlhkého krytí:

• algináty
• hydrogely
• antiseptická krytí
• neadhezivní krytí
• mokrá terapie
• polyuretany
• hydrokoloidy 

Závěr

Proti dekubitům společně bojují zdravotničtí profesionálové i pečující laici. Klíčem je prevence samotného vzniku dekubitů, která spočívá v kvalitní péči.

(kaše)

Zdroje:
1. Vlhká terapie. Léčba rány, 2021. Dostupné na: www.lecbarany.cz/odbornik/typy-lecby/vlhka-terapie
2. Dekubity − desatero pro prevenci a léčbu. Léčba rány, 2021. Dostupné na: www.lecbarany.cz/premiove-clanky/dekubity-desatero-pro-prevenci-lecbu